20 Cdo 3911/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v
exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská
č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem
Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti
povinnému M. P., narozenému XY, bytem XY, pro 12 537,84 Kč s příslušenstvím,
vedené u soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, pod
sp. 139 EX 09018/16, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 35 Co 447/2015, takto:
Dovolání oprávněné se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 12. května 2010, č. j. 147 EXE
1191/2010-13, k návrhu tehdejší oprávněné Komerční banky, a. s., se sídlem v
Praze 1, Na příkopě č. 33/969, identifikační číslo osoby 45317054 (dále též jen
„původní oprávněná“) nařídil podle pravomocného rozhodčího nálezu rozhodce
JUDr. Tomáše Káry ze dne 24. srpna 2009, sp. zn. K/2009/02433, exekuci na
majetek povinného k uspokojení nákladů předcházejícího řízení ve výši 12 537,84
Kč s příslušenstvím a k uspokojení nákladů exekučního řízení. Provedením
exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov
(dále též jen „soudní exekutor“). Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
27. srpna 2014, č. j. 103 EX 15675/10-37, připustil, aby do řízení na místo
původní oprávněné vstoupila nová oprávněná Bohemia Faktoring, s. r. o. se
sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617 (dále
též jen „oprávněná“), a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. června 2014, uzavřené mezi původní oprávněnou jako postupitelkou a oprávněnou
jako postupnicí. Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov (jemuž po podání
dovolání zanikl dnem 31. března 2016 výkon exekutorského úřadu, do uvolněného
exekutorského úřadu byl jmenován soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, od kterého
převzal vedení exekuce výše uvedený soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis,
Exekutorský úřad Šumperk), usnesením ze dne 18. prosince 2014, č. j. 103 Ex
15675/10-38, zamítl návrh oprávněné, aby na její místo vstoupila do řízení
společnost PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., reg. č. 008477, se sídlem Suite 13,
First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé,
Seychelská republika (dále též jen „procesní nástupkyně oprávněné“), který byl
podán na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. června 2014,
uzavřené mezi oprávněnou jako postupitelkou a společností PARADISE ISLANDS
HOLDING LTD. jako postupnicí. Soudní exekutor uvedl, že jde o další (v pořadí
již druhý) převod pohledávky v průběhu exekučního řízení, nyní na cizozemský
subjekt, přičemž návrh na procesní nástupnictví byl podán v době, kdy bude
exekuce nepochybně zastavena, jelikož byla nařízena na základě rozhodčího
nálezu, který vydal rozhodce určený na základě neplatné rozhodčí doložky. Oprávněná si byla této skutečnosti vědoma, a proto v 969 exekučních věcech,
které byly (stejně jako toto exekuční řízení) zahájeny na základě neplatných
rozhodčích nálezů, podala hromadný návrh na zastavení exekuce odůvodněný
nemajetností povinných. Soudní exekutor za těchto okolností dospěl k závěru, že
připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byly porušeny zásady
spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. prosince 2015,
sp. zn. 35 Co 447/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora.
Odvolací soud
uvedl, že návrh na vstup nové oprávněné do řízení byl podán v okamžiku, kdy na
základě ustálené rozhodovací praxe soudů je zjevné, že exekuce bude zastavena
pro nevykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu) pro neplatnost
rozhodčí doložky (rozhodce byl určen odkazem na rozhodčí řád právnické osoby,
která není stálým rozhodčím soudem), když zastavení exekuce zřejmě bude (při
rozhodování o náhradě nákladů exekuce) vyhodnoceno k tíži oprávněné.
Probíhající exekuce tak postrádá způsobilý exekuční titul a stávající oprávněná
na sebe převedla nevymožitelné pohledávky, aby je vzápětí převedla na
právnickou osobu se sídlem v zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné
vymáhání nákladů řízení a nákladů exekuce, aniž by měla skutečný zájem
pokračovat v exekuci a vymáhat pohledávku. Předmětné smlouvy o postoupení
pohledávek byly uzavřeny účelově s cílem eliminovat negativní důsledky
zastavení exekuce pro oprávněnou zejména v oblasti nákladů exekuce. Odvolací
soud proto dospěl k závěru, že návrh oprávněné na procesní nástupnictví je za
dané situace třeba hodnotit jako zneužití práva, protože oprávněná návrhem
sleduje jediný cíl, kterým je zbavit se povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, ve kterém namítala,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu, a
to především od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, protože v řízení nebylo s jistotou prokázáno (a ani náležitě
zkoumáno), že návrh na vstup nové oprávněné do řízení je zneužitím procesní
úpravy. Procesní nástupkyně oprávněné je solventní společností, která „v ČR
vlastní několik tisíc pohledávek nemovitosti, má zde účty se stabilními
zůstatky v milionech Kč,“ a soudní exekutor i odvolací soud tak došli k
nesprávnému závěru, že převod pohledávek na zahraniční společnost je účelový a
slouží ke ztížení případného vymáhání nákladů řízení a exekuce. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudního
exekutora a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal
a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. ledna 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a
o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není důvodné. Pro posouzení dovolání je nejdříve nutné zodpovědět otázku, zda je exekuce
vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu a zda tedy lze učinit
závěr, že jsou dány důvody pro zastavení exekuce a pro uložení povinnosti
oprávněné nahradit náklady řízení. Exekučním titulem je v projednávané věci rozhodčí nález ze dne 24. srpna 2009,
sp. zn. K/2009/02433, který vydal rozhodce JUDr. Tomáš Kára a jímž bylo
žalovanému (zde povinnému) uloženo uhradit žalované (zde původní oprávněné)
částku ve výši 15 800,56 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku
ve výši 12 537,84 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z
odůvodnění nálezu je zřejmé, že pravomoc rozhodce k rozhodování tohoto sporu
byla dána rozhodčí doložkou sjednanou mezi stranami, podle které budou veškeré
spory vzniklé ze smlouvy rozhodovány před rozhodcem, jmenovaným Správcem
Seznamu rozhodců, kterého jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro
rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, podle Jednacího
řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Rozhodce byl
jmenován v souladu s tímto Jednacím řádem. Dovolací soud již v řadě rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované pod číslem 92/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn.
31 Cdo 1945/2010) uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“
vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu
§ 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě
absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle
zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě
přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který
exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tj. i bez návrhu - srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014,
dále ze dne 9. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014, dále ze dne 4. března. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, rovněž i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. února. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015) zastavit. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že
dojde-li k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční tituly nikdy nedisponovaly
materiální a formální vykonatelností, neboť byly vydány orgány (zde rozhodci),
které k tomu neměly příslušnou pravomoc, lze z takové skutečnosti vyvozovat
procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce, protože nezachoval
potřebnou míru pečlivosti jednak před podáním návrhu na nařízení exekuce a již
při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a dále, když přistoupil
k vymáhání pohledávky přiznané exekučními tituly vydanými orgány (rozhodci) na
základě těchto pravidel určenými. V takovém případě nese náklady exekučního
řízení oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2014, sp. zn. 21 Cdo
402/2014).]
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se o takový případ jedná (není pochyb o
tom, že Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. není stálým rozhodčím soudem
zřízeným na základě zákona – k tomu srovnej již výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012), byl právní
závěr odvolacího soudu, že probíhající exekuce postrádá způsobilý exekuční
titul, zcela správný a v souladu s výše uvedenou judikaturou. K zastavení
exekuce nebylo přistoupeno toliko proto, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nelze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně
rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení. V
opačném případě by řízení bylo zatíženo vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. 26 Cdo 2824/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008).
Za těchto okolností lze důvodně
předpokládat, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelný exekuční titul a že
oprávněné bude uložena povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky, že v řízení nebylo s
jistotou prokázáno (a ani náležitě zkoumáno), že návrh na vstup nové oprávněné
do řízení je zneužitím procesní úpravy. Podle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014 - dále též jen „o. z.“, zjevné zneužití práva nepožívá právní
ochrany. Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla
splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Podle ustanovení § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů – dále též jen „ex. řád“, prokáže-li se, že po zahájení exekučního
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto
dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je
v době jeho nástupu do řízení. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu neobsahuje komplexní úpravu procesního
nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní
předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v
řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle
ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku
procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do
řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp.
soudní exekutor,
o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost
jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001). Nejvyšší soud se v usnesení velkého senátu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31
Cdo 4427/2016, zabýval (mimo jiné) předpoklady pro vstup jiného oprávněného do
vykonávacího řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. v situaci, kdy ke změně v
osobě oprávněného z titulu dojde až poté, co výkon rozhodnutí – v jeho
prospěch – byl již nařízen. Dovolací soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru,
že soud při posuzování splnění podmínek pro vstup nového oprávněného do řízení
posuzuje toliko kvalifikované listiny, ze kterých se podává, že právo z
exekučního titulu přešlo na jiného, přičemž existence zvláštních právních
skutečností, na jejichž základě oprávněný není v řízení aktivně legitimován, a
které nevyplývají ze samotné listiny o postoupení pohledávky (například tvrzení
povinného o neplatném postoupení pohledávky) může být efektivně uplatněna až k
návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., přičemž uvedené platí i pro poměry exekuce vedené dle ex. řádu, jehož
ustanovení § 36 odst. 3, 4 a 5 jsou rozhodným ustanovením § 107a a § 256 odst. 1, 2 o. s. ř. obdobná. Přes výše uvedené závěry se připouští, aby soud ve výjimečných případech zamítl
návrh oprávněného podle ustanovení § 107a o. s. ř. (při jinak formálně
doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě
tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem
návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy
za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči
neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na
citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž ve svém nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou
přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití
procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo
k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. například též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo
2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou
obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane
nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhradu nákladů
řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo
1665/2013). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle
§ 107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí
postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. dubna 2012, sp. zn.
32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního
sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013), postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo
993/2013). Soudy by svou pozornost měly soustředit i na jiné ze spisu se
podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod
postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“
motivu postoupení (jestliže postupník je současně ovládající společností
postupitele, je-li nejasný jeho majetkový a obchodní substrát atd.) a na
případném podezřelém základě by se měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé
důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení pohledávky - mohou pro dané
řízení nastat. Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud nepochybil, jestliže se
zabýval okolnostmi postoupení pohledávky za účelem zodpovězení otázky, zda
návrh oprávněné podle ustanovení § 107a o. s. ř. není zneužitím práva. Návrh na
procesní nástupnictví byl totiž podán v době, kdy bylo zjištěno, že exekuce je
vedena na základě neplatného rozhodčího nálezu, přičemž (v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu) tak bylo zřejmé, že dojde k zastavení
exekuce a k uložení povinnosti oprávněné nahradit náklady řízení. Dovolací soud
má shodně s odvolacím soudem za to, že došlo-li za této situace k postoupení
pohledávky a podání návrhu na vstup nové oprávněné do řízení, existuje zcela
reálná hrozba, že postoupení pohledávky bylo účelové s cílem učinit případnou
pohledávku na náhradu nákladů řízení nedobytnou, a postup oprávněné proto lze
hodnotit jako zneužití práva. Jinými slovy jestliže byl návrh na vstup nové
oprávněné do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. (resp. ustanovení § 36
odst. 5 ex. řádu) podán v době, kdy v řízení vyplynuly okolnosti, na jejichž
základě je možné učinit závěr, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost
exekučního titulu z důvodu neplatné rozhodčí doložky a že povinnost nahradit
náklady řízení bude uložena oprávněné, lze mít důvodně za to, že postoupení
vymáhané pohledávky a v návaznosti na to podání návrhu na procesní nástupnictví
oprávněné je s ohledem na ustanovení § 8 o. z. i § 2 o. s. ř. zneužitím práva. V projednávané věci svědčí pro tento závěr i další okolnosti, například to, že
k postoupení pohledávky došlo již podruhé v průběhu exekučního řízení, přičemž
smlouvy o postoupení pohledávky na současnou oprávněnou a postoupení pohledávky
na její procesní nástupkyni byly uzavřeny v jeden den, dále že procesní
nástupkyní je cizozemská společnost se sídlem v Seychelské republice, jakož i
předchozí postup oprávněné v téměř tisíci obdobných exekučních řízeních
(vedených taktéž na základě neplatného rozhodčího nálezu), ve kterých oprávněná
podala hromadný návrh na zastavení exekuce. Tento závěr koresponduje i s názorem uvedeným v usnesení Ústavního soudu ze dne
27. září 2016, sp. zn. IV.
ÚS 1431/2016, který v typově obdobné věci
konstatoval, že „samotná fáze řízení, v níž byly návrhy podány, vypovídá spíše
o tom, že šlo o návrhy obstrukční… Právu zneužívajícímu postupu nenáleží
ochrana v řízení před obecnými soudy.“
Jako nadbytečná se pak jeví další námitka dovolatelky, že odvolací soud (ani
soudní exekutor) nezkoumal otázku solventnosti jejího procesního nástupce,
avšak pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedenou problematikou se zabýval ve
svém usnesení ze dne 13. října 2016, č. j. 20 Cdo 3537/2016-360, ve kterém
uvedl, že ke zneužití práva v souvislosti s návrhem na vstup nového oprávněného
do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. může dojít ve dvou různých
situacích. První situací je stav, kdy zneužitím práva je tento procesní návrh
sám o sobě (nikoli ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávky, která je
hmotněprávním důvodem pro jeho podání), a to s ohledem na skutečnosti, které
existovaly v době jeho podání a z jejichž existence bylo třeba vyvodit, že
cílem návrhu je výhradně nastolení průtahů v řízení nebo způsobení újmy jiným
účastníkům řízení (případně exekutorovi), jež může spočívat i v tom, že
případná pohledávka na náhradu nákladů exekuce bude vůči novému oprávněnému
obtížně vymahatelná. Druhou situací je stav, kdy zneužitím práva podle
ustanovení § 8 obč. zák. s cílem poškodit zájmy jiných účastníků exekuce nebo
exekutora bylo již samotné postoupení pohledávky, na jehož základě byl posléze
podán návrh na vstup nového oprávněného do řízení. Návrh na procesní
nástupnictví pak navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky a pro účely
posouzení, zda se jedná o zneužití práva, s ní vytváří jeden celek. Jestliže je
zneužitím práva samotná smlouva o postoupení pohledávky, musí být zneužitím
práva i na postoupení navazující návrh na vstup jiného oprávněného do řízení. Zatímco v prvé situaci může být věcně projednán opětovný návrh na vstup téhož
subjektu do řízení na straně oprávněné, odůvodněný změněnými okolnostmi na
straně tohoto subjektu (např. v tom, že v mezidobí se stal solventním a jeho
majetek se nachází na území České republiky, takže již není důvodná obava, že
by případná pohledávka na náhrady nákladů exekuce byla nevymahatelná), ve druhé
situaci existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, a proto ani např. změna v
majetkových poměrech tohoto subjektu nemůže ničeho změnit na tom, že již
samotná smlouva o postoupení pohledávky je zneužitím práva, takže zneužitím
práva musí být i na postoupení navazující návrh na vstup jiného oprávněného do
řízení. Jestliže lze v projednávané věci s ohledem ke všem dalším okolnostem učinit
závěr, že zneužitím práva bylo již samotné postoupení pohledávky, nebylo s
ohledem k výše uvedenému nezbytné zabývat se solventností procesní nástupkyně
oprávněné, a i tato námitka dovolatelky je proto nedůvodná. Kromě toho
přezkoumání finanční situace nastupujícího účastníka není obligatorní součástí
ani při posuzování, zda se nejedná o účelové zneužití procesní úpravy podle
ustanovení § 2 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn.
33 Cdo 1925/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 3997/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. července 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015). Dovolací soud tak má za to, že odvolací soud vzal v úvahu všechny okolnosti
daného případu, a jeho závěry tak (oproti tvrzení dovolatelky) nebyly založeny
na základě domněnek či konstrukcí. Odvolací soud respektoval výše uvedené
judikaturní závěry, jak postupovat v případě důvodných pochybností o tom, že
návrh podle § 107a o. s. ř. je účelovým zneužitím procesní úpravy, a beze
zbytku se jimi řídil. Závěr odvolacího soudu, že postoupení vymáhané
pohledávky, na jehož základě byl posléze podán návrh na vstup nové oprávněné do
řízení, je zneužitím práva, tak nejenže není zjevně nepřiměřený ani založený na
pouhé obavě, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu
stane nedobytnou, ale je logickou odpovědí na řetězec nejasných a podivných
okolností předcházející návrhu na procesní nástupnictví a nelze mu v tomto
směru vytknout žádné pochybení. Dovolatelka se proto mýlí, domnívá-li se, že se obecné soudy odchýlily od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť rozhodly zcela v souladu s
ní. Nadto dovolací soud dodává, že vzhledem k výše uvedenému vyvstává otázka,
zda zneužitím práva nebylo již prvé postoupení pohledávky z původní oprávněné
na oprávněnou, avšak její zodpovězení není předmětem tohoto dovolacího řízení. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.