21 Cdo 3092/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. R. Š., zastoupené JUDr. Patricií Švarcovou,
advokátkou se sídlem v Brně, třída kpt. Jaroše č 1938/23, proti žalované
NVision Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Ohradní č. 1369/8, IČO 475
50 937, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 106/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č.j. 62 Co 465/2014-227, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Patricie Švarcové, advokátky se sídlem v Brně, třída kpt. Jaroše č
1938/23.
Dopisem ze dne 29.4.2011 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovních
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané
práci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Jako důvod tohoto opatření
uvedla, že žalobkyně při vkládání smluv se společností LBBW Bank CZ a.s. a se
společností The Royal Bank of Scotland N.V. do schvalovacího systému
nepostupovala podle vnitřních předpisů zaměstnavatele a podle pokynů
nadřízeného.
Žalobkyně se žalobou ze dne 29.7.2011 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z
pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že výpověď jí
byla dána účelově, neboť nebyla ochotná přistoupit na rozvázání pracovního
poměru dohodou. Žalovaná neměla od počátku roku 2011 dostatek pracovních
zakázek a pracovní poměr s žalobkyní tedy skončila výpovědí z důvodu dvou
pochybení, která s prací žalobkyně přímo nesouvisela. Výpověď z pracovního
poměru je neplatná i z toho důvodu, že jí byla doručena v době její pracovní
neschopnosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12.4.2013 č.j. 15 C 106/2011-103 ve
znění usnesení ze dne 22.9.2014 č.j. 15 C 106/2011-210 rozhodl, že výpověď z
pracovního poměru ze dne 29.4.2011 je neplatná, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 15.278 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Patricie
Švarcové a že o svědečném bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že z pracovní náplně žalobkyně
nevyplývá, že byla jako jediná zodpovědná za bezchybné vkládání smluv do
systému. Vytýkání nedostatků v tomto směru nelze považovat za porušení
pracovních povinností, „které by mohlo být postižitelné jako soustavné méně
závažné porušení pracovních povinností, neboť nespadaly do pracovních
povinností žalobkyně“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.1.2015 č.j. 62 Co
465/2014-227 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení
10.937 Kč k rukám advokátky JUDr. Patricie Švarcové. Odvolací soud zdůraznil,
že o soustavné méně závažné porušování pracovních povinností se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení svých povinností při plnění
pracovního závazku, které nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného
porušení a mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Ve výpovědi je třeba
náležitě skutkově vymezit, o která konkrétní porušení pracovních povinností se
jednalo, včetně toho, že byl v této souvislosti zaměstnanec písemně na možnost
výpovědi upozorněn. Z konstatování, že k porušování pracovních povinností
docházelo „opět“ či „opakovaně“ nevyplývá, na jakém konkrétním porušování
pracovních povinností ze strany zaměstnankyně žalovaná danou výpověď zakládá, a
tento nedostatek není možné podle názoru odvolacího soudu odstranit ani
výkladem. Posuzovaná výpověď z pracovního poměru ostatně obsahuje pouze dva
případy méně závažného porušení povinností vyplývajících z předpisů
vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, což je z hlediska naplnění
výpovědního důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce nedostačující.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že se „naprosto zásadním způsobem odchýlil od právního
názoru, na kterém byl založen rozsudek soudu prvního stupně“. Dovolatel
považuje rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně na základě zcela odlišného posouzení skutkového stavu, aniž žalovanou se
svým právním názorem předem seznámil či jí umožnil se k tomuto názoru vyjádřit,
za rozhodnutí zcela nepředvídatelné a překvapivé. V jednání odvolacího soudu
spatřuje dovolatel odepření práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 a
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Žalovaná též nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v případě
žalobkyně nebyly splněny všechny předpoklady pro podání výpovědi dle § 52 písm.
g) zák. práce, tedy požadavek alespoň tří méně závažných porušení pracovních
povinností, které budou ve výpovědi dostatečně konkretizovány, včetně písemného
upozornění zaměstnance na možnost výpovědi, a to vše v době 6 měsíců před
podáním výpovědi. Názor odvolacího soudu, že ve výpovědi musí být všechny tři
případy méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci konkrétně uvedeny, považuje
dovolatel za „přepjatý formalismus“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalobkyně odmítla dovolatelovu námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího
soudu, zdůraznila, že důvod neplatnosti výpovědi je dán již samotnou okolností
neuvedení a nespecifikování důvodů výpovědi a navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalované jako nedůvodné odmítl, a nebudou-li splněny podmínky pro jeho
odmítnutí, aby dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení
právní otázky, zda je požadavek konkrétního uvedení alespoň tří případů méně
závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k zaměstnancem vykonávané práci nezbytným znakem výpovědi podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud
nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech
a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dala žalovaná
dopisem ze dne 29.4.2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění účinném do 30.6.2011, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 185/2011
Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů - dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je
méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní
povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem
výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92 uveřejněný pod č. 52
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k
obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné
porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).
Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru
zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně
závažném porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv.
upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením
pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby
zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho
případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od
dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen, je třeba dovodit, že
zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce platným právním úkonem - musí
jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi
nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo
dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního
poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti
měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání
pracovního poměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp.
zn. 21 Cdo 742/2003).
Protože výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru je
charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, o jaký
výpovědní důvod jde, ze skutkového vylíčení tohoto důvodu ve výpovědi;
okolnost, zda, popřípadě jak, zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu
není sama o sobě významná. Je totiž věcí soudu, aby posoudil, zda byl výpovědní
důvod skutkovým vylíčením důvodu výpovědi opravdu naplněn (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný
pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). V projednávané věci
obsahuje výpověď daná žalobkyni žalovanou dne 29.4.2011 dva konkrétní případy
méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to chybné vkládání smluv do
systému Paydox, konkrétně u smluv mezi žalovanou a společností LBBW Bank CZ
a.s. a žalovanou a společností The Royal Bank of Scotland N.V. Z judikatury
soudů vyplývá – a ani dovolatel tuto skutečnost nerozporuje - že o soustavné
méně závažné porušování pracovních povinností se jedná tehdy, dopustil-li se
zaměstnanec nejméně tří méně závažných porušení pracovních povinností, které
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. Žalovaná ve výpovědi
uvádí po skutkové stránce dvě méně závažná porušení pracovních povinností, v
dalším však není dostatečně konkrétní, neboť pouze poukazuje na opětovné
porušování povinností žalobkyně, aniž by bylo jasné, na jakém dalším konkrétním
jednání žalobkyně žalovaná výpovědní důvod zakládá. Výpověď žalované tak
nenaplňuje požadavek soustavnosti porušení povinností žalobkyně a je tedy
neplatná.
Nelze sdílet názor dovolatelky, že požadavek naplnění soustavnosti méně
závažných porušení pracovní povinnosti přímo ve výpovědi jde „nad rámec zákona
a žalovaná jej považuje za přepjatý formalismus“. O přepjatý formalismus by se
jednalo, pokud by soud vyžadoval bezpodmínečné dodržení určitého postupu, aniž
by proto měl věcný důvod. V projednávané věci se však nejedná o ulpívání na
administrativních nedostatcích, nýbrž o dodržení stanovených náležitostí
skutkové podstaty předepsaných zákonem. Pokud tedy soud požaduje po účastníku
dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup (k tomu srov. obdobně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Ze stejných závěrů vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud.
Protože v projednávané věci nebyl naplněn předpoklad soustavnosti méně
závažného porušení pracovních povinností, byť i z nedbalosti, správně odvolací
soud vycházel z toho, že důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce - s ohledem na jeho skutkové vymezení - není dán.
Hovoří-li dovolatelka o "nepředvídatelnosti" rozsudku odvolacího soudu, nebo
namítá-li, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje právní vadu spočívající v
tom, že se jedná o tzv. „překvapivé rozhodnutí“, neboť odvolací soud před
vydáním napadeného rozsudku neseznámil účastníky se svým odlišným právním
názorem na posouzení celé věci a nedal jim tak příležitost se k tomuto názoru
vyjádřit, potom pomíjí, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby
sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj
zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného
(pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí
odvolacího soudu může být pro účastníka "nepředvídatelné" jen tehdy, kdyby
odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo
tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za
odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v
úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Popsaný postup je
zakázán (srov. § 212a odst.3 o. s. ř.) a odvolací soud v projednávané věci
uvedený zákaz - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku –
neporušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010, sp. zn. 21 Cdo
1037/2009 popřípadě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp.
zn. 21 Cdo 476/2015).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených
v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §
229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle
ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo
zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k
bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů
dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s
přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální
částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokátka
JUDr. Patricie Švarcová osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
k nákladům, které žalobkyni za dovolací řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá
o.s.ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč zaplatit
žalobkyni k rukám advokátky, která ji v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu