21 Cdo 1798/2025-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šlajsem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 221/1, o nejasné podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 122/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2025, č. j. 23 Co 169/2025-16, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 23 Co 169/2025-16, neobsahuje náležité údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
4. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Dovolání žalobce uvedeným požadavkům nevyhovuje. Uvedl-li dovolatel v dovolání, že napadené rozhodnutí „má po právní stránce zásadní význam“, že „podání dovolání bylo připuštěno odvolacím soudem“ a že „podle 241a/3 o. s. ř. lze napadnout výsledek soudu při hodnocení důkazů, na činnost soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů a to způsob jak soud ke svému právnímu závěru dospěl“, pak patrně vychází z již zrušené právní úpravy účinné před 1. 1. 2013 a zaměňuje poučení o dovolání, které účastníkům poskytl odvolací soud, za jeho připuštění. Podle platné právní úpravy odvolací soud dovolání připustit nemůže a v posuzované věci ani nic takového nevyslovil; konstatoval sice, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání, současně však uvedl, že tak lze učinit jen za podmínek uvedených v § 237 a násl. o. s. ř.
6. Dovolatel dále namítá, že „ve svém důsledku se jedná o nesprávné posouzení odvolacím soudem“, a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu „sp. zn. 21 Cdo 514/207, ze dne 29. 1. 2009“. Dovolatelem označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 514/207, neexistuje. I kdyby však měl dovolatel na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5141/2007, který se z rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných dne 29. 1. 2009 svou spisovou značkou nejvíce blíží žalobcem označenému rozsudku, pak dovolacímu soudu ani z odkazu na toto rozhodnutí dovolacího soudu není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání alternativně uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatel v projednávané věci považuje za splněný.
7. V další části dovolání se pak dovolatel omezuje pouze na konstatování, že žaloba byla podána o náhradu nemajetkové újmy 2 785 900 Kč s příslušenstvím, nikoli pro 3 677 606 Kč, jak dovodily soudy obou stupňů při odmítnutí právem podané žaloby, že „pokud se soudy vůbec nezabývají předmětem řízení, vymezeného soudem samotným, nejedná se o nic jiného než o libovůli v rozhodování a nezákonné rozhodnutí“ a že ze strany soudů došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, dále uvádí, co se posuzuje u odškodnění nemajetkové újmy, že „výše formy odškodnění je otázkou právní“, že „soud o této náhradě rozhoduje dle spravedlivého uvážení“ a že „to se dosud nestalo“, poukazuje na to, jak bylo soudy rozhodnuto v jiném soudním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 61 C 205/2019, a uvádí, že „předmět tohoto řízení je vymezen usnesením Obvodního soudu Praha 6 ze dne 15. 2. 2022, č. j. 61 C 205/2019-74,“ že „takto stanovený předmět řízení nebyl dosud změněn“ a je „závazný pro rozhodování soudu o nemajetkové újmě“, a že tedy „není žádný rozpor, pro který je nutno žalobu odmítat“. Závěrem se dovolatel vyjadřuje k promlčecí době „u pracovních úrazů s trvalými následky“.
8. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však – jak vyplývá z výše uvedeného – k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1539/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1786/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Na vyřešení otázek naznačených dovolatelem v dovolání (otázky, co se posuzuje u odškodnění nemajetkové újmy, otázky závaznosti rozhodnutí soudů pro další rozhodování ve věci a otázky promlčení) ostatně usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobce pro jeho vady podle § 43 odst. 2 o. s. ř., ani nezávisí.
9. Způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neobsahuje ani ta část dovolání, v níž dovolatel namítá, že ze strany soudů došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
10. Nejvyšší soud respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.) a že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (vztahující se k ochraně základních práv a svobod), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, anebo již zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). I v případě, že má dovolatel za to, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva (vztahující se k ochraně základních práv a svobod) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, je však třeba v dovolání v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. řádně vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (včetně konkretizace toho, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu“ se měl odvolací soud podle mínění dovolatele při jejím řešení odchýlit), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Tomuto požadavku však dovolatel – jak bylo uvedeno výše – v projednávané věci nedostál.
11. V části, ve které směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu