21 Cdo 2150/2024-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné Connecte CREDIT SE se sídlem v Praze 8, Karlín, Rohanské nábřeží č. 671/15, IČO 24247014, zastoupené Mgr. Vítem Klimplem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí č. 656/2, proti povinnému V. G., zastoupenému Mgr. Et Mgr. Alexejem Krenkem, advokátem se sídlem v Praze, Budečská č. 1010/18, pro 3 630 466,67 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 1749/2023, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2024, č. j. 16 Co 315/2023-82, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Alexeje Krenkeho, advokáta se sídlem v Praze, Budečská č. 1010/18.
1 Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 16 Co 315/2023-82, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 9. 2023, č. j. 54 EXE 1749/2023-58, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce soudním prodejem zástavy, a to bytové jednotky č. XY a nebytové jednotky č. XY zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), nařízené pověřením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 6. 2023, č. j. 54 EXE 1749/2023-28, podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 12. 2022, č. j. 59 C 260/2021-109, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 25 Co 45/2023-138, tak, že se exekuce zastavuje v rozsahu, ve kterém vymáhaná pohledávka přesahuje výši 3 354 000 Kč, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
2. Odvolací soud vzal na základě provedeného dokazování za zjištěné, že předmětné nemovitosti byly podvodným jednáním třetí osoby zneužity k tomu, aby oprávněná poskytla společnosti PRAGOCOMOD s. r. o. úvěr, který by bez nemovité zástavy neposkytla. Dospěl k závěru, že vedení exekuce pro vymožení pohledávky v celém rozsahu je vůči povinnému zjevně nespravedlivé. Povinný i oprávněná se stali obětí podvodného jednání; povinný se však na nárůstu pohledávky kvůli prodlení obligačního dlužníka nijak nepodílel (v době rozhodování odvolacího soudu činilo příslušenství pohledávky a smluvní pokuta 8 687 837 Kč), naopak oprávněný „šel poskytnutím úvěru do rizika s tím, že poskytování rizikových úvěrů je předmětem jeho podnikání“.
Po zvážení skutkových okolností, zejména rizikového jednání oprávněné a zmeškání zákonné lhůty dle ustanovení § 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na straně povinného, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou částečně splněny podmínky aplikace ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a ustanovení § 268 odst. 4 o. s. ř., a exekuci zastavil ve výši převyšující plnění, které oprávněná fakticky vyplatila společnosti PRAGOCOMOD s.
r. o. a které jí nebylo vráceno. Závěr Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 199/2021, že zástavní právo oprávněné existuje, nebrání tomu, aby se exekuční soud zabýval otázkou zjevné nespravedlnosti.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvádí, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: a) zda je exekuční soud v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce oprávněn provést hmotněprávní přezkum exekučního titulu, kterým je usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, b) zda je exekuční soud oprávněn v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce znovu zkoumat dobrou víru nabyvatele zástavního práva, c) „zda je exekuční soud v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce oprávněn prvek neopatrnosti oprávněného při zřízení úplatného zástavního práva ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. ústící do důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“ a d) zda „je exekuční soud v rámci rozhodování o návrhu na zastavení exekuce oprávněn vyvažovat ochranu dobrověrného nabyvatele zástavního práva ve prospěch ochrany vlastnického práva ústící do důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“. Na závěr navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
4. Povinný ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud „dovolání oprávněné odmítl pro zjevnou nedůvodnost“.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení výše uvedených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujícím. Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 1359 odst. 1 zákona o. z. – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
10. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
11. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
12. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněného pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, z recentních rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 277/2017, ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 829/2022, nebo ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023).
13. Z výše uvedeného výkladu jednoznačně vyplývá, že jestliže soud zkoumal ve druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, skutečnosti, jejichž přezkum mu nepřísluší v první fázi tohoto řízení, v níž se zkoumá pouze osvědčení skutečností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s., a to na základě návrhu na zastavení exekuce, pak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a otázka dovolatelky uvedená pod písm. a) [srov. bod 3 tohoto usnesení] přípustnost dovolání nezakládá.
14. Otázka uvedená pod písmenem b) přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení této otázky (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil).
15. Odvolací soud totiž neposuzoval, zda oprávněná jednala při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře a zda zástavní právo existuje. Odvolací soud nijak nezpochybňuje závěr, ke kterému dospěl Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 25 Co 199/2021, v níž zamítl žalobu (podanou povinným v této věci) na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neboť bylo o zápis poznámky spornosti požádáno později než ve lhůtě dle § 986 odst. 2 o. z. a žalobci (povinnému) se nepodařilo zpochybnit existenci dobré víry žalované (oprávněné). Odvolací soud posuzoval, zda jsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a dospěl k závěru, že ano, neboť vedení exekuce v celém jejím rozsahu by bylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti zřejmě nespravedlivé, přičemž zohlednil jak pochybení na straně povinného, tak pochybení na straně oprávněné. Odvolací soud tak na otázce posouzení dobré víry nabyvatele zástavního práva napadené rozhodnutí nezaložil.
16. K otázce uvedené pod písmenem c) z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel má za to, že odvolací soud nemohl v rámci řízení o zastavení exekuce zkoumat prvek neopatrnosti při zřízení zástavního práva, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020) nabude věcné právo osoba, která je v dobré víře v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem a která je nabude za úplatu. Dále namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu učiněná ze zprávy České spořitelny, a. s. „jsou v extrémním rozporu“.
17. Jak je již výše popsáno (srov. bod 15 tohoto usnesení), odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na posouzení, zda došlo ke zřízení zástavního práva a zda oprávněná jednala v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu (při zachování běžné opatrnosti). Dovolatelka taktéž pomíjí, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na skutečnosti, že Česká spořitelna, a. s. odmítla žádost o úvěr společnosti PRAGAMOD s. r. o., ale že oprávněná nebyla dostatečně opatrná a poskytnutím úvěru vědomě podstoupila riziko, když poskytla úvěr „netransparentnímu, neprověřenému a neúvěruschopnému subjektu“. Vzhledem k uvedenému tak ani otázka uvedená pod písmenem c) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
18. Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud se při řešení otázky d) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání však nevymezuje judikaturu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky odchýlit, a to ani slovním popisem. K tomu, aby byly splněny předpoklady přípustnosti dovolání, nepostačuje pouze uvést, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale je nutné také uvést, od jakých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud odchýlil. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1582/2020). V této části tak dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
19. Lze dodat, že namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí soudu o zastavení exekuce je v rozporu s principy právního státu, neboť jestliže „obecné soudy přiznají ochranu nabyvateli zástavního práva a potvrdí existenci zástavního práva, nemohou v rámci výkonu zástavního práva prostřednictvím exekuce obsah zástavního práva vyprázdnit tak, že fakticky znemožní jeho reálný výkon“, přehlíží, že odvolací soud exekuci zastavil pouze v té části, která převyšuje částku oprávněnou skutečně poskytnutou a nesplacenou; v částce 3 354 000 Kč bude exekuce provedena. Exekuci pro částku představující příslušenství pohledávky a smluvní pokutu (tedy zisk oprávněné) soud zastavil s přihlédnutím k funkci smluvní pokuty a příslušenství pohledávky a k výjimečným okolnostem daného případu, kdy se povinný i oprávněná stali obětí podvodného jednání neznámé třetí osoby, s přihlédnutím ke skutečnosti, že se povinný na enormním nárůstu pohledávky kvůli prodlení obligačního dlužníka nijak nepodílel, jakož i k tomu, že oprávněná vědomě podstoupila riziko, když poskytla úvěr „netransparentnímu, neprověřenému a neúvěruschopnému subjektu“, a konečně i k pochybení povinného, který zmeškal zákonnou lhůtu dle § 986 o. z. S ohledem na uvedené není možné dospět k závěru, že by soud postupoval v rozporu s principy právního státu, jestliže dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., tedy že výkon rozhodnutí je částečně nepřípustný, neboť by vedl ke zjevné nespravedlnosti.
21. Námitky dovolatelky, že výpočet jistiny odvolacím soudem není správný a zákonný a že stanovená částka je „zcela zjevně nepřiměřená“, že je hrubě nespravedlivé, aby byla abstrahována časová hodnota peněz, že je dán nesoulad ústního a písemného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dále že odvolací soud „zcela nepřijatelným způsobem nabádal povinného“, když přednesl úvahu o možnosti exekučního prodeje toliko jen bytové jednotky, přípustnost dovolání nezakládají, neboť jejich prostřednictvím dovolatelka pouze uplatňuje tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
22. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (§ 89 exekučního řádu). Dovolání oprávněné bylo odmítnuto, a povinný má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 24. 7. 2024) ve výši 1 500 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024 (srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 2 178 Kč. 24. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedené závěry lze přiměřeně použít i pro posouzení návrhu na odklad právní moci. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu