21 Cdo 34/2023-342
21 Cdo 302/2023
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce F. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1025/1,
proti žalované Č. r. – P. a. Č. r. v XY se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené doc.
JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 1936/4,
o neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 153/2019, o dovoláních
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022, č. j. 62
Co 389/2021-201, opravenému usnesením ze dne 8. září 2022, č. j. 62 Co
389/2021-283, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu
2022, č. j. 62 Co 305/2022-288, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
11. 2022, č. j. 62 Co 305/2022-288, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 62 Co
389/2021-201, opravený usnesením ze dne 8. 9. 2022, č. j. 62 Co 389/2021-283, v
části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o zamítnutí
žaloby na určení neplatnosti výpovědí změněn tak, že se určuje, že výpověď z
pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod č. j. PA-1-174/2019 daná žalovanou
žalobci je neplatná, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu
v Praze k dalšímu řízení.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co
305/2022-288, se v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že se místem plnění určuje advokát
JUDr. Přemysl Hochman, a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2022,
č. j. 48 C 153/2019-241, ve výroku o náhradě nákladů řízení se zrušují.
1. Dopisem ze dne 15. 4. 2019, č. j. PA-1-174/2019, žalovaná sdělila
žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
g) zákoníku práce, neboť vzala za prokázané, že předložil jako svoji
habilitační práci část kolektivní monografie „HŘEBÍK, František a SEKERKA,
Bohuslav. Vybrané aspekty ekonomické bezpečnosti. Praha: Tigris, spol. s r. o.,
2018, 367 stran. ISBN 978-80-7490-195-9“, přičemž ani jedna z kapitol nebo
podkapitol této monografie není jeho autorským textem, a že na jeho jednání
„nahlíží jako na podvodné nezákonné jednání vůči zaměstnavateli s cílem
neoprávněně získat vědeckopedagogickou hodnost docent, aniž by proto habilitant
splnil podmínky stanovené zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a
vnitřními předpisy vysoké školy“. Tímto jednáním žalobce podle žalované „zvlášť
hrubým způsobem“ porušil povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele podle „§ 303 písm. d) zákoníku práce“ a povinnosti vyplývající
„zejména z § 74e ve spojení s § 74a odst. 2 zákona o vysokých školách“ a
neprohluboval si kvalifikaci „zákonným a poctivým“ způsobem.
2. Dalším dopisem ze dne 15. 4. 2019, č. j. PA-1-173/2019, žalovaná
sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. c)
zákoníku práce, neboť vzhledem k tomu, že po doručení odvolání z funkce
prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy P. a. Č. r. v XY žalobci dne
15. 4. 2019 žalovaná „nedisponuje žádným volným pracovním místem odpovídajícím“
jeho kvalifikaci, „nastala právní fikce nadbytečnosti zaměstnance podle § 73a
odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce“.
3. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (v níž
označil žalovanou jako „P. a. Č. r. v XY, IČ XY, se sídlem XY“) dne 22. 8. 2019
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi jsou neplatné a že „pracovní
poměr žalobce u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 27. 9. 2004 ve znění
změn a doplňků nadále trvá“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u
žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 9. 2004 jako vysokoškolský
učitel, že tato pracovní smlouva byla později měněna dohodami o změně
sjednaných pracovních podmínek, že od 1. 1. 2006 mu byl změněn druh práce
(povolání) na akademický pracovník a že „nejprve zastával funkci prorektora pro
studijní a pedagogickou činnost, následně pak plynule navázal funkcí prorektora
P. a. ČR pro zahraniční styky a vnější vztahy“. Žalobce popírá důvody obou
výpovědí, které od žalované obdržel, a namítá, že tyto důvody se vzájemně
vylučují.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 48 C
153/2019-147, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce pracoval na
základě pracovní smlouvy ze dne 27. 9. 2004 pro žalovanou jako vysokoškolský
učitel a později jako akademický pracovník, že dne 30. 7. 2012 byl žalobce
jmenován do funkce prorektora pro studijní a pedagogickou činnost a dne 1. 10.
2013 do funkce prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy, že jeho
pracovní náplní „bylo rovněž osobně vykonávat pedagogickou, vědeckou a další
tvůrčí činnost“, že předložil monografii „Vybrané aspekty ekonomické
bezpečnosti“ jako habilitační práci, ve které jsou kapitoly obsahující „části
textů jiných autorů, které jsou zcela převzaty, nejsou však nijak označeny, ani
na ně není řádně odkazováno, nebo nejsou citovány“, a že dne 15. 4. 2019 byl
žalobce odvolán z funkce prorektora žalované pro zahraniční styky a vnější
vztahy. Uvedl, že souběh výpovědí nemůže způsobit bez dalšího jejich neplatnost
a že jednotlivé výpovědi se posuzují samostatně. Dovodil, že jmenováním do
funkce prorektora pro studijní a pedagogickou činnost došlo k „trvalé“ změně
pracovního poměru žalobce, kdy „jeho jediným druhem práce vykonávaným u
žalované byla pozice prorektora“, a že k okamžiku odvolání žalobce z funkce
prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy „již neexistovalo jiné pracovní
místo, které by žalobce u žalované zastával“. Uzavřel, že žalovaná neměla pro
žalobce žádné volné místo, které by mu mohla ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku
práce nabídnout, a že proto byl dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c)
zákoníku práce. Ve vztahu k výpovědi dané žalobci podle § 52 písm. g) zákoníku
práce soud prvního stupně uvedl, že žalobce „vydával za své dílo jiných autorů,
aniž by o tomto učinil řádné citace do habilitační práce“. V této souvislosti
odkázal na „§ 72 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb.“ a „§ 31 autorského zákona“ a
dospěl k závěru, že „došlo k hrubému porušení předpisů upravujících ochranu
duševního vlastnictví“, že tak žalobce „činil nejméně s úmyslem nepřímým“ a že
se jedná o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci. Shledal, že „oba výpovědní důvody byly
naplněny“ a že není dán naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr
žalobce k žalované trvá.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022,
č. j. 62 Co 389/2021-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá, v
části výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědí jej změnil tak,
že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č. j.
PA-1-174/2019, daná žalovanou žalobci je neplatná, a v části, v níž se žalobce
domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č.
j. PA-1-173/2019, a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „habilitační řízení
vyvolané za účelem dosažení vědeckopedagogického titulu docent, jeho průběh a
výsledek … nesouvisí s dodržováním právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci“, že „posouzení skutečnosti, zda žalobce porušil autorský
zákon v rámci habilitačního řízení, není pro posouzení dané věci podstatné,
neboť to nemá souvislost s výkonem práce zaměstnance a dodržováním povinností,
které mu plynou z pracovního poměru“, že skutečnost, že zaměstnanec zastává
pracovní pozici akademického pracovníka, „nemá souvislost s výkonem práce a
obecnými povinnostmi zaměstnance, tj. s povinností řádně pracovat, povinností
využívat pracovní dobu k výkonu práce, povinností dodržovat předpisy vztahující
se k vykonávané práci a povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými
zaměstnavatelem, chránit jeho majetek a nejednat v rozporu s jeho zájmy“, a že
„nelze rovněž uzavřít, že žalobce svým neúspěšným habilitačním řízením jednal v
rozporu se zájmy zaměstnavatele, neboť negativní výsledek … nemůže poškodit
dobré jméno zaměstnavatele, ale zaměstnance“. Dospěl proto k závěru, že výpověď
dána žalobci podle § 52 písm. g) zákoníku práce je neplatná. Ve vztahu k
výpovědi dané žalobci podle § 52 písm. c) zákoníku práce odvolací soud uvedl,
že po odvolání žalobce z pozice prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy
„nemohl nastat stav, kdy žalobce neměl stanoven druh práce“, který byl povinen
pro zaměstnavatele vykonávat, „neboť tu byl další druh práce vyplývající pro
zaměstnance z jeho pracovního zařazení na jiném pracovním místě“, a to pozice
„akademického pracovníka na katedře managementu a informatiky na Fakultě
bezpečnostního managementu“, a na základě toho dovodil, že „nemohla … nastoupit
nabídková povinnost žalované …, která připadá v úvahu jen tehdy, kde po
odvolání zaměstnance z vedoucího místa … zcela odpadl druh práce, který je
zaměstnanec pro zaměstnavatele povinen vykonávat, a kde by jinak muselo dojít
ke skončení pracovního poměru“. Dodal, že „jestliže žalovaná nebyla povinna
navrhnout žalobci změnu jeho pracovního zařazení na jinou práci odpovídající
jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci podle § 73a odst. 2 zák. práce, nemůže
nastat ani fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce“.
Uzavřel, že jelikož se soud prvního stupně z „tohoto pohledu“ věcí nezabýval,
jeho rozhodnutí „zatím nemůže obstát“.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 – poté, co žalobce upřesnil označení
žalované na: „Č. r. – P. a. Č. r. v XY“ – rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j.
48 C 153/2019-241, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č.
j. PA 1-173/2019, je neplatná, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 40 198 Kč. Po doplnění dokazování vycházeje ze zjištění,
že žalobce u žalované i po jmenování do funkce prorektora pro studijní a
pedagogickou činnost a i po jmenování do funkce prorektora pro zahraniční styky
a vnější vztahy nadále působil na katedře managementu a informatiky (kde
vyučoval předměty garantované touto katedrou, zkoušel studenty, vedl závěrečné
práce, účastnil se schůzí katedry a vykonával vědeckou činnost), shledal soud
prvního stupně žalobu důvodnou, neboť nemohla „nastat fikce jeho
nadbytečnosti“. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, ze které vyplývá, že
„pokud se … jedná o zaměstnance, kteří již před jmenováním na vedoucí místo u
zaměstnavatele pracovali, platí“, že se „jejich původní pracovní poměr po
odvolání z vedoucího pracovního místa neobnovuje“, a uvedl, že „zásadní pro
nyní projednávanou věc … je, že změna pracovního poměru, k níž jmenováním
stávajícího zaměstnance na vedoucí pracovní místo dochází podle § 40 odst. 1
ZP, nemusí vždy spočívat v zániku dosavadního druhu práce a nahrazení druhem
práce novým. Podstata této změny může dle okolností spočívat i v tom, že
stávající druh práce zůstává zaměstnanci zachován a k němu přistoupí nový druh
práce odpovídající vedoucímu pracovnímu místu“ a „v takovém případě pak po
odvolání z vedoucího pracovního místa zůstává zaměstnanci zachováno pracovní
místo původní s odpovídajícím druhem práce, a nemůže proto nastoupit nabídková
povinnosti zaměstnavatele“, a ani fikce nadbytečnosti zaměstnance. Za situace,
kdy „žalobci i po jmenování prorektorem zůstala pracovní pozice akademického
pracovníka na katedře managementu a informatiky zachována“, soud prvního stupně
uzavřel, že i po odvolání z vedoucího pracovního místa zůstal žalobci zachován
druh práce, který mohl nadále vykonávat.
7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co
305/2022-288, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že ve výroku o
náhradě nákladů řízení „se místem plnění určuje advokát JUDr. Přemysl Hochman“,
a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6 776 Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Hochmana. K námitce žalované
týkající se nedostatku její procesní subjektivity odkázal na konstantní
judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že nepřesné označení účastníka
řízení lze odstranit a že soud je povinen o tom chybující stranu poučit, což
soud prvního stupně učinil, a žalobce na to – jak vyplývá z obsahu protokolu o
jednání ze dne 31. 5. 2022 – „reagoval procesně korektním způsobem“. Odvolací
soud poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému skutkovému
závěru, že žalobce vykonával oba druhy práce (prorektora pro zahraniční styky a
vnější vztahy i akademického pracovníka působícího na katedře managementu a
informatiky Fakulty bezpečnostního managementu, kde nadále vykonával
pedagogickou, vědeckou a tvůrčí činnost), a zdůraznil, že jmenování do funkce
prorektora výslovně obsahovalo prohlášení, že „ostatní dříve sjednané podmínky
týkající se Vašeho pracovního vztahu k zaměstnavateli, … nejsou aktem jmenování
dotčeny“. Uzavřel, že jelikož tu byl další druh práce vyplývající pro
zaměstnance z jeho pracovního zařazení na jiném pracovním místě, žalovaná
nebyla povinna navrhnout žalobci změnu jeho pracovního zařazení na jinou práci
a nemůže tak nastat ani fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce.
8. Proti oběma rozsudkům odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
9. V dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022,
č. j. 62 Co 389/2021-201, které směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne
15. 4. 2019, č. j. PA-1-174/2019, je neplatná, žalovaná uvádí, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, jež „dosud nebyla
judikaturou Nejvyššího soudu řešena“ – „zda porušení autorského zákona v
souvislosti s předložením habilitační práce při habilitačním řízení na vysoké
škole představuje porušení právních předpisů vztahujících se k vykonávané
práci, jež odůvodňuje výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce“. Dovolatelka
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „porušení autorského zákona v
souvislosti s předložením habilitační práce v rámci habilitačního řízení
nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci“ a namítá, že „považuje za nepochybné, že
vědecká práce patří mezi činnosti, které je akademický pracovník povinen
vykonávat“, že „akademický pracovník je povinen dodržovat zásady vědecké práce
při každé své vědecké práci, jejíž výkon zároveň patří mezi jeho pracovní
povinnosti“, že „ačkoliv z právního předpisu neplyne žalobci povinnost
podstoupit habilitační řízení, v okamžiku, kdy se tak rozhodne učinit, je
zavázán dodržovat pravidla plynoucí zejména z vysokoškolského zákona ve vztahu
k habilitačnímu řízení“ a že „vědomé předložení práce nesplňující základní
požadavky na její původnost je třeba považovat za porušení povinností
akademického pracovníka vztahujících se k jím vykonávané práci“. Dále poukázala
na to, že „v řízení vystupovala jako účastník, který však neměl způsobilost být
účastníkem řízení“, jelikož byla v žalobě označena jako „P. a. Č. r. v XY“,
která ale „není právnickou osobou, nýbrž organizační složkou státu bez právní
subjektivity“, v čemž „spatřuje … naplnění důvodu zmatečnosti dle § 229 odst. 1
písm. b) o. s. ř.“. Vytýká odvolacímu soudu, že „v průběhu odvolacího řízení
neseznámil účastníky se svým právním názorem na posouzení porušení povinností
plynoucích z autorského zákona ve vztahu k porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů, které se vztahují k žalobcem vykonávané práci“, v důsledku
čehož bylo pro žalovanou jeho „rozhodnutí … překvapivé“. Žalovaná navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že „v žádném případě
nelze dovozovat, že by žalovaná … neměla právní subjektivitu“, o čemž svědčí
mj. i fakt, že žalovaná „sama sebe ve všech vyjádřeních před soudy I. i II.
stupně označovala jako ‚P. a.‘ bez označení organizační složky státu, má
přiděleno IČ sloužící pouze pro ni a všechny dokumenty, které žalovaná vydává,
jsou vždy označovány pouze označením ‚P. a.‘. Uvedl, že vědecký titul docent
není „conditio sine qua non“ vykonávané práce, protože žádný právní předpis
nepředepisuje tuto hodnost jako podmínku vykonávané práce.
11. V dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11.
2022, č. j. 62 Co 305/2022-288, žalovaná namítá, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil a že jeho rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, za
jakých okolností dochází ke změně dosavadního druhu práce a jeho nahrazení
novým druhem práce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v této souvislosti odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5179/2016), a na vyřešení
otázky (dosud Nejvyšším soudem neřešené), zda funkce prorektora je vždy odlišná
od náplně práce akademického pracovníka, v důsledku čehož musí prorektor, který
je do této funkce jmenován z pozice akademického pracovníka, mít vždy dva
samostatné druhy práce. Žalovaná uvádí, že nevidí žádné důvody pro to, aby
prorektor vysoké školy nemohl v rámci této prorektorské funkce zároveň
vykonávat činnosti, které jinak odpovídají náplni práce akademického
pracovníka, pokud je náplň práce prorektora takto ze strany zaměstnavatele
vymezena a zaměstnanec ji akceptuje. Sporná otázka podle dovolatelky spočívá v
tom, „zda poté, kdy byl žalobce jmenován prorektorem žalované, došlo k
nahrazení původního druhu práce akademického pracovníka novým druhem práce
spočívajícím ve výkonu funkce prorektora, nebo zda v důsledku jmenování
prorektorem došlo k přistoupení nového druhu práce (práce ve funkci prorektora)
k původnímu druhu práce (práce akademického pracovníka)“. Má za to, že
jmenováním žalobce do funkce prorektora došlo ke změně obsahu pracovního poměru
žalobce, který zahrnoval jak výkon prorektorské funkce, tak výkon vědecké,
pedagogické a tvůrčí činnosti, a že nedošlo k „přistoupení nového druhu práce“
k původnímu druhu práce, „nýbrž právě k nahrazení původního druhu práce
akademického pracovníka novým druhem práce prorektora, který v sobě zahrnoval i
původní druh práce akademického pracovníka“. Pokud pak byl žalobce z funkce
prorektora odvolán, stal se pro žalovanou nadbytečným v celém rozsahu jím
vykonávané náplně práce prorektora. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
12. Žalobce k tomuto dovolání uvedl, že na „katedře managementu a
informatiky vykonával konkrétní vědeckopedagogickou činnost, a to včetně výuky
studentů, zkoušení při postupových zkouškách, funkce oponenta či konzultanta
při obhajování bakalářských a diplomových prací, publikační činnosti a účasti
na vědeckých konferencích“, a poukázal též na zápisy z porad katedry
managementu a informatiky konaných dne 24. 9. 2012 a 16. 12. 2013, ve kterých
je uveden jako „člen katedry“. Podle jeho názoru je „zcela jasné“, že všechny
tyto vyjmenované i další úkony neprováděl z titulu své funkce prorektora, ale
akademického pracovníka na katedře managementu a informatiky a že lze „těžko …
dovozovat, že pracovní náplní prorektora pro zahraniční styky by mělo být
vedení bakalářských a diplomových prací či přednášková či zkušební činnost pro
obor ‚Management‘.“
13. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [(§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s.
ř.)] po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozsudkům odvolacího soudu byla
podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
15. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že zaměstnanec může u
zaměstnavatele podle sjednaných pracovních podmínek vykonávat více druhů práce
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3240/2015,
uveřejněný pod č. 119/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4654/2017) a že zaměstnanec, kterého lze z
pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto místa
vzdát (§ 73 zákoníku práce), může ve stejném pracovním poměru vedle tohoto
vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě (další
pracovní funkci). Je-li tento zaměstnanec z pracovního místa vedoucího
zaměstnance, které zastával vedle dalšího pracovního místa, zaměstnavatelem
odvolán nebo se tohoto místa vzdá, není zaměstnavatel povinen navrhnout
zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§ 73a odst. 2 část
první věty za středníkem zákoníku práce), neboť po odvolání zaměstnance z
pracovního místa vedoucího zaměstnance (poté, co se zaměstnanec tohoto místa
vzdal) je tu další druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele
vykonávat; to neplatí, jestliže je vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního
poměru zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance nebo
pověřen jen splněním určitého pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec)
ustanoven do poradního orgánu zaměstnavatele anebo v jiných obdobných
případech. Není-li zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu jeho
dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu
a kvalifikaci, která má své místo jen tam, kde po odvolání zaměstnance z
pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo poté, co se zaměstnanec tohoto
pracovního místa vzdal, zcela odpadl druh práce, který je zaměstnanec povinen
pro zaměstnavatele vykonávat, a kde by jinak muselo dojít k rozvázání
pracovního poměru, nemůže nastat ani fikce výpovědního důvodu podle ustanovení
§ 52 písm. c) zákoníku práce, která je se splněním této nabídkové povinnosti
zaměstnavatele – jak vyplývá z ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zák. práce –
spojena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn.
21 Cdo 5179/2016).
17. Bylo-li v projednávané věci z hlediska skutkového stavu v řízení
před soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího
soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.
s. ř. – nepodléhá), že žalobce, který pracoval na základě pracovní smlouvy ze
dne 27. 9. 2004 pro žalovanou jako vysokoškolský učitel a následně jako
akademický pracovník působící na katedře managementu a informatiky Fakulty
bezpečnostního managementu a který byl dne 1. 10. 2013 jmenován do funkce
prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy, i po jmenování do funkce
prorektora, které obsahovalo prohlášení, že „ostatní dříve sjednané podmínky
týkající se Vašeho pracovního vztahu k zaměstnavateli, … nejsou aktem jmenování
dotčeny“, vykonával činnost akademického pracovníka na katedře managementu a
informatiky (kde vyučoval předměty garantované touto katedrou, zkoušel
studenty, vedl závěrečné práce, účastnil se schůzí katedry a vykonával vědeckou
činnost), je závěr odvolacího soudu, že jelikož po odvolání žalobce z funkce
prorektora pro zahraniční styky a vnější vztahy (prorektor zastupuje rektora v
jím určeném rozsahu – srov. § 10 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.) tu byl další
druh práce vyplývající pro žalobce z jeho pracovního zařazení na jiném
pracovním místě (akademický pracovník), žalovaná nebyla povinna navrhnout
žalobci změnu jeho pracovního zařazení na jinou práci a nemůže tak nastat ani
fikce výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a že
výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 15. 4. 2019,
č. j. PA 1-173/2019, je proto neplatná, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, k jejíž změně neshledává dovolací soud žádný důvod.
18. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co 305/2022-288, jímž bylo rozhodnuto o
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č. j. PA
1-173/2019, není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalované proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
19. Dovoláním žalované rovněž napadený rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 2. 3. 2022, č. j. 62 Co 389/2021-201, kterým bylo rozhodnuto o
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č. j. PA
1-174/2019, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda porušení
autorskoprávních předpisů akademickým pracovníkem vysoké školy v souvislosti s
předložením habilitační práce při habilitačním řízení na vysoké škole
představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce.
Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání
žalované proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s.
ř. přípustné.
20. Po přezkoumání uvedeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
21. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědí z pracovního poměru ze
dne 15. 4. 2019, které mu byly téhož dne doručeny – podle zákona č. 262/2006
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“),
podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších
zákonů, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o vysokých školách“) a
podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s
právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 26. 2. 2021
(dále jen „autorský zákon“).
22. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci
výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci
písemně upozorněn na možnost výpovědi.
23. Výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zák. práce
předpokládá, že [nejde-li o výpověď danou z důvodu, pro který by zaměstnavatel
mohl se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst.
1 písm. a) zák. práce] zaměstnanec poruší povinnost vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
24. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
plynoucím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem (§ 306 zák. práce),
pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Všechny tyto
povinnosti, které je zaměstnanec povinen plnit od vzniku pracovního poměru,
spojuje to, že vyplývají z pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele;
podle pracovněprávních předpisů nemůže být postiženo jednání (chování)
zaměstnance, kterým neporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu. Není přitom
samo o sobě rozhodující, zda zaměstnanec porušil své povinnosti v pracovní
době, nebo mimo tuto dobu (v době odpočinku); o porušení povinností
vyplývajících z pracovního poměru jde také tehdy, jednal-li zaměstnanec mimo
stanovenou pracovní dobu v rozporu s povinnostmi, které jsou mu uloženy jako
zaměstnanci, tedy s povinnostmi, které nepostrádají místní, časový, ale zejména
věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění jeho závazků plynoucích z pracovního
poměru. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci je ovšem výpovědním důvodem podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce jen tehdy, bylo-li zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně,
vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé nedbalosti (srov. například – ve
vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, publikovaný pod
č. 86/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 758/2006, který byl uveřejněn pod č. 35/2007 v časopise Soudní
judikatura, anebo ve vztahu k nyní účinné právní úpravě rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, publikovaný pod č. 12/2016
Sb. rozh. obč.).
25. Obdobně uvádí odborná literatura, že o povinnost vyplývající z
pracovního poměru jde jen v případě povinnosti, která tvoří obsah pracovního
poměru (patří do oblasti vzájemných práv a povinností zaměstnavatele a
zaměstnance), resp. že mezi povinnosti vyplývající z pracovního poměru nepatří
jakékoli povinnosti osoby, která se nachází v právním postavení zaměstnance
(zejména povinnosti související s osobním a soukromým životem zaměstnance),
nýbrž jen takové povinnosti, které se vztahují k výkonu práce nebo s výkonem
práce vykazují souvislost (srov. STRÁNSKÝ, J., s. 237–238. In: STRÁNSKÝ, J. a
kol. Zákoník práce s podrobným praktickým výkladem pro širokou veřejnost.
Praha: Sondy, 2021. ISBN 978-80-86846-74-3), a že nemůže být postiženo jednání
(chování) zaměstnance, kterým neporušil povinnosti z pracovněprávního vztahu (k
tomu srov. PTÁČEK, L., s. 317. In: BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce:
Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. ISBN 978-80-7400-759-0).
26. V projednávané věci žalobce vykonával práci akademického pracovníka
a zároveň prorektora (zástupce rektora, který je v čele vysoké školy – srov. §
10 odst. 1 a 4 zákona o vysokých školách) jedné z vysokých škol, které jsou
jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy vrcholnými centry vzdělanosti,
nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a které mají klíčovou úlohu ve vědeckém,
kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti mimo jiné tím, že
uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podle svého typu a zaměření pěstují
činnost vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí
činnost [srov. § 1 písm. a) zákona o vysokých školách]. Jako akademický
pracovník vysoké školy žalobce vykonával v pracovním poměru jak pedagogickou,
tak tvůrčí činnost, a byl povinen dbát dobrého jména žalované (srov. § 70 odst.
1 zákona o vysokých školách). Při výkonu tvůrčí činnosti, bylo-li (mělo-li být)
jejím výsledkem vytvoření vědeckého díla, které je jako předmět autorského
práva jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a které je vyjádřeno v
jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo
dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (srov. § 2 odst. 1
autorského zákona), byl žalobce povinen dodržovat též autorský zákon, a to bez
ohledu na účel, k němuž vytvořené vědecké dílo použil nebo hodlal použít. Není
proto z tohoto pohledu významné, zda dílo bylo či mělo být použito pro výkon
pedagogické činnosti žalobce u žalované, k publikaci v odborném tisku, jako
tiskem vydaná monografie, k prezentaci na vědeckých konferencích nebo jako
habilitační práce, na jejímž základě (mimo jiné) se ověřuje vědecká kvalifikace
uchazeče o jmenování docentem (srov. § 71 a 72 zákona o vysokých školách). Ve
všech uvedených případech musí být vědecké dílo jedinečným výsledkem tvůrčí
činnosti autora, která je jednou ze základních náplní práce akademického
pracovníka vysoké školy.
27. Předložil-li žalobce jako svoji habilitační práci do habilitačního
řízení část monografie „Vybrané aspekty ekonomické bezpečnosti“, která nebyla
výsledkem jeho tvůrčí činnosti (žalobce nebyl jejím autorem), učinil tak v
rozporu se zákonem (srov. zejména § 11 a § 12 autorského zákona) a porušil tím
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci, neboť povinnost dodržovat autorský zákon při výkonu tvůrčí činnosti
nepostrádá místní, časový, ale zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění
závazků žalobce jako akademického pracovníka a prorektora vysoké školy
plynoucích z pracovního poměru mezi ním a žalovanou. Závěr odvolacího soudu, že
posouzení skutečnosti, zda žalobce porušil autorský zákon v rámci habilitačního
řízení, není pro posouzení dané věci podstatné, neboť to nemá souvislost s
výkonem práce žalobce a dodržováním povinností, které mu plynou z pracovního
poměru, proto není správný.
28. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobce
„svým neúspěšným habilitačním řízením“ nejednal v rozporu se zájmy
zaměstnavatele, neboť „negativní výsledek … nemůže poškodit dobré jméno
zaměstnavatele, ale zaměstnance“. Odvolací soud tu náležitě nebere v úvahu
důvod neúspěchu žalobce v habilitačním řízení, kterým bylo neoprávněné užití
díla jiné osoby žalobcem jako akademickým pracovníkem a prorektorem žalované,
při němž žalobce nedostál své povinnosti dbát dobrého jména žalované jako
vysoké školy, které tím mohlo být dotčeno.
29. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
30. Žalobce označil v žalobě žalovanou jako „P. a. Č. r. v XY“, která
jako státní (p.) vysoká škola (srov. § 2 odst. 7, § 94 odst. 2 a § 95 odst. 1
zákona o vysokých školách) je – jak vyplývá z ustanovení § 95 odst. 1 zákona o
vysokých školách – organizační složkou státu, a tedy není právnickou osobou
(srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů)
způsobilou být účastníkem řízení (srov. § 19 o. s. ř.), přestože z obsahu
žaloby je zřejmé, že uplatňuje právo na určení neplatnosti výpovědí z
pracovního poměru daných mu jeho zaměstnavatelem, jímž byl stát (Česká
republika). Tento zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a
jinými údaji o tomto účastníku vyplývajícími z žaloby představoval vadu podání,
kterou se měl soud pokusit odstranit postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 31 Cdo
2847/2011, uveřejněné pod č. 72/2012 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 204/2015). Protože soud
prvního stupně tak nepostupoval a odvolací soud před vyhlášením svého rozsudku
ze dne 2. 3. 2022, č. j. 62 Co 389/2021-201, kterým bylo rozhodnuto o
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, č. j. PA
1-174/2019, nezjednal nápravu (žalobce opravil označení žalované na: „Č. r. –
P. a. Č. r. v XY“ na výzvu soudu prvního stupně až u jednání konaného dne 31.
5. 2022), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
31. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „v průběhu odvolacího řízení
neseznámil účastníky se svým právním názorem na posouzení porušení povinností
plynoucích z autorského zákona ve vztahu k porušení povinností vyplývajících z
právních předpisů, které se vztahují k žalobcem vykonávané práci“, v důsledku
čehož je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé a zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží,
že rozhodnutí soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen
tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné
ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc
hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby
jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich
dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. např.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo
1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ,
kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v
projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – nejedná.
32. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 3. 2022,
č. j. 62 Co 389/2021-201 (opravený usnesením ze dne 8. 9. 2022, č. j. 62 Co
389/2021-283), není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jej v dovoláním napadené části zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud zrušil též
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 62 Co 305/2022-288,
v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení s tím, že se místem plnění určuje advokát JUDr. Přemysl
Hochman, a v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího
řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 5. 2022, č. j.
48 C 153/2019-241, ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť tyto výroky jsou
na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislé (§ 243e odst. 2 věta třetí o.
s. ř.)
33. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu