21 Cdo 1400/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované O. B., zastoupené Mgr. Veronikou Daňhelovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Generála Hlaďo č. 748/4, o náhradu z neúčinného právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 260/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. října 2015, č. j. 12 Co 273/2015-189, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 10. 2015, č. j. 12 Co 273/2015-189, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (žalovaná zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že žalovaná v řízení neprokázala, že úmysl dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem věřitele nemohla i při vynaložení náležité pečlivosti poznat) a v dovolacím řízení proto nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Ostatně, dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 10. 2015, č. j. 12 Co 273/2015-189, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v otázce posouzení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a v otázce posouzení „náležité pečlivosti“ vynaložené osobou dlužníkovi blízkou (v jejíž prospěch byl učiněn odporovatelný právní úkon) ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce úmyslu dlužníka zkrátit věřitele srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012; k otázce posouzení „náležité pečlivosti“ srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2785/2012, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 185/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Poukazuje-li dovolatelka - ve prospěch svého opačného názoru - na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 a sp. zn. 21 Cdo 720/2011, přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu – jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými. Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatelka mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Mojmír Putna předseda senátu