21 Cdo 1828/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně JUDr. T. J., proti žalované České dráhy, a. s. se sídlem
v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o náhradu mzdy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 115/2000, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 20 Co
377/2009-236, takto:
Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 „z
titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle § 130 zák. práce, náhradu mzdy
za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 „z titulu“ neplatného rozvázání
pracovního poměru podle § 61 zák. práce, náhradu mzdy za období od 5. 12. 2003
do 30. 4. 2005 „z titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle § 130 zák.
práce, náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v roce 1997 a odstupné v
souvislosti s rozvázáním pracovního poměru dohodou z důvodu nadbytečnosti, ve
výši a s úrokem z prodlení, který rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
byla zaměstnána u žalované jako „systémový specialista“ a že jí byla dopisem
žalované ze dne 19. 9. 1997 dána výpověď z pracovního poměru, která byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2003, č. j. 27 C 8/98-148,
ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 16 Co
324/2003-164, určena za neplatnou. Žalobkyně dne „1. 10. 1997“ žalované písemně
sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, a uplatňuje peněžní nároky s neplatným
rozvázáním spojené.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105,
rozhodl o části nároku žalobkyně tak, že žalované uložil, aby žalobkyni
zaplatila 156.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež
rozvedl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení
bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem
prohlášena pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997
oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Protože výpovědní doba skončila dne
30. 11. 1997, přísluší žalobkyni podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce
náhrada mzdy za období ode dne 1. 12. 1997 do dne 31. 5. 1998 (za šest měsíců).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, č.j. 27 C 115/2000-132,
žalované uložil zaplatit žalobkyni 1.413.853,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši,
z částek a za dobu, jež rozvedl, žalobu o zaplacení 1.205.059,30 Kč s úrokem z
prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl, řízení co do částky
61.550,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 4. 2005 do
zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 5. 2005 do
zaplacení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 10.450,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu
soudní poplatek 56.571,- Kč. Znovu vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru
ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem prohlášena
pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997 žalované
oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Náhradu mzdy z důvodu překážek na
straně zaměstnavatele za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 (ve výši 79.348,-
Kč s úrokem z prodlení) žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná po „dohodě“ s
odborovým orgánem po právu kvalifikovala nepřítomnost žalobkyně v práci ode dne
5. 8. 1997 jako neomluvené zmeškání práce. Skutečnost, že žalovaná od uvedeného
dne přestala přidělovat žalobkyni práci, tak nelze považovat za překážku na
straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce. Ohledně
nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za
období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105, jímž žalobkyni přiznal za
období od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 (za šest měsíců) 156.000,- Kč s úrokem z
prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a žalobu za toto období
zamítl jen v rozsahu, kde žalobkyně požadovala více, než jí bylo již
přisouzeno. Nárok na náhradu mzdy ze stejného důvodu za období od 1. 6. 1998 do
4. 12. 2003 považoval co do částky 26.000,- Kč měsíčně za oprávněný, vyjma
období od 7. 11. 2000 do 27. 11. 2000, kdy byla žalobkyně v pracovní
neschopnosti; důvod pro snížení nebo nepřiznání tohoto nároku podle ustanovení
§ 61 odst. 2 zák. práce neshledal. S přihlédnutím k plněním, která byla
žalobkyni ze strany žalované již vyplacena, přiznal jí celkovou částku
1.401.054,40 Kč s úrokem z prodlení a v rozsahu 720.831,60 Kč s úrokem z
prodlení žalobu zamítl. Náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele
za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 ve výši 339.739,- Kč s úrokem z
prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť podle jeho názoru za toto období příslušelo
žalobkyni 286.440,- Kč, avšak žalovaná jí za stejné období zaplatila 310.328
Kč. Přiznal žalobkyni z důvodu nevyčerpání dovolené za rok 1997 v rozsahu 11,5
dne částku 10.696,40 Kč s úrokem z prodlení (ve zbytku tento nárok zamítl) a
zamítl žalobu na zaplacení odstupného ve výši 49.407,- Kč s úrokem z prodlení,
neboť žalobkyně měla nárok na odstupné ve výši 40.360,- Kč a žalovaná jí v
březnu 2005 na tento nárok zaplatila 41.837,- Kč.
Zastavení řízení co do částky
61.550,- Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzala
žalobkyně žalobu zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20
Co 450/2006-170, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku
„ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11.
1997 do zaplacení“ potvrdil, „ohledně částky 42.545,- Kč s přísl.“ jej změnil
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z
částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 26.000,-
Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, a „ohledně částky 368.547,50 Kč s přísl.“ a ve
výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem
prvního stupně v tom, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy pro překážky v
práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zák. práce s tou
výhradou, že tento nárok žalobkyni nenáleží jen za dobu od 5. 8. 1997 do 9. 10.
1997. Vytknul soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně posoudil podle
ustanovení § 130 zák. práce i v období od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997.
Jestliže totiž žalobkyně oznámila žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém
dalším zaměstnávání, náleží jí za dobu od tohoto oznámení do 4. 12. 2003, kdy
nabyl právní moci rozsudek o neplatnosti žalovanou dané výpovědi z pracovního
poměru, náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce. Soud prvního
stupně podle názoru odvolacího soudu dále náležitě neuvážil, že žalobkyni
náleží náhrada mzdy za dobu přibližně osmi let a je pravděpodobné, že v průběhu
této doby zjištěný průměrný (pravděpodobný) výdělek přestal odpovídat mzdě,
kterou by si žalobkyně jinak vydělala (kdyby mohla konat práci v souladu s
platnou pracovní smlouvou), zejména, když kolektivní smlouva zajišťovala
zaměstnancům pravidelné navyšování mzdy. Protože v tomto směru nebylo provedeno
žádné dokazování, zrušil v této části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního
stupně a uložil mu, aby v tomto směru dokazování doplnil a o věci znovu rozhodl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 3983/2007-196,
jako nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně v dovolání podrobovala kritice
skutková zjištění odvolacího soudu a označenou právní otázku vyřešily soudy v
souladu s hmotným právem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 27 C 115/2000-212,
žalobu o zaplacení 368.547,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši z částek a za
dobu, jež uvedl, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení 7.838,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu
soudní poplatek 55.523,- Kč. Dovodil, že v projednávané věci nejde o zkoumání
změny mzdové úrovně žalované ohledně nároků náležejících za období osmi let.
Jak nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od
1. 12. 1997 do 4. 12. 2003, tak nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek na
straně zaměstnavatele za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005, jsou zcela
samostatné nároky, u kterých určil, s ohledem na odlišnou dobu jejich vzniku,
odlišný průměrný (pravděpodobný) výdělek, který se stal podkladem pro
stanovenou výši náhrady mzdy. V případě druhého z nároků jde o období necelých
patnácti měsíců a, s ohledem na dvanáctiprocentní celkový meziroční nárůst
tarifní mzdy u žalované v roce 2005 oproti roku 2003, není podle soudu prvního
stupně důvod při určení výše náhrady mzdy nevycházet ze zjištěného průměrného
výdělku. Neshledal důvod ani pro stanovení jiného průměrného výdělku u nároků
mezi rokem 1997 a 2003, neboť meziroční nárůst mezd dosahoval „průměrných 5 %,
zjevně pokrývajících míru inflace v České republice“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j.
20 Co 377/2009-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.146,- Kč a ve výroku o soudním
poplatku tak, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 64.500,-
Kč „prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1“; zároveň rozhodl že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem
prvního stupně v tom, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce
za dobu „od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003“ a nárok na náhradu mzdy pro překážky v
práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zák. práce za dobu od 5.
12. 2003 do 28. 2. 2005 jsou samostatnými nároky s odlišnou rozhodnou dobou pro
určení průměrného (pravděpodobného) výdělku. Připomněl, že nárok na náhradu
mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce za období „od 10. 10. 1997 do 4. 12.
2003“ vychází ze smluvní mzdy žalobkyně ve výši 26.000,- Kč měsíčně, která byla
stanovena mimo mzdové tarify žalované a navýšení tarifních mezd, sjednané
kolektivními smlouvami, za uvedené období nepochybně pokrývá. Podle odvolacího
soudu nelze rovněž přehlédnout, že o nároku žalobkyně podle ustanovení § 61
zák. práce za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 již bylo rozhodnuto
pravomocným částečným rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, který vycházel z průměrného
výdělku 26.000,- Kč měsíčně, a případné zvýšení průměrné mzdy žalobkyně by za
uvedené období nepřicházelo v úvahu.
K dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007,
č. j. 20 Co 450/2006-170, kterým napadla „výrok II.“ (jímž byl zamítavý výrok
rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do
zaplacení a s 26% úrokem z částky 26.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení)
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo 219/2010-256,
rozsudek městského soudu (s výjimkou výroků, jimiž byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 27 C 115/2000-132, ve výroku o zamítnutí
žaloby „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1.
11. 1997 do zaplacení“ potvrzen, a ve výroku o zamítnutí žaloby „ohledně částky
368.547,50 Kč s přísl.“ a „ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku“
zrušen), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C
115/2000-212, ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu
nákladů řízení a „státu soudní poplatek“ a rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 12. listopadu 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236 (s výjimkou výroku, jímž byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C
115/2000-212, ve výroku o věci samé potvrzen,) zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu
závěr, že, oznámila-li žalobkyně žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém
dalším zaměstnávání, náleží jí náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák.
práce již za dobu od tohoto oznámení, ačkoliv nárok podle ustanovení § 61 odst.
1 zák. práce náleží zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr a
který zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až ode dne, kdy
měl pracovní poměr podle neplatné výpovědi skončit (pracovní poměr účastníků
měl podle výpovědi z pracovního poměru skončit dne 30. 11. 1997). Do té doby má
tento zaměstnanec nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu
mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, jestliže mu zaměstnavatel v
rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje práci pro překážky na jeho
(zaměstnavatelově) straně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že žalovaná
neumožnila žalobkyni pokračovat v práci, „i když se jednalo o velice široce
vymezený druh práce - systémový specialista - jakých žalovaná zaměstnávala v
místě sjednaného výkonu práce několik stovek, a stanovila jí platový výměr se
zařazením do nejnižšího stupně dané tarifní třídy“. Stanovená náhrada mzdy tak
byla o více než 25 % nižší než náhrada mzdy stanovená na základě skutečných
výdělků žalobkyně v roce 1997, i když mzdy u žalované podle kolektivních smluv
v letech 1998 až 2003 vzrostly o přibližně 35 %. Namísto náhrady mzdy „ve výši
cca 33.000,- Kč“ jí tak byla přiznána náhrada mzdy ve výši 19.320,- Kč měsíčně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému
je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné
(odvolací soud posoudil otázku zjišťování průměrného výdělku odlišně od
ustálené judikatury), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy
měly uplatňované nároky vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon
č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů
České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.
65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (ve vztahu k nároku na
náhradu mzdy za dobu od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003), a ve znění účinném do 29.
2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (ve vztahu k
nároku na náhradu mzdy za dobu od 5. 12. 2003 do 30. 4. 2005) – dále jen „zák.
práce“ (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) a podle
zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění do 30. 4. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o
podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o
dluhopisech -dále jen „zákon o mzdě“.
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro
jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím
ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku,
pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Podle ustálené judikatury (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a
Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám
rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru
podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn
4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým
číslem 85, ročník 2004) jestliže – tak jako v projednávané věci - zaměstnavatel
neplatně rozvázal ze zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá a
jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má
zaměstnanec - mimo jiné - nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1
zák. práce. Vzhledem k tomu, že se jedná o nárok odlišný od nároku na náhradu
mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák.
práce, který vzniká dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru, je třeba (jak správně dovodil odvolací
soud i soud prvního stupně) také nově stanovit průměrný výdělek pro účely
náhrady mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce.
S námitkou dovolatelky, že zjištěný průměrný výdělek pro účely náhrady mzdy z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce je
třeba průběžně zvyšovat s ohledem na mzdový vývoj u zaměstnavatele, nelze
souhlasit.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní
účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Pokud není dále
stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný
výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce (§ 17 odst.
2 zákona o mzdě).
Nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru vzniká
dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č.
67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), sdělil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání dříve, než uplynula výpovědní
doba, nebo dnem následujícím po sdělení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na
dalším zaměstnávání, jedná-li se o den pozdější, a trvá do právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo dokud
zaměstnavatel nezačne zaměstnanci práci v souladu s pracovní smlouvou znovu
přidělovat anebo dokud pracovní poměr neskončí jinak. Nárok na náhradu mzdy z
důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele (jestliže zaměstnavatel po
právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru
nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy) vzniká – jak výše uvedeno
- dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání
pracovního poměru a trvá, dokud zaměstnavatel nezačne zaměstnanci práci v
souladu s pracovní smlouvou znovu přidělovat nebo dokud pracovní poměr neskončí
jinak. Proto při určení náhrady mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen
poskytovat zaměstnanci, se vychází po celou dobu trvání nároku z průměrného
výdělku, zjištěného z rozhodného období kalendářního čtvrtletí předcházejícího
kalendářnímu čtvrtletí, v němž nárok na náhradu mzdy vznikl (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, uveřejněný pod č. 53 v
časopise Soudní judikatura, ročník 2011). Z uvedeného názoru vycházel také
odvolací soud. Správně rovněž uvedl (souhlasně se soudem prvního stupně), že se
v projednávané věci nejednalo o případ zcela výjimečný s velmi dlouhým obdobím
náhrady mzdy (šlo o náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce za období od
1. 12. 1997 do 4. 12. 2003), kdy by bylo možno dovodit, že zjištěný průměrný
výdělek již přestane odpovídat mzdě, kterou by si zaměstnanec vydělal, kdyby k
neplatnému rozvázání pracovního poměru nedošlo.
Souhlasit však lze s dovolatelkou v tom, že odvolací soud nepostupoval důsledně
při zjišťování průměrného výdělku pro potřeby náhrady mzdy z důvodu překážky v
práci podle ustanovení § 130 zák. práce za období od 5. 12. 2003 do 30. 4. 2005.
Podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona o mzdě jestliže zaměstnanec v rozhodném
období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku
pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy, které
zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které
by zřejmě dosáhl.
Jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je stanoveno odpracování
alespoň 22 dnů. Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v rozhodném období
neodpracuje, používá se pro pracovněprávní účely místo průměrného výdělku
pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy, které zaměstnanec
dosáhl od počátku rozhodného období, nebo z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.
Jestliže zaměstnanec odpracuje takový počet dnů, který se blíží stanovené
hranici 22 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný výsledek
výpočtu zjištěný z hrubé mzdy zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované
v rozhodném období, který není třeba dále upravovat, prokáže-li se, že zjištěný
výsledek je vzhledem k okolnostem případu „pravděpodobný“. Nedosáhne-li však
zaměstnanec v rozhodném období žádné mzdy anebo jestliže je pochybné, že by
dosažený výdělek mohl být výdělkem, jehož by zaměstnanec dosáhl, kdyby
pracoval, je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla ve smyslu ustanovení § 17
odst. 4 i. f. zákona o mzdě hrubá mzda, které by zřejmě dosáhl.
Zákon nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by
zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na
úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože
se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by
byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je třeba při zkoumání
„pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě
přihlížet k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období
konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných
předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy,
apod. Teprve v tomto rámci lze potom - jako k určitému korektivu - přihlédnout
rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci
zaměstnance, jakých výdělků - jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky -
dosahoval poškozený zaměstnanec v daném pracovním zařazení v minulosti apod. Z
tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu –
přihlédnout k výdělkům, které zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším
časovém období, anebo k výdělkům dosahovaným třeba i v delším časovém úseku, a
tyto výdělky potom porovnávat se skutečně zúčtovanou hrubou mzdou za dobu
kratší 22 dnů v rozhodném období anebo s výsledkem zjištění, jakého výdělku by
poškozený zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“ dosáhl (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, uveřejněný pod
poř. č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Uvedeným způsobem však v projednávané věci odvolací soud (a soud prvního
stupně, z jehož závěrů vycházel) nepostupoval. Za pravděpodobný výdělek
považoval částku 19.320,- Kč, jež vycházela pouze z „Řádů pro odměňování
zaměstnanců“ v letech 1997 až 2004 a tam stanovených tarifních stupňů, jakož i
v té době platných kolektivních smluv, aniž by přihlédl k tomu, že před
neplatným rozvázáním pracovního poměru byla žalobkyně odměňována nikoli
tarifní, ale smluvní mzdou (a v jaké výši), a aniž by zvážil, zda tato
okolnost, jako okolnost sice v „relativně vzdálenějším časovém období“, ale v
souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, neměla být zohledněna při
stanovení pravděpodobného výdělku jako výdělku, kterého by zaměstnanec
dosahoval, nebýt (mimo jiné) i neplatného rozvázání pracovního poměru;
pravděpodobný výdělek není výdělek zjištěný „aritmetickým“ výpočtem, ale
výsledkem všech výše uvedených úvah o tom, jakého výdělku by zaměstnanec s
ohledem na všechny okolnosti případu „zřejmě dosáhl“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku není
správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto (s výjimkou výroků, jež byly
zrušeny již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 21 Cdo
219/2010-256) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu