21 Cdo 3122/2024

21 Cdo 3122/2024-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Náměstí Přemyslovců č. 15/10, proti žalované Škoda Auto a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o zaplacení 2 439 502 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 190/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2024, č. j. 23 Co 2/2022-176, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi dne 21. 6. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do zaplacení z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Uvedl, že byl od 1. 2. 2007 zaměstnancem žalované, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl způsobilost konat dosavadní práci a jeho pracovní poměr zanikl výpovědí ke dni 31. 12. 2019. Příčinou ztráty pracovní způsobilosti byla skutečnost, že se stal na pracovišti obětí šikany, tzv. bossingu (spočívajícího v dlouhodobém ponižování, verbálních útocích, urážlivém a vulgárním chování) ze strany vedoucího zaměstnance. Žalovaná částka představuje ušlý výdělek (vyčíslený za období leden 2020 až květen 2021 včetně bonusů za roky 2018-2019), náhradu (odškodnění) za nemateriální újmu (v rozsahu 1 500 000 Kč) a ušlý zisk, představovaný příspěvkem zaměstnavatele na penzijní připojištění (od ledna 2020 do května 2021 ve výši 20 400 Kč). Dále požaduje zákonný úrok z prodlení k požadovaným částkám ode dne 7. 3. 2020. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení vzniklé újmy dopisem ze dne 17. 12. 2019, žalovaná ale odmítla požadovanou částku zaplatit.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem pro uznání ze dne 19. 10. 2021, č. j. 20 C 190/2021-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 71 527 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok II) a že je žalovaná povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi soudní poplatek ve výši 19 516 Kč (výrok III). Dovodil, že žalovaná se ve věci písemně nevyjádřila, ačkoliv usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 20 C 190/2021-42, které jí bylo doručeno dne 25. 8. 2021, byla vyzvána ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby se k žalobě písemně vyjádřila do 30 dnů od doručení usnesení a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 23 Co 2/2022-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když je žaloba určitá a projednatelná alespoň v rozsahu, v jakém se žalobce domáhá náhrady újmy, nesmí být žalobní nárok v rozporu s hmotným právem. Žalobce se ale domáhá zákonného úroku z prodlení z žalované částky, a to od 7. 3. 2020, když počátek prodlení spatřuje v okamžiku, kdy žalovaná dne 6. 3. 2020 definitivně odmítla požadavky žalobce. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijním připojištění, které jsou požadovány za kalendářní měsíce od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly nároky splatné. Dospěl k závěru, že není přípustné, aby byla žalovaná vyzvána k vyjádření podle § 114b o. s. ř., pokud je žaloba v této části zjevně bezdůvodná, neboť to neodůvodňují povaha ani okolnosti případu, o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 21 Cdo 1878/2022-143, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává ve společném řízení, nastává fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Právo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, nemusí být uplatněno (u soudu) současně s jistinou, procesně samostatně uplatnitelnými jsou i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky. Účinky fikce uznání (§ 153a o. s. ř.) nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem, nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání. Uvedl, že žalovaná zůstala v řízení před soudem prvního stupně zcela pasivní, když žádným způsobem na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala a nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by jí v tom bránily jakékoliv důvody.

5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 2/2022-176, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jde o úrok z prodlení ve výši 10 % ročně částky 763 270 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, změnil tak, že v tomto rozsahu se rozsudek pro uznání nevydává; jinak se ve výroku I. potvrzuje. Dovodil, že žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2020 do zaplacení, že požadovaná částka se skládá z nároku na ušlý příjem jako ztráty zaručeného bonusu za kalendářní rok 2018 (ve výši 7 123 Kč a 31 613 Kč) a za kalendářní rok 2019 (ve výši 67 000 Kč), ze ztráty na výdělku spočívající v rozdílu mezi mzdou dosahovanou u žalované a příjmy dosahovanými po skončení pracovního poměru za dobu od 1.

1. 2020 do 31. 5. 2021 v celkové výši 813 366 Kč, z částky 20 400 Kč představující ušlý zisk v podobě příspěvku 1 200 Kč měsíčně na penzijní připojištění zaměstnancům žalované za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 a dále z nároku na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč. Dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu ke všem dílčím nárokům žalobce, že žaloba je určitá a projednatelná, že předpokladem pro postup podle § 114b o. s. ř.

je však skutečnost, aby žalobní nárok nebyl v rozporu s hmotným právem. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku, a to v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijní připojištění v celkové výši 763 270 Kč, které jsou požadovány za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly tyto nároky žalobce splatné.

Žaloba je tedy v této části zjevně nedůvodná. O takové části žaloby nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „kvalifikovaná výzva k vyjádření k žalobě byla vydána ve vztahu k celé podané žalobě (i jejím zjevně vadným částem) a je z tohoto důvodu tato výzva vadná jako celek, nemůže tedy vést ke vzniku fikce uznání na straně žalované ani ve vztahu k té části žalobního nároku, který by jinak byl bezvadný“, a že „rozsudek pro uznání vydaný soudem prvního stupně lze změnit tak, že se rozsudek pro uznání v určité části nevydává pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání a je zde návrh žalobce vydání takového částečného rozsudku“. Byla-li v projednávané věci vydána kvalifikovaná výzva k vyjádření žalované k celé podané žalobě, i k jejím vadným částem (části požadovaného příslušenství), je tato výzva vadná jako celek a nemůže vést ke vzniku fikce uznání ani u částí uplatněného nároku, které vadné nejsou. Odvolací soud měl změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává v celém rozsahu. Dále žalovaná namítá, že žaloba je nedostatečně skutkově vymezena, žalobce neuvádí, jakými jednáními a jakými zaměstnanci žalované mělo docházet k jeho šikaně a v jakém období, neobsahuje skutkový popis jednání žalované, jde tak o zásadní vadu žaloby, pro kterou nebylo možné pokračovat v řízení. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný z důvodu absentujícího odůvodnění rozhodnutí.

7. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 2/2022-176, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Uvedené rozhodnutí je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022-143 (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku výslovně odkázal.

8. Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání – a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. – soud přistoupí až tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě. Soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o.

s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, který byl uveřejněn pod č. 153/2003 v časopise Soudní judikatura); uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí v žalobě uvést, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, a nemůže-li svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209/2002 v časopise Soudní judikatura); k otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný pod č. 93/2001 v časopise Soudní judikatura). Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci.

9. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení (jako tomu bylo v projednávané věci), nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) – jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace – samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004, uveřejněný pod č. 107/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 471/2020, a předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1878/2022).

10. V projednávané věci nemá žaloba v části, v níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu náhradu majetkové a nemajetkové újmy celkem ve výši 2 439 502 Kč (ušlý příjem za zaručený bonus ve výši 7 123 Kč a 31 613 Kč za rok 2018 a 67 000 Kč za rok 2019, ušlý zisk spočívající v rozdílu mezi dosahovanou mzdou u žalované a příjmy po skončení pracovního poměru za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021, ušlý zisk, představovaný příspěvkem zaměstnavatele na penzijní připojištění měsíčně ve výši 1 200 Kč od ledna 2020 do května 2021, celkem ve výši 20 400,- Kč), žádnou vadu, která by bránila tomu, aby o ní mohlo být pokračováno v řízení. V žalobě bylo totiž v tomto směru přesně a určitě uvedeno, čeho se žalobce domáhá (žalobce jasně a přesně uvedl jednotlivé nároky a zvlášť je vyčíslil), žaloba obsahovala rovněž v potřebném rozsahu vylíčení rozhodujících skutečností (zejména údaje o tom, že žalobci byla způsobena majetková a nemajetková újma jednáním vedoucího zaměstnance žalované na pracovišti, kdy se stal obětí šikany, tzv. bossingu, spočívajícího v dlouhodobém ponižování, verbálních útocích, urážlivém a vulgárním chování ze strany vedoucího zaměstnance). Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že uvedené nevhodné chování na pracovišti žalované bylo prošetřováno orgánem žalované a žalovaná o něm věděla. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ze žalované částky 2 439 502 Kč od 7. 3. 2020, je žaloba zčásti v rozporu s hmotným právem, neboť žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou části dílčích nároků žalobce (ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijním připojištění) za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 ve výši 763 270 Kč, neboť nebyly tyto nároky ke dni 6. 3. 2020 splatné. Odvolací soud tedy postupoval správně, samostatně vůči části zákonného úroku posoudil i předpoklady pro fikci uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., a dospěl ke správnému závěru, že v části týkající se zákonného úroku z prodlení je žaloba nedůvodná, a ve vztahu k této části žaloby tak nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání.

11. Skutečnost, že vadou, která bránila vydání rozsudku pro uznání, byla postižena žaloba v části, v níž se žalobce domáhal zákonného úroku z prodlení z žalované částky, nemohla mít žádný vliv na posouzení předpokladů pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. u jiných, v žalobě uplatněných práv (nároků) se samostatným skutkovým základem, tedy práva (nároku) žalobce na zaplacení náhrady majetkové a nemajetkové újmy.

12. Namítá-li žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, že se soudy při posuzování kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a otázky, zda byly splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř., odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že toto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá, neboť soud v uvedené věci (na rozdíl od projednávané věci) rozhodoval platebním rozkazem a spolu s ním vyzval žalovaného, aby se ve věci písemně vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, který byl uveřejněn pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3502/2010, a v něm vyjádřený závěr, podle něhož vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není v případě, kdy se usnesení vydává společně s platebním rozkazem, podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu).

13. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že rozsudek soudu prvního stupně je „nepřezkoumatelný“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak výše uvedeno – naplněn není. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přesně a určitě uvedl jednotlivé peněžité nároky žalobce uplatněné v žalobě a rozhodl, v jaké části (k jakým dílčím částem nároků, pokud jde o úrok z prodlení od 7. 3. 2020) je žaloba bezdůvodná, a proto o takové části žaloby nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání (srov. bod 8 a 9 odůvodnění rozsudku odvolací soudu).

14. Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení se nerozhoduje, neboť řízení tímto rozhodnutím nekončí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 7. 2025

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu