21 Cdo 829/2022-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci zástavního věřitele F. K., narozeného dne XY, bytem v XY,
zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála
Berana č. 967/8, proti zástavní dlužnici A. Č., narozené dne XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Ladislavem Semiánem, advokátem se sídlem ve Vlkavě, V Uličce
č. 137, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod
sp. zn. 8 C 284/2020, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 25. srpna 2021, č. j. 20 Co 161/2021-154, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021, č. j. 20 Co 161/2021-154, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K otázce rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji
zástavy srov. při obdobné právní úpravě řízení o soudním prodeji zástavy v
ustanoveních § 200y–§ 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které
bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009, nebo již ve vztahu k právní
úpravě řízení o soudním prodeji zástavy obsažené v ustanoveních § 353a–358
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (ve znění pozdějších
předpisů) – dále jen „z. ř. s.“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 21
Cdo 3649/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21
Cdo 3834/2019, a v nich vyjádřený právní názor, že v řízení o soudním prodeji
zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda
zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž
prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem (srov. § 358 odst. 1 větu první
z. ř. s.), že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji
zástavy prokázány (postaveny najisto) a že pro nařízení prodeje zástavy
postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z
předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje
zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení
§ 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak
nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím
se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak
ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení
o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí
dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou
z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř.
s., nemůže
být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji
zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto
okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu
zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich
požadoval dokazování (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon
rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k
prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67/2011 Sb. rozh. obč.). Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce (nyní smlouva o zápůjčce
podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů) považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo
jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným
přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu
půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní
judikatura). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji
zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. z toho vyplývá,
že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce,
ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené
podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání
předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z
půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou
(pravděpodobnou) [srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sb. rozh. obč.].
Za takové doložení odevzdání předmětu půjčky dlužníku
lze považovat prohlášení a potvrzení dlužníka, že předmět půjčky převzal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011). Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo doloženo
zástavní právo k zástavě a jím zajištěná pohledávka, přihlíží též k důvodu
neplatnosti smluv, avšak jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za
řízení najevo, což znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní,
nevzbuzující pochybnosti, nelze jej věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a
nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků, neboť
povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných
okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 z. ř. s., neumožňuje soudu
provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. odůvodnění již zmíněného
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1809/2017). Jinak
lze neplatnost smluv uplatňovat až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy
v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy, bude-li
zástavním věřitelem podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)
[k tomu srov. například právní názor vyjádřený v již uvedeném usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015]. V projednávané věci zástavní věřitel doložil svoji zajištěnou pohledávku za
zástavní dlužnicí, H. V. a J. Č. (smlouvou o zápůjčce ze dne 5. 2. 2016, v níž
vydlužitelé potvrdili, že jim byla poskytnuta zápůjčka v celkové výši 2 487 825
Kč), zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhnul (smlouvou o zřízení
zástavního práva ze dne 5. 2. 2016 a výpisem z katastru nemovitostí), i kdo je
zástavním dlužníkem (výpisem z katastru nemovitostí). Z obsahu smlouvy o
zápůjčce ani smlouvy o zřízení zástavního práva a ani z obsahu spisu nevyplývá
důvod neplatnosti těchto smluv, který by byl bez dalšího zřejmý, evidentní a
nevzbuzující pochybnosti. Potvrdil-li za těchto okolností odvolací soud
usnesení soudu prvního stupně, kterým byl nařízen prodej zástavy k uspokojení
pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o zápůjčce, je jeho rozhodnutí zcela
v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Prostor pro zpochybnění listiny osvědčující převzetí předmětu zápůjčky
vydlužiteli i pro uplatnění neplatnosti smlouvy o zápůjčce a smlouvy o zřízení
zástavního práva z důvodů tvrzených dovolatelkou se zástavní dlužnici vytvoří
až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon
rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [za předpokladu, že zástavním
věřitelem bude podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)].
Námitky, v nichž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné zjištění
skutkového stavu, nevyhovění jejím návrhům na dokazování a odchýlení se od
„judikatorních závěrů Nejvyššího soudu týkajících se důkazního břemene ve věci
smlouvy o zápůjčce a s tím související poučovací povinnosti dle § 118a odst. 3
občanského soudního řádu“, jakož i to, že „nezkoumal“, zda zápůjčka byla
poskytnuta za některým z účelů vyjmenovaných v § 2 písm. a) zákona č. 145/2010
Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jsou proto v této fázi
soudního prodeje zástavy bezpředmětné a nemohou založit přípustnost dovolání
proti napadenému usnesení odvolacího soudu. Námitkami týkajícími se údajné podjatosti soudkyně Mgr. Zuzany Spáčilové,
nevyrozumění o nařízení jednání soudu prvního stupně na den 22. 12. 2020 a
nevyhovění žádosti dovolatelky o odročení jednání odvolacího soudu nařízeného
na den 25. 8. 2021 dovolatelka uplatňuje zmatečnostní vady řízení uvedené v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (namítá-li, že má „pochybnosti o
nepodjatosti předsedy senátu, Mgr. Zuzany Spáčilové“, neboť „je naprosto
nepravděpodobné a nepřípustné“, aby „žalované byl dle rozvrhu práce přidělen
stejný soudce jako jednomu účastníkovi ve dvou soudních řízeních … týkajících
se stejného žalobce“) a v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (namítá-li, že
„nebyla soudem prvního stupně nikterak informována o nařízeném jednání na den
22. 12. 2020“ a že jí „nebylo JUDr. Pavlou Havlíkovou, soudkyní senátu 20 Co,
umožněno odročení jednání u odvolacího soudu, nařízeného na den 25. 8. 2021“). Současně dovolatelka uplatňuje i další (jiné) vady řízení (namítá-li nesprávné
doručování návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, který byl zástavní
dlužnici zaslán „obyčejnou poštovní zásilkou, bez nutnosti podpisu žalované,
kterým by potvrdila převzetí doručované písemnosti, písemnost byla vložena
pouze do poštovní schránky“, a vytýká-li odvolacímu soudu, že „návrhy na
dokazování o vystavené kvitanci ze dne 5. 2. 2016, smlouvě o smlouvě budoucí,
vtělené ve smlouvě o zápůjčce ze dne 5. 2. 2016, se absolutně nezabýval“). Vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže
k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice (aniž by mohl
přihlížet k doplnění dovolání ze dne 1. 4. 2022, které bylo podáno až po
uplynutí lhůty k podání dovolání – srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.)
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno
s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení
(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním
prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy
rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak
je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci
vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o
soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze
dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.