USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem
v Plzni, Plovární č. 478/1, proti žalované CHRIST CAR WASH s. r. o. se sídlem v
Plzni, Koterovská č. 534/175, IČO 25201581, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou,
advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283, o neplatnost rozvázání
pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 12 C 215/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 18. ledna 2023, č. j. 61 Co 232/2022-420, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 8 270 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc.
Jiřího Štumara, advokáta se sídlem v Plzni, Plovární č. 478/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, č. j. 61 Co 232/2022-420, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení
nelze pro tento nedostatek pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky
než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby
dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má
být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody
přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také
správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři
rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014
Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn.
29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a
alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka
dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Podstatou podaného
dovolání je nesouhlas dovolatelky s právním závěrem, který odvolací soud učinil
o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru ze
dne 24. 3. 2017; odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně použitý
výpovědní důvod nepodřadil pod ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, nýbrž
pod ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. V této souvislosti však
nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka tak
vyjádřila jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají námitky, jimiž
dovolatelka zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (svědeckých výpovědí K.,
R. K. a Z. V.), z nichž se podle jejího názoru podává závěr, že „odpověď na
klíčovou otázku předestřenou dovolacím soudem vyznívá ve prospěch zaviněného
porušení povinností“. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového
stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací
přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn.
29 Cdo
2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Rovněž další námitky dovolatelky (že „odvolací soud nepřihlédl k uplatněným
námitkám dovolatele, pro rozhodnutí věci relevantním a významným, což mohlo mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, že odvolací soud se v odůvodnění
svého rozsudku „omezil pouze na prosté obecné, zcela nekonkrétní konstatování“,
že „se vůbec nevypořádal s námitkami dovolatele, v nichž doslovně citoval
konkrétní pasáže svědeckých výpovědí, ze kterých bylo možné postavit na jisto,
že vytýkané nedostatky nejsou v žádném případě projevem nedostatku potřebných
schopností na straně žalobce, nýbrž zřetelným a zaviněným porušením
povinností“, že „vzhledem k tomu, že v předchozím rozhodnutí zaujal soud na
základě týchž důkazů závěr zcela odlišný, jeho povinnost naplnit výše
definované požadavky ohledně maximální transparentnosti myšlenkových operací
rezonuje o to více“, a že „o to spíše byl odvolací soud povinen podrobně popsat
konkrétní úvahy opřené o konkrétní důkazy a vysvětlit, proč zaujal ve věci
odlišný právní závěr“) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají,
neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat
jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3028/2018); uvádí-li dovolatelka, že brojí „proti odklonu odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe v procesních otázkách“, vedle uvedených námitek
žádnou otázku procesního práva dovolacímu soudu k řešení nepředestírá. V souvislosti s prezentovanými výhradami k napadenému rozsudku odvolacího soudu
jej dovolatelka dále kvalifikuje jako „rozhodnutí překvapivé, jak je definuje
ustálená soudní praxe“ (bod II.2 dovolání); namítá, že neměla „vůbec prostor
vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, který se lišil od právního
názoru soudu prvního stupně a který byl přitom (podle právního názoru
Nejvyššího soudu popsaného v rozhodnutí 21 Cdo 836/2019) zásadní“ (bod II.1
dovolání). Ani výtka žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu
nicméně nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rovněž může představovat jen tzv.
jinou vadu řízení ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být
pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při
svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak
vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017
Sb. rozh. obč.). Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelkou
napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výrocích II a III o náhradě nákladů
řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.