21 Cdo 1609/2025-730
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Filipem Humplem, advokátem se
sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská č. 1147/1, proti žalované ORGREZ, a. s. se
sídlem v Brně, Hudcova č. 321/76, IČO 46900829, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem
Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova č. 1311/5e, o 476 277 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 22/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
ledna 2025, č. j. 12 Co 320/2020-671, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 910,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem v Praze 5, Musílkova č. 1311/5e.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Žalobce napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
1. 2025, č. j. 12 Co 320/2020-671, výslovně v celém jeho rozsahu. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla
tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat
dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná
rozhodnutím dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopise
Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1649/2014). V části, ve které dovolání směřuje proti výroku I rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 174 673
Kč s úroky z prodlení tam uvedenými, tedy v rozsahu, ve kterém bylo žalobci
vyhověno, není proto dovolání žalobce subjektivně přípustné.
2. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 15. 1. 2025, č. j. 12 Co 320/2020-671, v části výroku I, pokud jím byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
3. Otázka, zda soudy „mají při posuzování nároku zaměstnance na náhradu
mzdy pro překážky na straně zaměstnavatele přihlížet ke specifickým postupům,
ujednáním, či právním jednáním a chování zaměstnavatele, pro které nemohl
dotyčný zaměstnanec vykonávat práci dle své pracovní smlouvy, popř. výdělkově
stejnou práci, na kterou pro tyto specifické postupy zaměstnavatele nebyl
přeřazen, ač tomu v příslušnou dobu nic nebránilo“, při jejímž řešení se
odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na
jejím řešení nezávisí.
4. V situaci, kdy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobci nemohl vzniknout nárok na náhradu mzdy pro překážky na
straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce,
v tehdy platném a účinném znění (dále jen „zák. práce“), neřešil a neměl důvod
řešit, za jakých podmínek by žalobci náhrada mzdy pro překážky na straně
zaměstnavatele náležela. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací
soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí
bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn.
29 NSČR 53/2013).
5. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací
soud se odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000. Žalobce prosazuje, že v posuzovaném případě
byla splněna v uvedeném rozhodnutí stanovená kritéria pro vznik nároku na
náhradu mzdy podle § 130 odst. 1 zák. práce, neboť byl sám schopen vzhledem ke
svému zdravotnímu stavu konat práci podle pracovní smlouvy, a brojí proti
opačnému závěru odvolacího soudu, že žalobce nebyl schopen vykonávat práci dle
svého pracovního zařazení, resp. že žalobci bránil ve výkonu práce jeho
zdravotní stav vyvolaný pracovním úrazem ze dne 20. 11. 2001. Právní závěry
odvolacího soudu tak kritizuje výlučně prostřednictvím polemiky se správností
zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení
věci.
6. Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo
843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, nebo ze dne 28. 5.
2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
7. Nejvyšší soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a
nikoli z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení
před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy
účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením
§ 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 4097/2014).
8. Extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a
provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených
důkazů Nejvyšší soud neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s
ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. V části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části
výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III,
IV a V, a výroku II, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. a v části, v níž je dovolání subjektivně nepřípustné, podle
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu