21 Cdo 1531/2021-198
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. S., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr.
Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená č. 84/5, proti
žalovanému IBR Consulting, s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Vysočanech,
Sokolovská č. 352/215, IČO 25023446, zastoupenému Mgr. Martinem Heiplíkem,
advokátem se sídlem v Praze, Botičská č. 1936/4, o 139 151,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 284/2017,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince
2020 č. j. 62 Co 274/2019-166, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. března 2019 č. j.
9 C 284/2017-88 ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 3. 8. 2017
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 139 151,10 Kč se zákonnými úroky z prodlení z
této částky od 16. 10. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 2. 1. 2009 uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu na pozici vedoucí expertní skupiny,
že podle ustanovení čl. X. odst. 7 této pracovní smlouvy se žalobce zavázal, že
po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru „nebude podnikat či se podílet
jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce
softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, a že žalovaný se oproti
tomu v čl. X. odst. 8 pracovní smlouvy zavázal poskytnout žalobci po dobu
trvání konkurenční doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku
žalobce, která je splatná čtvrtletně, vždy do 15. dne měsíce následujícího po
uplynutí příslušného tříměsíčního období. Jelikož pracovní poměr žalobce dne
24. 6. 2016 zanikl dohodou smluvních stran a žalobce „jedná v souladu se zněním
konkurenční doložky“, je žalovaný povinen uhradit žalobci finanční vyrovnání za
první tři měsíce trvání konkurenční doložky, tj. za období od 25. 6. 2016 do
24. 9. 2016, se splatností do 15. 10. 2016. Žalobce má za to, že jeho nárok na
finanční vyrovnání za první tři měsíce konkurenční doložky činí 139 151,10 Kč. Žalobce však „žádné plnění z titulu plnění konkurenční doložky neobdržel“ ani
poté, co dopisem ze dne 2. 2. 2017 vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky z
titulu plnění konkurenční doložky. Žalovaný namítal, že žalobce nejednal v souladu s konkurenční doložkou, a že mu
proto finanční vyrovnání nepřísluší. Uvedl, že je vlastníkem a provozovatelem
softwaru ASPE určeného pro přípravu a realizaci staveb, zejména pak pro
stanovení rozpočtu a jeho sledování během výstavby, že žalobci byly žalovaným v
souvislosti s jeho pracovním poměrem u žalovaného předány hardwarové klíče k
tomuto programu a že žalobce tyto hardwarové klíče po skončení pracovního
poměru nevrátil, nadále je odmítá žalovanému vrátit a tvrdí, že jimi
nedisponuje. Žalobce tak užívá hardwarové klíče ASPE, které jsou ve vlastnictví
žalovaného, bez jakéhokoli právního důvodu, má skrze ně přístup k programu ASPE
a je obeznámen s jeho systémem a fungováním. Žalobce pracuje u obchodní
společnosti C. m., která podniká ve stejném oboru a vykonává obdobnou činnost
jako žalovaný, na pracovní pozici výrobně-technický ředitel a je jejím
zakladatelem, akcionářem a členem správní rady. Žalobce poptával u obchodní
společnosti ÚRS Praha, a. s., v období od dubna do června 2017 dodání programu
na administraci změn během výstavby, tedy programu obdobného programu ASPE,
avšak nabídku obchodní společnosti ÚRS Praha, a. s., nakonec odmítl s tím, že
si tento program na administraci změn během výstavby vytvoří sám. Žalovaný dále
upozornil na to, že ke dni 6. 1. 2017 na základě žádosti zaměstnance ukončil
dohodou pracovní poměr s M. H., pracujícím v divizi ASPE na pracovní pozici
vedoucí obchodního oddělení, projektový manažer, jenž se následně od března
2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., že ke dni 30. 6.
2017
žalovaný ukončil na základě žádosti zaměstnance dohodou pracovní poměr s L. K.,
pracujícím na pracovní pozici programátor ASPE, jenž se následně od července
2017 stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že ke dni 3. 8. 2017
žalovaný na základě žádosti zaměstnance ukončil dohodou pracovní poměr s J. F.,
pracujícím na pracovní pozici konzultant ASPE, jenž se následně od října 2017
stal zaměstnancem obchodní společnosti C. m., a že je tak zřejmé, že žalobce v
době trvání konkurenční doložky nabídl spolupráci zaměstnancům žalovaného
pracujícím v divizi ASPE, přičemž žalovaný se domnívá, že tak učinil se
záměrem, aby tito zaměstnanci vyvinuli pro žalobce program pro administraci
změn během výstavby, tedy program obdobný ASPE. Žalovaný je tak přesvědčen, že
žalobce porušil konkurenční doložku sjednanou v pracovní smlouvě tím, že v
období do 25. 6. 2017 „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v
oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému
systému ASPE“. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 č. j. 9 C 284/2017-88
žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 79 134,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Slezáka. Uvedl, že
mezi stranami bylo nesporné, že dne 2. 1. 2009 uzavřeli žalobce a žalovaný
pracovní smlouvu, „kdy byl žalobce přijat na pozici vedoucí expertní skupiny“,
že podle článku X. odst. 7 pracovní smlouvy si účastníci sjednali pro případ
ukončení pracovního poměru konkurenční doložku ve znění: „Zaměstnanec dále
nesmí po dobu 1 roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet
jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce
softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE. Za porušení této
konkurenční doložky se sjednává smluvní pokuta ve výši pětinásobku mimořádné
odměny stanovené v článku VI. této smlouvy. Zaměstnavatel je oprávněn požadovat
vedle zaplacení smluvní pokuty také úhradu škody, která mu jednáním zaměstnance
byla způsobena. Zaměstnanec je povinen uhradit smluvní pokutu a náhradu škody
také v případě, že škodu nezavinil,“ a že dále si účastníci v článku X. odst. 8
sjednali, že „Zaměstnavatel poskytne zaměstnanci po dobu trvání konkurenční
doložky náhradu ve výši průměrného měsíčního výdělku, která je splatná vždy
jednou za tři měsíce, a to vždy do 15. dne měsíce následujícího po uplynutí
příslušného tříměsíčního období. Přiměřené peněžité vyrovnání zaměstnanci
nepřísluší, pokud zaměstnanec poruší zákaz konkurence. Zaměstnavatel je
oprávněn pozastavit výplatu přiměřeného peněžitého vyrovnání v případě, že
obdrží důvěryhodné informace o možném porušení zákazu konkurence zaměstnancem,
a to až do objasnění věci“. Soud prvního stupně – poté, co dovodil, že uvedenou
„pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 byla mezi účastníky platně sjednána
konkurenční doložka“, a co zjistil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného
skončil dne 24. 6.
2016 – se zabýval tím, zda žalobce po dobu jednoho roku po
skončení pracovního poměru u žalovaného porušil ujednání o konkurenční doložce,
tedy zda se v této době „podílel na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis,
distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, a dospěl k
závěru, že žalovaný své tvrzení, že žalobce v období od 25. 6. 2016 do 25. 6. 2017 porušil konkurenční doložku, neprokázal, a že žalobci tak za to, že
nevykonával po sjednanou dobu činnost podle konkurenční doložky, náleží
sjednaná finanční náhrada. Soud prvního stupně uzavřel, že naopak ze svědeckých
výpovědí vyplynulo, že společnost C. m., kterou žalobce spolu s V. V. a
společností Česká stavební asociace, s. r. o., založil dne 28. 7. 2016, začala
vyvíjet software XY až po 1. 7. 2017, že ani ze skutečnosti, že ve společnosti
C. m., vytvořili svůj vlastní program, byť by byl totožný s programem
žalovaného a byl vytvořen za krátkou dobu, nelze usuzovat na to, že by se
žalobce dopustil nějakého jednání, kterým by porušil sjednanou konkurenční
doložku, a že z žádného dalšího důkazu neplyne, že by žalobce v době od 25. 6. 2016 do 24. 6. 2017 použil hardwarové klíče k sytému ASPE a porušil tím
sjednanou konkurenční doložku. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba
zamítá, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů 83 188 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Heiplíka. Poté, co zopakoval dokazování pracovní smlouvou ze dne 2. 1. 2009 a notářským
zápisem ze dne 28. 6. 2016 a co doplnil dokazování výpisy z obchodního
rejstříku žalovaného a obchodní společnosti C. m., vzal za prokázané, že dne
28. 7. 2016 žalobce spolu s V. V., O. S., M. Ch., a obchodní společností Česká
stavební aliance, s. r. o., založili obchodní společnost C. m., jejímž
předmětem podnikání byla a je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1
až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, a
že tato obchodní společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 11. 8. 2016. Z výpisu z obchodního rejstříku žalovaného zjistil, že žalovaný podniká v
oblasti projektové činnosti ve výstavbě, výrobě, obchodu a službách neuvedených
v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a poskytování služeb v oblasti
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Odvolací soud dovodil, že „mezi
účastníky řízení byla písemně sjednána platná konkurenční doložka ve smyslu
ustanovení § 310 zákoníku práce, obsahující závazek zaměstnance zdržet se
výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti
zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně vyložil účastníky sjednanou konkurenční
doložku s ohledem na specifikaci nedovolené činnosti zaměstnance způsobem,
který se vymyká obecnému smyslu (účelu) citovaného zákonného ustanovení.
Ačkoliv konkurenční doložka je jazykově formulována tak, že „zaměstnanec dále
nesmí po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru podnikat či se podílet
jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce SW
pro stavebnictví a podobného systému ASPE“, nelze podle přesvědčení odvolacího
soudu při výkladu účastníky sjednaného pomíjet smysl (účel) zákona, který je
dán vymezením skutkové podstaty ustanovení § 310 odst. 1 a 2 zákoníku práce. Pokud soud prvního stupně vyšel toliko z prokazování existence uvedené
definované specifické činnosti, popřel tím podle mínění odvolacího soudu
samotnou ochranu podstaty znalosti obchodního tajemství žalovaného, neboť právě
znalost obchodního tajemství coby nemateriální hodnoty, nehmotné složky podniku
žalovaného, se zaměstnanec zavázal nezneužít přijetím takového ujednání po dobu
jednoho roku, tedy včetně přijetí závazku zdržet se výkonu činnosti, která by
byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo konkurenční podnikatelské
činnosti. Odvolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že žalobce byl
zaměstnán žalovaným na pozici vedoucího expertní skupiny, že (mimo jiné) byl
uživatelem programu ASPE (určeného pro přípravu a realizaci staveb), který
současně analyzoval a vyvíjel, resp. zadával podněty programátorům, že žalobce
tak získal u žalovaného informace, které mají povahu obchodního tajemství, a že
poté, co účastníci rozvázali pracovní poměr dohodou dne 24. 6. 2016, žalobce
dne 28. 7. 2016 založil a „stal se součástí kontrolního orgánu“ (členem správní
rady) konkurenční společnosti C. m., v níž byl zaměstnán jako výrobně-technický
ředitel, která se stejně jako žalovaný zabývá administrativním řízením dopravně
správních projektů a která zahájila svou činnost 1. 9. 2016. Odvolací soud
dospěl k závěru, že uvedené již samo o sobě představuje porušení závazku
žalobce sjednaného v konkurenční doložce, který spočívá ve specifické pasivitě
zaměstnance, totiž v povinnosti zdržet se výdělečné činnosti, která by nabízela
potenciálním klientům stejné služby, a že je bez významu, zda žalobce
disponoval hardwarovými klíči k ASPE a zda a jakým způsobem zahájila
konkurenční společnost C. m., činnost na vývoji vlastního programu, neboť sama
působnost žalobce v této společnosti (jak na pracovní pozici, tak v kontrolním
orgánu) v době trvání konkurenční doložky mohla znamenat únik informací, které
mohly zjednat obchodní společnosti hospodářskou výhodu; lze si jen obtížně
představit, že žalobce sice působil v nově vzniklé konkurenční společnosti,
avšak po dobu jednoho roku uchoval v rámci svého působení obchodní tajemství
žalovaného, kdy plnou realizaci včetně transparentního působení na vlastním
programu podobném ASPE demonstroval až po skončení konkurenční doložky. Odvolací soud je tedy přesvědčen, že žaloba o zaplacení přiměřeného peněžitého
vyrovnání z konkurenční doložky nemůže být opodstatněná, neboť žalobce svým
působením v kontrolním orgánu i na pozici vedoucího zaměstnance v obchodní
společnosti, kterou „spoluzaložil“, mohl zneužít informace z obchodního
tajemství nabyté u žalovaného.
Odvolací soud tak na konkurenční ujednání
sjednané účastníky „nahlížel optikou účelu a smyslu této konkurenční doložky,
nikoliv úhlem pohledu, který výše uvedené popírá a staví do roviny prokazování
existence hypotetického prosáknutí obchodního tajemství konkurenční firmy v
době trvání konkurenční doložky“ a uzavřel, že je nerozhodné, zda žalobce
disponoval kvalifikací, resp. znalostmi, které by mu umožnily software XY
vyvinout; podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního poměru
obchodní společnost C. m., „vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči
žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věta prvá zák. práce“. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 21 Cdo
1135/2020-144 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že ustanovení § 310 zákoníku práce
(ani jiné zákonné ustanovení) účastníkům pracovněprávního vztahu nezakazuje,
aby si okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec zdržet, sjednali úžeji,
než je uvedeno v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce (přičemž takový zákaz
nevyplývá ani z povahy tohoto ustanovení), a zároveň jim ani nepřikazuje, že
lze takovou dohodu sjednat výhradně v rozsahu uvedeném v tomto ustanovení, bude
vždy záležet na vůli smluvních stran, v jakém rozsahu bude zaměstnanec po
skončení zaměstnání omezen ve své výdělečné činnosti, že zaměstnavatel si tedy
se zaměstnancem v konkurenční doložce může sjednat okruh činností, jejichž
výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, v užším
rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, a že sjednají-
li si účastníci pracovněprávních vztahů v konkurenční doložce okruh činností,
jejichž výkonu se má zaměstnanec po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet,
úžeji, než je stanoveno v § 310 odst. 1 zákoníku práce, poruší zaměstnanec svůj
závazek jen tehdy, vykonává-li výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal
takové činnosti zdržet, a nikoliv též tehdy, vykonává-li jakoukoli jinou
výdělečnou činnost, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele
nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Závěr odvolacího soudu, že pro
posouzení věci není podstatné, zda společnost C. m., pracovala na vývoji
konkurenčního programu ASPE, avšak že význam má, že žalobce participoval na
konkurenčním podnikání u jiné obchodní společnosti, kterou spolu s dalšími
osobami založil, „prakticky kontinuálně“ po skončení pracovního poměru u
žalovaného, že podstatné je, že v době jednoho roku od skončení pracovního
poměru obchodní společnost C. m., jejímž byl žalobce akcionářem, členem správní
rady a jedním ze zakladatelů, vykonávala výdělečnou činnost, která měla vůči
žalovanému soutěžní povahu ve smyslu § 310 odst. 1 věty první zákoníku práce, a
že žaloba na zaplacení přiměřeného peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky v
částce 139 151 Kč za období od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016 tak není
opodstatněná, dovolací soud shledal nesprávným. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 9. 12. 2020 č. j.
62 Co 274/2019-166
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 47 880 Kč k rukám
advokáta Mgr. Ondřeje Slezáka. Odvolací soud – vázán právním názorem vyjádřeným
Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí – dovodil, že „pro posuzované
řízení bylo nutno z hlediska důvodnosti obrany žalovaného prokázat, že žalobce
porušil svůj závazek učiněný v článku X. odst. 7 pracovní smlouvy, dle kterého
nesměl žalobce podnikat či se podílet jakoukoliv formou na podnikání v oboru
vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému
systému ASPE“. Poté, co odvolací soud poskytl žalovanému poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §
213b odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že z provedeného dokazování neměl
za prokázané, že žalobce „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání
v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a
podobnému systému ASPE“, tedy že tímto způsobem participoval na vývoji programu
XY již v době jednoho roku po skončení pracovního poměru, žalovaný podle názoru
odvolacího soudu „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezzi, CSc.“ Tento důkazní návrh
však byl odvolacím soudem zamítnut, neboť „nemá vztah k podstatným skutečnostem
majícím vliv na výsledek tohoto řízení“. Odvolací soud uzavřel, že „na základě
skutkového stavu bylo zjištěno“, že žalobce se sice podílel na podnikání „firmy
C. m.“ (správně C. m.), která byla zapsána do obchodního rejstříku 11. 8. 2016,
nicméně že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, „jak správně uvedl soud I. stupně“, že by v rozhodném období navazujícím na ukončení pracovního poměru
dohodou ke dni 24. 6. 2016, tedy od 25. 6. 2016 do 24. 9. 2016, došlo „firmou
C. m.“ (správně C. m.) k „vývoji programu podobnému systému ASPE“. Jestliže
žalovaný předkládá k důkazu znalecký posudek, ze kterého „vyplývá shoda
programu ASPE s programem XY“, pak podle názoru odvolacího soudu „znaleckým
posudkem prokazovaná skutečnost nemá žádný důkazní potenciál z hlediska
zjištění, zda k vývoji programu XY došlo jmenovanou firmou s účastí žalobce
právě v rozhodném období.“ Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž
v tom, že „z provedeného dokazování je zřejmé“, že vývoj programu XY byl
programátorem „firmy C. m.“ (správně C. m.) L. K., někdejším zaměstnancem
žalovaného, započat po 1. 7. 2017.
Odvolací soud dospěl k závěru, že závěr
soudu prvního stupně, že žalobci svědčí nárok na zaplacení finanční kompenzace
za to, že dostál svému závazku zdržet se „podnikání v oboru vývoj, prodej,
servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému systému ASPE“, je
správný, že soud prvního stupně „po řízení nezatíženém vadami na základě
dostatečných skutkových zjištění dospěl ke správným závěrům skutkovým“, že
„věcně správný je i jeho závěr právní“, že „žádná z uplatněných odvolacích
námitek není způsobilá ovlivnit závěr o důvodnosti žaloby“ a že soud prvního
stupně „zjistil správně skutkový stav, když provedl všechny důkazy, které byly
k jeho zjištění potřebné, v rozsahu, který mu umožnil i učinit správné právní
posouzení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („proti všem jeho výrokům“), podal
žalovaný dovolání. Namítá, že „odvolací soud nerespektoval nálezovou judikaturu
Ústavního soudu týkající se v řízení neprovedených důkazů – sp. zn. I. ÚS
1135/17, sp. zn. IV. ÚS 1891/18“, neboť se nevypořádal s navrženým důkazním
prostředkem, který „žalobkyně navrhla již v žalobě a opětovně pak v průběhu
celého řízení před soudem prvého a druhého stupně“, a to „vypracování
znaleckého posudku za účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem
software XY“. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno,
aniž by provedl žalovaným navrhovaný důkaz, nebo se s tímto důkazním návrhem v
odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal, je podle názoru dovolatele rozsudek
nepřezkoumatelný a protiústavní a procesním postupem odvolacího soudu bylo
porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že v
odůvodnění svého rozsudku „mylně uvádí“, že žalovaný po poučení podle
ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §
213b odst. 2 občanského soudního řádu „setrval toliko na důkazním návrhu
znaleckým posudkem č. 32902219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezzi, CSc.“,
přestože žalovaný v návaznosti na poučení soudu navrhoval provedení znaleckého
posudku k prokázání toho, kdy bylo započato s vývojem programu XY. Znalecký
posudek Ing. Michaela Trezziho, CSc., byl předložen žalovaným toliko k
prokázání, že software ASPE a XY jsou podobnými (konkurenčními) softwary s
obdobnou funkcionalitou. Dovolatel má za to, že jím navržený důkaz směřoval k
objasnění skutečností významných z hlediska právního posouzení věci, které již
nebylo možné dostatečně spolehlivě prokázat jinak, a že v řízení, v němž
žalovaného tíží břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že žalobce porušil
závazek z konkurenční doložky, zbývalo žalovanému prokázat, že po dobu trvání
konkurenční doložky žalobce „podnikal či se podílel jakoukoliv formou na
podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví
a podobnému systému ASPE“. Žalovaný přitom neměl a nemá přístup ke zdrojovým
kódům programu XY, a proto odpovědět na tuto otázku mohl pouze znalec. Soudy
podle názoru dovolatele dále nesprávně vyhodnotily, že nedošlo k porušení
sjednané konkurenční doložky. Pokud společnost „C. m.“ (správně C. m.) byla
založena v době trvání konkurenční doložky za tím účelem, aby její zaměstnanci
následně vyvinuli konkurenční program k programu ASPE, pak podle názoru
žalovaného žalobce konkurenční doložku porušil, neboť jeho jednání lze
subsumovat pod zapovězené jednání podle konkurenční doložky. Dovolatel má za
to, že za „vývoj“ softwaru lze označit veškeré přípravné kroky, které je
nezbytné zahájit předtím, než dojde k dalším fázím (již ziskovým), tj. prodej,
servis a distribuce, že mezi takové přípravné kroky je nutné zařadit též
samotnou motivaci, která žalobce vedla k založení společnosti „C. m.“ (správně
C.
m.), neboť z jeho následujícího jednání je evidentní, že jeho úmyslem bylo
zřízení obchodní společnosti, která vyvine produkt, který bude mít stejnou
funkcionalitu jako ASPE a od samého počátku bude vyvíjen jako produkt
konkurenční, a že vývojem je tedy „proces, jež zahrnuje všechny činnosti, které
vedou k vytvoření softwarového produktu“. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce
započal s vývojem softwaru XY již po dobu trvání konkurenční doložky, neboť již
po tuto dobu pracoval na vývoji nového softwaru a zahájil kroky nezbytné k co
nejrychlejšímu uvedení finálního produktu na trh. Podle mínění dovolatele dosud
dovolacím soudem nebyla řešena otázka, zda za situace, kdy je konkurenční
doložka sjednána platně a odchylně od zákonné formulace ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o vymezení zakázaného konkurenčního jednání
zaměstnance a předmětu a cíle ochrany zájmů zaměstnavatele, je třeba takovou
konkurenční doložku vykládat tak, že k porušení povinností zaměstnance dojde
pouze v případě, kdy se zaměstnanec nezdrží vyjmenovaných zákazů
specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční doložce, nebo zda je třeba ji
„v principu vykládat stejně jako běžnou konkurenční doložku, tj. tak, že k
porušení povinností zaměstnance z takové konkurenční doložky dojde vždy tehdy,
kdy se zaměstnanec (jakýmkoliv způsobem a v jakémkoliv rozsahu) nezdrží výkonu
výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti
bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, zejména
pak v případech výslovně vymezených v textu sjednané konkurenční doložky
upřesňující případy porušení povinností zaměstnance z konkurenční doložky
vyplývající ze zákonné úpravy“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, nebo (v případě,
že je bude považovat za přípustné) zamítl. Žalovaným vznesená právní otázka již
podle názoru žalobce „byla dovolacím soudem zcela jednoznačně vyřešena“, a to
dokonce „v tomto řízení“, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020
č. j. 21 Cdo 1135/2020-144 vyplývá, že k porušení konkurenční doložky dojde
pouze v případě, kdy se zaměstnanec nezdrží vyjmenovaných zákazů
specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční doložce. Tvrzení žalovaného, že
v průběhu řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem
stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, je podle žalobce
„nepravdivé, neboť zpracování takového znaleckého posudku nikdy nenavrhl“, a i
kdyby takový důkazní prostředek navrhl, jednalo by se o nepřípustný důkazní
prostředek, neboť předmětem znaleckého posouzení může být pouze odborná otázka,
nikoli otázka skutková, a důkazní povinnost žalovaného nemůže být nahrazena
znaleckým posudkem. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve
které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů
řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího
řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle §
237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Námitka dovolatele, že dosud dovolacím soudem nebyla řešena otázka, zda za
situace, kdy je konkurenční doložka sjednána platně a odchylně od zákonné
formulace ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku práce, pokud jde o vymezení
zakázaného konkurenčního jednání zaměstnance a předmětu a cíle ochrany zájmů
zaměstnavatele, je třeba takovou konkurenční doložku vykládat tak, že k
porušení povinností zaměstnance dojde pouze v případě, kdy se zaměstnanec
nezdrží vyjmenovaných zákazů specifikovaných v odchylně ujednané konkurenční
doložce, nebo zda je třeba ji „v principu vykládat stejně jako běžnou
konkurenční doložku, tj. tak, že k porušení povinností zaměstnance z takové
konkurenční doložky dojde vždy tehdy, kdy se zaměstnanec (jakýmkoliv způsobem a
v jakémkoliv rozsahu) nezdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná
či obdobná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči
němu soutěžní povahu, zejména pak v případech výslovně vymezených v textu
sjednané konkurenční doložky upřesňující případy porušení povinností
zaměstnance z konkurenční doložky vyplývající ze zákonné úpravy“, není
způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť tato dovolatelem předestřená
právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
26. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1135/2020 vydaném přímo v této věci a není důvod,
aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo
1135/2020 (mimo jiné) vyplývá, že sjednají-li si účastníci pracovněprávních
vztahů v konkurenční doložce okruh činností, jejichž výkonu se má zaměstnanec
po určitou dobu po skončení zaměstnání zdržet, úžeji, než je stanoveno v § 310
odst. 1 zákoníku práce, poruší zaměstnanec svůj závazek jen tehdy, vykonává-li
výdělečnou činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a
nikoliv též tehdy, vykonává-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by
byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu
soutěžní povahu. Dovolací soud v něm ve vztahu k projednávané věci vyslovil
právní názor, že sjednal-li si žalovaný s žalobcem v konkurenční doložce okruh
činností, jejichž výkonu se má žalobce po určitou dobu po skončení zaměstnání
zdržet, v užším rozsahu, než je uveden v ustanovení § 310 odst. 1 zákoníku
práce, porušil by žalobce svůj závazek jen tehdy, vykonával-li výdělečnou
činnost v rozsahu, v jakém se zavázal takové činnosti zdržet, a nikoliv též
tehdy, vykonával-li jakoukoli jinou výdělečnou činnost, která by byla shodná s
předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Z
tohoto závazného právního názoru dovolacího soudu pak odvolací soud v dovoláním
napadeném rozhodnutí vycházel.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný
dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž
soudy vycházely při posuzování otázky, zda má žalobce nárok na zaplacení
peněžitého vyrovnání za splnění jeho závazku z konkurenční doložky, a
předestírá-li vlastní skutkové závěry (že žalobce započal s vývojem softwaru XY
již po dobu trvání konkurenční doložky, neboť již po dobu trvání konkurenční
doložky pracoval na vývoji nového softwaru a zahájil kroky nezbytné k co
nejrychlejšímu uvedení finálního produktu na trh, že při vývoji softwaru XY
byly zneužity zdrojové kódy ASPE, k nimž měl žalobce přístup z hardwarových
klíčů, které v době trvání konkurenční doložky nevrátil, že společnost C. m.,
byla založena za tím účelem, aby její zaměstnanci následně vyvinuli konkurenční
program k programu ASPE), na kterých pak buduje své vlastní, od odvolacího
soudu odlišné právní posouzení věci]. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky procesního práva (vyplývající z obsahu dovolání žalovaného), za
jakých podmínek může soud učinit závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem
řízení. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit
všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti [neobsahuje-li všechna
potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní,
uvedou je v průběhu řízení] a plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 o. s. ř.)
a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem [srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soud může provést jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a
vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání
svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které
byly provedeny. Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků. Podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu
jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých
sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a
poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese
případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude
vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených
důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o
pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v
závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon
zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), kterým
se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a
kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o
pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Hypotéza hmotněprávní normy vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je
třeba dokazovat, vymezuje též rozložení důkazního břemene; určuje, které
skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl
uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 uveřejněný pod č. 93 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1783/2009). Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že závěr o tom, že účastník
neunesl důkazní břemeno, lze učinit až po provedení všech důkazních prostředků,
které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz
soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze
prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je
zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti,
která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 21
Cdo 1402/2016 nebo též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy,
roč. 1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch
účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za
řízení provedeny (§ 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout
závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo
1241/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo
582/2016).
„Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být
objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak
(jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež
může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li
soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o
sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu
neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 904/2016). V projednávané věci, jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud – poté, co
dovolací soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 21 Cdo 1135/2020-144 zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 62 Co 274/2019-114 a věc mu
vrátil k dalšímu řízení – při jednání konaném dne 9. 12. 2020 uvedl, že „má za
to, že je důkazní břemeno na žalovaném“, a proto poučil žalovaného podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o s. ř. o tom, že „pokud chce ve sporu
uspět v návaznosti na právní názor, který vyjádřil dovolací soud v jeho
zrušujícím rozsudku“, tak je na něm, aby označil důkazy, kterými by prokázal
to, že žalobce podnikal či se podílel jakoukoliv formou na podnikání v oboru
vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobného
systému ASPE, „tedy že tímto způsobem participoval na vývoji programu XY v době
1 roku po skončení pracovního poměru“, že je tedy na žalovaném, aby prokázal,
že žalobce porušil konkurenční doložku tak, jak je formulována „v tom užším
rozsahu“, a že v případě, že žalovaný „neunese důkazní břemeno, tak nemůže ve
sporu uspět“. Zástupkyně žalovaného (advokátka Mgr. Martina Burdová, která zastupovala
advokáta Mgr. Martina Heiplíka) na toto poučení odvolacího soudu a na jeho
dotaz, zda má „jiné důvody nebo důkazy než ty, které již byly provedeny“,
reagovala sdělením, že pokud má navrhnout nějaký „znalecký důkazní prostředek“,
tak navrhuje „znovu a opakovaně provedení toho znaleckého posudku“, že jiný
důkaz v tomto řízení nemůže předložit, pokud odvolací soud nechce čekat na
závěry trestního řízení, ve kterém se rovněž zjišťuje, kdo konkrétně se podílel
na kopírování zdrojových kódů ASPE a kdy, „takže jedině ten znalecký posudek“. Odvolací soud poté zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu znaleckým
posudkem č. 329022119 (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 znalce z oboru
elektronika, zvláštní specializace automatizace, obor spoje, obor kybernetika,
Ing. Michaela Trezziho, CSc., jehož cílem bylo zodpovědět otázku, zda lze
prokázat nebo vyvrátit podobnosti/shody jednotlivých funkcí, databáze a způsobu
zápisu zdrojového kódu programového vybavení XY a ASPE, a z něhož vyplývá, že
software XY a software ASPE jsou podobnými softwary.
Zamítnutí návrhu na
provedení tohoto důkazu odůvodnil tím, že tento důkaz „nemá vliv na
hmotněprávní posouzení věci“, že tento znalecký posudek „řeší jiné otázky,
které z hlediska tohoto řízení byly objasněny již jinak, nicméně pro toto
řízení nejsou již z tohoto důvodu podstatné“, a dále uvedl, že „odvolací soud
jiné důkazy rovněž provádět nebude, ani opakovat důkazy nebude“, a to bez
jakéhokoliv dalšího odůvodnění. V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že žalovaný
„setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., že „tento důkazní
návrh byl zamítnut, neboť nemá vztah k podstatným skutečnostem majícím vliv na
výsledek tohoto řízení,“ a dodal, že tímto znaleckým posudkem prokazovaná
skutečnost „nemá žádný důkazní potenciál“ z hlediska zjištění, zda k vývoji
programu XY došlo „jmenovanou firmou“ s účastí žalobce právě v rozhodném období. Odvolací soud se však v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nikterak
nevypořádal s námitkou žalovaného (obsaženou již v jeho odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně), že žalovaný „opakovaně navrhoval, aby soud nechal
provést jím navržený důkaz, tj. vypracování znaleckého posudku za účelem
stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“, že soud prvního
stupně i přes opakované návrhy žalovaného tento důkaz zamítl s odůvodněním, že
„z provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobce na této činnosti (tzn. vývoji softwaru XY) před dnem 25. 6. 2017 jakkoliv podílel“ (bod 22 rozsudku
soudu prvního stupně), ačkoliv žalovaný právě tímto důkazním prostředkem hodlal
prokázat, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017, a že
zamítl-li soud prvního stupně tento důkazní návrh, pak žalovanému „vzal jedinou
možnost, jak toto své tvrzení prokázat, i přesto, že žalovaný deklaroval, že je
připraven složit zálohu na provedení tohoto důkazu“. Dovolacímu soudu není z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího
soudu (a ani z obsahu spisu) zřejmé, na základě čeho odvolací soud usoudil, že
žalovaný „setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho,
CSc., který žalovaný nechal zpracovat a který předložil odvolacímu soudu k
prokázání svého tvrzení, že software XY a software ASPE jsou podobnými
softwary, ačkoliv žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně (a poté
opakovaně i v odvolacím řízení) navrhoval vypracování znaleckého posudku též za
účelem stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, a to k
prokázání svého tvrzení, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017. Z obsahu spisu se podává, že zástupkyně žalovaného (advokátka Mgr. Martina
Burdová, která zastupovala advokáta Mgr. Martina Heiplíka) již při jednání před
soudem prvního stupně konaném dne 29. 6. 2018 uvedla, že pokud společnost C. m., „má už tento systém, tak by žalovaný navrhl vypracování znaleckého posudku
k určení, jak dlouho se takový systém vyvíjí, jak se vyvíjel“, při jednání před
soudem prvního stupně konaném dne 19. 10.
2018 navrhla, aby software XY byl
podroben znaleckému zkoumání a „aby znalec výslovně řekl, od jaké doby byl
tento systém vyvíjen“, a navrhla, aby žalobci bylo uloženo, aby tento software
dal k dispozici. Rovněž v návrhu na doplnění dokazování ze dne 24. 1. 2019
žalovaný uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že žalovaný v tomto řízení musí
prokázat, že software XY byl vyvíjen v době, kdy trvala konkurenční doložka
žalobce, pak je jediným možným důkazem k prokázání této skutečnosti znalecké
zkoumání“, navrhl, aby soud nařídil zpracování znaleckého posudku, v němž by
měl znalec potvrdit či vyvrátit „tvrzení strany žalující, že software XY byl
vyvíjen až v období po 25. 6. 2017“, a zformuloval (další) otázky, které by měl
znalec zodpovědět. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem žalovaného
v odůvodnění svého rozsudku vypořádal tak, že jej zamítl z důvodu, že „z
provedeného dokazování nevyplývá, že by se žalobce na této činnosti před dnem
25. 6. 2017 jakkoliv podílel“, a že otázka, zda byla porušena autorská práva
žalovaného, nebyla předmětem tohoto řízení, byla námitka, že soud prvního
stupně zamítl výše uvedený důkazní návrh žalovaného, ačkoliv žalovaný právě
tímto důkazním prostředkem hodlal prokázat, že žalobce započal vyvíjet software
XY již před 25. 6. 2017, jednou ze stěžejních námitek obsažených v odvolání
žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný tento svůj důkazní
návrh zopakoval též ve vyjádření ze dne 27. 11. 2020 zaslaném odvolacímu soudu
poté, co ve věci rozhodl dovolací soud. V tomto svém vyjádření žalovaný
výslovně uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně „opakovaně navrhoval,
aby soud nechal provést jím navržený důkaz, tj. vypracování znaleckého posudku
za účelem zodpovězení otázky, zda systémy ASPE a XY jsou podobné systémy a
zároveň ke stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“, že
zodpovězení prvé otázky navržené žalovaným ke znaleckému zkoumání je důležité,
aby soud mohl učinit závěr o tom, zda software XY a software ASPE jsou
podobnými softwary, a že zodpovězení druhé otázky je nezbytné k tomu, aby bylo
jasně deklarováno, „kdy započal vývoj“ softwaru XY. Společně s tímto vyjádřením
žalovaný soudu předložil znalecký posudek č. 39202219 ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., s tím, že má za to, že z něj zcela jednoznačně
vyplývá, že software XY a software ASPE jsou podobnými softwary. Závěrem tohoto
vyjádření žalovaný opět navrhl, aby soud nařídil vyhotovení znaleckého posudku
za účelem zjištění, zda systémy ASPE a XY jsou podobné systémy, a zároveň „k
stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY“. Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že „má za to, že je důkazní břemeno na
žalovaném“, poučil žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211
o s. ř.
o tom, že „pokud chce ve sporu uspět v návaznosti na právní názor,
který vyjádřil dovolací soud v jeho zrušujícím rozsudku“, tak je na něm, aby
označil důkazy, kterými by prokázal to, že žalobce podnikal či se podílel
jakoukoliv formou na podnikání v oboru vývoj, prodej, servis a distribuce
softwaru pro stavebnictví a podobného systému ASPE, „tedy že tímto způsobem
participoval na vývoji programu XY v době 1 roku po skončení pracovního
poměru“, že je tedy na žalovaném, aby prokázal, že žalobce porušil konkurenční
doložku tak, jak je formulována „v tom užším rozsahu“, a že v případě, že
žalovaný „neunese důkazní břemeno, tak nemůže ve sporu uspět“, pak – jak
vyplývá z výše uvedeného – bylo možné učinit závěr o tom, že žalovaný neunesl
důkazní břemeno, až po provedení všech důkazních prostředků, které žalovaný
označil k prokázání svého tvrzení, ledaže by se jednalo o důkaz, jehož
prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost
(například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro
rozhodnutí o věci bezvýznamná). Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však v projednávané věci náležitě
nevypořádal s návrhem na provedení důkazu znaleckým posudkem, jenž by stanovil
datum, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY, který žalovaný označil k
prokázání svého tvrzení, že žalobce započal vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017. Odvolací soud [zřejmě vycházející z nesprávného předpokladu, že žalovaný
„setrval toliko na důkazním návrhu znaleckým posudkem č. 32902219“ (správně č. 39202219) ze dne 13. 9. 2019 Ing. Michaela Trezziho, CSc., který odvolací soud
zamítl, neboť nemá vztah k podstatným skutečnostem majícím vliv na výsledek
tohoto řízení] se v odůvodnění svého rozsudku k žalovaným označenému důkazu
znaleckým posudkem ke stanovení data, kdy bylo započato s vývojem softwaru XY,
nevyjádřil vůbec a obstát ve vztahu k tomuto označenému důkazu nemůže ani
odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu soudem prvního stupně, ani závěr
odvolacího soudu (vztažený k důkazu znaleckým posudkem Ing. Michaela Trezziho,
CSc.), že „znaleckým posudkem prokazovaná skutečnost nemá žádný důkazní
potenciál z hlediska zjištění, zda k vývoji programu XY došlo jmenovanou firmou
s účastí žalobce právě v rozhodném období“, neboť tento důkaz měl sloužit právě
k prokázání tvrzení žalovaného, že společnost C. m., na jejíž činnosti
(podnikání) se žalobce podílel jako výrobně-technický ředitel a člen správní
rady, započala vyvíjet software XY již před 25. 6. 2017, kdy uplynula doba 1
roku od skončení pracovního poměru účastníků, po kterou trval závazek žalobce z
konkurenční doložky a která je „rozhodným obdobím“ pro posouzení, zda žalobce
tento svůj závazek dodržel a zda mu proto přísluší peněžité vyrovnání sjednané
v konkurenční doložce. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení
otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud učinit závěr o neunesení
důkazního břemene účastníkem, odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Obstát proto (zatím) nemůže ani závěr odvolacího soudu
o správnosti závěru soudu prvního stupně, že žalobci „svědčí nárok na zaplacení
finanční kompenzace za to, že dostál svému závazku zdržet se podnikání v oboru
vývoj, prodej, servis a distribuce softwaru pro stavebnictví a podobnému
systému ASPE“. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu
v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).