21 Cdo 2636/2012

21 Cdo 2636/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v

právní věci žalobce Ing. B. H., zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou,

advokátkou se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 2, proti žalované Střední škole

železniční a stavební, Šumperk, Bulharská 8, příspěvkové organizaci, se sídlem

v Šumperku, Bulharská 372/8, IČO 14451107, zastoupené JUDr. Josefem Michálkem,

advokátem se sídlem v Šumperku, Čajkovského č. 2086/10, o neplatnost výpovědi z

pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C

42/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

28. února 2012, č. j. 16 Co 384/2011 - 481, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení

6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martiny

Pešákové, advokátky se sídlem v Šumperku, Kozinova č. 2.

Dopisem ze dne 22. června 2007 (doručeným žalobci téhož dne) žalovaná

sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle § 52 písm. c)

zákona 262/2006 Sb. - zákoníku práce, tj. pro nadbytečnost a snížení počtu

zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, v návaznosti na Organizační

opatření na školní rok 2007/2008, z něhož vyplývá úbytek tříd a zvýšení

efektivnosti výuky sloučením tříd s nízkým počtem žáků“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního

poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že, ačkoliv podle

„organizačního opatření“ mělo v novém školním roce (2007/2008) dojít k úbytku

počtu tříd a vzniku nadbytečnosti dvou pracovních úvazků, ve skutečnosti byla

na úsek teoretického vyučování, kde pracoval žalobce, přeřazena jedna osoba (a

to bez potřebné kvalifikace), dále byl na tento úsek přijat další učitel pro

výuku informační a výpočetní techniky a navíc byla otevřena nová třída v oboru

strojírenská a elektrotechnická zařízení, přičemž takto přibyly další vyučovací

hodiny pro učitele strojírenských oborů. Výsledkem je současný stav, kdy pro

nedostatek učitelů s odborným strojírenským vzděláním strojírenské a další

předměty, které žalobce učil, učí i osoby bez potřebné kvalifikace a dokonce

bez vysokoškolského vzdělání. Výpověď je navíc neplatná i pro rozpor s

ustanovením § 61 odst. 2 zákoníku práce, neboť žalobce byl předsedou ZOOS,

přičemž k jeho výpovědi žalovaná neobdržela předchozí souhlas odborové

organizace.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 5. 2011, č. j. 14 C

42/2007-425, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované

na náhradě nákladů řízení 23.400,-Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Michálka.

Dospěl k závěru, že organizační změnou došlo ke zrušení místa učitele odborných

předmětů (strojírenství), které žalobce vyučoval, že byly splněny i ostatní

podmínky výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písmeno c) zákoníku

práce, tedy nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislosti mezi touto

organizační změnou a nadbytečností zaměstnance, a že ze strany žalobce nebylo v

řízení prokázáno, že by žalovaná jako zaměstnavatel přijala pro školní rok

2007- 2008 učitele odborných předmětů (strojírenství). Splněny byly podle soudu

prvního stupně i předpoklady stanovené ustanovením § 61 odstavec 2 zákoníku

práce, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce jako

zaměstnance nadále zaměstnával, neboť „v porovnání s učiteli odborných předmětů

(strojírenství) z hlediska jejich kvalifikace, dosavadní praxe, potřeby

zaměstnavatele, nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobce

nadále zaměstnával, a výpověď z pracovního poměru je platná, i když příslušný

odborový orgán odmítl udělit souhlas s tímto rozvázáním (§ 61 odstavec 4

zákoníku práce)“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2012,

č. j. 16 Co 384/2011 - 481, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil,

že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 22. 6. 2007 je

neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech

řízení před soudy obou stupňů 33.195,- Kč k rukám advokátky Mgr. Martiny

Pešákové. Poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem svědkyně Mgr. Z. M.,

„písemností Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy České republiky, učební

dokumenty, denní, večerní dálkové studium absolventů základní školy, kmenový

obor instalatér, instalatérské práci, učební obor instalatér“ a učebními

dokumenty téhož ministerstva „pro denní studium žáků a dalších uchazečů pro

kmenový obor montáž strojů a zařízení, studijní obor mechanik strojů a

zařízení“ a poté, co odmítl provést důkaz opětovným výslechem Ing. K., předsedy

tehdejší strojírenské komise, který by se vyjádřil k tomu, zda „předměty ODC a

AZŘ“ jsou předměty strojírenské, a v tomto směru učinit dotaz na Ministerstvo

školství a mládeže, neboť z provedených důkazů byl „schopen si tuto otázku

odpovědět sám“, dospěl k závěru, že žalobce se ve skutečnosti nadbytečným

nestal, neboť „v převážném rozsahu, v rozsahu 17 hodin týdně, tak jako v

předcházejícím školním roce, neodpadla nutnost vyučovat tyto strojírenské

předměty, ale tyto strojírenské předměty začali vyučovat učitelé, kteří tak

předtím nečinili, a to B. L. a Mgr. J.“ Dovodil dále, že, i kdyby byly splněny

všechny podmínky platnosti výpovědi, nebyly v daném případě splněny podmínky

ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce, neboť bylo možné na zaměstnavateli

spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával. Vyšel z toho, že „je

možné spravedlivě požadovat po zaměstnavateli, aby zaměstnance nadále

zaměstnával, když je možno dát výpověď pro nadbytečnost jednomu z dalších 3

pedagogů, kteří vyučují stejný předmět, samozřejmě pokud zde nejsou výrazné

okolnosti mluvící v neprospěch žalobce“. Uzavřel, že „tak tomu v daném případě

není a nemůže obstát hodnocení soudu prvního stupně, že snad tito pedagogové

byli schopni vyučovat něco nad rámec strojírenských předmětů, neboť je

nepochybné, že žalobce by byl schopen tuto činnost nad rámec strojírenských

předmětů vykonávat a také ji vykonával, nehledě ke skutečnosti, že jak pan P.,

tak B. L. vyučovali předměty, ke kterým nemají vůbec žádnou kvalifikaci“ a že

„nemůže proto být opodstatněné tvrzení, že snad žalobce neměl jakousi nástavbu

a z toho důvodu nemohl vyučovat další předměty mimo předměty strojírenské“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „u

odvolacího soudu bylo prováděno doplnění dokazování, jednak pokud jde o

opětovnou výpověď svědkyně Mgr. Z. M. a písemností Ministerstva školství,

mládeže a tělovýchovy ČR, pokud jde o kmenový obor instalatér a kmenový obor

montáž strojů a zařízení“, ačkoliv žádný z účastníků doplnění dokazování v

tomto směru nenavrhoval. Skutkové zjištění odvolacího soudu, podle něhož učitel

Bc. B. L. nevyučoval strojírenské předměty ve školním roce 2006/2007, ale až v

roce 2007/2008, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování, neboť z provedeného dokazování naopak vyplývá, že učitel Bc. B. L.

vyučoval strojírenské předměty i ve školním roce 2006/2007. Ve školním roce

2006/2007 učitel Bc. B. L. učil týdně 15 vyučovacích hodin strojírenských

předmětů, tedy v podstatě ve stejném rozsahu jako žalobce, kterému již ve

školním roce 2006/2007 byly strojírenské předměty (učil v rozsahu 16 hodin)

doplňovány do plného úvazku všeobecnými předměty. Vytýká dále odvolacímu soudu,

že z hlediska pojmu nadbytečnost zaměstnance vychází z užšího pojetí, a to jen

ve vztahu ke strojírenským předmětům, aniž bere v úvahu to, že organizační

opatření přijatá žalovanou měla širší souvislosti, neboť došlo ke snížení počtu

tříd a ke slučování jednotlivých oborů do víceoborových tříd. S ohledem na

pokles počtu žáků byla žalovaná nucena v rámci těchto přijatých opatření

přihlédnout u jednotlivých pedagogů - učitelů nejen ke kvalifikaci předmětných

strojírenských předmětů, tak jak zdůrazňuje odvolací soud, ale z hlediska

kvalifikace jednotlivých pedagogů pro výuku jiných oborů, neboť tak, jak

vyplývá z rozvrhů vyučovacích hodin, „strojírenské předměty vyučovali

pedagogové, kteří zároveň vyučovali i jiné předměty, kde z hlediska

kvalifikace, již, pokud jde o žalobce, nemohlo být s tímto nadále počítáno“.

Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že v projednávané věci nebyly splněny

podmínky ustanovení § 61 odst. 4 zákoníku práce, protože bylo možné po žalované

– zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, když

čtyři pedagogové vyučovali stejné předměty (strojírenské předměty) a jen jeden

z nich měl zvýšenou ochranu podle citovaného ustanovení zákoníku práce. Tato

úvaha je totiž v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Navrhla, aby dovolací

soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k novému

projednání a rozhodnutí.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo jako „zjevně neodůvodněné“

odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského

soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s.

ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II

bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,

že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s.

ř. bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že

dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k

tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru,

která mu byla doručena dne 22. 6. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku

práce, ve znění účinném do 30. 6. 2007 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon

č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu

bezpečnostních složek a o změně některých zákonů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát

zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí

zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického

vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo

o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52

písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů

zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za

účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal

zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí

konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná

souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,

tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho

provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle

ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že

zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci

podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,

jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení

efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí

možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní

smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro

zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k

rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu

zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních

změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet

svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový

počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho

potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968,

sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968,

sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp.

zn. 21 Cdo 1369/2001).

Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce jde-li o člena orgánu odborové

organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v

době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení

pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o

předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová

organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode

dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.

Podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce jestliže odborová organizace odmítla

udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního

poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo

okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na

zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával,

jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.

I když v zásadě platí, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje

výlučně zaměstnavatel a že soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí

zaměstnavatele přezkoumávat (k tomuto obecnému stanovisku, které již v

minulosti zaujal, se dovolací soud i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k

jeho změně), zvýšená ochrana členů příslušného odborového orgánu, který je

oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem, modifikuje možnost nezávislého

výběru nadbytečného zaměstnance tak, že z více zaměstnanců vykonávajících

tentýž druh práce, který je v dalším období pro zaměstnavatele potřebný jen v

užším rozsahu, je možno zaměstnance uvedeného v ustanovení § 61 odst. 2 zák.

práce vybrat jako nadbytečného pouze tehdy, nelze-li po zaměstnavateli

spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance dále zaměstnával (k tomu srov.

odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo

172/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo

938/2009, uveřejněný pod č. 111, v časopise Soudní judikatura roč. 2010).

Jak dovodila konstantní judikatura, při hodnocení spravedlivosti požadavku na

další zaměstnávání propouštěného zaměstnance - odborového funkcionáře je třeba

mít na zřeteli, že ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce patří k právním normám s

relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž

hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají

soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám

hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nejde

však o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že taxativně vymezuje

důvody, ze kterých zaměstnavatel může se zaměstnancem jednostranně rozvázat

pracovní poměr, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž

(jejich vzájemnou návazností a kombinací) je tato úvaha usměrňována; u

zaměstnance, u něhož je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák.

práce, jsou významné též konkrétní okolnosti, za nichž k organizační změně

došlo. Soud může přihlédnout rovněž k jakýmkoliv dalším skutečnostem, které

mají vztah k výkonu práce dotčeného zaměstnance, zejména k jeho osobě (jeho

věku, životním a pracovním zkušenostem), k jeho dosavadním pracovním výsledkům

a jeho postoji k plnění pracovních úkolů, ke schopnostem týmové spolupráce a k

celkovému vztahu ke spolupracovníkům, k délce jeho zaměstnání apod. Zákon

ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu,

zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr

zaměstnance u něj nadále pokračoval (k tomu srov. již výše citovaný rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č.

111, v časopise Soudní judikatura roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 11. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4423/2011). Současně platí, že, jsou-li

některá hlediska pro posouzení, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě

požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, v konkrétní

věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také

větší význam.

Z uvedených názorů vycházel také odvolací soud, jestliže uzavřel, že, i kdyby

byly splněny všechny podmínky platnosti výpovědi, „je možné spravedlivě

požadovat po zaměstnavateli, aby zaměstnance nadále zaměstnával, když je možno

dát výpověď pro nadbytečnost jednomu z dalších 3 pedagogů, kteří vyučují stejný

předmět, samozřejmě pokud zde nejsou výrazné okolnosti mluvící v neprospěch

žalobce“, že je bez významu, „že snad tito pedagogové byli schopni vyučovat

něco nad rámec strojírenských předmětů, neboť je nepochybné, že žalobce by byl

schopen tuto činnost nad rámec strojírenských předmětů vykonávat a také ji

vykonával, nehledě ke skutečnosti, že jak pan P., tak B. L. vyučovali předměty,

ke kterým nemají vůbec žádnou kvalifikaci“, a že „snad žalobce neměl jakousi

nástavbu a z toho důvodu nemohl vyučovat další předměty mimo předměty

strojírenské“. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku

vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení § 61

odst. 4 zák. práce (tedy pro právní závěr, zda po zaměstnavateli lze

spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával), lze úvahu

odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.

Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že

okolnosti projednávané věci neopravňovaly žalovanou k tomu, aby přes nesouhlas

příslušné odborové organizace ve smyslu § 61 odst. 2 zák. práce se žalobcem

rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – zůstal nezpochybněn závěr odvolacího

soudu o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 6. 2007 je neplatná z

důvodu uvedeného v ustanovení § 61 odst. 2 a 4 zák. práce (a tudíž použitý

výpovědní důvod nebyl naplněn), je zbytečné zabývat se tím, zda byly naplněny

ostatní podmínky platnosti výpovědi z pracovního poměru na závěru o neplatnosti

výpovědi z pracovního poměru by to nemohlo ničeho změnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo

zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v

ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2

části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby

žalobci nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši

náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být

určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním

právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.),

neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149

odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby

bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní

odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č.

484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny

advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem

Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena.

Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení

paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a

okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby

poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny

advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši

300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších

předpisů).

Vzhledem k tomu, že advokátka Mgr. Martina Pešáková osvědčila, že je plátcem

daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení

vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137

odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)

Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalobci

zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149

odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přístupný.

V Brně dne 18. listopadu 2013

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu