21 Cdo 264/2025-171
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, proti žalované LEXICO, a. s. se sídlem v Olomouci – Nové ulici, Legionářská č. 1319/10, IČO 25856235, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 C 297/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2024, č. j. 13 Co 230/2023-133, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu s výjimkou výroku IV a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. srpna 2023, č. j. 13 C 297/2022-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2022 domáhal určení, že zástavní právo, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva č. XY ze dne 27. 10. 2015 (dále jen „zástavní smlouva“), kterou uzavřel M. K. a V. M. jako zástavci a společnost Wüstenrot hypoteční banka a. s. (dále jen „banka“) jako zástavní věřitel, ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ? k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, v k. ú. XY, zapsanému na LV č. XY (dále jen „nemovitost“), neexistuje. Žalobu odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 C 82/2017 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti id. ? na nemovitosti, neboť smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi K. a žalobcem je absolutně neplatná, resp. nicotná, neboť žalobce nebyl způsobilý smlouvu uzavřít a jednání K. neslo znaky trestného činu podvodu. Zástavní právo k nemovitosti nebylo zřízeno platně, neboť žalobce jako vlastník zástavy (podílu o velikosti id. ? na nemovitosti) nedal souhlas dle § 1343 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní smlouva je tak absolutně neplatná. Dále uvedl, že nejméně od 10. 8. 2017, kdy byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti zápisu vlastnického práva, nemohla být banka, která následně postoupila pohledávku za K. žalované, v dobré víře; v dobré víře nebyla ani žalovaná, neboť při obvyklé míře opatrnosti mohla pojmout podezření, že zástavní právo nevzniklo.
2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť právní předchůdkyně žalované byla při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, dle § 1760 občanského zákoníku skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává a nelze dovodit, že by se zřízení zástavního práva zjevně příčilo dobrým mravům, bylo v rozporu se zákonem nebo zjevně narušovalo veřejný pořádek. Právní předchůdkyně žalované zachovala veškerou míru opatrnosti; dobrá víra žalované je odvozena od dobré víry její právní předchůdkyně. Dále uvedla, že žalovaná byla v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a že v době podpisu smlouvy o postoupení pohledávky nebyl důvod se domnívat, že zástavní právo nebylo platně zřízeno.
3. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 13 C 297/2022-90, výrokem I určil, že zástavní právo neexistuje, výrokem II zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť se jedná o právní jednání, které se příčí dobrým mravům a odporuje zákonu a skutečný vlastník (žalobce) spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na nemovitosti nedal souhlas s jejím zatížením zástavním právem. Uvedl, že za této situace se otázkou dobré víry žalované nemusí zabývat. Původní zástavní věřitel (banka) totiž nemohl na žalovanou platně postoupit právo, které neexistuje.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 13 Co 230/2023-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II co do nákladů řízení (výrok II),
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zástavní smlouva je neplatná, neboť ji K. uzavřel s vědomím, že není skutečným vlastníkem nemovitosti a od skutečného vlastníka souhlas nezískal, jeho úmyslem bylo získat hypoteční úvěr podvodným jednáním. K námitce žalované o nesprávné aplikaci § 984 odst. 1 občanského zákoníku uvedl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, že zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání způsobující jeho neplatnost; ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Protože podkladem pro zápis zástavního práva bylo jednání absolutně neplatné, je vyloučeno nabytí zástavního práva v režimu § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že není třeba posuzovat dobrou víru nabyvatele zástavního práva, protože § 984 odst. 1 občanského zákoníku se v nyní projednávané věci neaplikuje.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se aplikace ustanovení § 984 občanského zákoníku a podmínek nabývání od neoprávněného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky týkající se ochrany dobrověrného nabyvatele zástavního práva v případě, kdy byla poznámka spornosti do veřejného seznamu zapsána po uplynutí lhůty vymezené v § 986 občanského zákoníku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud komplexně vyřešena. Namítá, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby došlo k nabytí zástavního práva od neoprávněného ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud se jimi však nesprávně nezabýval. Dále namítá, že zástavní právo vzniklo a trvá a že právní předchůdkyně dovolatelky toto zástavní právo nabyla, neboť i ve vztahu k právní předchůdkyni žalované byly splněny všechny podmínky pro aplikaci ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání žalované zamítl jako nedůvodné, neboť žalované, resp. její právní předchůdkyni, nemohla být poskytnuta ochrana dobré víry, když je zástavní smlouva absolutně neplatná.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadla též ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud proto v této části dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ? na nemovitosti. Nemovitost je zatížena zástavním právem dle zástavní smlouvy, kterou uzavřeli s bankou K. a V. M., kteří byli v době podpisu v katastru nemovitostí evidováni jako vlastníci nemovitosti, a to k zajištění pohledávky banky za K. ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 3 075 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 4. 2019, č. j. 13 C 82/2017-108, bylo určeno, že vlastníkem podílu o velikosti id. ? vzhledem k celku nemovitosti je žalobce, neboť kupní smlouva ze dne 16. 8. 2015 uzavřená mezi žalobcem a K. je absolutně neplatná, resp. nicotná. Dne 11. 12. 2020 uzavřela banka a žalovaná smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek uvedených v příloze č. 1, vzniklých ze smluv o poskytnutí hypotečního úvěru. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 C 15/2021-162, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2022, č. j. 17 Co 166/2022-190, byl nařízen soudní prodej zástavy, a to podílu o velikosti id. ? na nemovitosti. Ke zřízení zástavního práva nedal žalobce právní předchůdkyni žalované ani žalované souhlas. Trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit K. a H., bylo odloženo, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřešit jinak, trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit K., bylo odloženo, neboť trestní stíhání je nepřípustné, je-li promlčeno.
12. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 27. 10. 2015 a smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena dne 11. 12. 2020 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
13. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace § 984 odst. 1 o. z. ve vztahu k právní předchůdkyni žalované, neboť byly splněny všechny podmínky pro jeho aplikaci.
14. Odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť ji K. uzavřel s vědomím, že není skutečným vlastníkem nemovitosti a jeho úmyslem bylo získat hypoteční úvěr podvodným jednáním, dále z toho důvodu, že zástavce zřídil zástavní právo k nemovitosti bez souhlasu skutečného vlastníka. Dovolatelka ve svém dovolání odkazuje na ustanovení § 1760 o. z. a rozporuje pouze závěr odvolacího soudu, že je zástavní smlouva neplatná z důvodu, že zástavce jako vlastník nedal souhlas se zřízením zástavního práva podle § 1343 o. z. (srovnej část IV. bod 3. dovolání). Protože dovolatelka závěr soudu o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a zákonem nezpochybňuje, ani odlišné řešení námitky dovolatelky (že nedostatek oprávnění při uzavření smlouvy sám o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává) by se nemohlo v poměrech dovolatelky příznivě projevit. Tato námitka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
15. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, je ochrana poskytovaná § 984 odst. 1 o. z. mimo jiné podmíněna tím, že smlouva, kterou se nabývá právo, je uzavřena platně; jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. Podle komentářové literatury [k tomu srovnej L. Vrzalová in Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 36–38] „ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle, nedostatek svéprávnosti nebo zákaz nakládat s věcí vyplývající ze zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci.“ Obstojí-li pak závěr o absolutní neplatnosti smlouvy, je tím bez dalšího vyloučeno použití § 984 odst. 1 o. z. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že ochrana vyplývající z materiální publicity je ve vztahu k právní předchůdkyni žalované vyloučena, neboť je zástavní smlouva neplatná (a tento závěr se dovolatelce nepodařilo zpochybnit), je závěr soudu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu však závisí na řešení otázky aplikace ustanovení § 984 odst. 1 o. z. ve vztahu k žalované, jakožto nabyvateli zástavního práva na základě smlouvy o postoupení pohledávek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je tak dle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Dovolání je též důvodné.
18. Podle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Podle ustanovení § 1316 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
19. Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí (veřejného seznamu) provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi) – srov. § 11 odst. 1 písm. d) a § 12 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu - § 10 katastrálního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019).
20. Podle § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. Podle § 984 odst. 1 není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
21. Z uvedených ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (kterým je i zástavní právo – srov. § 498 odst. 1 o. z.) od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
22. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).
23. Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že právo zapsané jako právo váznoucí na konkrétní nemovitosti (zástavní právo) v katastru nemovitostí tuto nemovitost zatěžuje i ve skutečnosti. Znamená to, že dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že z hlediska práva zástavní právo nevzniklo.
24. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o.
z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem (k bodům 21–24 tohoto rozsudku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, uveřejněný pod č. 106/2020 v časopise Soudní judikatura, již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný pod číslem 69/2020 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 ICdo 145/2019).
25. Zástavní právo zatěžující nemovitost se zapisuje do části C listu vlastnictví jako právní závada [srov. ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. U zástavního práva se (mimo jiné) evidují údaje o zatížené nemovitosti, výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem nebo výší části dluhu, údaje o věřiteli, údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je zástavním právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, poslední den doby, na kterou bylo právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu (srov. ustanovení § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky). Z uvedeného vyplývá, že princip materiální publicity chrání i zástavního věřitele, jenž je (jako oprávněný ze zástavního práva) v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky zapsán ve veřejném rejstříku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 21 Cdo 119/2024). Ustanovení o materiální publicitě zápisů ve veřejném seznamu chrání nejenom takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o existenci tohoto práva u převodce (a to i v případě posouzení existence zástavního práva postupitele v souvislosti s postoupením pohledávky – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1353/2019), ale i takového nabyvatele práva, který své právo nabývá v důvěře v zápis ve veřejném seznamu o (ne)existenci takových právních závad, které se do veřejného seznamu zapisují.
26. Odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy a že absolutní neplatnost vylučuje nabytí zástavního práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. a není třeba posuzovat dobrou víru nabyvatele zástavního práva. Tento závěr je, jak uvedeno výše (srov. bod 15 tohoto rozsudku), správným ve vztahu k postupiteli (právní předchůdkyni žalované), nikoliv však ve vztahu k postupníkovi (žalované). Odvolací soud opomněl, že ačkoliv byla zástavní smlouva uzavřena neplatně, zástavní právo mohla žalovaná ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. nabýt (za předpokladu naplnění všech výše uvedených podmínek) na základě uzavření smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2020.
27. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a předpoklady pro jeho změnu upravené v § 243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení – tedy vyjma výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek, který nebyl dovoláním napaden a který není výrokem závislým (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu