USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce P. Ď., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem
Drumevem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova č. 1417, proti žalovanému
Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské
náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 68/2011, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července
2020 č. j. 62 Co 173/2020-415, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 6. května 2021 č. j. 62 Co 173/2020-454, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla
Drumeva, advokáta se sídlem v Praze, Opletalova č. 1417.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020
č. j. 62 Co 173/2020-415, opravenému usnesením Městského soudu v Praze ze dne
6. 5. 2021 č. j. 62 Co 173/2020-454, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že „písemnost, obsahující obě
výpovědi z pracovního poměru, nebyla žalobci řádně doručena tak, jak
předpokládá § 334 odst. 2 a 4 zákoníku práce a obě výpovědi z pracovního poměru
jsou proto neplatné podle § 50 odst. 1 věta druhá zákoníku práce“ (ve znění
účinném do 31. 12. 2011, tj. v době, kdy ustanovení § 50 odst. 1 zákoníku práce
uvádělo, že výpověď z pracovního poměru musí být dána písemně a doručena
druhému účastníku, jinak je neplatná)] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že k ustanovení § 334 odst. 2 části věty za středníkem zákoníku práce je třeba přistupovat jako k právní
normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právní normě, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení,
zda v konkrétním případě nebylo (bylo) možné, aby zaměstnavatel písemnost
určenou do vlastních rukou doručil zaměstnanci sám, tak může soud přihlédnout
například k tomu, zda zaměstnanec byl vůbec (objektivně) prostředky
zaměstnavatele dosažitelný, zda zaměstnavatel takový pokus učinil, co bylo
důvodem případně neúspěšného doručení, zda mělo nějaký smysl učinit další pokus
o doručení, jak naléhavé bylo doručení písemnosti, zda bylo možné očekávat, že
doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb bude úspěšnější, než
opakované doručování zaměstnavatelem apod. Zejména nelze přehlédnout, že je to
zaměstnavatel, na kterého zákon přenáší povinnost řádného doručení
vyjmenovaných písemností zaměstnanci. Smyslem právní úpravy doručování
písemností zaměstnanci totiž je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice
zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem
zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 21 Cdo 361/2018 nebo předchozí rozsudek Nejvyššího
soudu vydaný v této věci ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017). Dospěl-
li odvolací soud v projednávané věci po zvážení relevantních okolností
doručování výpovědí ze dne 14. 11.
2011 žalobci, které byly podrobně rozvedeny
v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a které se týkaly otázek, „zda v
konkrétním případě bylo možné, aby zaměstnavatel písemnost určenou do vlastních
rukou zaměstnanci doručil na pracovišti sám, zda existovaly nějaké objektivní
překážky, proč zaměstnavatel učinit takto nemohl, zda zaměstnavatel takový
pokus učinil, kdy a jakým způsobem, zda tak učinil na pracovišti nebo i mimo
pracoviště a co bylo důvodem pro neúspěšný pokus doručení a zda činil další
úkony směřující k doručení do vlastních rukou v místě bydliště nebo kdekoli,
kde by mohl být žalobce zastižen a do bylo důvodem, pokud takto nepostupoval“),
shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „žalovaný při doručení písemnosti
obsahující výpovědi z pracovního poměru nepostupoval správně podle § 334 odst. 1 a 2 zákoníku práce, když bezprostředně poté, když se písemnost nepodařilo
žalobci doručit v pátek 14. 1. 2011 na pracovišti, ji odevzdal k poštovní
přepravě a doručoval ji prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“, pak
je tento závěr odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní judikaturou
dovolacího soudu. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého právního názoru o naplnění předpokladů
nutných pro řádné doručení výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 334
odst. 2 zákoníku práce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010 a uvádí-li, že odvolací soud v rozporu s uvedeným rozhodnutím
nesprávně posoudil „doručení obou výpovědí“ jako neplatné „pro nesplnění
podmínek pro jejich doručování prostřednictvím poskytovatele poštovních
služeb“, přestože dovolatel „učinil dne 14. 1. 2011 jeden neúspěšný pokus o
osobní doručení výpovědí z pracovního poměru žalobci do vlastních rukou“, pak
přehlíží, že v této věci dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu, než
který byl zjištěn soudy v projednávané věci, a že proto závěry přijaté v
uvedeném rozhodnutí v (jiných) konkrétních skutkových souvislostech nelze na
projednávanou věc vztáhnout. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4185/2010, šlo o případ, ve kterém se
zaměstnavatel pokoušel doručit dopis na adrese, kde zaměstnanec nebyl jinými
zaměstnanci zaměstnavatele zastižen, po čemž následovalo telefonické sdělení
zaměstnanci, že mu zaměstnavatel hodlá předat okamžité zrušení pracovní poměru,
na které zaměstnanec reagoval tak, že „...nic nechce…a nic nepodepíše“. V
projednávané věci však žalovaný v den (v pátek), kdy se rozhodl pro doručení
písemností žalobci, nezastihl žalobce v práci, jelikož čerpal dovolenou, pročež
mu nemohl doručit výpovědi na pracovišti a následně přistoupil k doručování
prostřednictvím provozovatele poštovních služeb; k doručení prostřednictvím
provozovatele poštovních služeb přitom nemohlo dojít dříve než v pondělí, kdy
však mohl žalovaný učinit pokus o doručení žalobci sám a na pracovišti (blíže
srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami řízení
spočívajícími v neprovedení dodatečného (opětovného) výslechu svědkyň P. D. a
L. U. a ve „zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně o neplatnosti výpovědi novými
otázkami, které nebyly součástí vymezené hypotézy a ohledně nichž nepoučil
žalovaného výzvou podle § 118a o. s. ř.“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k
nimž však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné;
přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo
3028/2018). K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z
navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93,
uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo
nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný
tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn
rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z
důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení
uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že
okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o
sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo
jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc
rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý
prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle
hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57 v
časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která
již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které
důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny
účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení
vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých
účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim
nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp.
pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především
čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000,
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne
25. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak
zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li
totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním
rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1324/14 nebo nález Ústavního
soudu ze dne 7. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1599/13). Pokouší-li se dovolatel v této souvislosti dovolací soud přesvědčit, že
odvolací soud nesprávně posoudil „otázku procesního práva, že je možné
zamítnout návrh na doplnění dokazování, který učinil žalobce na základě výzvy
soudu I. stupně podle § 118 o. s. ř., se zcela nedostatečným zdůvodněním“, a
odkazuje-li v dovolání na judikaturu Ústavního soudu (na nálezy Ústavního soudu
ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 779/06, ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS
2610/11, ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 1912/07 a ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17) stran řádného odůvodnění (neprovedení navrhovaného důkazu) a
práva na spravedlivý proces, pak přehlíží, že soudy svůj postup dostatečně v
souladu s uváděnou judikaturou odůvodnily, když mimo jiné uvedly, že k
rozhodnutí o zamítnutí doplnění dokazování pro nadbytečnost dospěly z důvodu,
že „těžko budou poznatky obou svědkyň přesnější než při jejich předchozích
výpovědích“, že žalovaný ani neuvedl, „k čemu se svědkyně mají přesně
vyjádřit“, nedoplnil „žádná nová tvrzení“ a že „byly provedeny již veškeré
listinné důkazy a navržené svědkyně již byly vyslechnuty“, „kdy se poměrně
důkladně ke způsobu doručování obou výpovědí vyjádřily“. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.