21 Cdo 1421/2023-333
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně EKO-UNIBAU a. s. Praha, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Ječná č. 1255/25, IČO 63483866, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, IČO 00006947, o popření pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 71/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 91 Co 77/2022-286, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu se odmítá, jinak se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Adama Rakovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12.
1. Soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1, usnesením ze dne 19. 3. 2020, č. j. 099 EX 3665/10-505, mimo jiné vyzval povinnou EKO-UNIBAU a. s. Praha (dále „žalobkyně“), aby „ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozvrhového usnesení podala návrh podle § 267a odst. 1 o. s. ř. vůči věřiteli Česká republika – Ministerstvo financí“.
2. Žalobou podanou dne 27. 4. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209797139 uzavřené dne 1. 12. 1997, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 8. 1999, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 5242/99, není po právu, eventuálně, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209797139 uzavřené dne 1. 12. 1997, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 8. 1999, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 5242/99, se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10. Důvody pro popření pohledávky spatřuje v tom, že došlo k promlčení zástavního práva a současně k promlčení samotné pohledávky zajištěné zástavním právem, když promlčecí lhůta k zaplacení pohledávky začala běžet 1. 12. 1998 (dne 30. 11. 1998 nastala konečná splatnost úvěru) a přihláška pohledávky byla v exekučním řízení uplatněna až 8. 11. 2019; objektivní desetiletá promlčecí lhůta již tedy uplynula. Zástavní právo se tak promlčelo nejpozději do 30. 11. 2008, kdy se nejpozději promlčela pohledávka. Přihlásila-li žalovaná pohledávku do exekučního řízení až po uplynutí objektivní promlčecí lhůty zajišťované pohledávky, došlo k promlčení zástavního práva. Žalovaná ani neprokázala, že by byla věřitelem pohledávky, pohledávka ani nikdy nevznikla, neboť k čerpání úvěru nikdy nedošlo. Pokud pohledávka vznikla, došlo k jejímu zániku v důsledku započtení ke dni 31. 5. 1999.
3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Namítala, že jako právní nástupce České konsolidační agentury má za žalobkyní pohledávku, která vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 1. 12. 1997 mezi žalobkyní a Investiční a Poštovní bankou, a. s., na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 6 000 000 Kč, konečný termín splatnosti byl sjednán ke dni 30. 11. 1998. K zajištění pohledávky byla dne 25. 8. 1999 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Žalobkyně své závazky však neplnila, proto byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 žaloba na zaplacení mimo jiné výše uvedeného úvěru (vedena pod sp. zn. 17 C 247/2002). Protože byla na žalobkyni vedena exekuce, přihlásila žalovaná své zajištěné pohledávky do již zahájeného exekučního řízení. Zástavní právo bylo řádně zapsáno do katastru nemovitostí. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by její zástavní právo bylo promlčeno nebo že by předmětná pohledávka zanikla započtením.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 19 C 71/2020-233, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209797139 uzavřené dne 1. 12. 1997, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25.
8. 1999, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 5242/99, není po právu, eventuálně, aby byla vyloučena pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209797139 uzavřené dne 1. 12. 1997, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 8. 1999, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j.
V2 5242/99, z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10 (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.). Dovodil, že ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 12. 1997, ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 25. 8. 1999, včetně návrhu na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, z dopisů žalobkyně ze dne 23.
4. 1999 a 31. 5. 1999, a z usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 39 C 149/2016-258, je nepochybné, že uvedená pohledávka vznikla a že platně vzniklo také zástavní právo zajišťující pohledávku žalované. Žalobkyně nedisponovala vůči Investiční a Poštovní bance a. s. žádnou pohledávkou způsobilou k započtení (žaloba na náhradu škody byla zamítnuta), proto nemohlo dojít k zániku pohledávky z úvěru započtením. Žalovaná prokázala, že je věřitelem sporné pohledávky, neboť je nástupcem České konsolidační agentury, na niž byla pohledávka převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21.
2. 2002 Československou obchodní bankou, a. s., která pohledávku nabyla smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. 6. 2000 s původním věřitelem Investiční a Poštovní bankou a. s. Ohledně námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru, že námitka promlčení pohledávky vznesená žalobkyní je nepřípustná. I když během řízení o zaplacení sporné pohledávky, které nebylo pravomocně skončeno, uplynula desetiletá lhůta, nelze v uvedeném řízení námitku promlčení vznést, neboť nezačala dosud běžet podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku ani tříměsíční lhůta pro zahájení řízení o výkon rozhodnutí z označeného nalézacího řízení.
Důvody pro vyloučení pohledávky žalované za žalobkyní z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti nejsou proto dány.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 91 Co 77/2022-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se určuje, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209797139 uzavřené dne 1. 12. 1997, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25.
8. 1999, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 5242/99, není po právu (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 23 940 Kč k rukám advokáta žalobkyně (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce promlčení pohledávky a zástavního práva, vycházel ze závěrů přijatých odvolacím soudem v rozsudcích ze dne 24. 3. 2022, č. j. 53 Co 42/2022-584, a ze dne 19. 5. 2022, č. j. 58 Co 153/2022-566, v řízení vedeném mezi týmiž účastníky s obdobnou skutkovou i právní situací.
Dovodil, že pohledávka z úvěru byla podle smlouvy splatná k 30. 11. 1998, začala se tedy promlčovat 1. 12. 1998. K promlčení pohledávky by podle zákona došlo uplynutím čtyřleté promlčecí doby ke dni 30. 11. 2002. Dnem 26. 9. 2002 podala právní předchůdkyně žalované proti žalobkyni žalobu o zaplacení pohledávky z úvěru, toto řízení nebylo zatím pravomocně skončeno. Došlo tak ke stavení promlčecí doby, v průběhu tohoto řízení však promlčecí doba již uplynula, aniž by bylo ve věci rozhodnuto. Hranice desetileté promlčecí doby (§ 408 obchodního zákoníku) je neprolomitelná, uplynutím této doby je právo definitivně promlčeno.
V době rozhodování soudu prvního stupně i v době rozhodování soudu odvolacího nebylo na místě zvažovat účinky § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, když žalovaná nedisponovala a dosud nedisponuje pravomocným rozhodnutím, které by jí právo na plnění z předmětné úvěrové smlouvy přiznávalo. Není tedy naplněn základní předpoklad, který by svědčil pro možné využití tříměsíční lhůty zvláštního určení pro výkon takového rozhodnutí. Promlčení zástavního práva se žalobkyně důvodně dovolala, když prokázala, že žalovaná uplatnila právo na uspokojení ze zajištěné pohledávky po uplynutí stanovené lhůty.
Pohledávka žalované se promlčela nejpozději 30. 11. 2008 a k tomuto datu se také nejpozději promlčelo zástavní právo, které ji zajišťovalo. Žalovaná neuplatnila své právo včas, když v rámci exekučního řízení je uplatnila až 8. 11. 2019. Žalobkyně se promlčení práva ve věci dovolala důvodně, předmětná pohledávka žalované není po právu.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení NS ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, a ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016), když odchylně od soudu prvního stupně posoudil věc tak, že „žalovaná své právo neuplatnila včas, když jej uplatnila v rámci exekučního řízení až dne 8. 11. 2019“, že „pohledávka žalované se … promlčela nejpozději dne 30. 11. 2008 a k tomuto datu se také nejpozději promlčelo zástavní právo, které ji zajišťovalo“. Žalovaná si je vědoma, že v době rozhodování o odporové žalobě neexistovalo pravomocné rozhodnutí přiznávající jí právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu, ale vzhledem k tomu, že žalovaná svou pohledávku uplatnila v roce 2002 u soudu včas, že podle usnesení NS ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016, „přihlášení pohledávky zástavního věřitele v exekučním řízení vedeném ve prospěch jiného oprávněného má pro posouzení promlčecí doby podle § 408 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 stejné účinky jako podání exekučního návrhu“, má žalovaná za to, že i v tomto exekučním řízení nelze k námitce promlčení vznesené žalobkyní přihlížet. Zástavní věřitel může uplatnit svou pohledávku i v exekučním řízení vedeném z podnětu jiného věřitele, a to ještě před koncem nalézacího řízení, v němž usiluje o vydání exekučního titulu. Toto specifické uplatnění pohledávky má pro posouzení otázky promlčení stejné účinky jako podání exekučního návrhu. V opačném případě by žalovaná nemohla svou pohledávku do exekučního řízení účinně přihlásit a zástavní právo by ztratila právní mocí rozvrhového usnesení, i když řádně (včas) zahájila a dosud vede nalézací řízení. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že dovolání žalobkyně zamítne a rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, příp. aby ho zamítl. Domnívá se, že odvolací soud v předmětné věci rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
12. Dovolání je (vzhledem k ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř.) přípustné pro řešení otázky promlčení obchodněprávní (úvěrové) pohledávky a v návaznosti na to promlčení zástavního práva, jímž je tato pohledávka zajištěna, a otázky, zda v řízení o návrhu na popření pohledávky, o níž je vedeno nalézací řízení a která byla přihlášena do exekučního řízení, zahájeného na návrh jiného oprávněného než zástavního věřitele, lze vznést námitku promlčení.
13. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 25. 8. 1999 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 2000 (dále též „obč. zák.“), a dále – vzhledem k uzavření úvěrové smlouvy dne 1. 12. 1997 – podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
15. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
16. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že mezi Investiční a Poštovní bankou a. s. (právní předchůdkyní žalované) a žalobkyní byla uzavřena dne 1. 12. 1997 smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 6 000 000 Kč s „konečnou“ splatností do 30. 11. 1998, že tato pohledávka byla zajištěna zástavní právem, sjednaným smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 25. 8. 1999 k „předmětným nemovitostem“ s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 9. 1999, že dne 23. (správně 26.) 9. 2002 podala žalovaná proti žalobkyni žalobu o zaplacení celkem částky 59 349 788,80 Kč mimo jiné z titulu výše citované úvěrové smlouvy (řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 247/2002 a do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno), že zástavní věřitelka podala dne 23. 11. 2016 návrh na nařízení prodeje zástavy a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 39 C 149/2016-258, byl nařízen soudní prodej zástavy (mimo jiné i „předmětných nemovitostí“), že na základě návrhu oprávněné Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, byla dne 25. 6. 2010 zahájena exekuce na majetek žalobkyně, že dne 27. 10. 2010 vydal soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan exekuční příkaz prodejem mimo jiné „předmětných nemovitostí“, že dne 8. 11. 2019 přihlásila žalovaná svoji úvěrovou pohledávku do exekučního řízení, a že dne 14. 11. 2019 byly „předmětné nemovitosti“ vydraženy v elektronické dražbě za 2 420 000 Kč. A) k otázce promlčení úvěrové pohledávky žalované
17. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu činí (není-li stanoveno jinak) čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
18. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (k „zákazu“ uplatnit námitku promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2014, příp. rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Ustanovení se vztahuje i na pohledávky pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Tento zákaz uplatnění námitky promlčení nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení, nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016).
19. Pakliže tedy věřitel uplatnil včas (ve lhůtě, uvedené v ustanovení § 397 obch. zák., tak jak tomu bylo i v této věci) své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba (po dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; potom působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že ke „stavení“ promlčecí doby (ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák.) dochází v takovém případě pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; pouze v této době je možno (bez ohrožení promlčením) uplatnit pohledávku v „jiném“ řízení (v úvahu připadá přihlášení pohledávky do exekuce, vyvolané jiným věřitelem, do insolvenčního řízení, uplatnit právo ze zástavy apod.).
20. Platí-li, že se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (§ 387 odst. 1 obch. zák.) a že – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku (tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou být žádné pochybnosti o tom, že marným uplynutím desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčelo (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010).
21. Pakliže tedy, jak vyplývá ze souhrnu skutkových okolností této věci (viz bod 15. odůvodnění tohoto rozsudku), žalovaná (její právní předchůdce) mohla poprvé svoji úvěrovou pohledávku uplatnit u soudu dne 1. 12. 1998 a uplatnila ji u soudu dne 23. 9. 2002, byla zachována čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.); maximální desetiletá promlčecí doba (§ 408 odst. 1 obch. zák.) uplynula dne 1. 12. 2008.
22. Bylo-li dále exekuční řízení, do kterého žalovaná svoji úvěrovou pohledávku přihlásila dne 8. 11. 2019, zahájeno až dne 25. 6. 2010, tedy v době, kdy již uběhla promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., neplatí pro toto exekuční řízení „zákaz“ uplatnit námitku promlčení a úvěrová pohledávka byla již promlčena.
23. Právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky žalované odvolacím soudem je tak správné. B) k otázce promlčení zástavního práva
24. Ustálená soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Ustanovení § 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 31. 12. 2013 (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
25. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 104/2007).
26. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 123/2008].
27. Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy (§ 200z o. s. ř., nyní § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních), kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 132/2013).
28. Jak vyplynulo z předchozího textu, v době uzavření zástavní smlouvy (25. 8. 1999) byla již zástavním právem zajištěná pohledávka splatná (mohla být uplatněna u soudu již dne 1. 12. 1998), zástavní právo tak mohlo být uplatněno dnem následujícím po jeho vzniku (7. 9. 1999), zástavní věřitelka je uplatnila až podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy dne 21. 11. 2016, tedy v době, kdy obecná tříletá promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy, jak vyplynulo i z předchozího textu, bylo dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy rovněž promlčeno.
29. Závěr odvolacího soudu o promlčení zástavního práva je rovněž správný.
30. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
32. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně, advokát JUDr. Adam Rakovský, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů], ve výši 1 113 Kč.
33. Žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobkyni k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý předseda senátu