21 Cdo 1965/2024-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v exekuční
věci oprávněného Z. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem
v Praze 8, Sokolovská č. 87/95, proti povinným 1) V. M., 2) M. D., 3) A. K.,
zastoupené G. K, obecnou zmocněnkyní, 4) M. S., zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem
Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská č. 525/33, a 5) V. J.,
zastoupenému Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská č.
525/33, pro 3 600 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných
na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 49 EXE
3092/2020, o dovolání povinného 4) a povinného 5) proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 40 Co
32/2023-345, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10.
2022, č. j. 49 EXE 3092/2020-243, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 49 EXE
3092/2020-243, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce podaný u Okresního
soudu v Olomouci dne 14. 4. 2020 prostřednictvím soudního exekutora Mgr. Ing.
Jana Vrány, Exekutorský úřad Praha 3, pověřeného vedením exekuce na základě
pověření Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2020, č. j. 49 EXE
3092/2020-46. Dovodil, že ve věci byl vydán exekuční titul – rozsudek Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295,
kterým bylo rozhodnuto, že pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 600
000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 12. 2012 do zaplacení ze smlouvy o úvěru
ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, se nařizuje soudní prodej zástavy. V
řízení bylo prokázáno, že smlouvou o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č.
3/1992/863, uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. jako věřitelem a R. D. jako
dlužníkem, banka poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 1 400 000 Kč, který se
zavázal platit ve splátkách, konečná splatnost byla sjednána 25. 10. 1996, mezi
bankou a povinnými byla sjednána zástavní smlouva ze dne 9. 6. 1993, jejíž
obsah svědčí pro závěr, že byla uzavřena jako zástavní smlouva ke smlouvě o
úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863. Bylo-li v zástavní smlouvě
uvedeno označení úvěrové smlouvy jako reg. č. 3/1993/863 ze dne 6. 11. 1993, a
ne reg. č. 3/1992/863 ze dne 6. 11. 1992, jedná se pouze o chybu v psaní.
Ohledně námitky promlčení zástavního práva a zajištěné pohledávky dovodil, že
speciální úprava obchodního zákoníku umožňuje maximální prodloužení promlčecí
lhůty na 10 let, tato lhůta by tak skončila 26. 10. 2006, právní předchůdce
oprávněného J. L. uplatnil nárok na zaplacení pohledávky žalobou u Okresního
soudu v Kroměříži dne 15. 6. 2004, tedy v desetileté promlčecí době, byla mu
přiznána pohledávka rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, který nabyl právní moci 27.
2. 2007. Uzavřel, že „zahájením nalézacího řízení došlo ke stavění běhu
promlčecí doby ve vztahu k předmětné pohledávce podle § 112 občanského
zákoníku. Od právní moci rozsudku 27. 4. 2007 (plněno mělo být do 60 dnů od
právní moci) začala běžet nová promlčecí desetiletá lhůta (§ 110 občanského
zákoníku), která skončila 27. 4. 2017. V roce 2013 uplatnil oprávněný svůj
nárok (v rámci nové promlčecí lhůty) na uspokojení pohledávky nařízením
soudního prodeje zástavy, tím došlo k dalšímu stavění běhu promlčecí lhůty, o
nařízení prodeje zástavy bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně s
právní mocí rozsudku dne 3. 1. 2018. Návrh na nařízení exekuce byl podán 11.
12. 2019, kdy se běh promlčecí doby opětovně stavěl (§ 112 občanského
zákoníku), promlčecí lhůta proto nemohla uplynout.“.
2. K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 40 Co 32/2023-345, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy směřující
ke zjištění skutkového stavu věci (existenci pohledávky 3 600 000 Kč s
příslušenstvím zajištěné zástavou ke spoluvlastnickým podílům povinných k
nemovitým věcem) a že skutková zjištění považuje za správná. Dospěl k závěru,
že rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2017, č.
j. 59 Co 19/2017-295, je způsobilým titulem pro nařízení exekuce prodejem
zástavy, neboť bylo nově sjednáno, že obligační dlužník je oprávněn svůj dluh
(z původní úvěrové smlouvy) doplatit nejpozději do dne 31. 12. 2012 (dohoda o
uznání dluhu a závazek uhradit jej ve splátkách nejpozději do 31. 12. 2012),
proto závěr o možnosti zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy
navržením soudního prodeje zástavy je v souladu s judikaturou soudů, že
akcesorita vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne 9. 6. 1993 vzhledem ke
smlouvě o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, vyplývá nejen z obsahu
zástavní smlouvy, ale i z označení účastníků smlouvy, výše úvěru a data jeho
splatnosti (údaje v zástavní smlouvě korespondují s obsahem smlouvy o úvěru ze
dne 6. 11. 1992), jedná se tedy o zřejmou chybu v psaní v zástavní smlouvě.
Ohledně námitky promlčení zástavního práva dovodil, že pokud bylo nově sjednáno
dne 29. 11. 2006, že dlužník je oprávněn svůj dluh z původní úvěrové smlouvy ze
dne 6. 11. 1992 doplatit nejpozději do 31. 12. 2012, mohl zástavní věřitel své
právo ze zástavy uplatnit teprve dne 1. 1. 2013, že žaloba o nařízení soudního
prodeje zástavy byla uplatněna u soudu 2. 1. 2013 a vyústila ve vydání
vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11.
2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, promlčecí doba počala běžet od 1. 1. 2013, dne
2. 1. 2013 došlo k jejímu stavení a neběžela (do právní moci usnesení o
nařízení prodeje zástavy dne 3. 1. 2018), a že byl-li návrh na nařízení exekuce
uplatněn u soudního exekutora dne 11. 12. 2019 (bylo zahájeno exekuční řízení),
byl tento návrh uplatněn včas, v rámci 3 leté promlčecí doby, běžící od 1. 1.
2013. Námitku promlčení zástavního práva proto shledal odvolací soud nedůvodnou.
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní 4) a 5)
dovolání. Namítli, že právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky není
správné a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Promlčecí doba u
pohledávky ze smlouvy o úvěru skončila uplynutím maximální desetileté promlčecí
doby dne 26. 10. 2006, nic na tom nemění ani to, že dne 29. 11. 2006 dlužník
svůj závazek uznal co do důvodu a výše a byla sjednána změna závazku. Domnívají
se, že rozhodnutí, na jehož základě je prováděna exekuce, nemůže být podkladem
pro provádění exekuce, když žalobou se oprávněný domáhá soudního prodeje
zástavy a měl by se domáhat zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení
této pohledávky se může zástavní věřitel domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, konečná
splatnost úvěru byla ke dni 25. 10. 1996. Na tom nemůže nic změnit ani dohoda o
změně závazku ze dne 29. 11. 2006. Promlčecí doba zástavního práva již
uplynula. I kdyby promlčecí doba počala běžet až od 1. 1. 2013 (bylo-li nově
sjednáno, že původní dluh bude splacen nejpozději do 31. 12. 2012), dne 2. 1.
2013 došlo k jejímu stavení (byla podána žaloba na nařízení soudního prodeje
zástavy) a do 3. 1. 2018 (nabytí právní moci usnesení o nařízení soudního
prodeje zástavy) neběžela, a jelikož návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy
byl uplatněn u soudního exekutora až dne 11. 12. 2019, téměř po dvou letech,
tedy nikoli v přiměřené lhůtě, oprávněný řádně nepokračoval v zahájeném řízení,
a zástavní právo je tedy promlčené. Navrhli, aby dovolací soud napadené
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání povinných 4) a 5) podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě smlouvy
o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, uzavřené mezi Komerční bankou,
a. s. (právní předchůdkyní oprávněného) jako věřitelem a R. D. (zemřelým v roce
2007) jako dlužníkem, banka poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 1 400 000 Kč,
který se zavázal platit ve splátkách, konečná splatnost byla sjednána k 25. 10.
1996, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, sjednaným zástavní
smlouvou k nemovitostem mezi bankou a povinnými (jejich právními předchůdci a
zemřelou L. D.) jako zástavci ze dne 9. 6. 1993, s právními účinky vkladu ke
dni 11. 10. 1993, že dlužník nesplnil své závazky ze smlouvy o úvěru, což
potvrdil v uznání závazku ze dne 16. 6. 2000, dne 15. 6. 2004 byla podána k
Okresnímu soudu v Kroměříži právní předchůdkyní oprávněného žaloba na vydání
platebního rozkazu na zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, rozsudkem
Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 11. 2006, č. j. 11 C 238/2004-147, byl
dlužník (R. D.) zavázán zaplatit právnímu předchůdci oprávněného panu J. L.
částku 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 1. 1. 1999 do
zaplacení, to vše do 60 dnů od právní moci rozsudku, rozsudek nabyl právní moci
27. 2. 2007, že dlužník uzavřel dne 29. 11. 2006 s právním předchůdcem
oprávněného (panem J. L.) dohodu o uznání závazku co do právního důvodu vzniku
i co do jeho výše včetně nabíhajícího úroku z prodlení a zavázal se závazek
spolu s příslušenstvím uhradit ve splátkách, nejpozději do 31. 12. 2012, že
dne 2. 1. 2013 uplatnil oprávněný svůj nárok na uspokojení pohledávky nařízením
soudního prodeje zástavy u Okresního soudu v Kroměříži, o nařízení soudního
prodeje zástavy bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, rozsudek nabyl právní moci
3. 1. 2018, návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl uplatněn u soudního
exekutora dne 11. 12. 2019.
8. Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda došlo k promlčení nejen zástavním
právem zajištěné pohledávky, ale také k promlčení zástavního práva zřízeného k
zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
9. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinných 4) a 5) je
opodstatněné.
10. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
úvěrová smlouva byla uzavřena dne 6. 11. 1992 a zástavní smlouva dne 9. 6. 1993
– posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. 12. 1994 (dále též „obč. zák.“) a dále podle zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění účinném do 27. 12. 1992 (dále jen „obch. zák.“)
[srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
11. Soud v exekučním řízení [srov. § 35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“)] zastaví exekuci,
je-li exekuce nepřípustná, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze
vykonat [srov. § 52 odst. 1 ex. řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř.]. Dojde-li k promlčení v exekuci vymáhaného práva a vznese-li povinný
námitku promlčení, jde podle ustálené judikatury soudů (srov. například
Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, které bylo
uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981) o
důvod, pro který soud exekuci zastaví podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu a
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují
všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení § 101 obč. zák. není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak,
je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a
včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i
tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
13. Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že promlčení podléhá
rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení
nebylo – na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) –
vyloučeno. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl
uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) se promlčení
zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva,
i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného
obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé; zástavní právo mohlo být
poprvé vykonáno dnem, v němž zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy, tedy dnem, v němž je zástavní věřitel podle
hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z
výtěžku získaného zpeněžením zástavy, protože dlužník zajištěnou pohledávku
řádně a včas nesplnil. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí
obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka,
nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené
občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba,
aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k
promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i
kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov.
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21
Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč.
2008). Bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo
jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí
plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.), v případě, že zástavní právo bylo
zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset
let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění,
běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč.
zák.), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo
687/2007, uveřejněný pod č. 124/2008 v časopise Soudní judikatura, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013.
14. Písemně může být uznán co do důvodu a výše nejen dluh ze smlouvy
nebo jinak vzniklý (ze strany dlužníka), ale i zástavní právo (ze strany
zástavního dlužníka). Uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný
právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému
účastníku), v němž dlužník (povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl
právo, které je povinen splnit (uspokojit), a jeho důvod. Požadavek na uvedení
důvodu práva je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na
jakých skutečnostech se právo zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124/2008 v časopise
Soudní judikatura).
15. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího
příslušenství se řídí obchodním zákoníkem. Není-li stanoveno jinak, činí
promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního
závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo
mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Uzná-li dlužník písemně
svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 odst. 1
věta první obch. zák.).
16. Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí
doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku
promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty (§ 408 odst. 1 obch. zák.), srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1652/2019.
Citované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne,
kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla
pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv
následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo
zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku
promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010, který byl uveřejněn pod č. 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
17. Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. se vztahuje i na pohledávky,
které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které
bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí
doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před
jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného
příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Zákaz uplatnění
námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené
doby stanovený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák. nemá za
následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního
řízení) [takový následek stanoví v případě navržení výkonu rozhodnutí pro
pravomocně přiznané právo ustanovení § 112 obč. zák., které však vzhledem ke
komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku nelze ve smyslu ustanovení § 1
odst. 2 obch. zák. použít pro obchodní závazkové vztahy], nýbrž to, že k
námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se
nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé
běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení. Jestliže bylo právo pravomocně
přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím
lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím
uplynutí, a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců
ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se – jak vyplývá z ustanovení § 408
odst. 2 obch. zák. – k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě
před zahájením tohoto řízení.
18. V posuzovaném případě – jak vyplývá ze skutkových zjištění – byla
pohledávka ze smlouvy o úvěru splatná ke dni 25. 10. 1996 a – jak určuje
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obch. zák.
(tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději
uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou tak být žádné
pochybnosti o tom, že marným uplynutím maximální desetileté lhůty se právo na
zaplacení peněžité pohledávky promlčelo, a to dnem 26. 10. 2006 (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010). Uplynutím této doby se promlčela celá pohledávka přiznaná právnímu
předchůdci oprávněného pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 29. 11. 2006 a okolnost, že dne 29. 11. 2006 uzavřel dlužník dohodu o
uznání závazku se splacením pohledávky do 31. 12. 2012, že oprávněný dne 2. 1.
2013 podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, o němž bylo pravomocně
rozhodnuto dne 3. 1. 2018, a že dne 11. 12. 2019 byl uplatněn u soudního
exekutora (zahájeno exekuční řízení) návrh na nařízení exekuce prodejem
zástavy, neměla – jak vyplývá z výše uvedeného – na její běh žádný vliv.
Úvěrová pohledávka byla již promlčena.
19. K promlčení zástavního práva, jak bylo uvedeno, dochází marným
uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy. V tomto případě počala běžet tříletá promlčecí lhůta dne
26. 10. 1996, kdy se právní předchůdkyně oprávněného mohla domáhat uspokojení
ze zástavy poprvé. Protože se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná
pohledávka a k promlčení zástavního práva je třeba, aby marně uplynula také
promlčecí doba zajištěné pohledávky, došlo k promlčení zástavního práva v
předmětné věci současně s promlčením úvěrové pohledávky dnem 26. 10. 2006
(zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného
orgánu a v řízení nebylo prokázáno, že by zástavní právo bylo povinnými –
zástavními dlužníky uznáno co do důvodu a výše). Oprávněný uplatnil zástavní
právo až podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy dne 2. 1. 2013, tedy v
době, kdy obecná tříletá promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy bylo
dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky ve smyslu
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy promlčeno.
Uvedený právní závěr nemůže změnit ani okolnost, že „dne 29. 11. 2006 obligační
dlužník dohodou uznal dluh a také závazek uhradit dluh v určených splátkách
nejpozději do 31. 12. 2012“, neboť nebylo písemně uznáno zástavní právo co do
důvodu i výše zástavním dlužníkem (povinnými), ale byl uznán pouze závazek (z
úvěrové smlouvy) obligačním dlužníkem, uvedená okolnost ani následné rozhodnutí
o nařízení soudního prodeje zástavy nemají na běh promlčecí doby zástavního
práva žádný vliv.
20. Závěr odvolacího soudu o tom, že k promlčení zástavního práva
nedošlo a že návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl uplatněn včas, není
správný.
21. Námitka dovolatelů, že „rozhodnutí, na jehož základě je prováděna
exekuce, nemůže být podkladem pro provádění exekuce, když žalobou se oprávněný
domáhá soudního prodeje zástavy, a měl by se domáhat zaplacení zajištěné
pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitel
domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, neboť právo na uspokojení pohledávky ze
zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť
vada exekučního titulu bez dalšího není důvodem pro zastavení exekuce [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2027/2023, a jeho
právní závěr, že případný (hmotněprávní) omyl nalézacího soudu při volbě té
které formy realizace uhrazovací funkce zástavního práva nemůže mít za následek
popření základních (ústavních) principů právního řádu, neboť vždy jde o
realizaci hmotněprávní podstaty zástavního práva (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022); Ústavní soud ve své
judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat
zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon
rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že
ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu
rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, a výkonem rozhodnutí
dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné
nespravedlnosti].
22. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné;
protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v
Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
24. O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného
rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v nejkratším možném termínu (s
ohledem na povahu projednávané věci) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla
potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu
akcesorickém.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu