21 Cdo 2092/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v
právní věci žalobkyně O. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem
Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované
IMCoPharma a.s., se sídlem v Bílovci, Budovatelská č. 1178/35, IČO 27845311,
zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č.
406/48, o 27.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně
pod sp. zn. 13 C 76/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. února 2020 č. j. 16 Co 249/2015-143, t a k t o :
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3.455,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra
Holuba, advokáta se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2020
č. j. 16 Co 249/2015-143 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu (v tom, jakým způsobem odvolací soud vymezil
relativně neurčitou hypotézu právní normy obsažené v ustanovení § 355 odst. 2
zák. práce) je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který
byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2019 č. j. 21 Cdo 95/2017-112 (§ 243g odst. 1 část věty první za
středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo
4325/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při zjišťování
pravděpodobného výdělku žalobkyně správně přihlížel pouze okolnostem, které
existovaly v příslušném rozhodném období (2. čtvrtletí 2014) a mají vztah k
tomuto období. Žalovanou akcentované „důvody, pro které zaměstnavatel (od 15. 7. 2014) určil žalobkyni mzdu ve výši 16.500,- Kč“, nelze bez dalšího „označit
za důvody, které by na straně žalobkyně existovaly i ke dni 1. 4. 2014 (tzn. na
počátku rozhodné doby pro určení výše pravděpodobného výdělku)“. Dovolatelka
přehlíží, že v této souvislosti není významné, „jaká mzda by byla žalobkyni v
daném období zaměstnavatelem stanovena“ s přihlédnutím k tomu, že „mezi
skončením výkonu práce a jejím opětovným nástupem do práce uplynuly více než
tři roky“, ale podstatné je, jakou mzdu by žalobkyně v rozhodném období zřejmě
dosáhla, kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské dovolené (tedy kdyby jí
ve výkonu práce nebránila překážka, po dobu jejíhož trvání byl zaměstnavatel
povinen její nepřítomnost v práci omluvit) a v rozhodném období by u žalované
pracovala. V případě, že by „nespolehlivost, neloajálnost a neplnění pracovních
úkolů“ žalobkyní měla mít vliv na výši její mzdy (ve smyslu jejího podstatného
snížení, ke kterému žalovaná přistoupila po návratu žalobkyně do práce), jistě
by žalovaná takto postupovala ještě v době, kdy u ní žalobkyně pracovala;
žalobkyně však po skončení zkušební doby až do nástupu na mateřskou dovolenou
nadále pobírala mzdu v dosavadní výši. Za tohoto stavu tedy dovolací soud sdílí
názor odvolacího soudu, že „kdyby žalobkyně ve 2. čtvrtletí 2014 pracovala,
dosáhla by pravděpodobně mzdy ve stejné výši, jakou dosahovala před odchodem na
mateřskou dovolenou“, protože – kdyby nebyla na mateřské a následně rodičovské
dovolené – „nebyl by žádný důvod stanovovat žalobkyni mzdu nově“. Ve věci tedy
bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací
soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z výslovného vyjádření žalované, že dovolání podává „proti všem výrokům“
rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že dovolatelka napadá dovoláním rovněž
část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení
účastníků. Ani v tomto směru však není dovolání žalované přípustné [srov. § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.