eného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 201/17,
proti žalované České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č.
1222, IČO 70994226, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 165/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. 23 Co 345/2020-314, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 č. j. 23 Co 345/2020-314 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud je vázán zprávou Drážní inspekce o
výsledcích šetření příčin a okolností vzniku mimořádné události ve smyslu § 135
odst. 2 o. s. ř. a že by z ní měl vycházet, pak přehlíží, že rozhodnutí
odvolacího soudu není založeno na popření závěrů této zprávy [která zcela jistě
nepodávala, a z povahy věci ani podat nemohla, odpověď na otázku příčiny škody
ve smyslu ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce]. Rozhodnutí
odvolacího soudu naopak závisí na tom, jaký význam přiložil jednotlivým závěrům
této zprávy při hodnocení důkazů (jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti –
viz § 132 o. s. ř.) při hledání příčinné souvislosti mezi jednotlivými
událostmi (jež jsou ve zprávě označeny jako „zásadní příčiny“, „příčiny v
systému bezpečnosti“ a „přispívající faktory“) a mimořádnou událostí. Nelze
souhlasit ani s tím, že by přípustnost dovolání měla být založena odchýlením se
odvolacího soudu od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2267/2003, neboť uvedené rozhodnutí řeší podle tehdy účinné právní
úpravy možnost zaměstnavatele prokázat jinými důkazy příčinu vzniku nemoci
odlišně od rozhodnutí o uznání nemoci z povolání; taková otázka v předmětném
řízení nastolena nebyla. Měl-li odkaz na toto rozhodnutí sloužit žalobci k
tomu, aby podpořil své tvrzení, že zpráva Drážní inspekce ukládá „konkrétní
povinnosti konkrétně uvedeným osobám“, pak ani tento argument (že ve zprávě
vydané po předmětných událostech byly „žalované a Správě železnic, s. o.“
uloženy povinnosti) není z hlediska toho, na čem závisí rozhodnutí odvolacího
soudu – totiž na hledání příčinné souvislosti – významný. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu „s rozhodnutími ve věcech sp. zn. Cz 41/75 a sp. zn. 21 Cdo 2372/2006“ nezohlednil, že „liberace žalované
jako zaměstnavatele je zcela vyloučena bez ohledu na to, zda zaměstnanec
porušil své pracovní povinnosti“, pak pomíjí, že v daných věcech šlo o řešení
zcela jiných právních otázek. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1975
sp. zn. 5 Cz 41/75, uveřejněném pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1978, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007 sp. zn.
21 Cdo 2372/2006 bylo shledáno porušení základních předpisů o
bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v tom, že k pracovnímu úrazu zaměstnance
došlo při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti
práce vůbec neměl být v provozu. Jde tak o stav kvalitativně odlišný od
posuzované věci, kde nebylo nijak předmětem posuzování, zda dráha měla či
neměla být pro nedostatky po stránce bezpečnosti práce vůbec v provozu (na
okraj lze v této souvislosti připomenout závěr odvolacího soudu, jež má oporu v
provedeném dokazování, že „trať nebyla bez zabezpečení“ a že skutečnost, že
zabezpečení tratě bylo funkční, se odrazilo i ve výsledku trestního stíhání,
kdy žalobce byl zproštěn obžaloby). Rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá
na závěru, že příčiny spočívající v nepřijetí bezpečnostních doporučení Drážní
inspekce nebo neupozornění žalobce na zpoždění vlaku „byly přetrženy v
okamžiku, kdy žalobce porušil své povinnosti a nezastavil před návěstí L1 a
nedovoleně pokračoval v jízdě“. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž k přerušení příčinné souvislosti
dochází (jen) za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina,
která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). Výtka
dovolatele, že „mezi závěrem, že porušení povinností na straně zaměstnavatele
nebylo prokázáno, a skutkovým zjištěním, že dle konstatování Drážní inspekce,
že příčinou pracovního úrazu bylo mj. nepřijetí povinných bezpečnostních
doporučení, je zcela zjevný rozpor“, neodpovídá obsahu odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu. Nejenže nebyl odvolacím soudem učiněn závěr, že by Drážní
inspekce řešila otázku příčin pracovního úrazu, ale hlavně je rozhodnutí
odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, založeno na závěru o přetržení
příčinné souvislosti. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o
nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.