21 Cdo 270/2018-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce M. V., zastoupeného Českomoravskou konfederací odborových
svazů se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 00675458,
proti žalovanému městu Cheb se sídlem městského úřadu v Chebu, náměstí Krále
Jiřího z Poděbrad č. 1/14, IČO 00253979, zastoupenému Mgr. Jiřím Schüllerem,
advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové č. 666/12, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 523/2013,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna
2017 č. j. 61 Co 418/2016-147, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017
č. j. 61 Co 418/2016-147 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu
ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. - ve
vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce - například rozsudek
býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92,
uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000,
uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v nich
vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně
(povinnosti) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení
pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného
porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; o
soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní kázně.
Závěr odvolacího soudu, že jednání vytýkaná žalobci ve výpovědi z pracovního
poměru pod body 2, 5 a 6 soud nemůže posoudit jako porušení „pracovní kázně“,
neboť obsahově se jedná o „výtky týkající se zpracovávání písemností“, a že
takové jednání „má charakter konání práce s neuspokojivými pracovními výsledky,
které by v případě naplnění zakládalo jiný důvod pro podání výpovědi, a to
podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, v jiném režimu (při podání
písemné výzvy na odstranění zjištěných nedostatků), a nikoliv důvod k výpovědi
podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“, je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozlišování důvodu výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. f) věty za středníkem zákoníku práce spočívajícího v
neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a důvodu výpovědi podle
ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněný pod č. 35 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2007, který se vztahuje k obsahově shodné
dřívější právní úpravě, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp.
zn. 21 Cdo 742/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že rozhodující pro
posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, nebo zda jde o
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce, je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení
pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti; není-
li byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o
výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, ale případně,
při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod podle
ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce].
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je rovněž závěr
odvolacího soudu, že ani v případě jednání vytýkaného žalobci pod bodem 4
výpovědi z pracovního poměru (použití záznamového zařízení žalovaného při
jednání žalobce s nadřízenými) „nebyl naplněn užitý výpovědní důvod“, neboť
žalobce před pohovorem předem oznámil, že provede nahrávku obsahu jednání – při
využití zmíněného záznamového zařízení – a nebyla-li učiněna ze strany vedení
strážníků nesouhlasná reakce, mohl se žalobce důvodně domnívat, že použitý
postup je akceptován [k otázce, jaké porušení pracovní povinnosti může být
důvodem k výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, srov. – ve vztahu k
obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 59/2005, publikovaný pod č.
86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. 21 Cdo 758/2006 anebo –
přímo ve vztahu k nyní platné právní úpravě – například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2930/2014, který byl uveřejněn pod č.
12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 742/2012, ve kterých byl
vyjádřen (mimo jiné) právní názor, že porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci je výpovědním
důvodem podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce jen tehdy, bylo-li
zaměstnancem zaviněno, a to úmyslně, vědomou nedbalostí nebo alespoň z nevědomé
nedbalosti].
S ohledem na to, že odvolací soud dospěl k závěru, že skutek uvedený pod bodem
1 výpovědi z pracovního poměru „není možno přiřadit k dalším skutkům, z nichž
vychází namítaná výpověď, neboť se nejedná o skutek k těmto dalším skutkům
jsoucí s přiměřenou časovou souvislostí“ (přičemž ani dovolatel tento závěr
odvolacího soudu ve svém dovolání nezpochybňuje), a že – jak výše uvedeno – v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu dovodil, že v případě jednání
vytýkaných žalobci ve výpovědi z pracovního poměru pod body 2, 5 a 6 se nejedná
o porušení pracovní povinnosti, nýbrž o neuspokojivé pracovní výsledky
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, a že ani
jednáním uvedeným pod bodem 4 výpovědi z pracovního poměru nebyl „naplněn“
výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, by v
projednávané věci nemohly být splněny podmínky pro platnou výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné méně závažné
porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci ani v případě, že by jednání uvedené ve výpovědi
z pracovního poměru pod bodem 3 (návštěva odborové organizace „z ryze
soukromého důvodu“ v pracovní době) bylo možné hodnotit jako porušení
pracovních povinností (jak uvádí dovolatel v dovolání), neboť ani ve spojení se
skutkem uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru pod bodem 7 (ohledně kterého
učinili účastníci řízení nesporným, že ze strany žalobce došlo k porušení
pracovní povinnosti) by nebyla splněna podmínka, že se zaměstnanec dopustil
nejméně tří porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová
souvislost, nezbytná k tomu, aby mohl být naplněn výpovědní důvod spočívající v
soustavném méně závažném porušování pracovní povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu