21 Cdo 836/2019-291
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Z. B., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr.
Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova č. 223/20, proti žalované
CH. C. W. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou
se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283, o neplatnost rozvázání pracovního
poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C
215/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.
listopadu 2018 č. j. 61 Co 177/2018-253, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4.
května 2018 č. j. 12 C 215/2017-191 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
Plzeň-město k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 24. 3. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru pro
soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Porušování povinností žalobce
spočívá v tom, že si neustále plete přepočet plošných jednotek, takže u
„výpalků“ zadává „nesmyslné“ rozměry polotovarů (konkrétně zjištěno např. u
výrobků E405054-02 a E405055-02), že neustále nevyplňuje kolonku „odlišné číslo
výkresu“ a neuvolňuje „díly do CZ“, takže se neotvírají výkresy, že neustále
špatně zadává „Dispo-Art“, kde místo „určený poptávkou“ píše „určený
spotřebou“, že v „kusovníku“ zadává špatné polotovary (např. oprava u
E412467-02 ze dne 7. 3. 2017), že nedodržuje „závazné konvence ohledně
sériovosti“, které mu byly opakovaně vysvětlovány, že v „kusovníku“ opomíjí
lisovací prvky, že opomíjí vyplnit cenu ELOXU a v případech, kdy tak učinil,
opakovaně sečte chybně cenu „za tryskání a ELOX“, že opomíjí informovat
nadřízené o výsledcích konkrétních úkolů v rozporu s jejich pokyny, např. u
polotovaru 40000525 vzdor výzvám vedoucího zaměstnance (R. K.) nesdělil, zda
polotovar je k dispozici a je možné z něho obrábět, že zapomíná posílat na
oddělení nákupu požadavek na objednávky konkrétního zboží, čímž bezprostředně
ohrožuje plynulost výroby (viz např. lis. Prvek E448586 u objednávky PU10107121
ze dne 7. 3. 2017), a že ohledně výroby E412481-02 a E034365-02 dne 7. 3. 2017
nesplnil pokyny vedoucího zaměstnance a výroby byly vydané špatně (obě zmíněné
výroby musely být připraveny dne 8. 3. 2017 samotným mistrem, který byl nucen
vymazat údaje od žalobce, předělat pracovní postup a znovu vydat). Zaměstnavatel na popsaná porušení reagoval písemnými napomenutími, která
žalobci byla doručena 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017. Přesto žalobce povinnosti
porušoval i nadále, jak bylo zjištěno dne 17. 3. 2017, přestal v rozporu se
svými povinnostmi zpracovávat vyhodnocení stažených dat ze strojů na obrobně z
BDE panelů a tyto informace předávat mistrům na obrobně. Dopisem ze dne 13. 4. 2017 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžité zrušení pracovního
poměru pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Porušování povinností žalovaná
spatřuje v tom, že žalobce poté, co mu žalovaná dala výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce a následně ho podle
ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku práce převedla na jinou práci na
pozici „disponent“, „tuto skutečnost absolutně odmítl vzít na vědomí“, neboť
sice „nepřestal docházet do zaměstnání“, nicméně veškeré zaměstnavatelem
svěřené pracovní úkoly „tvrdošíjně“ odmítá a tráví „veškerou pracovní dobu
sezením na židli a pozorováním stěny, popř. podřimováním“. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 6. 6. 2017
domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 a
okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4.
2017 jsou neplatné, a aby mu
byla přiznána náhrada mzdy ve výši 35 669,05 Kč za dobu od 28. 4 2017 do 31. 5. 2017. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované na základě pracovní smlouvy
ze dne 1. 6. 2016 v pracovním poměru sjednaném na dobu od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017 pracoval jako „přípravář výroby“. Žalobce řádně plnil své pracovní
povinnosti, o čemž svědčí též skutečnost, že mu za měsíce červen 2016 až leden
2017 bylo žalovanou vyplaceno osobní ohodnocení ve výši 10 až 20 % základní
mzdy. Dne 7. 3. 2017 a následně dne 10. 3. 2017 žalobce „obdržel“ upozornění na
porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci, s jejichž obsahem nesouhlasí, protože se žádného z tam
uvedených pochybení nedopustil. Výpověď z pracovního poměru proto považuje za
neplatnou, neboť v ní uvedené důvody neodpovídají skutečnosti, žalovaná k ní
přistoupila na základě „vykonstruovaných důvodů“, navíc v době, kdy nemohla mít
za následek „předčasné skončení pracovního poměru“. Vzhledem k tomu, že výpověď
z pracovního poměru považoval za neplatnou, odmítl žalobce převedení na jinou
práci, k němuž žalovaná přistoupila dne 30. 3. 2017. Za neplatné žalobce proto
považuje též okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná odůvodnila tím,
že žalobce odmítl výkon práce, na kterou byl žalovanou převeden. Žalobce dne
28. 4. 2017 (dopisem ze dne 27. 4. 2017) žalované oznámil, že trvá na dalším
zaměstnávání. Žalovaná vyjádřila s podanou žalobou nesouhlas. Odmítla tvrzení žalobce, že
byla s jeho prací spokojena, neboť mu bylo vypláceno osobní ohodnocení, a
vyjádřila se k pravdivosti pochybení vytýkaných žalobci v dopisech z dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 4. 5. 2018 č. j. 12 C 215/2017-191
určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 24. 3. 2017 je
neplatná (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení
pracovního poměru učiněné žalovanou vůči žalobci dne 13. 4. 2017 je neplatné
(výrok II.), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradě mzdy
částku 35 669,05 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení 10 300,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany
Kopáčkové (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na
základě pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2016 pracoval u žalované jako přípravář
výroby. Mezi jeho pracovní povinnosti, s nimiž byl při přijímání do pracovního
poměru seznámen, patřilo zpracování objednávky zákazníka v počítačovém
programu, vypracování technologických a pracovních postupů pro realizaci výroby
a zajištění materiálů a polotovarů pro výrobu. Žalobce některé své povinnosti
neplnil (např. povinnost zajistit pro výrobu včas polotovary 40000525) a jeho
nadřízený a mistr s ním nebyli spokojeni. V e-mailové zprávě ze dne 7. 3. 2017
a dopisech ze dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017 byla žalobci některá pochybení
opakovaně vytýkána (obsahem výtek byla „totožná pochybení“).
Poté, co žalobci
byla dána výpověď z pracovního poměru (ve které vedle „předchozích pochybení“
bylo žalobci vytknuto, že přestal zpracovávat vyhodnocení stažených dat ze
strojů na obrobně z BDE panelů a tyto informace předávat mistrům), žalovaná dne
30. 3. 2017 žalobce převedla „na jinou pozici“, na které mu byla přidělována
práce třídění a skartace výrobní dokumentace, na niž byl proškolen, avšak
žalobce ji nekonal (její výkon odmítl). Na základě těchto skutkových zjištění
soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je
neplatná, neboť za situace, kdy „porušení vytčená dopisem ze dne 7. 3. 2017 a
ze dne 10. 3. 2017 jsou co do vymezení skutku zcela totožná“, soud „mohl
shledat maximálně dvojí porušení povinností, což pro naplnění předpokladu dle §
52 písm. g) zákoníku práce nestačí“. Vzhledem k tomu, že „povinnost skartovat“
žalobce měl bez ohledu na převedení na jinou práci (tuto povinnost měl i jako
přípravář výroby), tím, že v době od 4. 4. 2017 do 13. 4. 2017 odmítal pokyny
nadřízeného k provádění třídění a skartace výrobní dokumentace, porušil
povinnost zaměstnance podle ustanovení § 301 písm. a) a b) zákoníku práce v
„intenzitě zvlášť vysoké“. Nedůvodnou proto soud prvního stupně shledal žalobu
na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2018
č. j. 61 Co 177/2018-253 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu
na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne
24. 3. 2017, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně 30 804,75 Kč a na náhradě nákladů
odvolacího řízení 15 503,40 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Jany Kopáčkové. Odvolací soud vyšel z úvahy, že za situace, kdy by výpověď z pracovního poměru
byla neplatná, „bylo by i okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že
(žalobce) odmítl tuto práci vykonávat, neplatné, neboť při neplatně podané
výpovědi nemůže zaměstnavatel převést zaměstnance na jinou práci bez jeho
souhlasu“. Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, dospěl k
závěru, že pochybení vytýkaná žalobci v písemném „upozornění“ ze dne 7. 3. 2017
a 10. 3. 2017 a ve výpovědi z pracovního poměru byla prokázána. Vyšel ze
zjištění, že „s ohledem na zajištění plynulé a řádné výrobní činnosti bylo
nutno, aby žalobce na výtky reagoval okamžitě a odstranil závady ve své práci“,
ten se však „dopouštěl dalších pochybení“, která „odstraňovali jiní
pracovníci“ (např. mistr výroby V. K. opravoval podklady pro výrobu), že
„názory mistra V. K. nerespektoval a nesnažil se o nápravu“ („nedostatky“ pak
byly řešeny nadřízeným žalobce P. K. a panem K.), že „o pár chybách, kterých se
žalobce dopustil v souvislosti s přípravou výroby, kdy se jednalo například o
neobjednání určitého materiálu“, věděl i mistr V. K., že i P. N.
(vedoucímu
ekonomicko-administrativního úseku) „bylo známo, že nadřízení žalobce nebyli
vždy s jeho prací spokojeni“, a že „žalobce pracoval podprůměrně“ (jak „uvedl“
K.). Nedůvodnými shledal námitky žalobce o tom, že jeho „vadná práce byla
způsobena nekvalitním počítačovým programem“, neboť z výpovědi svědkyně L. P. vyplynulo, že „se nestalo, že by počítač vykazoval nedostatky nebo že by vadně
pracoval“, problémy se řešily operativně s IT oddělením. Jestliže činnost
přípraváře výroby „zahrnuje řadu pracovních povinností, mezi něž patří např. plánování výroby, zajišťování materiálu, zajišťování a realizace zakázky,
zjišťování, zda je třeba část zakázky zajišťovat od subdodavatele aj., soud
shledal, že konkrétní chyby vytýkané žalobci ze strany zaměstnavatele byly
pochybeními žalobce. Dospěl proto k závěru, že „výpověď z pracovního poměru
byla žalobci žalovanou dána platně“ a žalovaná byla oprávněna převést žalobce
podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zákoníku práce na jinou práci; na rozdíl
od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že „skutky, jež mu jsou
vytýkány, nejsou totožné, jedná se o samostatné skutky, byť pochybení, kterých
se žalobce dopouštěl opakovaně, byla shodná“. Výpověď z pracovního poměru proto
odvolací soud „považuje za platnou“. Žalovaná proto byla oprávněna převést
žalobce na jinou práci, a pokud tuto práci (k níž byl zaškolen) žalobce odmítl
vykonávat, je podle odvolacího soudu platné i okamžité zrušení pracovního
poměru. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti
výrokům o věci samé. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v těchto otázkách: 1) zopakování
dokazování odvolacím soudem a následná změna rozhodnutí soudu prvního stupně,
2) hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, 3) „přechod“ důkazního břemene ze
žalobce na žalovaného zaměstnavatele v řízení o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru a neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. V případě
všech uvedených otázek opakovaně odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu
prvního stupně dospěl k odlišným skutkovým zjištěním „po (zdánlivém) zopakování
veškerých důkazů“. Veškeré důkazy, zejména pak výslechy svědků, zopakoval jen
formálně, aniž tyto „směřovaly ke zjištění nových skutečností“, tj. „k
prokázání konkrétních skutečností, natož pak k prokázání konkrétních výtek
uvedených v žalobou napadené výpovědi z pracovního poměru“. Odvolací soud „ve
své podstatě zjišťoval obecnou spokojenost či nespokojenost přímých nadřízených
či kolegů s prací žalobce“. Nemohl proto ve vztahu ke „konkrétním výtkám“
dospět k jiným skutkovým zjištěním; „neuvádí, kolika porušení pracovních
povinností se měl dovolatel dopustit, natož pak aby tyto konkretizoval“. Z
těchto skutečností potom dovolatel dovozuje, že odvolací soud při hodnocení
důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., že svým postupem
obešel ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a že „porušil
(nesprávně vyložil) ust. § 101 odst. 1 písm. b) a ust. § 120 odst.
1 občanského
soudního řádu, když ponechal důkazní břemeno na žalobci“. Dovolatel poukázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 687/2012, v němž se
dovolací soud zabýval „jednak naplněním skutkové podstaty soustavného měně
závažného porušování pracovní kázně a jednak vztahem mezi prováděným
dokazováním a konkrétními výtkami“. V rozporu se závěry uvedenými v tomto
rozhodnutí potom v projednávané věci „odvolací soud vůbec neprováděl
dokazování, které by vedlo k potvrzení či vyvrácení tvrzení žalovaného
zaměstnavatele a které by mohlo opodstatňovat odlišný skutkový závěr oproti
soudu prvního stupně, a přesto dospěl k odlišným skutkovým zjištěním“. Vzhledem
k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce z důvodu správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Poukázala, že oba soudy měly za prokázané,
že pochybení, která byla žalovanou žalobci vytýkána, se stala. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že skutky, které jsou
žalobci vytýkány v dopisech žalované ze dne 7. 3. 2017 a 10. 3. 2017, nejsou
totožné. Doplnění nebo zopakování dokazování bylo proto odvolacím soudem
provedeno v souladu s ustanovením § 220 občanského soudního řádu a hodnocení
důkazů proběhlo v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř nemohou založit námitky,
jimiž dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem (podle kterých
odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř.), na jejichž základě též dovozuje, že odvolací soud obešel ustanovení §
220 odst. 1 písm.
b) občanského soudního řádu a „porušil (nesprávně vyložil)
ust. § 101 odst. 1 písm. b) a ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, když
ponechal důkazní břemeno na žalobci“. Tyto námitky pomíjí, že v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů,
neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 sp. zn. 29
Cdo 2125/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Napadený rozsudek odvolacího soudu však závisí (mimo jiné) na vyřešení
dovolatelem vymezené právní otázky, jaké skutečnosti jsou významné z hlediska
závěru o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru, k níž zaměstnavatel
přistoupil pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jež je
spatřováno v nedostatcích vykonávané práce. Protože při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017 a okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 4. 2017 – podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném v době od
28. 2. 2017 do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“). Podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro
výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky
pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v
neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát
výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně
vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil. Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák.
práce zaměstnavatel může výjimečně
pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem. Ustanovení § 52 písm. g) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci. Povinnost dodržovat povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 až § 304 zák. práce), pracovním
řádem (§ 306 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího
zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod
k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení
pracovní povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a
musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným
méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením této
povinnosti a porušením této povinnosti zvlášť hrubým způsobem; o soustavné méně
závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
vykonávané práci jde tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení
pracovní povinnosti, která dosahují intenzity méně závažného porušení
pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Přitom může
mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale – přestože dosahuje dobrých
pracovních výsledků – porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru
vyplývají. Oproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) věty za
středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích
zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když
není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec
dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení § 52
písm. f) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z objektivního zjištění,
že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to,
zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě
nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou
důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k
plnění pracovních povinností apod. Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle
ustanovení § 52 písm. g) zák. práce (jak bylo uvedeno výše), je zcela
nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své povinnosti plní a pracovní kázeň
dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní dobu, respektuje pokyny nadřízených
atd.).
Rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé
pracovní výsledky ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce, nebo zda jde o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje
znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z
nedbalosti. Není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností,
nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce,
ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod
podle ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zák. práce (srov. – ve vztahu
k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – právní názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo
758/2006, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo –
přímo ve vztahu k nyní platné právní úpravě – například právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1479/2011 nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2930/2014,
uveřejněném pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016). V projednávané věci odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaná dala žalobci
výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, tj. z
důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce
(otázku posouzení, ze kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 52 zák. práce
žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru, žalobce dovolacímu přezkumu
neotevřel). Na odvolacím soudu potom bylo, aby se v řízení o neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru, jež byla odůvodněna nedostatky ve vykonávané
práci žalobce, zabýval tím, zda vytýkané (a prokázané) jednání žalobce vykazuje
znaky soustavného porušování pracovních povinností, které bylo zaviněno alespoň
z nedbalosti. Uvedeným způsobem odvolací soud nepostupoval, neboť jeho závěr o naplnění
důvodu výpovědi z pracovního poměru není podložen skutkovými zjištěními, ze
kterých by především vyplývalo, že se žalobce dopustil jednání, která jsou mu
ve výpovědi vytýkána, a že tato jednání vykazují znaky zaviněného porušení
pracovních povinností; za taková nelze považovat skutková zjištění o tom, že
žalobce se „dopouštěl dalších pochybení“, která „odstraňovali jiní
pracovníci“ (např. mistr výroby V. K. opravoval podklady pro výrobu), že
„názory mistra V. K. nerespektoval a nesnažil se o nápravu“ („nedostatky“ pak
byly řešeny nadřízeným žalobce P. K. a panem K.), že „o pár chybách, kterých se
žalobce dopustil v souvislosti s přípravou výroby, kdy se jednalo například o
neobjednání určitého materiálu“, věděl i mistr V. K., že i P. N. (vedoucímu
ekonomicko-administrativního úseku) „bylo známo, že nadřízení žalobce nebyli
vždy s jeho prací spokojeni“, a že „žalobce pracoval podprůměrně“ (jak „uvedl“
K.).
Dovolatel v tomto směru odvolacímu soudu výstižně vytýká, že „ve své
podstatě zjišťoval obecnou spokojenost či nespokojenost přímých nadřízených či
kolegů s prací žalobce“, ze které však rozhodné skutečnosti pro závěr o tom, že
se žalobce vytýkaným jednáním dopustil soustavného méně závažného porušování
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se jím k vykonávané
práci, nevyplývají. Závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 24. 3. 2017 je platná, proto nelze (zatím) považovat za správný. Jedním z důvodů, pro které zaměstnavatel může převést zaměstnance na jinou
práci, i kdyby s tímto převedením zaměstnanec nesouhlasil, je situace, kdy
zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodů uvedených v
ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce [srov. § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce]. Tuto možnost, kterou zákon zaměstnavateli dává na zvážení (a je pouze
na zaměstnavateli, zda ji využije či nikoli), využila též žalovaná v
projednávané věci, jestliže poté, co žalobci doručila výpověď z pracovního
poměru z důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, ho dne 30. 3. 2017
převedla na jinou práci (na pracovní místo „disponent“), jejíž odmítnutí ze
strany žalobce se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, k němuž
žalovaná přistoupila. Podle ustálené judikatury je rozvázání pracovního poměru výpovědí neplatné, jen
jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997
sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo
2208/2000, uveřejněném pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Byla-li výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v
řízení podle ustanovení § 72 zák. práce označena za neplatné právní jednání,
nemůže mít již od počátku žádné právní účinky; její neplatnost nastává zpětně
(ex tunc). To v poměrech ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce znamená,
že pravomocné rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané
zaměstnavatelem podle ustanovení § 52 písm. f) nebo § 52 písm. g) zák. práce má
za následek, že zpětně (ex tunc) zanikají podmínky pro převedení zaměstnance na
jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce. Odmítnutí výkonu
této (jiné) práce ze strany zaměstnance proto nelze za této situace hodnotit
jako porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k vykonávané práci, a tudíž ani jako důvod pro rozvázání pracovního poměru
okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce nebo
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, i kdyby v době, kdy
zaměstnavatel o převedení na jinou práci rozhodl a kdy zaměstnanec výkon této
práce odmítl, byly (formálně) veškeré zákonem požadované hmotněprávní podmínky
pro platné převedení naplněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3640/2012).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že za situace, kdy není
postavena najisto otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou
podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, nelze učinit závěr o tom, zda
žalobce tím, že odmítl výkon práce „disponenta“, na kterou byl žalovanou podle
ustanovení § 41 odst. 2 písm. a) zák. práce převeden, porušil povinnost
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu