USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín č. 203, proti žalované FRONIUS Česká republika s. r. o., se sídlem v Českém Krumlově, Tovární č. 170, IČO 15887022, zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán č. 193, o zaplacení 90 910 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 366/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2023, č. j. 19 Co 1139/2023-263, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2023, č. j. 19 Co 1139/2023-263, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolací otázka musí být vymezena konkrétně; takovému vymezení rozhodné právní otázky neodpovídá formulace dovolatele, jenž shledává nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu „v otázce srovnatelných zaměstnanců a otázce principu rovného odměňování“. Namítá-li dovolatel, že v jeho případě byly porušeny principy rovného odměňování zaměstnanců a že odměňování zaměstnanců bylo prvkem svévole zaměstnavatele, nevymezuje žádnou právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
3. Samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání námitky žalobce vztahující se k otázce srovnatelných zaměstnanců, že byl jako jediný vysokoškolsky vzdělaný, jazykově vybavený a měl za sebou předchozí rozsáhlou praxi a zkušenosti v daném oboru, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí postavil rovněž na závěru, že kromě zkušeností s výkonem práce na této pozici byla rozhodující i délka zaměstnání příslušeného zaměstnance na konkrétní pozici u žalované. Bez toho, aby žalobce v dovolání řádně zpochybnil i tento další závěr odvolacího soudu, se tedy ani zohlednění předchozí praxe a zkušeností nemůže v poměrech dovolatele projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sb. rozh. obč., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 ve Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
4. Ve zbylé části je dovolání spíše obecnou kritikou rozhodnutí odvolacího soudu. Lze-li v jeho obsahu shledat konkrétní výtky, pak tyto postrádají vymezení právní otázky a formulaci důvodů přípustnosti. Namítá-li dovolatel, že skutečnost, že nikdo není mzdově diskriminován nebo znevýhodněn, musí prokazovat zaměstnavatel a že v projednávané věci platí přenesení důkazního břemene podle § 133a o. s. ř., a vytýká-li dále odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil slovo individuálně, nevymezuje tím žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, a rovněž neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, jak uvedeno shora, k založení přípustnosti dovolání nepostačuje.
5. Namítá-li dále dovolatel, že nikdy neodmítl vstoupit do systému odměňování VSP a že zařazování do tohoto systému odměňování bylo automatické, pak tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 ve Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
6. K odkazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 658/2022, dovolací soud uvádí, že závěry vyjádřené v citovaném rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť z nich pouze vyplývá, že může být příčinná souvislost mezi nerovným zacházením při odměňování v rozhodném období a nižší náhradou mzdy z důvodu nižšího průměrného výdělku.
7. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu