21 Cdo 3077/2025-1218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova č. 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, IČO 00025429, o 3 156 196 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2023, č. j. 24 Co 83/2019-982, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 693/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2025, č. j. 27 Co 40/2025-1174, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2025, č. j. 27 Co 40/2025-1174, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží dovolatelem předestřená otázka, „zda byl soud nesprávně obsazen, neboť v řízení, v němž je žalovaným stát a v němž za stát vystupuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky, je obecným soudem žalované … soud, v jehož obvodu má sídlo (má adresu) Ministerstvo spravedlnosti …, tudíž místně příslušným pro projednání a rozhodnutí věci je Obvodní soud pro Prahu 2“, neboť dovolatel důsledně nerozlišuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. spočívající v nesprávném obsazení soudu [o nějž se jedná tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, anebo v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008)] a otázku místní příslušnosti, která však – i kdyby byla v řízení vyřešena nesprávně – důvodem žaloby pro zmatečnost není (srov. § 229 o. s. ř.); výčet důvodů zmatečnosti je taxativní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 376/2019). Soudy se tedy [dospěly-li k závěru o nenaplnění důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] s uvedenými námitkami vypořádaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby nastolená otázka byla řešena jinak.
3. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak nezaloží ani otázka, „zda rozhodoval vyloučený soudce, když mj. nebyl soudcem obecného soudu žalované“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; odvolací soud se zabýval naplněním důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. jen na základě skutkových tvrzení žalobce o „celkovém postupu ve věci“ spočívajícím v nedostatcích „při vedení spisu, postupu při dokazování apod.“ (bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 10, 11 a 15 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
4. Zákon (§ 14 o. s. ř.) navíc zakládá dva okruhy důvodů pro vyloučení soudce; poměr soudce k věci a poměr soudce k účastníkům (jejich zástupcům). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, například v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2625/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Tvrzení, že rozhodnutí vydal soudce místně nepříslušného soudu, tedy zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ani nezakládá.
5. Případné nejsou ani námitky dovolatele, že ve věci „nadále“ jednala vyloučená soudkyně JUDr. Jana Matušková, která rozhodovala ve věci samé (§ 14 odst. 3 o. s. ř.), neboť „je/byla na serveru infoJednání uvedena jako řešitel/ ka jednání Okresního soudu v Kolíně dne 30. září 2024, při němž soud vydal napadené usnesení“. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci žaloby pro zmatečnost jednala a rozhodovala soudkyně JUDr. Martina Suchánková, neboť JUDr. Jana Matoušková byla podle ustanovení § 14 odst. 3 o. s. ř. z projednání a rozhodnutí věci vyloučena (srov. úřední záznam na č. l. 1049 spisu).
6. Předestírá-li dovolatel otázku, „zda ne/bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce“, pak tato otázka nezaloží přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že v žalobě pro zmatečnost se uvede důvod žaloby (důvod zmatečnosti) nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř. byl uplatněn, ale současně způsobem, aby bylo nepochybné, v čem (v jakém konkrétním protiprávním stavu nebo postupu) je spatřován; uplatněnými důvody zmatečnosti je soud vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněné pod č. 52/2013 Sb. rozh. obč.). Žalobce (dovolatel) však ani v žalobě pro zmatečnost, ani v dalším průběhu řízení o žalobě pro zmatečnost, neuvedl žádná tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, že jednání soudce, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku a v jehož důsledku bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003). Z podání dovolatele je zřejmé, že důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. spatřuje především v tom, že v původním řízení podle jeho názoru nebyl dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem, čímž ve věci rozhodující soudkyně „legalizovaly mj. bezdůvodné obohacení žalované“, a tedy bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Takové námitky však zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nezakládají. Uvedenou otázku [pokud naplnění důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neshledaly] proto soudy vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby otázka byla řešena jinak.
7. Nastolená otázka, „zda ne/bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť soud nerozhodl o návrhu v žalobě pro zmatečnost na přikázání věci pro zmatečnost mimo působnost Krajského soudu v Praze“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Ve své podstatě představuje námitku, jež není dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
8. Odkazuje-li dovolatel v rámci své dovolací argumentace na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018, uveřejněné pod č. 96/2020 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1271/2018, nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14, uveřejněný pod č. 100/2015 ve Sbírce nálezů s usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, uveřejněný pod č. 57/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), pak přehlíží, že jím uváděná rozhodnutí řeší jiné právní otázky (vycházející z odlišného skutkového stavu) a jejich závěry se proto v nyní projednávané věci neuplatní.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu