U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
exekuční věci oprávněného Ing. J. C., zastoupeného JUDr. T. F., obecným
zmocněncem, proti povinnému JUDr. J. K., zastoupenému JUDr. Stanislavou
Křivánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Gutova č. 40, pro 7,138.447,- Kč
s příslušenstvím a pro 3,000.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí,
vedené u soudního exekutora Mgr. Jaromíra France, Exekutorský úřad Jičín, se
sídlem v Jičíně, Husova 64, pod sp. zn. 023 EX 00582/12, o dovolání povinného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2013, sp. zn. 14 Co
244/2013, 14 Co 245/2013, takto:
Dovolání se odmítá.
V exekuci prováděné na majetek povinného prodejem nemovitostí určil pověřený
soudní exekutor Mgr. Jaromír Franc usnesením ze dne 29. 4. 2013, č. j. 023 EX
00582/12-089, cenu nemovitostí s jejich součástmi a příslušenstvím ve
vlastnictví povinného zapsaných na listu vlastnictví 4868 pro obec P.,
katastrální území P., které „jsou tvořeny bytovou jednotkou číslo 1166/22
situované v budově bytového domu P.(LV 4145) s podílem o velikosti 1012/17266
na společných částech budovy bytového domu P. (LV 4145), stojícího na pozemku
parcelní číslo 1455/22 a s podílem o velikosti 1012/17266 k pozemkům parcelní
číslo 1455/10, číslo 1455/17 a číslo 1455/22 na částku 6,500.000,- Kč, cenu
závady z věcného břemene práva umístění, provozování, provádění kontroly,
údržby a oprav teplovodní přípojky a právo přístupu a příjezdu (týkající se
parcely 1455/10), povinnost k bytové jednotce číslo 1166/22 podle smlouvy o
zřízení věcného břemene bezúplatné ze dne 13. 7. 2004 ve prospěch Pražské
teplárenské a.s. určil částkou 10.000,- Kč“, a dále rozhodl, že „závada, která
prodejem v dražbě nezanikne, je závada z věcného břemene práva umístění,
provozování, provádění kontroly, údržby a oprav teplovodní přípojky a právo
přístupu a příjezdu (týkající se parcely 1455/10), povinnost k bytové jednotce
číslo 1166/22 podle smlouvy o zřízení věcného břemene bezúplatné ze dne 13. 7. 2004 ve prospěch Pražské teplárenské a.s.“ a že výsledná cena činí 6,490.000,-
Kč. Dalším usnesením ze dne 29. 4. 2013, č. j. 023 EX 00582/12-090, určil
soudní exekutor cenu nemovitostí s jejich součástmi a příslušenstvím ve
vlastnictví povinného zapsaných na listu vlastnictví 4149 pro obec P.,
katastrální území P., které „jsou tvořeny: a) jednotkou garáže číslo 1167/26
situované v budově bytového domu P. (LV 4148) s podílem o velikosti 129/11394
na společných částech budovy bytového domu P. (LV 4148), stojící na pozemku
parcelní číslo 1455/21 a s podílem o velikosti 129/11394 k pozemkům parcelní
číslo 1455/9, číslo 1455/16 a číslo 1455/21, b) jednotkou garáže číslo 1167/27
situované v budově bytového domu P. (LV 4148) s podílem o velikosti 133/11394
na společných částech budovy bytového domu P. (LV 4148), stojící na pozemku
parcelní číslo 1455/21 a s podílem o velikosti 133/11394 k pozemkům parcelní
číslo 1455/9, číslo 1455/16 a číslo 1455/21, na částku 370.000,- Kč, cenu
závady z věcného břemene práva umístění, provozování, provádění kontroly,
údržby a oprav teplovodní přípojky a právo přístupu a příjezdu (týkající se
parcel 1455/9 a 1455/16) s povinností k bytové jednotce číslo 1167/26 a
jednotce číslo 1167/27 ve prospěch oprávněného z věcného břemene Pražské
teplárenské a.s. podle smlouvy o zřízení věcného břemene bezúplatné ze dne 13. 7.
2004 určil částkou 20.000,- Kč“, a dále rozhodl, že „závada, která prodejem
v dražbě nezanikne, je závada z věcného břemene práva umístění, provozování,
provádění kontroly, údržby a oprav teplovodní přípojky a právo přístupu a
příjezdu (týkající se parcely 1455/9 a 1455/16) s povinností k jednotce číslo
1167/26 a jednotce číslo 1167/27 ve prospěch oprávněného z věcného břemene
Pražské teplárenské a.s. podle smlouvy o zřízení věcného břemene bezúplatné ze
dne 13. 7. 2004“, a že výsledná cena činí 350.000,- Kč. Jak z odůvodnění těchto
rozhodnutí vyplývá, soudní exekutor určil cenu nemovitostí, jejich
příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitostmi spojených na základě
dvou znaleckých posudků vypracovaných znaleckým ústavem Odhadci a znalci CZ,
s.r.o., ze dne 13. 3. 2013, č. 1993 - 90/2013 a č. 1994-91/2013.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2013, sp. zn. 14 Co 244/2013,
14 Co 245/2013, obě usnesení soudního exekutora potvrdil. Odvolací soud k
námitkám povinného, že „obvyklá cena nemovitostí nebyla určena správně“, neboť
znalecké posudky jsou „nesprávné, neobjektivní a v rozporu s právními předpisy
upravujícími oceňování nemovitostí“, odkázal na ustanovení § 2 odst. 1 zák. č.
151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, a na ustanovení §
336a, § 336e odst. 1, § 336i odst. 4 a § 336j odst. 1 občanského soudního řádu
a uzavřel, že oba znalecké posudky byly vypracovány v souladu se zákonem, že
mají všechny stanovené náležitosti, že soudu nepřísluší jakkoliv přezkoumat
správnost jejich odborných závěrů a že může hodnotit toliko jejich
přesvědčivost co do úplnosti ve vztahu k zadání, jejich logické odůvodnění a
soulad s ostatními provedenými důkazy. Výslovně pak poukázal na to, že „znalec“
vycházel z obvyklé ceny nemovitostí, že porovnával nemovitosti ve srovnatelné
lokalitě, že přesvědčivě zdůvodnil, jak k této ceně dospěl, a že vysvětlil též
nutnost určité korekce ceny nabídkové, která je obvykle vyšší než skutečně
realizovaná, a použití indexu odlišnosti, pomocí nějž srovnával vzájemně
srovnávací nemovitosti s nemovitostmi oceňovanými. Dále odvolací soud podotkl,
že při určení obvyklé ceny nemovitostí je právě jen na znalci, jakým způsobem
porovnává jednotlivé srovnávací nemovitosti. Důvod k vypracování revizních
znaleckých posudků proto neshledal.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
„dovozuje z ustanovení § 237, § 239 a § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 01. 01.
2013“, přičemž je toho názoru, že „předmětem rozhodování odvolacího soudu byly
právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudů, zejména pak dovolacího ČR“, a dále z toho, že „v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla právní otázka vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“, přičemž tuto právní otázku shledává „v řešení
následujícího právního problému: Může být tak zásadní otázka jakou je stanovení
výsledné ceny dražených nemovitostí, od níž se odvíjí výše nejnižšího podání,
zodpovězena a stanovena na základě znaleckého posudku, který je vyhotoven v
rozporu s platnými právními předpisy na základě subjektivního indexu odlišnosti
stanoveného znalcem „od stolu“ bez jakéhokoli objektivního a zákonného
kritéria?“ Důvodem podání dovolání je podle dovolatele „nesprávné hodnocení
důkazu, na jehož základě došlo k právně naprosto fatálně relevantní
skutečnosti, jakou je stanovení výsledné ceny“ předmětných „nemovitostí s
jejich součástmi a příslušenstvím v jeho vlastnictví, a které ve svém důsledku
způsobuje rovněž nesprávné právní posouzení věci, kterého se dopustil jak
soudní exekutor ve svých usneseních, tak i odvolací soud v napadeném usnesení“.
Nesouhlasí se způsobem určení obvyklé ceny nemovitostí ve znaleckých posudcích,
zejména s užitím tzv. „indexu odlišnosti“, který obecně závazné právní
předpisy, tj. zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých
zákonů, v platném znění, a vyhláška č. 3/2008 Sb., o provedení některých
ustanovení zákona č. 151/1994 Sb., ve znění pozdějších vyhlášek, neupravují, a
který je pouze „subjektivním kritériem“ použitým znalcem; proto na jeho základě
stanovená obvyklá cena nemůže být právně závazná a relevantní pro soudní
řízení. Dále namítá, že znalec pominul většinu základních kritérií pro
porovnání nemovitostí, že nezohlednil lokalitu, v níž se jeho nemovitosti
nacházejí, jakož ani jejich vybavení a stavebně-technické řešení, orientaci
oken, dostupnost apod. Konečně pak nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu,
že „pro finální cenu, za kterou budou nemovitosti prodány, nehraje hranice
nejnižšího podání žádnou roli“, čímž „porušuje a diskredituje jeho vlastnické
právo k nemovitostem“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal usnesení
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz Čl. II bod 1 zákona č.
396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „exekuční
řád“ (viz Čl. IV bod 1. zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony).
Podle ustanovení § 69 exekučního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí
se na provádění exekuce prodejem movitých věcí a nemovitostí přiměřeně
ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí a nemovitostí.
Jak vyplývá z ustanovení § 336 odst. 1 občanského soudního řádu, po právní moci
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud ustanoví znalce, kterému uloží, aby
ocenil nemovitost a její příslušenství a aby ocenil jednotlivá práva a závady s
nemovitostí spojené. Nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při oceňování
podle zvláštního předpisu. Podle ustanovení § 66 odst. 5 exekučního řádu při
oceňování nemovitosti, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s
nemovitostí spojených se použije obvyklá cena podle zvláštního právního
předpisu. S ohledem na odkaz poznámky pod čarou č. 18 je při zjištění ceny
třeba vycházet z ceny obvyklé, kterou definuje § 2 odst. 1 zák. č. 151/1997
Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování
majetku), ve znění pozdějších předpisů (v daném případě ve znění účinném do 31.
12. 2013). Obvyklou cenou ve smyslu tohoto ustanovení se rozumí cena, která by
byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při
poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke
dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv,
avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních
poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými
okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího,
důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména
vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a
kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo
službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Zákon č. 151/1997 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2013, určoval způsob určení obvyklé ceny nemovitostí, nebyl
jím však upraven postup k určení takové ceny (na rozdíl od úpravy tohoto zákona
účinné od 1. 1. 2014). Soudní praxe i nauka dovodily, že okolnostmi, majícími
vliv na obvyklou cenu, které musí být zváženy, jsou především místo, kde
nemovitost leží, úroveň cen obvykle dosahovaných při prodeji srovnatelných
nemovitostí, ale také účel, pro který je cena zjišťována.
Účelem ocenění nemovitosti ve smyslu ustanovení § 66 odst. 5 exekučního řádu ve
spojení s ustanoveními § 336 a 336a občanského soudního řádu není stanovení
ceny, za kterou bude věc v exekučním (vykonávacím) řízení prodána, nýbrž pouze
určení východiska pro stanovení nejnižšího podání (nemovitost se při výkonu
rozhodnutí prodává za nejvyšší podání, a kolik toto podání bude činit, se ukáže
až v samotné dražbě) - k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 1083/2005, a z odborné literatury srov.
Kurka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s.
2004, s. 528, či Kasíková M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 282.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967
Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů, znalec v posudku uvede popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů,
souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na
které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Znalecký posudek se
tedy skládá ze tří částí: z nálezu (popisu relevantních výchozích skutečností),
posudku (samotného odborného znaleckého posouzení včetně závěrů) a znalecké
doložky (osvědčující především znalcovu kvalifikaci).
Obecně platí, že při hodnocení znaleckého posudku musí soud zkoumat, zda
provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené zadání
(zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě
a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech,
netrpí rozpory atd.). Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu
soud (soudní exekutor) vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně,
nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo pokud má pochybnosti o
věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem,
nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak
odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li
soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá revizní znalecký
posudek. Soud dále hodnotí přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti
ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů, případně, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu
znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě
odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem
skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého
posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci
nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto
přezkoumání zodpovědně učinit (srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 23. prosince 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod číslem 1/1981
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.
července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 22. ledna
2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
Uvedené závěry se uplatní i ohledně znaleckých posudků při oceňování
nemovitosti, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitostí
spojených vyžádaných soudem podle ustanovení § 336 odst. 1 občanského soudního
řádu ve vykonávacím řízení nebo soudním exekutorem podle ustanovení § 66 odst.
5 exekučního řádu v exekučním řízení prováděném prodejem nemovitosti. V
případě, že soud nebo soudní exekutor provedl (bylo-li to potřebné) ohledání
nemovitosti a jejího příslušenství (§ 336 odst. 2 občanského soudního řádu),
hodnotí též, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky místního ohledání
nemovitosti, případně jinými zjištěnými skutečnostmi. V usnesení o určení ceny
nemovitosti, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitostí
spojených (§ 336a občanského soudního řádu) se pak soud (soudní exekutor) musí
vypořádat s námitkami a připomínkami k odhadu nemovitosti a musí uvést všechny
rozhodující okolnosti, ke kterým přihlédl při určení odhadní ceny.
V posuzované věci soudní exekutor usnesením ze dne 7. 1. 2013, č.j. 023 EX
00582/12-055, pověřil stanovením obvyklé ceny shora uvedených nemovitostí a
jejich příslušenství, obvyklé ceny práv a závad s nemovitostmi spojených a
obvyklé ceny movitých věcí, které tvoří příslušenství nemovitostí, znalecký
ústav Odhadci a znalci CZ, s.r.o., ze dne 13. 3. 2013, jenž podal dva znalecké
posudky ze dne 13. 3. 2013, č. 1993 - 90/2013 a č. 1994-91/2013 a které
obsahují nálezy, odborné znalecké posouzení včetně závěrů i znalecké doložky. Z
odůvodnění usnesení soudního exekutora ze dne 29. 4. 2013, č. j. 023 EX
00582/12-089, a č.j. 023 EX 00582/12-090, pak vyplývá, že k námitkám povinného,
který nesouhlasil se závěry znalce a se způsobem, jakým byla určena obvyklá
cena, se znalec písemně vyjádřil, podrobně své závěry vysvětlil, náležitě je
odůvodnil a setrval na nich, přičemž námitky povinného nepovažoval za
konstruktivní. Znalec též poukázal na to, že srovnávací nemovitosti v počtu
šesti, přestože nejsou úplně stejné jako nemovitosti oceňované, dostatečně
vypovídají o aktuální situaci na místním realitním trhu, a že právě pomocí
indexu odlišnosti bylo provedeno jejich srovnání s nemovitostmi oceňovanými.
Pověřený soudní exekutor proto považoval předložené znalecké posudky po
formální stránce za úplné, jejich zpracování v souladu se zákonem a neměl tudíž
pochybnosti o jejich správnosti.
Taktéž odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí námitkami povinného proti
znaleckým posudkům zabýval, správně zdůraznil, že mu jakkoliv nepřísluší
přezkoumávat správnost odborných závěrů těchto posudků, poukázal na to, že
posudky splňují všechny náležitosti, a vysvětlil, proč nemá pochybnosti o
jejich věcné správnosti; jeho právní názory jsou zcela v souladu se shora
uvedenými judikatorními závěry i odbornou literaturou a postup odvolacího soudu
netrpí ani formálními nedostatky, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože odvolací soud v napadeném usnesení neřešil žádnou otázku hmotného ani
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
protože se při svém rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a protože nejsou splněna ani další kritéria přípustnosti
dovolání obsažená v ustanovení § 237 o. s. ř., není dovolání povinného podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu