USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Michaelou
Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalované
ALDAST, spol. s r. o. se sídlem ve Strakonicích II, Heydukova č. 152, IČO
45023140, zastoupené JUDr. Petrem Szabo, advokátem se sídlem ve Strakonicích,
Školní č. 225, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Generali Česká
pojišťovna a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, o
odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 6 C 313/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. května 2020, č. j. 19 Co 157/2020-247, t a k t o:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
12. 5. 2020, č. j. 19 Co 157/2020-247, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Pakliže dovolatel připouští (tak jako v této věci), že rozhodnutí odvolacího
soudu je při řešení pro rozhodnutí stěžejní otázky, a to otázky, podle jakého
právního předpisu je nutno odškodnit následek v podobě ztížení společenského
uplatnění v případě pracovního úrazu, k němuž došlo po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo
4556/2016, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti
občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 100/2019,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3419/2019, ve
kterém byly závěry obou předchozích rozhodnutí beze zbytku akceptovány), pak
ovšem může být dovolání přípustné jedině tehdy, pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že předložená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak (§
20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Dovolací soud se však neztotožnil s názorem dovolatele, že je namístě revidovat
právní závěry výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konstantní
rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená
interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž
se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti
Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad,
nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními
a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako
významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro
rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů
právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo
(oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti
(rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS
252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. V rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn.
21 Cdo 4556/2016, který byl uveřejněn v
časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva
pod publikačním číslem 100/2019, Nejvyšší soud velmi podrobně vysvětlil právní,
historické i ústavněprávní konsekvence a důvody rozštěpení občanskoprávní a
pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění,
vycházeje z odlišného charakteru občanskoprávních a pracovněprávních vztahů,
jakož i teorie relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu,
a vysloveně uzavřel, že „…subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z, a z něj
vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (Metodika k náhradě
nemajetkové újmy na zdraví, publikovaná pod číslem 63/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – pozn. dovolacího soudu) na pracovněprávní vztahy
nepřichází v úvahu…“; vysloveně se též zabýval i (tehdy i nyní) namítaným
porušením principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a vysvětlil, proč k něčemu takovému nemůže docházet. Na tyto závěry navázal posléze Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018, kde, mimo již uvedené, vysloveně poukázal dále na
skutečnost, že „…soudu je ponechán plný prostor k tomu, aby konečná výše
odškodného (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu) vždy odpovídala
zásadě přiměřenosti (proporcionality), a to v ustanovení § 271s zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (s účinností do 30. 9. 2015 srov. ustanovení § 388 zák. práce), které soudu umožňuje výši
odškodnění stanovenou právním předpisem přiměřeně zvýšit…“; nenamítá-li však
dovolatel nic proti právnímu závěru soudů, že skutkové okolnosti případu
neumožňují postup podle ustanovení § 388 zák. práce, nepodléhá uvedený závěr, s
ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolacímu přezkumu. Obsah dovolání tak nic nového, s čím by se Nejvyšší soud nevypořádal v již
citovaných rozhodnutích, nepřináší; z tohoto hlediska ani neobstojí argumentace
závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, neboť,
jak vyplývá již z předchozího textu, Nejvyšší soud se i ústavněprávní rovinou
problematiky obsáhle zabýval, a jednak, dovolatelem uváděné závěry Ústavního
soudu (koncentrované do bodu 25. citovaného nálezu) netvoří tzv. ratio
decidendi (nosné důvody) citovaného rozhodnutí Ústavního soudu. Je třeba k tomu
poznamenat, že Ústavní soud se ve své judikatuře několikrát vyjádřil k
závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se
stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a
osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí,
ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst.
2 Ústavy vyplývá pro
obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným
Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok
předmětného nálezu opíral. Teprve nesplnění těchto požadavků představuje
porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje
též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1
Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a
nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2205/2005). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Žalobce v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K
tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro
odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalobce
na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu