21 Cdo 2463/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně E. Š., zastoupené JUDr. Zdenkou Libovou, advokátkou se
sídlem v Tachově, nám. Republiky č. 86, proti žalovanému Eissmann Automotive
Česká republika s. r. o., se sídlem v Boru, Vysočany č. 56, IČO 18251412,
zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích,
Hořejším Předměstí, Msgre. B. Staška č. 62, o odškodnění nemoci z povolání, za
účasti České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO
45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 34/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2013, č. j. 18 Co 246/2013 – 200,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 15.
listopadu 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost platit jí od 22.
3. 2008 náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 9.210,- Kč měsíčně. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že od 1. 2. 1999 pracovala u žalovaného jako montážní
dělnice, z toho do 26. 1. 2004 jako domácí dělnice a od 27. 1. 2004 v dílně
žalovaného. Má několik obecných onemocnění, která u ní vedla od 10. 11. 2007 k
uznání částečné invalidity. Dne 7. 3. 2008 Klinika pracovního lékařství Plzeň
vydala posudek o uznání nemoci z povolání, datum zjištění nemoci z povolání
bylo určeno na 22. 11. 2007. Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dne 21.
3. 2008 dohodou z důvodu podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce. Z
důvodu nemoci z povolání není schopna vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání.
Vzhledem k tomu, že žalovaný jí odmítl hradit náhradu za ztrátu na výdělku,
nechala si zpracovat znalecký posudek MUDr. Františkem Hůzlem DrSc. dne 9. 2.
2009, který její „nárok potvrdil“. Její „předpokládaný měsíční příjem by činil
23.070,76 Kč, předpokládaný čistý měsíční příjem 16.205,- Kč, měsíční výše
invalidního důchodu činí 6.995,- Kč a rozdíl mezi současným a předpokládaným
příjmem 9.210,- Kč“.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a že České republice - Okresnímu soudu v Tachově se nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Shodným tvrzením účastníků, pracovní
smlouvou a lékařským posudkem o uznání nemoci z povolání měl za prokázáno, že
žalobkyně pracovala u žalovaného jako montážní dělnice a ke dni 22. 11. 2007
byla u ní zjištěna a ke dni 7. 3. 2008 uznána nemoc z povolání (Epikondylitis
ulnaris 1.dx. M 77.0). Na základě závěrů znalců MUDr. Amblera, MUDr. Hrnčíře a
zejména pak MUDr. Tučka pak dospěl k závěru, že nemoc z povolání a její
následky u žalobkyně nezpůsobila její neschopnost k výkonu dosavadní práce u
žalovaného, když hlavní příčinou bylo několik obecných onemocnění. I kdyby u
žalobkyně nepřetrvávala nemoc z povolání, žalobkyně by z příčin jiného obecného
onemocnění stejně nebyla schopna vykonávat dosavadní práci. Zjištěná nemoc z
povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
žalobkyně a možnosti jejího pracovního uplatnění, když se podílí na poklesu
výdělečné činnosti žalobkyně pouze nepatrně, a to 1/5 či 10 %, tedy nikoliv
převažující měrou. Na základě shora uvedených skutečností soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat příčinnou
souvislost mezi vznikem škody tj. poklesem výdělku a nemocí z povolání, a proto
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j.
18 Co 246/2013 – 200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České
republice - Krajskému soudu Plzeň se nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení. Vyšel z toho, že ze znaleckého posudku MUDr. Doc. Milana Tučka, CSc.,
vypracovaného v rámci soudního řízení, bylo „jednoznačně prokázáno, že nemoc z
povolání není rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
žalobkyně a omezené možnosti pracovního uplatnění, přičemž na poklesu výdělečné
schopnosti žalobkyně se podílí tou měrou, která je podstatná či rozhodující pro
výkon konkrétní práce za konkrétních pracovních podmínek, obecně však nejvýše
jednou pětinou, tj. v rozsahu maximálně 20 %“. Uzavřel, že „zjištěná nemoc z
povolání u žalobkyně od března 2008 nemohla být rozhodující příčinou její
nezpůsobilosti vykonávat dosavadní práci“. V této souvislosti nelze podle
odvolacího soudu přehlédnout, že pracovní omezení vyslovené v rámci řízení o
posouzení zdravotního stavu žalobkyně v řízení o přiznání invalidity ze dne 22.
8. 2007, tedy ještě před zjištěním a uznáním nemoci z povolání, je v podstatě
shodné jako omezení vyslovené v následném přezkoumání zdravotního stavu ze dne
15. 10. 2008, tedy po té, co nemoc z povolání u žalobkyně byla zjištěna a
uznána.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že pro vznik
odpovědnosti zaměstnavatele platí, že nemoc z povolání nemusí být jedinou
příčinou vzniku škody. Postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu
důležitou podstatnou a značnou. Ostatní nemoci žalobkyně jí nebránily
pokračovat v práci u žalované, avšak zjištěná nemoc z povolání byla příčinnou
rozvázání pracovního poměru, ztráty zaměstnání, nemožnosti získat další
zaměstnání a v důsledku toho příčinou škody. Omezení pracovního uplatnění
žalobkyně u žalované, ale i u jiného zaměstnavatele bylo a je způsobeno pouze
její nemocí z povolání. Vytýká soudům, že se přiklonily ke znaleckým posudkům,
které byly pro žalobkyni nevýhodné, že ve věci mělo být „vyžádáno stanovisko
Státního zdravotního ústavu, oddělení pracovního lékařství (případně jiné
instituce specializující se na nemoci z povolání), které by rozhodlo, který ze
zpracovaných znaleckých posudků je objektivní a správný“, a že nevzaly v úvahu,
že „i znalecké posudky nevýhodné pro žalobkyni připustily, že nemoc z povolání
se podílí na poklesu výdělečné schopnosti žalobkyně 10 % až 20 %“. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze
dne 15. 11. 2012, č. j. 6 C 34/2010-152, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v
Tachově k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení
otázky předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí
z povolání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku od 22. 3. 2008 – podle zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění do dne 13. 4. 2008, tj. do dne než
nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. – dále též jen „zák.
práce“.
Podle ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím
zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z
povolání, kterou byl postižen.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou
nemocí z povolání jsou podle citovaného ustanovení nemoc z povolání (nemocemi z
povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovenému nařízením
vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci,
který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání
dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné
invalidity) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem
zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění
nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání
veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální
mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu
pobíraného z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo
ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro
následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. O vztah
příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
(při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná
tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku)
následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku
nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) vzniká dnem,
kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
pracovala u žalovaného od 1. 2. 1999 jako montážní dělnice (do 26. 1. 2004 jako
domácí dělnice a od 27. 1. 2004 v dílně žalovaného), ode dne 12. 7. 2007 byla
žalobkyni přiznána na základě několika obecných onemocnění částečná invalidita
a od 10. 11. 2007 částečný invalidní důchod, který se od 1. 1. 2010 považuje za
invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Po dohodě se zaměstnavatelem
(žalovaným) pracovala žalobkyně od 1. 12. 2007 do skončení pracovního poměru v
rozsahu pouze 30 hodin týdně. Dne 7. 3. 2008 Klinika pracovního lékařství Plzeň
vydala posudek o uznání nemoci z povolání, datum zjištění nemoci z povolání
bylo určeno na 22. 11. 2007. Pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen dne 21.
3. 2008 dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce a
ode dne 22. 3. 2008 byla žalobkyně evidována jako uchazečka o zaměstnání u
Úřadu práce v Tachově.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z hlediska vzniku nároku na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující
okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil
předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) -
invalidního důchodu, podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho
nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. Vztah příčinné souvislosti mezi
škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže
zaměstnanec, i kdyby zde nebylo nemoci z povolání, je od doby poklesu výdělku
neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění
vylučují sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný
pod číslem 76/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž rovněž
správně odkazuje i odvolací soud).
Zároveň ovšem platí, že pro naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 366 odst. 2 zák. práce nemá význam skutečnost, jakým způsobem
nemoc z povolání ovlivnila celkový zdravotní stav poškozeného zaměstnance.
Předmětem odškodnění zaměstnance totiž není zdravotní stav jako takový (ta jeho
část, která byla zhoršena nemocí z povolání), nýbrž ztráta na výdělku, která od
určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky nemoci z povolání. Ustálená
judikatura proto vychází z názoru, že aritmetické zjištění podílu, kterým se
nemoc z povolání (pracovní úraz) podílí na nepříznivém zdravotním stavu
poškozeného zaměstnance, je právně bezvýznamné (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 2169/2002,
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2008, sp. zn. 21 Cdo
1508/2007, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2013,
sp. zn. 21 Cdo 3142/2012 uveřejněného pod číslem 41/2015 časopisu Soudní
judikatura).
Vzhledem k uvedenému nemohl jako podklad pro posouzení příčinné souvislosti
mezi zjištěnou nemocí z povolání u žalobkyně a jí vznikající škodou (ztrátou na
výdělku), sloužit znalecký posudek znalce MUDr. Doc. Milana Tučka, CSc.
(případně další posudky ve věci provedené jako důkazy listinou), neboť se
vyjadřoval k tomu, zda nemoc z povolání je rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně. Pro posouzení věci však bylo
podstatné zjištění, zda příčinou, proč žalobkyně nemohla vykonávat stejnou
práci, jako před zkrácením směn, byla nemoc z povolání anebo zda by žalobkyně
nemohla vykonávat stejnou práci jako před zkrácením směn, i kdyby nemoci z
povolání nebylo. Vše totiž nasvědčuje tomu, že škoda začala žalobkyni vznikat
již v souvislosti se zkrácením směn (na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný
uhradil všechny nároky žalobkyně vzniklé do skončení jejího pracovního poměru).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na chybném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně (Okresnímu soudu v Tachově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu