21 Cdo 1388/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně XEDUS CREDIT s. r. o. se sídlem v Praze – Horních Počernicích,
Náchodská č. 762/65, IČO 28395573, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem
se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti
žalovaným 1) Ostravská aukční síň s. r. o. se sídlem v Ostravě-Porubě, Průběžná
č. 6178/2, IČO 48392812, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem
v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, 2) VÍTKOVICE, a. s. se
sídlem v Ostravě, Vítkovice č. 3020, IČO 45193070, zastoupené Mgr. Markem
Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě
– Moravské Ostravě, 28. října č. 438/219, a 3) FENIX GROUP a. s. se sídlem v
Praze 6, Šárecká č. 1449/37, IČO 28935381, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova č. 1165/4, o určení
neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 80 C 479/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 28. ledna 2019 č. j. 71 Co 400/2018-147, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 8. 12. 2017 (doplněnou podáním
ze dne 26. 3. 2018) se žalobkyně domáhala určení, že „veřejná dobrovolná dražba
provedená dne 13. 11. 2017 žalovanou č. 1 jako dražebníkem na návrh žalované č.
2 jako tvrzeného vlastníka“, jejímž předmětem byly vymezené nemovité věci
zapsané Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník
na LV č. 106, k. ú. Jeseník, obec Jeseník, je neplatná. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že dražba byla uskutečněna elektronicky prostřednictvím
elektronického dražebního systému na adrese www.realdražby.cz, navrhovatelem
dražby byla žalovaná 2), která vystupovala jako vlastník, žalovaná 3) se stala
vydražitelem předmětu dražby a žalovaná 1) byla dražebníkem. Žalobkyně
namítala, že bylo zasaženo do jejích práv tím, že dražebníkem nebyla připuštěna
k dražbě, ačkoli splnila veškeré zákonné podmínky k tomu, aby byla do dražby
připuštěna, tj. zaregistrovala se na dražebním portálu, ověřila svou totožnost
a před zahájením dražby složila dražební jistotu na bankovní účet dražebníka.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 80 C 479/2017-114
žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným
1), 2) a 3). Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně
nedodržela podmínky uvedené v dražební vyhlášce, neboť nezaplatila dražební
jistotu včas. Nestala se proto účastníkem dražby a není ani aktivně
legitimována podat žalobu na určení neplatnosti dražby; nebyla splněna také
kumulativní podmínka pro určení neplatnosti dražby, že dražba představuje
podstatný zásah do práv žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání směřující proti všem jeho
výrokům. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 22. 1. 2019 navrhla, aby na
její místo do řízení vstoupila společnost Perugino s. r. o. Návrh odůvodnila
tím, že smlouvou o postoupení práva ze dne 14. 12. 2018 postoupila své právo na
určení neplatnosti předmětné dražby a všechny nároky z něj vyplývající na
uvedenou společnost. Žalovaná 2) vyjádřila s návrhem nesouhlas. Má za to, že postoupení práva na
určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby není možné, neboť to zákon č. 26/2000 Sb. v žádném ze svých ustanovení nepřipouští, nejedná se o majetkové
právo, a proto ho nelze postoupit, a bylo-li by postoupení možné, nepřipadalo
by v posuzovaném případě v úvahu s ohledem na ustanovení § 1881 o. z., protože
společnost Perugino s. r. o. by se neplatnosti předmětné dražby domáhat
nemohla, jestliže neexistovala ani v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního
stupně. Navíc je podle žalované 2) zřejmé, že cílem návrhu je zneužití
ustanovení § 107a občanského soudního řádu za tím účelem, aby se případná
pohledávka na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni stala nedobytnou;
majetek společnosti Perugino s. r. o. (základní kapitál 10 000 Kč) považuje
žalovaná 2) z tohoto pohledu zanedostatečný. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2019 č. j. 71 Co 400/2018-147
rozhodl, že návrh, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila
společnost Perugino s. r. o., se zamítá. Odvolací soud shledal, že podmínky k
postupu podle § 107a občanského soudního řádu nebyly splněny, neboť nenastala
právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na
jiného. V předmětném řízení o neplatnost dražby není žalobkyně v pozici
věřitele a žalovaným nevznikne kladným rozhodnutím soudu povinnost žalobkyni
cokoli plnit. Postoupení takového práva (bylo-li by možné) brání i samotný
zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, který v ustanovení § 24 odst. 3
stanoví, že neplatnosti dražby se mohou dovolat pouze osoby provedením dražby
dotčené, z důvodu a ve lhůtě uvedených v zákoně. Navíc vzhledem ke skutečnosti,
že „k uzavření smlouvy o postoupení práva došlo po rozhodnutí soudu I. stupně,
kterým byla žaloba zamítnuta“ a společnost Perugino s. r. o. „vznikla před
koncem roku 2018 a svůj obchodní potenciál a zisk teprve tvoří“, lze mít za to,
že „základním důvodem pro uzavření smlouvy o postoupení práva je snaha
žalobkyně vyhnout se povinnosti v případě jejího neúspěchu ve věci platit
náklady řízení“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, neboť z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo
3031/2013 vyplývá, že „právo na vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby
a všechny nároky z něj vyplývající jsou způsobilým předmětem právních úkonů
majících za následek singulární sukcesi“; podle tohoto rozhodnutí z ustanovení
§ 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb.
nevyplývá, že by neplatnost veřejné
dobrovolné dražby mohla být vyslovena „jen vůči těmto osobám“ a nikoliv také
vůči jejich dědicům nebo jiným právním nástupcům z důvodu universální nebo
singulární sukcese. K úvahám odvolacího soudu o účelovosti postupu žalobkyně
vedeného snahou vyhnout se placení nákladů řízení založených na skutečnosti, že
společnost Perugino s. r. o. byla založena teprve po rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolatelka uvádí, že společnost byla zapsána do obchodního rejstříku
dne 10. 10. 2018, tedy před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak,
že do řízení namísto dosavadní žalobkyně vstupuje společnost Perugino s. r. o. K dovolání se vyjádřily žalované 1) a 2). Žalovaná 1) má za to, že právo na
podání žaloby o neplatnost veřejné dobrovolné dražby je nepřenositelné a že
tuto žalobu je oprávněn podat pouze „účastník dražby“. Dovolatelka se podle
žalované 1) účastníkem dražby nestala, protože podmínky stanovené dražební
vyhláškou pro účast na dražbě nesplnila. Žalovaná 1) spatřuje v jednání
žalobkyně (v jím podaném návrhu na záměnu účastníka) snahu vyhnout se
povinnosti uhradit žalovaným náklady „nalézacího“ a odvolacího řízení. Žalovaná
2) ve vyjádření uvedla, že právní řád postoupení práva na určení neplatnosti
předmětné dražby nepřipouští, neboť právo na určení neplatnosti předmětné
dražby není majetkovým právem, a proto jej nelze postoupit. Shodně s žalovanou
1) je přesvědčena, že „cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.“ Jak žalovaná 1), tak
žalovaná 2) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné
odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné. Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž
právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka
řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout,
aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon
vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo
dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o. s. ř. (srov. § 107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že
po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o. s.
ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce;
souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje
(srov. § 107a odst. 2 větu první o. s. ř.). Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud
– jak vyplývá z ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. – ve vztahu k jím
označené právní skutečnosti zkoumá, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s
níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práva (tedy zda
nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za
následek přechod nebo převod práva), zda označená právní skutečnost opravdu
nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva. Otázkou,
zda ten, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalobce, je skutečně
nositelem práva, o něž v řízení jde, se přitom nezabývá, neboť se netýká
zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již
posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v
rozhodnutí o věci samé
– v rozsudku, kterým rozhodne o žalobě (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003,
uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). V projednávané věci žalobkyně v návrhu, kterým se domáhala, aby na její místo
vstoupila do řízení společnost Perugino s. r. o., označila za právní
skutečnost, v důsledku které přešlo vymáhané právo na tuto obchodní společnost,
„Smlouvu o postoupení práva“ ze dne 14. 12. 2018, kterou postoupila na
společnost Perugino s. r. o. své právo na určení neplatnosti předmětné veřejné
dobrovolné dražby včetně nároků z ní vyplývajících. Je tedy nepochybné, že
právní skutečnost, na níž žalobkyně postavila svůj návrh, vskutku nastala a že
má takové náležitosti, které se vyžadují pro přechod práva na postupníka. Muselo být proto posouzeno, zda uvedená postupní smlouva je takovou právní
skutečností, která je podle práva – obecně vzato – způsobilá mít za následek
převod práva žalobkyně, o něž v řízení jde (práva na vyslovení neplatnosti
veřejné dobrovolné dražby konané dne 13. 11. 2017). Se závěrem odvolacího soudu, že právo na určení neplatnosti veřejné dobrovolné
dražby nelze postoupit, neboť vyslovením neplatnosti dražby nevzniká žalobci
proti žalovaným právo na plnění a z ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000
Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že
„neplatnosti dražby se mohou dovolat jen osoby provedením dražby dotčené, z
důvodů uvedených v zákoně“ a že „tento okruh osob nelze měnit“, dovolací soud
nesouhlasí, neboť je v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 8. 2014 sp. zn.
21 Cdo 3031/2013
– ve kterém byla rovněž řešena otázka, zda v řízení o určení neplatnosti
veřejné dobrovolné dražby je skutečností, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, smlouva o postoupení práva
(nároku) na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby – vyslovil závěr, že
právo zaniká smrtí [nebo jiným způsobem, který má za následek zánik
způsobilosti mít práva a povinnosti (právní subjektivity)] jeho nositele –
obecně vzato – tehdy, je-li jeho splnění nebo jiné uspokojení omezeno (vázáno)
výlučně na jeho osobu, že oprávnění domáhat se vyslovení neplatnosti veřejné
dobrovolné dražby svědčí pouze osobám uvedeným v ustanovení § 24 odst. 3 zákona
č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), avšak ze zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že
by neplatnost veřejné dobrovolné dražby mohla být vyslovena (pravomocným
soudním rozhodnutím) jen vůči těmto osobám a nikoliv také vůči jejich dědicům
nebo jiným právním nástupcům z důvodu universální nebo singulární sukcese, a že
naopak dovolací soud pokládá za nepochybné, že právo na určení neplatnosti
veřejné dobrovolné dražby (a všechny nároky z něj vyplývající) může být
předmětem dědění nebo jiné universální sukcese, k níž dochází při zániku
způsobilosti mít práva a povinnosti (právní subjektivity), a že je tedy
způsobilým předmětem rovněž právních úkonů majících za následek singulární
právní sukcesi. Uvedené závěry, k nimž dovolací soud dospěl za právní úpravy
účinné do 31. 12. 2013, se uplatní i za současné právní úpravy, neboť
ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. v mezidobí žádné změny nedoznalo
a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014,
stejně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013,
postoupení práva neupravuje a neobsahuje ani ustanovení, které by postoupení
práva na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby neumožňovalo. Důvodem zamítnutí návrhu žalobkyně na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl též závěr odvolacího soudu, že „základním důvodem pro uzavření smlouvy o
postoupení práva je snaha žalobkyně vyhnout se povinnosti v případě jejího
neúspěchu ve věci platit náklady řízení“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010,
uveřejněném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012,
vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh
podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby
takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový
postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení
vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je
zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu
nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce
vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve
věci.
V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012)
obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním
nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit
skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s
ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení
pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také Nejvyšší
soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3911/2018)
vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu
se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod
postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“
motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností
postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec
podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky –
procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané
řízení nastat. Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi dovodil, že
zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v
průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012
sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo
postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 25 Cdo 993/2013). Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh
žalobce na singulární sukcesi podle § 107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva,
které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se
stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí
být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat,
že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé,
že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k
náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů
nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době
rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela
vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce
bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na
základě návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou
nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení,
bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu
podle § 107a odst. 1 o. s.
ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému
převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní
neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů
řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle § 107a odst. 1
o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá
žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje
s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího
soudu ve výše uvedeném usnesení ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010,
podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se
v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §
107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně
uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale
musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu. V projednávané věci odvolací soud v souladu s uvedenými závěry soudní praxe
nepostupoval. V odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl úvahy, na základě kterých
má za to, že je zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a které
nevyplývají z pouhého odkazu na skutečnost, že „k uzavření smlouvy o postoupení
práva došlo po rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byla žaloba zamítnuta“; závěr
o zjevné nedůvodnosti žaloby nelze činit jen na základě skutečnosti, že žaloba
byla odvoláním napadeným rozhodnutím zamítnuta, ale – vycházeje z příslušné
právní úpravy – na základě konkrétních okolností projednávané věci. Skutečnost,
že společnost Perugino s. r. o. „vznikla před koncem roku 2018 a svůj obchodní
potenciál a zisk teprve tvoří“, také ještě nic nevypovídá o splnění předpokladu
spočívajícího ve zřejmosti, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit
svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení; vedle výše základního
kapitálu společnosti Perugino s. r. o. měl odvolací soud zjišťovat, zda uvedená
společnost vyvíjí podnikatelskou činnost a má nějaký majetek, pohledávky či
závazky. Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu