21 Cdo 1965/2024-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v exekuční věci oprávněného Z. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 87/95, proti povinným 1) V. M., 2) M. D., 3) A. K., zastoupené G. K, obecnou zmocněnkyní, 4) M. S., zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská č. 525/33, a 5) V. J., zastoupenému Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská č. 525/33, pro 3 600 000 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 49 EXE 3092/2020, o dovolání povinného 4) a povinného 5) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 40 Co 32/2023-345, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2022, č. j. 49 EXE 3092/2020-243, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 49 EXE 3092/2020-243, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce podaný u Okresního soudu v Olomouci dne 14. 4. 2020 prostřednictvím soudního exekutora Mgr. Ing. Jana Vrány, Exekutorský úřad Praha 3, pověřeného vedením exekuce na základě pověření Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2020, č. j. 49 EXE 3092/2020-46. Dovodil, že ve věci byl vydán exekuční titul – rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2017, č. j.
59 Co 19/2017-295, kterým bylo rozhodnuto, že pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 600 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 12. 2012 do zaplacení ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, se nařizuje soudní prodej zástavy. V řízení bylo prokázáno, že smlouvou o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, uzavřenou mezi Komerční bankou, a. s. jako věřitelem a R. D. jako dlužníkem, banka poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 1 400 000 Kč, který se zavázal platit ve splátkách, konečná splatnost byla sjednána 25.
10. 1996, mezi bankou a povinnými byla sjednána zástavní smlouva ze dne 9. 6. 1993, jejíž obsah svědčí pro závěr, že byla uzavřena jako zástavní smlouva ke smlouvě o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863. Bylo-li v zástavní smlouvě uvedeno označení úvěrové smlouvy jako reg. č. 3/1993/863 ze dne 6. 11. 1993, a ne reg. č. 3/1992/863 ze dne 6. 11. 1992, jedná se pouze o chybu v psaní. Ohledně námitky promlčení zástavního práva a zajištěné pohledávky dovodil, že speciální úprava obchodního zákoníku umožňuje maximální prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, tato lhůta by tak skončila 26.
10. 2006, právní předchůdce oprávněného J. L. uplatnil nárok na zaplacení pohledávky žalobou u Okresního soudu v Kroměříži dne 15. 6. 2004, tedy v desetileté promlčecí době, byla mu přiznána pohledávka rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, který nabyl právní moci 27. 2. 2007. Uzavřel, že „zahájením nalézacího řízení došlo ke stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k předmětné pohledávce podle § 112 občanského zákoníku. Od právní moci rozsudku 27. 4. 2007 (plněno mělo být do 60 dnů od právní moci) začala běžet nová promlčecí desetiletá lhůta (§ 110 občanského zákoníku), která skončila 27.
4. 2017. V roce 2013 uplatnil oprávněný svůj nárok (v rámci nové promlčecí lhůty) na uspokojení pohledávky nařízením soudního prodeje zástavy, tím došlo k dalšímu stavění běhu promlčecí lhůty, o nařízení prodeje zástavy bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně s právní mocí rozsudku dne 3. 1. 2018. Návrh na nařízení exekuce byl podán 11. 12. 2019, kdy se běh promlčecí doby opětovně stavěl (§ 112 občanského zákoníku), promlčecí lhůta proto nemohla uplynout.“.
2. K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 40 Co 32/2023-345, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy směřující ke zjištění skutkového stavu věci (existenci pohledávky 3 600 000 Kč s příslušenstvím zajištěné zástavou ke spoluvlastnickým podílům povinných k nemovitým věcem) a že skutková zjištění považuje za správná. Dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, je způsobilým titulem pro nařízení exekuce prodejem zástavy, neboť bylo nově sjednáno, že obligační dlužník je oprávněn svůj dluh (z původní úvěrové smlouvy) doplatit nejpozději do dne 31. 12. 2012 (dohoda o uznání dluhu a závazek uhradit jej ve splátkách nejpozději do 31. 12. 2012), proto závěr o možnosti zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy navržením soudního prodeje zástavy je v souladu s judikaturou soudů, že akcesorita vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne 9. 6. 1993 vzhledem ke smlouvě o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, vyplývá nejen z obsahu zástavní smlouvy, ale i z označení účastníků smlouvy, výše úvěru a data jeho splatnosti (údaje v zástavní smlouvě korespondují s obsahem smlouvy o úvěru ze dne 6. 11. 1992), jedná se tedy o zřejmou chybu v psaní v zástavní smlouvě. Ohledně námitky promlčení zástavního práva dovodil, že pokud bylo nově sjednáno dne 29. 11. 2006, že dlužník je oprávněn svůj dluh z původní úvěrové smlouvy ze dne 6. 11. 1992 doplatit nejpozději do 31. 12. 2012, mohl zástavní věřitel své právo ze zástavy uplatnit teprve dne 1. 1. 2013, že žaloba o nařízení soudního prodeje zástavy byla uplatněna u soudu 2. 1. 2013 a vyústila ve vydání vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, promlčecí doba počala běžet od 1. 1. 2013, dne 2. 1. 2013 došlo k jejímu stavení a neběžela (do právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy dne 3. 1. 2018), a že byl-li návrh na nařízení exekuce uplatněn u soudního exekutora dne 11. 12. 2019 (bylo zahájeno exekuční řízení), byl tento návrh uplatněn včas, v rámci 3 leté promlčecí doby, běžící od 1. 1. 2013. Námitku promlčení zástavního práva proto shledal odvolací soud nedůvodnou.
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinní 4) a 5)
dovolání. Namítli, že právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky není správné a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru skončila uplynutím maximální desetileté promlčecí doby dne 26. 10. 2006, nic na tom nemění ani to, že dne 29. 11. 2006 dlužník svůj závazek uznal co do důvodu a výše a byla sjednána změna závazku. Domnívají se, že rozhodnutí, na jehož základě je prováděna exekuce, nemůže být podkladem pro provádění exekuce, když žalobou se oprávněný domáhá soudního prodeje zástavy a měl by se domáhat zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitel domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo do 31. 8. 1998, konečná splatnost úvěru byla ke dni 25. 10. 1996. Na tom nemůže nic změnit ani dohoda o změně závazku ze dne 29. 11. 2006. Promlčecí doba zástavního práva již uplynula. I kdyby promlčecí doba počala běžet až od 1. 1. 2013 (bylo-li nově sjednáno, že původní dluh bude splacen nejpozději do 31. 12. 2012), dne 2. 1. 2013 došlo k jejímu stavení (byla podána žaloba na nařízení soudního prodeje zástavy) a do 3. 1. 2018 (nabytí právní moci usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy) neběžela, a jelikož návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl uplatněn u soudního exekutora až dne 11.
12. 2019, téměř po dvou letech, tedy nikoli v přiměřené lhůtě, oprávněný řádně nepokračoval v zahájeném řízení, a zástavní právo je tedy promlčené. Navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinných 4) a 5) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 11. 1992, reg. č. 3/1992/863, uzavřené mezi Komerční bankou, a. s. (právní předchůdkyní oprávněného) jako věřitelem a R. D. (zemřelým v roce 2007) jako dlužníkem, banka poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 1 400 000 Kč, který se zavázal platit ve splátkách, konečná splatnost byla sjednána k 25. 10. 1996, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, sjednaným zástavní smlouvou k nemovitostem mezi bankou a povinnými (jejich právními předchůdci a zemřelou L. D.) jako zástavci ze dne 9. 6. 1993, s právními účinky vkladu ke dni 11. 10. 1993, že dlužník nesplnil své závazky ze smlouvy o úvěru, což potvrdil v uznání závazku ze dne 16. 6. 2000, dne 15. 6. 2004 byla podána k Okresnímu soudu v Kroměříži právní předchůdkyní oprávněného žaloba na vydání platebního rozkazu na zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 11. 2006, č. j. 11 C 238/2004-147, byl dlužník (R. D.) zavázán zaplatit právnímu předchůdci oprávněného panu J. L. částku 1 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 1. 1. 1999 do zaplacení, to vše do 60 dnů od právní moci rozsudku, rozsudek nabyl právní moci 27. 2. 2007, že dlužník uzavřel dne 29. 11. 2006 s právním předchůdcem oprávněného (panem J. L.) dohodu o uznání závazku co do právního důvodu vzniku i co do jeho výše včetně nabíhajícího úroku z prodlení a zavázal se závazek spolu s příslušenstvím uhradit ve splátkách, nejpozději do 31. 12. 2012, že dne 2. 1. 2013 uplatnil oprávněný svůj nárok na uspokojení pohledávky nařízením soudního prodeje zástavy u Okresního soudu v Kroměříži, o nařízení soudního prodeje zástavy bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 11. 2017, č. j. 59 Co 19/2017-295, rozsudek nabyl právní moci 3. 1. 2018, návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl uplatněn u soudního exekutora dne 11. 12. 2019.
8. Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda došlo k promlčení nejen zástavním právem zajištěné pohledávky, ale také k promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
9. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinných 4) a 5) je opodstatněné.
10. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla uzavřena dne 6. 11. 1992 a zástavní smlouva dne 9. 6. 1993 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále též „obč. zák.“) a dále podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 27. 12. 1992 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
11. Soud v exekučním řízení [srov. § 35 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“)] zastaví exekuci, je-li exekuce nepřípustná, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat [srov. § 52 odst. 1 ex. řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Dojde-li k promlčení v exekuci vymáhaného práva a vznese-li povinný námitku promlčení, jde podle ustálené judikatury soudů (srov. například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981) o důvod, pro který soud exekuci zastaví podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu a § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. Podle ustanovení § 101 obč. zák. není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
13. Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že promlčení podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo – na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) – vyloučeno. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) se promlčení zástavního práva řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé; zástavní právo mohlo být poprvé vykonáno dnem, v němž zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, tedy dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, protože dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil. Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008). Bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.), v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124/2008 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013.
14. Písemně může být uznán co do důvodu a výše nejen dluh ze smlouvy nebo jinak vzniklý (ze strany dlužníka), ale i zástavní právo (ze strany zástavního dlužníka). Uznání práva co do důvodu a výše představuje jednostranný právní úkon učiněný písemnou formou a adresovaný věřiteli (oprávněnému účastníku), v němž dlužník (povinný účastník) výslovně a bezvýhradně uvedl právo, které je povinen splnit (uspokojit), a jeho důvod. Požadavek na uvedení důvodu práva je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, na jakých skutečnostech se právo zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný pod č. 124/2008 v časopise Soudní judikatura).
15. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se řídí obchodním zákoníkem. Není-li stanoveno jinak, činí promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání (§ 407 odst. 1 věta první obch. zák.).
16. Bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (§ 408 odst. 1 obch. zák.), srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1652/2019. Citované ustanovení upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn pod č. 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. se vztahuje i na pohledávky, které byly pravomocně přiznány v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Znamená to, že se tyto pohledávky promlčují za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, aniž by pro běh této doby bylo významné, zda před jejím uplynutím byl pro pravomocně přiznanou pohledávku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu podán návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Zákaz uplatnění námitky promlčení v soudním (rozhodčím) řízení zahájeném před uplynutím uvedené doby stanovený v ustanovení § 408 odst. 1 větě druhé obch. zák. nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) [takový následek stanoví v případě navržení výkonu rozhodnutí pro pravomocně přiznané právo ustanovení § 112 obč. zák., které však vzhledem ke komplexní úpravě promlčení v obchodním zákoníku nelze ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. použít pro obchodní závazkové vztahy], nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení.
Jestliže bylo právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím lhůty 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, nebo po jejím uplynutí, a jestliže řízení o jeho výkonu (exekuci) bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno, nepřihlíží se – jak vyplývá z ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. – k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) ani v případě, že uvedená desetiletá lhůta uplynula ještě před zahájením tohoto řízení.
18. V posuzovaném případě – jak vyplývá ze skutkových zjištění – byla pohledávka ze smlouvy o úvěru splatná ke dni 25. 10. 1996 a – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obch. zák. (tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou tak být žádné pochybnosti o tom, že marným uplynutím maximální desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčelo, a to dnem 26. 10. 2006 (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010). Uplynutím této doby se promlčela celá pohledávka přiznaná právnímu předchůdci oprávněného pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 11. 2006 a okolnost, že dne 29. 11. 2006 uzavřel dlužník dohodu o uznání závazku se splacením pohledávky do 31. 12. 2012, že oprávněný dne 2. 1. 2013 podal návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, o němž bylo pravomocně rozhodnuto dne 3. 1. 2018, a že dne 11. 12. 2019 byl uplatněn u soudního exekutora (zahájeno exekuční řízení) návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy, neměla – jak vyplývá z výše uvedeného – na její běh žádný vliv. Úvěrová pohledávka byla již promlčena.
19. K promlčení zástavního práva, jak bylo uvedeno, dochází marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. V tomto případě počala běžet tříletá promlčecí lhůta dne 26. 10. 1996, kdy se právní předchůdkyně oprávněného mohla domáhat uspokojení ze zástavy poprvé. Protože se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a k promlčení zástavního práva je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky, došlo k promlčení zástavního práva v předmětné věci současně s promlčením úvěrové pohledávky dnem 26. 10. 2006 (zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu a v řízení nebylo prokázáno, že by zástavní právo bylo povinnými – zástavními dlužníky uznáno co do důvodu a výše). Oprávněný uplatnil zástavní právo až podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy dne 2. 1. 2013, tedy v době, kdy obecná tříletá promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy bylo dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy promlčeno. Uvedený právní závěr nemůže změnit ani okolnost, že „dne 29. 11. 2006 obligační dlužník dohodou uznal dluh a také závazek uhradit dluh v určených splátkách nejpozději do 31. 12. 2012“, neboť nebylo písemně uznáno zástavní právo co do důvodu i výše zástavním dlužníkem (povinnými), ale byl uznán pouze závazek (z úvěrové smlouvy) obligačním dlužníkem, uvedená okolnost ani následné rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nemají na běh promlčecí doby zástavního práva žádný vliv.
20. Závěr odvolacího soudu o tom, že k promlčení zástavního práva nedošlo a že návrh na nařízení exekuce prodejem zástavy byl uplatněn včas, není správný.
21. Námitka dovolatelů, že „rozhodnutí, na jehož základě je prováděna exekuce, nemůže být podkladem pro provádění exekuce, když žalobou se oprávněný domáhá soudního prodeje zástavy, a měl by se domáhat zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se může zástavní věřitel domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, neboť právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť vada exekučního titulu bez dalšího není důvodem pro zastavení exekuce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2027/2023, a jeho právní závěr, že případný (hmotněprávní) omyl nalézacího soudu při volbě té které formy realizace uhrazovací funkce zástavního práva nemůže mít za následek popření základních (ústavních) principů právního řádu, neboť vždy jde o realizaci hmotněprávní podstaty zástavního práva (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022); Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti].
22. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). 24. O návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v nejkratším možném termínu (s ohledem na povahu projednávané věci) rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu