21 Cdo 5179/2016-209
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v
Brně, Divadelní č. 616/4, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR,
příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o trvání pracovního poměru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 10 C 212/2014, o dovolání žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. 62 Co
178/2016-156, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 12. 8. 2014 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 73a odst. 2 a § 52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď
odůvodnil tím, že žalobce byl dne 13. 2. 2014 podle ustanovení § 73 odst. 1
zákoníku práce odvolán z funkce ředitele Závodu Brno Ředitelství silnic a
dálnic ČR, že v souladu s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce bylo žalobci
nabídnuto další pracovní zařazení odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu
stavu - systemizované pracovní a funkční místo investičního referenta ve 12.
platové třídě a že žalobce se ve stanovené lhůtě 5 dnů od doručení dopisu s
nabídkou, který převzal dne 1. 7. 2014, k nabídce dalšího pracovního zařazení
nevyjádřil.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 2. 12. 2014 se žalobce
domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a
že „trvá pracovní poměr mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobcem jako
zaměstnancem, který vznikl dle pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 2010“. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 1. 2010 začal
u žalovaného od 1. 2. 2010 pracovat jako investiční referent v B. a že následně
byl v průběhu pracovního poměru několikrát jmenován a odvolán z vedoucích
funkcí. Naposledy byl dne 7. 1. 2014 jmenován do funkce ředitele Závodu B.;
ještě před tím (poté, co byl ke dni 28. 12. 2011 odvolán z funkce vedoucího
úseku výstavby silnic Závodu B.) byl dne 24. 5. 2012 jmenován do funkce správce
stavby a dne 22. 6. 2012 do funkce správce stavby, ze kterých nebyl dosud
odvolán. Z funkce ředitele Závodu B. byl žalobce odvolán dne 13. 2. 2014.
Dopisem ze dne 6. 6. 2014, který mu byl doručen dne 30. 6. 2014, žalovaný
nabídl žalobci pracovní místo investičního referenta výstavby Správy K. V. a
vyzval ho, aby se k nabídce vyjádřil do pěti dnů. Nabídku stejného pracovního
místa žalovaný zopakoval v dopise ze dne 9. 6. 2014, doručeným žalobci dne 1.
7. 2014, ve kterém žalobce vyzval, aby si neprodleně sjednal schůzku s
generálním ředitelem. Dne 12. 8. 2014 byl žalobce předvolán na ředitelství
žalovaného, kde mu byla doručena výpověď z pracovního poměru. Žalobce namítal,
že nenastala fikce nadbytečnosti, protože stále existují jeho funkce správce
stavby a správce stavby, že nabízené pracovní místo nebylo v místě výkonu práce
podle pracovní smlouvy, že nabídka byla učiněna účelově, šikanózně, s cílem se
žalobce zbavit (bylo nabídnuto místo „na opačném konci republiky“, přestože
žalovaný mohl žalobci nabídnout jiná pracovní místa v B. nebo „v dojezdové
vzdálenosti B.“, a na „zcela nejnižším stupni hierarchie technickohospodářských
pracovníků“, neodpovídajícím kvalifikaci žalobce) a že výpověď obsahuje i
formální nedostatky, není-li v ní uvedeno, jakou konkrétní práci měl žalobce
odmítnout.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 10 C 212/2014-117
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 8. 2014 je neplatná, řízení v
části o určení trvání pracovního poměru (poté, co v této části byla žaloba
vzata zpět) zastavil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 22 125 Kč k rukám jeho zástupce. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že v době výpovědi z pracovního poměru byl žalobce jmenován do tří
funkcí (ředitel Závodu B., správce stavby a správce stavby), odvolán však byl
(ke dni 13. 2. 2014) jen z funkce ředitele Závodu B., nikoliv z funkcí správce
staveb, které ještě nebyly dokončeny. Dospěl proto k závěru, že na straně
žalovaného nebyl dán důvod k postupu podle ustanovení § 73a zákoníku práce, že
žalovaný neměl povinnost nabídnout žalobci změnu jeho dalšího pracovního
zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci a že jejím odmítnutím proto nemohla nastat fikce výpovědního důvodu
podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Tato fikce nenastala též z toho důvodu, že
žalovaný nezachoval lhůtu, kterou poskytl žalobci k přijetí nabízeného
pracovního místa; původní pětidenní lhůta stanovená dopisem ze dne 6. 6. 2014
byla před jejím uplynutím změněna dopisem ze dne 9. 6. 2014 tak, že k přijetí
návrhu mělo dojít na schůzce s generálním ředitelem, na které (12. 8. 2014)
však žalovaný bez dalšího přistoupil k doručení výpovědi. Soud prvního stupně
současně dospěl k přesvědčení, že žalovaný nabídku pracovního místa učinil s
jiným cílem, že splnění své povinnosti jen předstíral a že jeho skutečným cílem
bylo ukončit pracovní poměr žalobce, nebo mu alespoň znemožnit práci v B.;
zohlednil přitom, že k odvolání z funkce došlo krátce (dva dny) po pověření
nového generálního ředitele, že následovala několikaměsíční nečinnost
žalovaného, po které učinil nabídku volného místa s místem výkonu práce stovky
kilometrů vzdáleným od dosavadního místa výkonu práce žalobce, že žalovaný
popřel existenci jiných volných pracovních míst vhodných pro žalobce a že - jak
je soudu známo z jeho činnosti - totožný postup žalovaný zvolil proti jinému
zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucí pozice ve Správě Zlín, a odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016 č. j.
62 Co 178/2016-156 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradě nákladů řízení zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
dospěl k závěru, že funkce správce stavby a správce stavby, ve kterých žalobce
působil, nebyly vedoucím pracovním místem ve smyslu § 33 odst. 3 zákoníku
práce, neboť z listin, kterými byl do těchto funkcí „uveden“ příkazem
generálního ředitele, je patrno jen tolik, že žalobce byl výkonem těchto funkcí
„pověřen“, ze záhlaví listin nevyplývá, že by se jednalo o jmenování podle § 33
odst. 3 zákoníku práce, a jednalo se tedy jen o „pracovní úkol“ v souladu s
ustanovením § 22 odst. 2 organizačního řádu žalovaného. Shledal proto
nesprávným závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalobce z těchto
funkcí nebyl odvolán, neměl žalovaný nabídkovou povinnost a nenastala tak fikce
nadbytečnosti podle § 73a odst. 2 ve spojení s § 52 písm. c) zákoníku práce.
Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého
dopisem ze dne 9. 6. 2014 žalovaný změnil původní pětidenní lhůtu (stanovenou
dopisem ze dne 6. 6. 2014), ve které se žalobce měl vyjádřit k nabídce
pracovního místa investičního referenta výstavby Správy K. V.; tento závěr
považoval za nelogický, protože z dopisu žádná nová lhůta nevyplývá. Obsah
dopisu žalobce ze dne 2. 7. 2014, ve kterém reagoval na nabídku pracovního
místa, je podle odvolacího soudu nejednoznačný a „zatím“ není zřejmé, zda
žalobce nabídku žalovaného odmítl, či nikoli, a nebylo ani zjištěno, zda
účastníci o nabídce zaměstnavatele jednali později. Není proto ani zřejmé, zda
proces nabídky nového pracovního zařazení podle § 73a odst. 2 zákoníku práce
byl dokončen odmítnutím nabídky ze strany zaměstnance. Soudu prvního stupně
proto odvolací soud vytkl, že žalovanému neposkytl poučení o povinnosti tvrdit
a prokázat „okolnosti ohledně odmítnutí nabídkové povinnosti“. Závěr soudu
prvního stupně o účelovosti nabídky nového pracovního zařazení nemá podle
odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; soud prvního stupně přitom
vycházel z judikatury, která na nabídkovou povinnost podle § 73a odst. 2
zákoníku práce nedopadá.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vyslovil
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že funkce správce stavby a správce
stavby, ve kterých žalobce působil, nebyly vedoucím pracovním místem ve smyslu
§ 33 odst. 3 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že v pracovněprávních vztazích se
uplatňuje zásada bezformálnosti právních úkonů, měl odvolací soud provést
výklad projevu vůle žalovaného obsaženého v listinách založených v příloze
spisu pod písmeny i) a j), neboť - i když listiny nejsou označeny jako
„jmenování“ – obsahují v § 1 pojem „jmenování a odvolání“, a vznikla tak
důvodná pochybnost o obsahu právního úkonu; odvolací soud měl proto přistoupit
k výkladu projevu vůle podle interpretačních pravidel obsažených v občanském
zákoníku. Tím, že odvolací soud svůj závěr o obsahu právního úkonu učinil jen
ze záhlaví listin, aniž se (na rozdíl od soudu prvního stupně) zabýval obsahem
projevu vůle, se významně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001 sp.
zn. 25 Cdo 1569/99). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že k obsahu projevu
vůle neprovedl žádné důkazy, nevyslechl osoby jednající při podpisu předmětné
listiny a nezabýval se tím, zda praxe u žalovaného je neměnná, či zda se v čase
měnila, a žalobci ani neposkytl poučení podle § 118 odst. 2 občanského soudního
řádu, že věc lze posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru. Vzhledem k
uvedenému dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nabídková
povinnost žalovaného byla dána, neboť žalobce nebyl odvolán z funkcí správce
staveb a žalovaný nebyl povinen postupovat podle ustanovení § 73a odst. 2
zákoníku práce; odmítnutím navrhovaného nového pracovního zařazení proto
nenastala fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce (opačný
závěr odvolacího soudu je nesprávný a významně se odchyluje od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu). Odvolací soud podle dovolatele též
nesprávně (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil otázku účelovosti
nabídky nového pracovního zařazení učiněné žalovaným. Ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně je podle dovolatele zřejmé, že nabídka nového
pracovního zařazení byla žalovaným učiněna s jiným než projeveným cílem a že
žalovaný splnění své povinnosti jen předstíral, neboť jeho cílem bylo ukončit
pracovní poměr žalobce nebo mu alespoň znemožnit výkon práce v B. Otázka
předstíraného jednání byla dovolacím soudem řešena „ve věci rozhodnutí o
organizační změně podle § 52 písm. c) zák. práce“ (nikoli u nabídkové
povinnosti) a užití této judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003) na posuzovaný případ je podle dovolatele správné
a logické; odvolací soud se nevypořádal ani se závěry uvedenými v rozhodnutích
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013 a ze dne 8. 12.
2009 sp. zn. 21 Cdo 4999/2008. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a rozsudek soudu prvního stupně „v celém rozsahu
potvrdil“.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání žalobce. Zejména uvedl, že funkce správce
stavby není pracovní pozicí ve smyslu zákoníku práce, není v jeho organizační
struktuře (jak vyplývá z tabulky systemizovaných míst) a jmenováním do této
funkce, které se děje jmenovací listinou, nedochází k založení, změně či
ukončení pracovního poměru; uvedený pojem vychází ze smluvních podmínek pro
výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem FIDIC,
kterými je žalovaný vázán.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění
soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a §
242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce (zaměstnanec) a
žalovaný (zaměstnavatel) uzavřeli dne 29. 1. 2010 pracovní smlouvu, na základě
které žalobce od 1. 2. 2010 pracoval u žalovaného jako investiční referent
(sjednaný druh práce) s místem výkonu práce v B., Š.. V průběhu pracovního
poměru byl žalobce několikrát jmenován a odvolán z vedoucích funkcí. Naposledy
byl dne 7. 1. 2014 jmenován do funkce ředitele Závodu B.; ještě před tím (poté,
co byl ke dni 28. 12. 2011 odvolán z funkce vedoucího úseku výstavby silnic
Závodu B.) byl dne 24. 5. 2012 jmenován do funkce správce stavby a dne 22. 6.
2012 do funkce správce stavby, ze kterých nebyl odvolán. Z funkce ředitele
Závodu B. byl žalobce odvolán dočasně pověřeným generálním ředitelem žalovaného
dne 13. 2. 2014. Dopisem ze dne 6. 6. 2014, který mu byl doručen dne 30. 6.
2014, žalovaný nabídl žalobci pracovní místo investičního referenta výstavby
Správy K. V. s předpokládaným místem výkonu práce v Z. ulici v K. V. a vyzval
ho, aby se k nabídce vyjádřil do pěti dnů. Nabídku stejného pracovního místa
žalovaný zopakoval v dopise ze dne 9. 6. 2014, doručeném žalobci 1. 7. 2014, ve
kterém žalobce vyzval, aby si neprodleně sjednal schůzku s generálním
ředitelem. Následně na sjednané schůzce dne 12. 8. 2014 byla žalobci doručena
výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané
věci (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda zaměstnanec, kterého
lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto
místa vzdát (§ 73 zákoníku práce), může ve stejném pracovním poměru vedle
tohoto vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě
(další pracovní funkci) a zda v případě, kdy je zaměstnanec z pracovního místa
vedoucího zaměstnance, které takto souběžně vykonával vedle dalšího pracovního
místa, zaměstnavatelem odvolán nebo se zaměstnanec tohoto místa vzdá, nastupuje
nabídková povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první
věty za středníkem zákoníku práce. Další hmotněprávní otázkou, na jejímž
vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, je otázka, za jakých okolností je
návrh zaměstnavatele na změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance učiněný
podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce
zneužitím výkonu práva. Vzhledem k tomu, že první dvě otázky dosud nebyly v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny a že při řešení třetí otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu
byla doručena dne 12. 8. 2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce,
ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007
Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č.
121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008
Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č.
347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011
Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č.
367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012
Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb. a č.
101/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále
jen „zák. práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Zaměstnanec, u něhož se pracovní poměr zakládá podle zvláštního právního
předpisu nebo podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i
zaměstnanec, kterému vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy, který
se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se vedoucího
pracovního místa a který skutečně zastává u zaměstnavatele vedoucí pracovní
místo uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce, může být ze svého místa
odvolán nebo se ho může vzdát (srov. § 73 odst. 1, 2 a 3 zák. práce). Odvolání
nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno
písemně; výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem
následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa, nebyl-li v
odvolání nebo vzdání se pracovního místa uveden den pozdější (§ 73a odst. 1
zák. práce).
Podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního
místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen
tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji
zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně
platí, že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce; odstupné
poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v
souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že pracovní poměr zaměstnance, který byl ze
svého místa odvolán nebo který se vedoucího pracovního místa vzdal, sice nadále
trvá, zaměstnanec však nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro
zaměstnavatele vykonávat; pracoval-li u zaměstnavatele již před svým jmenováním
na vedoucí pracovní místo, a považuje-li se tedy jeho jmenování za změnu
pracovního poměru (srov. § 40 odst. 1 větu druhou zák. práce), nebo pracoval-li
u zaměstnavatele ještě před zařazením na vedoucí pracovní místo, a došlo-li
tedy v souvislosti s tímto zařazením ke změně pracovní smlouvy nebo ke změně
pracovního poměru, jeho předchozí pracovní zařazení se po odvolání z vedoucího
pracovního místa nebo po vzdání se tohoto místa neobnovuje (srov. ve vztahu k
obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 581/2003 nebo - ve vztahu k právní úpravě v
současném zákoníku práce - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 1659/2014). Zaměstnavateli se proto ukládá, aby navrhl zaměstnanci
nové pracovní zařazení na jinou práci, na níž ho může dále zaměstnávat a která
odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance a jeho kvalifikaci.
Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje
tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní
podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2
věty druhé a § 52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele
představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu
směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního
poměru) ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje
cíl, aby zaměstnavatel předtím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce, a potřeba rozvázání pracovního poměru tím
odpadá.
V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu
stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní
zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve
smyslu ustanovení § 208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti
zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo
potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se
zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení § 52 písm. c) zák.
práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Pracovní poměr zaměstnance, který se zakládá podle zvláštního právního předpisu
nebo podle ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním, jakož i pracovní
poměr zaměstnance, kterému vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy,
který se zaměstnavatelem uzavřel dohodu o možnosti odvolání a vzdání se
vedoucího pracovního místa a který skutečně zastává u zaměstnavatele vedoucí
pracovní místo uvedené v ustanovení § 73 odst. 3 zák. práce [tedy pracovní
poměr zaměstnance, kterého lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat
nebo který se může tohoto místa vzdát (§ 73 zák. práce)], může být –
dohodnou-li se na tom zaměstnavatel a zaměstnanec - měněn (srov. § 40 odst. 1
zák. práce). Tato změna může spočívat též v tom, že zaměstnanec vedle
stávajícího pracovního místa vedoucího zaměstnance bude nadále pro
zaměstnavatele vykonávat též práci na jiném pracovním místě (další pracovní
funkci); na základě dalšího jmenování (změny pracovní smlouvy) může proto
zaměstnanec v témže pracovním poměru souběžně vykonávat i další vedoucí
pracovní místo. Je-li v průběhu takto změněného pracovního poměru zaměstnanec z
vedoucího pracovního místa, které u zaměstnavatele zastává vedle dalších
pracovních míst, odvolán nebo se tohoto pracovního místa vzdá, nenastává stav,
kdy zaměstnanec nemá stanoven druh práce, který by byl povinen pro
zaměstnavatele vykonávat, neboť je tu další druh práce vyplývající pro
zaměstnance z jeho pracovního zařazení na jiném pracovním místě, k jejímuž
výkonu je u zaměstnavatele povinen a kterou mu je zaměstnavatel povinen i
nadále přidělovat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. Nevzniká proto
ani povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 část první věty za
středníkem zák. práce navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního
zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci, která má své místo jen tam, kde po odvolání zaměstnance z
pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo poté, co se zaměstnanec tohoto
pracovního místa vzdal, zcela odpadl druh práce, který je zaměstnanec povinen
pro zaměstnavatele vykonávat, a kde by jinak muselo dojít k rozvázání
pracovního poměru. Není-li zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu
jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za
středníkem zák. práce, nemůže nastat ani fikce výpovědního důvodu podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, která je se splněním této nabídkové
povinnosti zaměstnavatele – jak vyplývá z ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé
zák. práce - spojena.
O jinou situaci se jedná, je-li vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního poměru
zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance (např. v době
jeho nepřítomnosti) [takové pověření nelze považovat za jmenování na pracovní
místo vedoucího zaměstnance (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1998 sp. zn. 2 Cdon 382/97, uveřejněném pod č.
174 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1590/2010, uveřejněném pod č. 33 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2012)] nebo je-li pověřen jen splněním určitého
pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec) ustanoven do poradního orgánu
zaměstnavatele. I když se tak formálně stane jednáním (ústním nebo písemným),
které zaměstnavatel označil jako „jmenování“, a zaměstnanec s výkonem těchto
činností souhlasí, nelze v těchto, jakož i v jiných obdobných případech
dovozovat, že došlo ke změně pracovního poměru spočívající v tom, že
zaměstnanec vedle stávajícího pracovního místa vedoucího zaměstnance bude
nadále pro zaměstnavatele vykonávat též práci na jiném pracovním místě (další
pracovní funkci). Je-li potom takový zaměstnanec ze svého místa odvolán nebo se
vedoucího pracovního místa vzdá, nastává stav, kdy zaměstnanec nemá stanoven
druh práce, který by byl povinen pro zaměstnavatele vykonávat, a uplatní se
proto postup podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že zaměstnanec, kterého
lze z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolat nebo který se může tohoto
místa vzdát (§ 73 zák. práce), může ve stejném pracovním poměru vedle tohoto
vedoucího pracovního místa vykonávat práci na jiném pracovním místě (další
pracovní funkci). Je-li tento zaměstnanec z pracovního místa vedoucího
zaměstnance, které zastával vedle dalšího pracovního místa, zaměstnavatelem
odvolán nebo se tohoto místa vzdá, není zaměstnavatel povinen navrhnout
zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou
práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci (§ 73a odst. 2 část
první věty za středníkem zák. práce), neboť po odvolání zaměstnance z
pracovního místa vedoucího zaměstnance (poté, co se zaměstnanec tohoto místa
vzdal) je tu další druh práce, který je zaměstnanec povinen pro zaměstnavatele
vykonávat; to neplatí, jestliže je vedoucí zaměstnanec v průběhu pracovního
poměru zaměstnavatelem pověřen zastupováním jiného vedoucího zaměstnance nebo
pověřen jen splněním určitého pracovního úkolu nebo (jako zaměstnanec)
ustanoven do poradního orgánu zaměstnavatele anebo v jiných obdobných
případech.
Posouzení, zda v konkrétním případě byl vedoucí zaměstnanec (se svým souhlasem)
zaměstnavatelem zařazen k výkonu práce na dalším pracovním místě (jmenován na
další vedoucí pracovní místo), nebo zda se jedná jen o pověření k pracím a
činnostem, které takovým zařazením (jmenováním) není, závisí na zjištění o tom,
zda a jaké místo má posuzovaná funkce (pozice) v organizační a funkční
struktuře zaměstnavatele a jaká je (z hlediska vykonávaných prací nebo jiných
činností) její obsahová náplň. Z těchto hledisek se měly soudy v projednávané
věci zabývat též funkcemi správce stavby a správce stavby, které žalobce u
žalovaného zastával vedle vedoucího pracovního místa ředitele Závodu B.
Odvolací soud však tímto způsobem nepostupoval, neboť svůj závěr o povaze
uvedených funkcí (o tom, že „šlo pouze o pracovní úkol“) učinil jen na základě
listin, jimiž byl žalobce do těchto funkcí žalovaným ustanoven (příkazy
generálního ředitele č. 11/2012 a č. 12/2012) a ve kterých „není uvedeno, že by
se jednalo o jmenování na vedoucí pracovní místo podle ustanovení § 33 odst. 3
zák. práce“. Závěr odvolacího soudu o povaze funkcí správce stavby a správce
stavby, jakož i navazující závěr o nabídkové povinnosti žalovaného podle
ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce je proto
třeba považovat za předčasné.
Souhlasit nelze ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v posuzovaném
případě nelze usuzovat na „účelovost nabídky nového pracovního zařazení ze
strany žalovaného“.
Soudní praxe dospěla k závěru, že za situace, kdy zaměstnavatel přistoupil ke
splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za
středníkem zák. práce v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem
způsobit zaměstnanci újmu, je takový návrh nového pracovního zařazení zneužitím
výkonu práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo
1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21
Cdo 4897/2009 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo
1399/2010). Takové jednání zaměstnavatele (které je zjevným zneužitím práva)
nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), a nelze mu proto přiznat právní následky,
které jsou jinak se splněním nabídkové povinnosti zaměstnavatele spojeny. Na
toto jednání by bylo možné usuzovat například tehdy, kdyby zaměstnavatel
záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna
pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení
§ 73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce nabídnout, a veden
přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu
umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a
mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci
rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor uvedený v
již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo
1573/2004). Z tohoto pohledu odvolací soud věc neposuzoval, jestliže se
nevypořádal s tím, zda za zneužití práva nelze považovat žalobcem tvrzenou
situaci, kdy žalovaný navrhl žalobci pracovní zařazení na pracovní místo
investičního referenta výstavby Správy K. V. s předpokládaným místem výkonu
práce v Z. ulici v K. V., tedy pracovní místo „na opačném konci republiky“,
které neodpovídalo kvalifikaci žalobce, i když v době od odvolání žalobce z
funkce ředitele Závodu B. do doručení výpovědi z pracovního poměru měl volná
pracovní místa lépe odpovídající kvalifikaci žalobce, která mu mohl nabídnout a
která se nacházela v B. nebo „v dojezdové vzdálenosti B.“, tj. pracovní místa
pro žalobce (vzhledem k jeho bydlišti) lépe dostupná; zneužití práva tvrzeným
způsobem nelze vyloučit, i když zákon nestanoví, že by další pracovní zařazení
zaměstnance u zaměstnavatele muselo být dohodnuto v určitém místě, a
zaměstnavatel může nabídnout zaměstnanci i takovou jinou práci odpovídající
jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, kterou by měl zaměstnanec vykonávat v
jiném místě, než kde dosud konal práci nebo kde má své bydliště (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). Odvolací soud
pouze konstatoval, že „tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování“, aniž by
se vypořádal s opačným závěrem soudu prvního stupně a aniž by uvedl, z jakých
výsledků dokazování vycházel. Jeho závěr, že žalovaný učinil žalobci řádný
návrh nového pracovního zařazení podle ustanovení § 73a odst. 2 části první
věty za středníkem zák.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
- správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s.
ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu