USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce Z. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem se sídlem v
Brně, Dřevařská č. 855/12, proti žalovanému Slezskému divadlu Opava,
příspěvkové organizaci, se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 195/13, IČO
00100552, zastoupenému Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě,
náměstí Republiky č. 2/1, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a
náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 44/2016, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna
2018, č. j. 16 Co 162/2017-114, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 16 Co 162/2017-114, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že neomluvené
zmeškání práce žalobce v osmi případech v prosinci 2015 v době, kdy zároveň
hostoval v jiném divadle, nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem
a nejsou proto splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §
55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §
55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější
právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2853/2005 a ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo
522/2006, a v nich přijatý závěr, že výklad otázky intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací
praxi soudů již v minulosti ustálil, soudní praxe v této souvislosti vychází z
názoru, že ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k právním
normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k takovým právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností, pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně
nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud
vycházet, v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou
pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na
jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové
povinnosti, vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho
dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k
porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení
uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec
způsobil zaměstnavateli škodu, apod., zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (při
hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není soud vázán tím,
jak zaměstnavatel sám hodnotí určité jednání zaměstnance, pouze soudu přísluší
posouzení, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané
intenzity)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ke všem okolnostem
významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem
náležitě přihlédl, neboť ani takové jednání zaměstnance (neomluvené zmeškání
práce) nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít
vliv na celkové zhodnocení případu.
Namítá-li žalovaný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2530/99, ze dne 25. 10. 2000, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu
je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými; soud však v
zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán
v projednávané věci.
V části, v níž žalovaný v dovolání nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil
provedené důkazy (že „žalobce neprokázal, že práci nemohl konat, protože byl v
Š., naopak žalovaný řádně tvrdil a dokazoval, že žalobce v Š. nebyl a žádnou
práci nevykonával, žalobce netvrdil nic o tom, zda žalovaný práci potřeboval či
nikoli, nepředložil k jejímu prokázání žádné důkazy, soud se žádným způsobem
nezabýval okolnostmi vlivu chování žalobce na žalovaného, soudy se nezabývaly
okolnostmi, za kterých došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru – v řízení
absentovala tvrzení, návrhy důkazů, soud vycházel pouze ze svých domněnek“),
nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková
zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující;
uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Důvodná není ani námitka dovolatele, který vytýká odvolacímu soudu, že
účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc a že by se tak
jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatel totiž nebere v úvahu, že zákon
(žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak
věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka
"nepředvídatelné" ("překvapivé") jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. též právní názor uvedený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009,
popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21
Cdo 476/2015). Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze skutečností, jež
vyšly najevo již za řízení před soudem prvního stupně, a nelze mu důvodně
vytýkat, že si na základě zjištěného skutkového stavu vybudoval odlišný názor
na právní posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci
nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu