21 Cdo 2955/2022-622
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně EKO-UNIBAU a. s. Praha, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Ječná č. 1255/25, IČO 63483866, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská č. 525/15, IČO 00006947, o popření pohledávky a vyloučení pohledávky z uspokojení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 96/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2022, č. j. 58 Co 153/2022-566, takto:
I. Dovolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku městského soudu se odmítá. II. Rozsudek městského soudu se mění tak, že se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2021, č. j. 46 C 96/2020-535, takto: Na podkladě usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 30. 7. 2020, č. j. 099 EX 3665/10-656, se určuje, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, není po právu. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 18 915 Kč, odvolacího řízení 17 826 Kč a dovolacího řízení 6 413 Kč, vždy do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Adama Rakovského, advokáta se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12.
1. Soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1, usnesením ze dne 30. 7. 2020, č. j. 099 EX 3665/10-656, mimo jiné vyzval povinnou EKO-UNIBAU a. s. Praha (dále „žalobkyně“), aby „ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozvrhového usnesení podala návrh podle § 267a odst. 1 o. s. ř. vůči věřiteli Česká republika – Ministerstvo financí“.
2. Žalobou podanou dne 17. 9. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. 12. 1996 (správně 31. 10. 1996 – pozn. dovolacího soudu), zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, není po právu, eventuálně, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. 12. 1996 (správně 31. 10. 1996 – pozn. dovolacího soudu), zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10. Důvody pro popření pohledávky spatřuje v tom, že došlo k promlčení zástavního práva a současně k promlčení samotné pohledávky zajištěné zástavním právem, když promlčecí lhůta k zaplacení pohledávky začala běžet 1. 11. 1998 a přihláška pohledávky byla v exekučním řízení uplatněna 31. 3. 2020; objektivní desetiletá promlčecí lhůta již tedy uplynula. Žalovaná ani neprokázala, že by byla věřitelem pohledávky, pohledávka ani nikdy nevznikla, neboť k čerpání úvěru nikdy nedošlo.
3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že pohledávka jí byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 2. 2002, vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 1. 12. 1997 mezi žalobkyní a Investiční a Poštovní bankou, a. s., na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 6 000 000 Kč, konečný termín splatnosti byl sjednán ke dni 30. 11. 1998. K zajištění pohledávky byla dne 25. 8. 1999 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem. Protože žalobkyně své závazky neplnila, byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 žaloba na zaplacení mimo jiné výše uvedeného úvěru (vedena pod sp. zn. 17 C 247/2002). Protože byla na žalobkyni vedena exekuce, přihlásila žalovaná své zajištěné pohledávky do již zahájeného exekučního řízení. Zástavní právo bylo řádně zapsáno do katastru nemovitostí. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by její zástavní právo bylo promlčeno.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 46 C 96/2020-535, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17.
12. 1996 (správně 31. 10. 1996 – pozn. dovolacího soudu), zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1996, není po právu, eventuálně, že byla vyloučena pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31. 10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17.
12. 1996 (správně 31. 10. 1996 – pozn. dovolacího soudu), zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1999, z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10 (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 800 Kč (výrok II.). Dovodil, že z podání žalobkyně ze dne 31. 5. 1999 a ze smlouvy o zřízení zástavního práva je nepochybné, že uvedená pohledávka vznikla, žalobkyni byl poskytnut sjednaný úvěr dne 1.
11. 1996, že platně vzniklo také zástavní právo k nemovitostem. Žalobkyně nedisponovala vůči Investiční a Poštovní bance a. s. žádnou pohledávkou (žaloba na náhradu škody byla zamítnuta), proto nemohlo dojít k zániku pohledávky z úvěru započtením. Žalovaná prokázala, že je věřitelem sporné pohledávky, neboť je nástupcem České konsolidační agentury, na niž byla pohledávka převedena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 2. 2002 Československou obchodní bankou, a. s., která pohledávku nabyla smlouvou o prodeji podniku ze dne 19.
6. 2000 uzavřenou s původním věřitelem Investiční a Poštovní bankou a. s. Ohledně námitky promlčení dospěl soud prvního stupně k závěru, že námitka promlčení pohledávky vznesená žalobkyní je nepřípustná. I když během řízení o zaplacení sporné pohledávky, které nebylo pravomocně skončeno, uplynula desetiletá lhůta, nelze v uvedeném řízení námitku promlčení vznést, neboť nezačala dosud běžet podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku ani tříměsíční lhůta pro zahájení řízení o výkon rozhodnutí z označeného nalézacího řízení.
Důvody pro vyloučení pohledávky žalované za žalobkyní z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti nejsou proto dány.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 58 Co 153/2022-566, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí prováděného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, se vylučuje pohledávka žalované ve výši 6 000 000 Kč, kterou si přihlásila do exekučního řízení vedeného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3665/10, z titulu smlouvy o úvěru č. 209796090 uzavřené dne 31.
10. 1996, ve znění pozdějších dodatků, a z titulu zástavního práva zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996, zapsaného do katastru nemovitostí pod č. j. V2 6020/1999 (správně 1996), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 21 840 Kč k rukám jejího advokáta (výrok II.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 776 Kč k rukám jejího advokáta (výrok III.).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce promlčení pohledávky a zástavního práva, vycházel ze závěrů přijatých odvolacím soudem v rozhodnutí ze dne 24. 3. 2022, č. j. 53 Co 42/2022-584, v řízení vedeném mezi týmiž účastníky s obdobnou skutkovou i právní situací. Dovodil, že pohledávka z úvěru byla podle smlouvy splatná k 31. 10. 1998, začala se tedy promlčovat 1. 11. 1998. K promlčení pohledávky by podle zákona došlo k 31. 10. 2002. Dnem 23. 9. 2002 bylo zahájeno řízení o zaplacení pohledávky, které nebylo zatím pravomocně skončeno.
Došlo tak ke stavení promlčecí doby, v průběhu tohoto řízení však promlčecí doba již uplynula, aniž by bylo ve věci rozhodnuto. Hranice desetileté promlčecí doby (§ 408 obchodního zákoníku) je neprolomitelná, uplynutím této doby je právo definitivně promlčeno. V době rozhodování soudu prvního stupně i v době rozhodování soudu odvolacího nebylo na místě zvažovat účinky § 408 odst. 2 obchodního zákoníku, když žalovaná nedisponovala a dosud nedisponuje pravomocným rozhodnutím, které by jí právo na plnění z předmětné úvěrové smlouvy přiznávalo.
Není tedy naplněn základní předpoklad, který by svědčil pro možné využití tříměsíční lhůty zvláštního určení pro výkon takového rozhodnutí. Promlčení zástavního práva se žalobkyně důvodně dovolala, když prokázala, že zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení ze zajištěné pohledávky po uplynutí stanovené lhůty. Pohledávka žalované se promlčela nejpozději 30. 10. 2008 a k tomuto datu se také nejpozději promlčelo zástavní právo, které ji zajišťovalo. Žalovaná uplatnila své právo až v rámci exekučního řízení 31.
3. 2020, tedy opožděně.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení NS ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, a ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016), když odchylně od soudu prvního stupně posoudil věc tak, že „žalované odepřel právo na uspokojení její pohledávky z titulu zástavního práva v exekučním řízení, když uvedl, že toto řízení není navázáno na žádné řízení nalézací a žalobkyně namítla promlčení zástavního práva za stavu, kdy k datu podání přihlášky v exekučním řízení čtyřletá promlčecí doba pohledávky, kterou toto právo zajišťuje, marně uplynula, marně uplynula i desetiletá promlčecí doba, a v tomto řízení není uplatnění námitky promlčení zapovězeno“. Žalovaná si je vědoma, že v době rozhodování o odporové žalobě neexistovalo pravomocné rozhodnutí přiznávající jí právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu, ale vzhledem k tomu, že žalovaná svou pohledávku uplatnila v roce 2002 u soudu včas, že podle usnesení NS ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016, „přihlášení pohledávky zástavního věřitele v exekučním řízení vedeném ve prospěch jiného oprávněného má pro posouzení promlčecí doby podle § 408 obch. zák. stejné účinky jako podání exekučního návrhu“, má žalovaná za to, že i v tomto exekučním řízení nelze k námitce promlčení vznesené žalobkyní přihlížet. Zástavní věřitel může uplatnit svou pohledávku i v exekučním řízení vedeném z podnětu jiného věřitele, a to ještě před koncem nalézacího řízení, v němž usiluje o vydání exekučního titulu. Toto specifické uplatnění pohledávky má pro posouzení otázky promlčení stejné účinky jako podání exekučního návrhu. V opačném případě by žalovaná nemohla svou pohledávku do exekučního řízení přihlásit a zástavní právo by ztratila právní mocí rozvrhového usnesení, i když řádně (včas) zahájila a dosud vede nalézací řízení. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že odvolání žalobkyně zamítne a rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, příp. aby ho zamítl. Domnívá se, že odvolací soud v předmětné věci rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu) není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; dovolací soud v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky promlčení obchodněprávní (úvěrové) pohledávky a v návaznosti na to promlčení zástavního práva, jímž je tato pohledávka zajištěna, a otázky, zda v řízení o návrhu na popření pohledávky, o níž je vedeno nalézací řízení a která byla přihlášena do exekučního řízení, zahájeného na návrh jiného oprávněného než zástavního věřitele, lze vznést námitku promlčení, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.
13. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření úvěrové i zástavní smlouvy došlo dne 31. 10. 1996 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále též „obč. zák.“), a dále podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „obch. zák.“) [srov. § 3028 odst. 3 a § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
15. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
16. V projednávané věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že mezi Investiční a poštovní bankou a. s. (právní předchůdkyní žalované) a žalobkyní byla uzavřena dne 31. 10. 1996 smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalobkyni poskytnut úvěr ve výši 6 000 000 Kč s „konečnou“ splatností do 31. 10. 1998, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, sjednaným smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 1996 k „předmětným nemovitostem“ s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 17. 12. 1996, že dne 23. 9. 2002 podala žalovaná proti žalobkyni žalobu o zaplacení celkem částky 59 349 788,80 Kč mimo jiné z titulu výše citované úvěrové smlouvy (řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 247/2002 a do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ukončeno), že zástavní věřitelka podala dne 21. 11. 2016 návrh na nařízení prodeje zástavy a usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 11. 2017, č. j. 39 C 149/2016-258, byl nařízen soudní prodej zástavy (mimo jiné i „předmětných nemovitostí“), že na základě návrhu oprávněné Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, byla dne 25. 6. 2010 zahájena exekuce na majetek žalobkyně, že dne 27. 10. 2010 vydal soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan exekuční příkaz prodejem mimo jiné „předmětných nemovitostí“, že dne 31. 3. 2020 přihlásila žalovaná svoji úvěrovou pohledávku do exekučního řízení, a že dne 16. 4. 2020 byla „předmětná nemovitost“ vydražena v elektronické dražbě za 73 084 Kč. A) k otázce promlčení úvěrové pohledávky žalované
17. Promlčecí doba u pohledávky ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu činí (není-li stanoveno jinak) čtyři roky (§ 397 obch. zák.) a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.). Promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení, nebo jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí (§ 402 a § 403 odst. 1 obch. zák.).
18. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. 8. 2012) bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (k „zákazu“ uplatnit námitku promlčení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 21/2014, příp. rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Ustanovení se vztahuje i na pohledávky pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. rozsudek ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 703/2013). Tento zákaz uplatnění námitky promlčení nemá za následek stavení promlčecí doby po dobu řízení o výkon rozhodnutí či exekučního řízení, nýbrž to, že k námitce promlčení uplatněné v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) se nepřihlíží, jestliže lhůta 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, uplynula až v průběhu tohoto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1579/2016).
19. Pakliže tedy věřitel uplatnil včas (ve lhůtě, uvedené v ustanovení § 397 obch. zák., tak jak tomu bylo i v této věci) své právo u soudu, měla tato skutečnost za následek, že promlčecí doba (pod dobu tohoto řízení) „přestala běžet“, avšak pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; potom působí pouze „zákaz“ uplatnit námitku promlčení (§ 408 odst. 1 obch. zák.). Z uvedeného je nutno dovodit závěr, že ke „stavení“ promlčecí doby (ve smyslu ustanovení § 402 obch. zák.) dochází v takovém případě pouze po dobu deseti let ode dne, kdy začala promlčecí doba běžet poprvé; pouze v této době je možno (bez ohrožení promlčením) uplatnit pohledávku v „jiném“ řízení, v němž se uplatní zákaz uplatnění námitky promlčení podle ustanovení § 408 odst. 1 věty třetí obch. zák. (v úvahu připadá přihlášení pohledávky do exekuce, vyvolané jiným věřitelem, do insolvenčního řízení, uplatnit právo ze zástavy apod.).
20. Platí-li, že se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (§ 387 odst. 1 obch. zák.) a že – jak určuje ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. – bez ohledu na jiná ustanovení obchodního zákoníku (tj. včetně ustanovení § 402 obch. zák.) skončí promlčecí doba nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé, nemohou být žádné pochybnosti o tom, že marným uplynutím desetileté lhůty se právo na zaplacení peněžité pohledávky promlčelo (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010).
21. Pakliže tedy, jak vyplývá ze souhrnu skutkových okolností této věci (viz bod 15. odůvodnění tohoto rozsudku), žalovaná (její právní předchůdce) mohla poprvé svoji úvěrovou pohledávku uplatnit u soudu dne 1. 11. 1998 a uplatnila ji u soudu dne 23. 9. 2002, byla zachována čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.); maximální desetiletá promlčecí doba (§ 408 odst. 1 obch. zák.) uplynula dne 1. 11. 2008.
22. Bylo-li exekuční řízení, do kterého žalovaná svoji úvěrovou pohledávku přihlásila dne 31. 3. 2020, zahájeno až dne 25. 6. 2010, tedy v době, kdy již uběhla promlčecí doba podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., neplatí pro toto exekuční řízení „zákaz“ uplatnit námitku promlčení a úvěrová pohledávka byla již promlčena.
23. Právní posouzení promlčení úvěrové pohledávky žalované odvolacím soudem je tak správné. B) k otázce promlčení zástavního práva
24. Ustálená soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Ustanovení § 151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000, resp. obsahově stejné ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinné do 31. 12. 2013 (ke komparaci těchto ustanovení srovnej závěry, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3731/2018), má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka již byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 95/2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák. zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.
25. Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 104/2007).
26. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 124/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 123/2008].
27. Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy (§ 200z o. s. ř., nyní § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních), kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 132/2013).
28. Jak vyplynulo z předchozího textu, poprvé mohlo být zástavní právo uplatněno dne 1. 11. 1998, zástavní věřitelka jej uplatnila až podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy dne 21. 11. 2016, tedy v době, kdy obecná tříletá promlčecí doba již dávno marně proběhla, a kdy, jak vyplynulo i z předchozího textu, bylo dovozeno i promlčení zástavním právem zajištěné úvěrové pohledávky ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zákoníku; zástavní právo je tedy rovněž promlčeno.
29. Závěr odvolacího soudu o promlčení zástavního práva je rovněž správný. Přesto dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu správným.
30. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
31. Odvolací soud při „volbě“ správného výroku rozhodnutí ve vztahu k tzv. „eventuálnímu“ petitu žaloby přehlédl, že žalobkyně byla k podání žaloby podle ustanovení § 267a odst. 1 o. s. ř. vyzvána soudním exekutorem (srov. ustanovení § 337e o. s. ř.) v rámci exekučního řízení. Pakliže žalobkyně na výzvu exekutora reagovala podáním, v němž uplatňuje (podle svého názoru) „eventuální“ petit, ve skutečnosti (protože uplatňuje pouze jeden nárok „procesního charakteru“ – srov. účinky rozsudku ve smyslu ustanovení § 267a odst. 2 o. s. ř.) se o žádnou „eventualitu“ nejedná; žalobkyně jednoznačně tvrdí neexistenci základu do exekučního řízení uplatněné pohledávky žalované, a tedy popírá pravost této pohledávky [o popření pravosti tedy jde tehdy, má-li popírající účastník rozvrhu za to, že uplatněná pohledávka vůbec nevznikla nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla (např. splněním, započtením, prekluzí), anebo že je zcela promlčená – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013]; za této situaci mělo být vyhověno návrhu na popření pravosti této pohledávky.
32. Nejvyšší soud tudíž změnil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobou specifikovaná pohledávka žalované není po právu [§ 267a odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
33. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
34. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 10 000 Kč, za odvolací řízení 10 000 Kč a za dovolací řízení 5 000 Kč (advokát zde učinil pouze jediný úkon právní služby).
35. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 5 x 300 Kč, celkem 1.500 Kč, v odvolacím řízení ve výši 2 x 300 Kč, celkem 600,- Kč, a v dovolacím řízení ve výši 300 Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 5.000 Kč a za odvolání ve výši 5 000 Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 415 Kč, odvolacím řízení ve výši 2 226 Kč a dovolacím řízení ve výši 1 113 Kč.
36. Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 18 915 Kč, odvolacího řízení v celkové výši 17 826 Kč a dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Pavel Malý předseda senátu