USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka
Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
V. Z., narozeného XY, bytem XY, proti žalované E. B., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Markem Jirmanem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18,
PSČ 269 01, o zaplacení 373.000 Kč, o žalobách na obnovu řízení a pro
zmatečnost podaných žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne
18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, vedené u Okresního soudu v Rakovníku
pod sp. zn. 4 C 86/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co 399/2017-624, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co 399/2017-624,
jakož i usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C
86/2013-595, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[1] Žalobou pro zmatečnost podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 2.
8. 2016 a žalobou na obnovu řízení podanou u téhož soudu dne 1. 2. 2017,
doplněnými podáními ze dne 23. 2. 2017 a ze dne 3. 3. 2017 (dále též jen
„žaloby“), se žalovaná domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze
dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C 86/2013-256, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, z důvodů podle § 228 odst. 1 písm.
a) a § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Současně s podáním ze dne 23. 2. 2017 žalovaná
navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.
[2] Žalovaná uvádí, že se dne 2. 5. 2016 dozvěděla od svého syna o
důvodech možné podjatosti soudců Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu
v Praze, kterým bylo v době rozhodování o věci známo, že manželka žalobce a
zároveň jeho obecná zmocněnkyně, I. Z., je zaměstnána na významné pozici na
Ministerstvu spravedlnosti, přičemž do její „pravomoci“ spadá oddělení
zabývající se soudními znalci a dříve tam spadalo oddělení zabývající se
soudními exekutory.
[3] Žalovaná dále tvrdí, že se dne 12. 12. 2016 od svého syna dozvěděla,
že budova č. p. XY v obci XY neměla dne 15. 12. 2009, tj. v době uzavření
odporovatelné darovací smlouvy, hodnotu 373.000 Kč, ale byla nemovitostí
neprodejnou. Podle žalované závěry soudů o hodnotě nemovitostí, jež byly
předmětem darovací smlouvy, „diametrálně“ neodpovídají hodnotě ostatních
nemovitostí v katastrálním území XY. Soudy v nalézacím řízení přitom jako důkaz
bez odůvodnění nepřipustily odhady cen obvyklých převáděných nemovitostí.
Žalovaná proto navrhuje řadu nových důkazů k prokázání jí tvrzených „nových“
skutečností ohledně stavu převáděných nemovitostí, jež by rovněž zpochybnily
výpověď svědka J. V.
[4] Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. 10. 2017, č. j. 4 C 86/2013-595, kterým
Okresní soud v Rakovníku návrh na odklad vykonatelnosti žalobami napadených
rozsudků zamítl.
[5] Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalobou podanou u Okresního soudu v Rakovníku dne 14. 12. 2012 se žalobce
domáhal na žalované zaplacení 373.000 Kč jako peněžité náhrady ve výši
odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu podle § 42a
odst. 4 věty za středníkem zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013.
2) Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 4 C
86/2013-256, žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil ve výši náhrady nákladů řízení
(první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Obě
rozhodnutí nabyla právní moci dne 12. 2. 2015 a stala se vykonatelnými dne 17.
2. 2015. Dovolání podané žalovanou proti rozsudku odvolacího soudu bylo
zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 21 Cdo
2015/2015-364, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2016.
3) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 31 Nc 439/2016-482,
rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Rakovníku J. L. není vyloučena z
projednávání a rozhodnutí věci.
[6] Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, podle něhož nejsou dány podmínky pro odložení
vykonatelnosti napadených rozsudků, neboť s ohledem na doposud učiněná zjištění
není pravděpodobné, že žalobám bude vyhověno.
[7] Odvolací soud uvedl, že usneseními Krajského soudu v Praze ze dne 3.
11. 2016, č. j. 31 Nc 439/2016-482, a Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12.
2017,
č. j. Nco 131/2017-619, bylo rozhodnuto, že soudci J. L., O. K. a Z. J. nejsou
vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci. Zmatečnostní důvod uvedený v § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. tudíž podle odvolacího soudu nelze „jakkoliv“
dovozovat a vyhovění žalobě pro zmatečnost se tak jeví jako nepravděpodobné.
[8] Spatřování podjatosti soudců v „jakémsi blíže neurčeném poměru k
bývalé obecné zmocněnkyni žalobce, I. Z., zřejmě skutečně zaměstnané u
Ministerstva spravedlnosti“ odvolací soud shledal jako „absurdní“. Uvedl, že
důvody, pro které bylo odpůrčí žalobě vyhověno, byly soudy řádně popsány v
napadených rozhodnutích, která byla shledána správnými Nejvyšším soudem
(rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2015/2015) a Ústavním soudem (usnesení ze dne 9. 8.
2016, sp. zn. I. ÚS 1838/16).
[9] Jde-li o důvod žaloby na obnovu řízení, odvolací soud uzavřel, že
žalované nic nebránilo v tom, aby důkazy uvedené v žalobě na obnovu řízení
označila již v nalézacím, popř. v odvolacím, řízení. Podle odvolacího soudu je
navíc tvrzení žalované o ceně nemovitostí nedosahující částky 373.000 Kč ryze
účelové a „neodpovídající obsahu spisu“. Žalovaná v nalézacím ani v odvolacím
řízení hodnotu nabytých nemovitostí nijak nezpochybňovala a tuto otázku
otevřela až poté, co si uvědomila, že tato skutečnost by mohla být důležitá pro
rozhodnutí ve věci samé.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených) otázek
procesního práva, a to:
1) „zda lze uplatnit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. důvody …, kdy vzniká objektivně pochybnost o nepodjatosti, byť ji
nelze striktně podřadit pod některý z důvodů vyjmenovaných v § 14 o. s. ř.“, a
2) „jaký vliv má skutečnost, kdo z účastníků nese břemeno tvrzení a
důkazní břemeno, na posouzení toho, které skutečnosti mohou zakládat důvod
obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to v tom ohledu,
nakolik účastník, který nebyl zatížen břemenem tvrzení a důkazním břemenem,
nese, či nenese vinu na (ne)použití určitých skutečností či důkazů v původním
řízení, šlo-li o skutečnosti, které tehdy neznal, a nakolik byl povinen
případně vyvíjet aktivitu k jejich zjištění vedle či nad rámec svých procesních
povinností – povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní“. [11] Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle
něhož „není pravděpodobné vyhovění žalobě pro zmatečnost ani žalobě na obnovu
řízení“. [12] Podle přesvědčení dovolatelky „pod důvod zmatečnosti podle
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. spadá širší okruh námitek, než jen
ty, které bral do úvahy odvolací soud“. Způsobilými námitkami jsou i ty, které
nelze striktně podřadit pod některý z důvodů vyloučení soudců vyjmenovaných v §
14 o. s. ř. Podle názoru dovolatelky „se o podjatost jedná již tehdy, jestliže
‚lze mít pochybnost o nepodjatosti‘, přičemž v tomto ohledu nejde pouze o
hodnocení subjektivního pocitu soudce, ale objektivní úvahu, zda lze mít za to,
že by soudce podjatý mohl být“. [13] Dovolatelka (na rozdíl od odvolacího soudu) nepovažuje skutečnosti,
kterými zdůvodňuje vyloučení soudců, za „absurdní“, nýbrž naopak je pokládá za
„relevantní“, neboť jimi upozorňuje na vztah soudců projednávajících její věc a
zmocněnkyně žalobce (který shrnuje pod pojem „stavovské loajality“) a na
pochybení v postupu soudců. [14] Jde-li o důvod obnovy řízení, dovolatelka namítá, že „břemeno
tvrzení a důkazní břemeno o tom, že určitá pohledávka je vymahatelná a že
dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese (v řízení o
žalobě tohoto druhu) věřitel. Bylo tedy úkolem žalobce uvedené skutečnosti
tvrdit a dostatečně prokázat. Hodnota nemovitostí přitom v průběhu řízení v
podstatě zkoumána nebyla“ a ani z protokolu o jednání před odvolacím soudem
nevyplývá, že by byla zjištěna konkrétní cena nemovitostí. Dovolatelka po
skončení řízení zjistila nové skutečnosti a získala nové důkazy o skutečné
hodnotě nemovitostí, které nejen vedou k závěru, že tato hodnota nedosahovala
373.000 Kč, ale navíc zpochybňují i výpověď svědka V. [15] Podle dovolatelky od účastníka řízení lze požadovat procesní
aktivitu pouze k otázkám, ohledně nichž nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Pokud „k otázce hodnoty nemovitostí tímto břemenem zatížena nebyla, pak jí
nelze vytýkat, že ohledně některé skutečnosti, jež mohla být relevantní
(hodnota nemovitosti), neměla všechny detailní informace již během nalézacího
řízení“. [16] Dovolatelka proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
něhož důvod pro obnovu řízení uplatněný v žalobě nemůže obstát. Naopak má za
to, že vyhovění žalobě pro obnovu řízení je pravděpodobné. [17] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [18] Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. [19] Formulací obou shora uvedených otázek dovolatelka argumentuje ve
prospěch závěru, podle něhož je pravděpodobné, že bude žalobám vyhověno, a
tudíž je (podle ní) dán důvod pro nařízení odkladu vykonatelnosti žalobami
napadeného rozhodnutí, čímž ve skutečnosti otevírá k dovolacímu přezkumu v
rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou otázku výkladu § 235c o. s. ř. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. [20] Podle § 235c o. s. ř. je-li pravděpodobné, že žalobě bude vyhověno,
může soud nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci. [21] Ustanovení § 235c o. s. ř. patří k právním normám s relativně
neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. [22] Posouzení otázky, zda je pravděpodobné, že žalobě na obnovu řízení
(pro zmatečnost) bude vyhověno, a zda je namístě nařídit odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí, je tak věcí úvahy soudu v řízení o této žalobě, neboť
závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. [23] V poměrech projednávané věci se odvolací soud zabýval oběma v
žalobách uplatněnými důvody obnovy řízení a zmatečnosti, přičemž jasně a
srozumitelně, vycházeje z konkrétních skutkových okolností projednávané věci (a
s odkazem na konkrétní zákonná ustanovení), vysvětlil, proč nemá za
pravděpodobné, že žalobám bude vyhověno. Závěry odvolacího soudu jsou přitom v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu § 229
odst. 1 písm. e) o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 988/2017, a v něm citovanou judikaturu) a výkladu § 228
odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod číslem 31/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013,
uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[24] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v dotčeném ohledu
správné.
[25] Dovolání je přesto důvodné.
[26] U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
[27] Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost
účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo
odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený
soudce nebo přísedící.
[28] Podle § 14 odst. 3 o. s. ř. z projednávání a rozhodnutí žaloby pro
zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali
nebo věc projednávali.
[29] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že úprava
obsažená v § 14 odst. 3 o. s. ř., jež z rozhodování věci vylučuje soudce, který
vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost nebo věc, jež vyústila v
rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost, projednával, je odůvodněna poměrem
soudce k věci. Důvod vyloučení soudce uvedený v § 14 odst. 3 o. s. ř. je
založen na úvaze, podle níž posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby pro
zmatečnost vyžaduje přezkoumání řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí
napadeného žalobou pro zmatečnost (a tudíž samotného rozhodnutí) se zřetelem k
tomu, zda trpí hrubými vadami (zmatečnostmi). Zákon vychází z toho, že takové
posouzení by měl učinit soudce jiný, a proto vylučuje toho soudce, který
žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí vydal, nebo tuto věc projednával;
soudce však není vyloučen z projednávání a rozhodování věci po kasačním
výsledku řízení o této žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4198/2008, a ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo
2229/2008, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS
174/06).
[30] Je-li soudce podle § 14 odst. 3 o. s. ř. vyloučen z projednávání a
rozhodnutí žaloby pro zmatečnost, nemůže v řízení o takové žalobě činit žádné
úkony, a proto ani nemůže rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí.
[31] Jak vyplývá ze spisu, žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí
vydali soudci J. L. (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 4 C 86/2013-256) a O. K., Z. J. a M. T. (rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 2. 12. 2014, č. j. 22 Co 386/2014-314).
[32] Soudci J. L. (za soud prvního stupně) a O. K. a Z. J. (za odvolací
soud) přitom v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodovali i o návrhu
dovolatelky na odklad vykonatelnosti (žalobou pro zmatečnost) napadených
rozhodnutí, ačkoliv byli podle § 14 odst. 3 o. s. ř. z projednávání a
rozhodnutí žaloby pro zmatečnost vyloučeni. Tím soudy obou stupňů zatížily
řízení o žalobě pro zmatečnost zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 1
písm. e) o. s. ř.
[33] Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v souladu s § 16b o. s. ř.
posoudil otázku vyloučení soudců bez ohledu na to, že o ní již bylo rozhodnuto
postupem podle § 16 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. 3. 1995, sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný pod číslem 7/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5.
2002, sp. zn. 26 Cdo 1004/2001).
[34] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního
stupně, zrušil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
[35] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30.
9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu