21 Cdo 1399/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. N., proti žalované České republice - Úřadu práce
České republiky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 1359/1, IČO 72496991, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově
pod sp. zn. 30 C 239/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 8. prosince 2009 č.j. 26 Co 323/2009-87, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 27.6.2008 žalovaná (býv. Úřad práce v Trutnově) sdělila žalobci,
že ho odvolává z funkce vedoucího poradenství a že výkon této funkce končí dnem
30.6.2008.
Dalším dopisem ze dne 27.6.2008 žalovaná (býv. Úřad práce v Trutnově) sdělila
žalobci, že byl s účinností ode dne 30.6.2008 odvolán z funkce vedoucího
oddělení poradenství a že u žalobce je dán výpovědní důvod podle ustanovení §
52 písm.c) zákoníku práce, neboť zaměstnavatel pro něho nemá práci odpovídající
jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 31.10.2008 domáhal
určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že funkci vedoucího oddělení poradenství vykonával nepřetržitě ode
dne 1.9.2003 a že příkazem ředitele býv. Úřadu práce v Trutnově ze dne
27.6.2008 č. 1/2008 bylo zrušeno oddělení poradenství ke dni 1.7.2008 a
oddělení zprostředkování zaměstnávání bylo "přejmenováno" na oddělení
zprostředkování zaměstnání, poradenství a rekvalifikace. Výpověď z pracovního
poměru, která mu byla předána dne 27.6.2008, je neplatná, protože žalovaná
nesplnila povinnost uvedenou v ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce nabídnout
žalobci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, což byla
povinna učinit "s přihlédnutím minimálně" k tomu, že dne 23.7.2008 žalovaná
vyhlásila výběrové řízení "na dvě pozice, u nichž byl jedním z kvalifikačních
předpokladů i VŠ ekonomického směru, který žalobce splňuje", že žalobce dopisem
ze dne 28.8.2008 sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a že dnem
1.9.2008 bylo příkazem ředitele býv. Úřadu práce v Trutnově č. 4 zřízeno
oddělení projekty, rekvalifikace a poradenství, do něhož byli převedeni
zaměstnanci bývalého oddělení poradenství se současným začleněním dalších dvou
nových míst, na která bylo vyhlášeno výběrové řízení, a "zároveň došlo ke
zpětnému přejmenování oddělení zprostředkování zaměstnání, poradenství a
rekvalifikace na oddělení zprostředkování zaměstnání".
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 20.5.2009 č.j. 30 C 239/2008-62 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 1.000,- Kč. Z výsledků dokazování zjistil, že příkazem ředitele býv.
Úřadu práce v Trutnově ze dne 27.6.2008 č. 1/2008 došlo s účinností ode dne
1.7.2008 ke změně organizačního uspořádání úřadu práce, která spočívala ve
zrušení oddělení poradenství (včetně funkce vedoucího tohoto oddělení), v
převedení "funkčních míst referentů a činnosti, kterou oddělení zajišťovalo",
do oddělení zprostředkování zaměstnání s výjimkou pracovněprávního poradenství
a personalistiky, jež se přesunuly do útvaru ředitele, a oddělení
zprostředkování zaměstnání bylo přejmenováno na oddělení zprostředkování
zaměstnání, poradenství a rekvalifikace, a že tato změna organizačního
uspořádání byla důvodem pro odvolání žalobce z funkce vedoucího poradenství ke
dni 30.6.2008. Výpověď z pracovního poměru byla podle názoru soudu prvního
stupně podána předčasně již dne 27.6.2008, kdy pro fikci nadbytečnosti ještě
nemohly "nastat předpoklady" uvedené v ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce, a
již z tohoto důvodu je neplatným právním úkonem. Soud prvního stupně dále
přihlédl k tomu, že žalovaná již dne 18.7.2008 nabízela volná pracovní místa a
že ke dni 1.9.2008 provedla další organizační změnu, a dovodil, že "tvrzená
organizační změna" u žalované "ve skutečnosti nenastala" (nebyla prokázána),
když již ke dni 1.9.2008 došlo k "navrácení předešlého stavu, tj. k obnově
samostatného oddělení s náplní projektů, poradenství a rekvalifikací", a že
žalovaná tedy "minimálně od 18.7.2008, tj. v průběhu výpovědní doby žalobce",
měla možnost nabídnout žalobci "odpovídající zaměstnání po odvolání z funkce"
ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 věty druhé zákoníku práce.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8.12.2009
č.j. 26 Co 323/2009-87 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil
nejprve, že "výpověď pro nadbytečnost, která byla dána v souvislosti s
odvoláním zaměstnance z vedoucího místa ve smyslu ustanovení § 73 odst.6
zákoníku práce, může být platná pouze tehdy, pokud po odvolání z vedoucího
místa je ponechán časový prostor pro učinění nabídky volného pracovního místa
zaměstnanci, pokud takové pracovní místo zaměstnavatel má", a "pokud takové
místo nemá, ani tak nemůže dojít ke skončení pracovního poměru pro nadbytečnost
dříve, než byl zaměstnanec odvolán z funkce". Vzhledem k tomu, že žalobce
skončil pracovní poměr dříve, než byl odvolán z funkce" ("účinně odvolán z
vedoucího místa"), žalovaná uplatnila "výpovědní důvod předčasně, to znamená v
okamžiku, kdy pro fikci nadbytečnosti dosud nemohly nastat předpoklady pro
ukončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce";
již z tohoto důvodu je výpověď z pracovního poměru neplatná. Odvolací soud dále
přihlédl k tomu, že "v časové návaznosti, tj. zhruba za tři týdny poté, co byla
žalobci dána výpověď pro nadbytečnost", žalovaná nabízela volná pracovní místa,
která odpovídala kvalifikaci žalobce, a dovodil, že není pravdivé tvrzení
žalované, že by v době výpovědi neměla pro žalobce vhodné místo odpovídající
jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu; rovněž z tohoto důvodu je výpověď z
pracovního poměru neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že dne
27.6.2008 předala žalobci jednak odvolání z funkce vedoucího poradenství ke dni
30.6.2008, jednak výpověď z pracovního poměru, podle níž měl pracovní poměr
skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.8.2008, a že nenabídla žalobci jinou
práci odpovídající jeho kvalifikaci, neboť v době před podáním výpovědi a po
dobu trvání výpovědní doby neměla takové volné pracovní místo k dispozici.
Vzhledem k tomu, že "okolnosti a důvody výpovědi je třeba posuzovat v době, kdy
výpověď byla dána (doručena) žalobci", není výpověď "předčasná" a v době
výpovědi "skutečně žádné místo pro žalobce neexistovalo". Žalovaná poukazuje na
rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 521/2003 a 21 Cdo 1369/2001,
přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl Úřad práce v Trutnově zrušen a výkon práv a
povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zařazených u něho přešla na
nově zřizovaný Úřad práce České republiky (srov. § 1 odst.1, § 6 odst.2 a § 8
zákona č. 73/2011 Sb.). Vzhledem k tomu, že byla zrušena organizační složka
státu, která za Českou republiku v řízení dosud vystupovala, dovolací soud
pokračoval v řízení s Úřadem práce České republiky jako organizační složkou
státu, příslušnou v projednávané věci za Českou republiku jednat, aniž by o tom
vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor uvedený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 128 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.
dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a
ani, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř., přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá), že žalovaná (býv. Úřad práce v Trutnově) dne
27.6.2008 přijala příkazem ředitele č. 1/2008 změnu v organizačním uspořádání
úřadu práce, kterou mimo jiné ke dni 1.7.2008 zrušila žalobcem zastávanou
funkci vedoucího poradenství, a doručila žalobci dopis ze dne 27.6.2008, kterým
ho s poukazem na tuto změnu odvolala z funkce vedoucího poradenství ke dni
30.6.2008, a dopis ze dne 27.6.2008, kterým mu dala výpověď z pracovního
poměru, neboť po odvolání z funkce je u žalobce dán výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm.c) zákoníku práce. V době, kdy běžela výpovědní doba podle
této výpovědi, žalovaná dne 18.7.2008 nabízela volná pracovní místa, která
odpovídala kvalifikaci žalobce a jeho zdravotnímu stavu.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné
vyřešení právních otázek, kdy může zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z
pracovního poměru podle fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení § 73 odst.6
věty třetí a § 52 písm.c) zákoníku práce a jaká doba je rozhodná pro závěr, zda
zaměstnavatel splnil vůči odvolanému zaměstnanci svoji nabídkovou povinnost
podle ustanovení § 73 odst.6 věty druhé zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud vyřešil tyto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že
jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující),
představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že
dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 27.6.2008 -
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb.,
č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb. a nálezu
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30.6.2008 (dále jen "zák. práce").
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své
funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může
vzdát (srov. § 73 odst.1 zák. práce). Odvolání nebo vzdání se pracovního místa
musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné; výkon funkce
končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se tohoto místa,
nebyl-li v odvolání nebo vzdání se místa uveden den pozdější (srov. § 73 odst.5
zák. práce).
Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa pracovní poměr nekončí; to neplatí,
jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel
je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo
jestliže ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně
zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.c)
zák. práce; odstupné poskytované při organizačních změnách náleží jen v případě
rozvázání pracovního poměru po odvolání z pracovního místa v souvislosti s jeho
zrušením v důsledku organizační změny (srov. § 73 odst.6 zák. práce).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
Při zkoumání platnosti výpovědi založené na ustanovení § 73 odst. 6 třetí větě
před středníkem zák. práce není potřebné - jak správně uvedl soud prvního
stupně - zabývat se tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele
nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o
změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak
předpokládá ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Zákon zde vytváří fikci
nadbytečnosti zaměstnance, která nastává v případě, jestliže zaměstnavatel nemá
pro zaměstnance, který byl odvolán z pracovního místa nebo který se tohoto
místa vzdal, jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci,
nebo jestliže zaměstnanec odmítne nabídku zaměstnavatele, aby pro něho dále
konal takovou práci; z důvodu takto nastalé nadbytečnosti může zaměstnavatel
přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl
právní úkon učiněn (srov. § 18 zák. práce a § 34 a § 35 odst.2 občanského
zákoníku). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů
směřujících k rozvázání pracovního poměru. Zkoumání podmínek pro podání
výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu v době výpovědi, neboť
její právní účinky nastávají okamžikem, kdy výpověď byla doručena druhému
účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 334, §
335 a § 336 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci doručena,
popř. se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly splněny
všechny podmínky pro podání výpovědi.
Zaměstnanec není z pracovního místa, které se obsazuje jmenováním, odvolán -
jak vyplývá ze znění ustanovení § 73 odst. 5 věty druhé zák. práce - dnem, kdy
o jeho odvolání bylo rozhodnuto, nebo dnem, kdy mu rozhodnutí o odvolání bylo
doručeno; odvolaný zaměstnanec končí výkon práce na tomto místě teprve dnem
následujícím po doručení odvolání z pracovního místa, popřípadě až dnem, který
byl v odvolání z pracovního místa uveden, jestliže se zaměstnavatel rozhodl
ukončit výkon jeho práce v pozdější době.
Ze skutečnosti, že účinky odvolání z pracovního místa nenastávají dnem, v němž
bylo odvolání zaměstnanci doručeno, nelze úspěšně dovozovat, že by
zaměstnavatel nemohl již v tento den přistoupit k platnému rozvázání pracovního
poměru s odvolaným zaměstnancem podle fikce nadbytečnosti ve smyslu ustanovení
§ 73 odst.6 věty třetí a § 52 písm.c) zák. práce. Je třeba vzít v úvahu, že v
den, v němž bylo zaměstnanci doručeno odvolání z pracovního místa,
zaměstnavatel a zaměstnanec vědí (musí vědět), kdy (ke kterému dni) zaměstnanec
ukončí výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán, a že již v tento
den zaměstnavatel také ví, jaké může odvolanému zaměstnanci nabídnout další
pracovní zařazení na práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci.
Ze znění ustanovení § 73 odst.6 zák. práce - jak se mylně soudy obou stupňů
domnívají - nevyplývá a není tu ani jiný důvod dovozovat, že by zaměstnavatel
mohl odvolanému zaměstnanci nabídnout jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci až po skončení výkonu práce na pracovním místě, z něhož
zaměstnance odvolal, nebo že by mohl teprve v této době zjistit, že pro
odvolaného zaměstnance žádnou takovou práci nemá. Z dikce ustanovení § 73
odst.6 zák. práce je naopak zřejmé, že zaměstnavatel může nabídnout zaměstnanci
návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající
jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci kdykoliv, tedy i po odvolání z pracovního
místa, i když výkon této práce ve smyslu ustanovení § 73 odst.5 věty druhé zák.
práce ještě neukončil; přijme-li zaměstnanec takovou nabídku, dojde tím ke
změně jeho pracovního zařazení, samozřejmě s účinností ode dne, kdy skončil
výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán, ledaže by se dohodli
jinak. Nemá-li pro zaměstnance takovou práci, je z ustanovení § 73 odst.6 zák.
práce nepochybné rovněž to, že zaměstnavatel může z této okolnosti kdykoliv po
odvolání zaměstnance z pracovního místa dovodit zákonem stanovené následky. Ve
prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že zkoumání
platnosti výpovědi z pracovního poměru se děje ke dni jejího doručení a že v
tento den zaměstnanec ještě výkon práce ve smyslu ustanovení § 73 odst.5 věty
druhé zák. práce neukončil. Pracovní poměr odvolaného zaměstnance samozřejmě
nemůže skončit dříve, než zaměstnanec ukončí ve smyslu ustanovení § 73 odst.5
věty druhé zák. práce výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán.
Jestliže zaměstnavatel nemá pro odvolaného zaměstnance práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu a kvalifikaci, může mu kdykoliv po odvolání z pracovního
místa dát výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst.6 věty třetí a
§ 52 písm.c) zák. práce, jestliže podle ní skončí pracovní poměr účastníků
poté, co zaměstnanec ukončí výkon práce na pracovním místě, z něhož byl
odvolán; stane-li se tak v den, kdy bylo zaměstnanci doručeno odvolání z
pracovního místa, posuzuje se platnost takové výpovědi k okamžiku a se zřetelem
na okolnosti, které tu byly v tento den.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR již dříve (sice za účinností dříve
platného zákona č. 65/1965 Sb., avšak právní úprava se v této otázce obsahově
nezměnila) k závěru, že zaměstnavatel může s odvolaným zaměstnancem rozvázat
pracovní poměr výpovědí z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení § 73
odst.6 věty třetí a § 52 písm.c) zák. práce kdykoliv poté, co bylo zaměstnanci
doručeno rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání z pracovního místa, i když v té
době zaměstnanec ještě výkon práce na tomto pracovním místě neskončil; podle
takové výpovědi však pracovní poměr nesmí skončit dříve, než odvolaný
zaměstnanec ukončí výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán (srov.
též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2003 sp.
zn. 21 Cdo 521/2003, který byl uveřejněn pod č. 197 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2003).
K okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byla výpověď z pracovního poměru
podle ustanovení § 73 odst.6 věty třetí a § 52 písm.c) zák. práce doručena
zaměstnanci, je třeba zkoumat zásadně též to, zda zaměstnavatel splnil
povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 73 odst.6 věta druhá zák. práce.
Ustanovení § 73 odst.6 věta druhá zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou
povinnost zaměstnavatele a její splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst.6 věty třetí a § 52
písm.c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí
povahou "přímus" zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření
dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby
zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl
zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s
ohledem na to, že k výpovědi pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla
nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude
využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost
odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru
ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu
ustanovení § 40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím
odpadá. Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst.6 věty třetí a §
52 písm.c) zák. práce proto zaměstnavatel smí dát zaměstnanci jen tehdy, nemá-
li pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže zaměstnanec nabídku odmítl.
Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73
odst.6 věty druhé zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst.6 věty třetí a § 52 písm.c) zák.
práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku
pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči
zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnosti (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl
uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Jen
výjimečně je možné přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době
výpovědi; podle ustálené judikatury soudů to přichází v úvahu tehdy, bude-li
zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z ustanovení §
73 odst.6 věty druhé zák. práce s cílem (záměrem) naplnit jejich (výše zmíněný)
účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit
zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití
výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst.2 zák. práce (srov. též právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99,
který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000); o
takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně
přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro
zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení § 73
odst.6 věty druhé zák. práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil
v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že
nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý
(hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu
(srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2005
sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v čas opise Soudní
judikatura, roč. 2005).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzením věci. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval ani
správností závěru soudu prvního stupně, podle kterého "tvrzená organizační
změna" ke dni 1.7.2008 u žalované "ve skutečnosti nenastala", ani řešením
dalších právně významných otázek.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a
věc podle ustanovení § 243b odst.3 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu