25 Cdo 1452/2019-466
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J.
Š., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se
sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti žalované: Chefparade s. r. o., IČO
27893057, se sídlem Jeronýmova 325/7, Praha 3, zastoupená JUDr. Ing. Jindřichem
Kalíškem, advokátem se sídlem Vinohradská 1511/230, Praha 10, o 2 793 338 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 152/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11.
2018, č. j. 28 Co 313/2018-429, takto:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 28
Co 313/2018-429, pokud jím bylo rozhodnuto o 44 523 Kč a příslušenství z této
částky, se odmítá; jinak se uvedený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
Učinil tak rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) poté, co žalovaná reagovala
opožděně na výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11.
2018, č. j. 28 Co 313/2018-429, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
rozsudek pro uznání se nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, neboť před
podáním žaloby byla žalovaná s žalobkyní v kontaktu a měla vstřícný přístup k
vyřešení věci. Z ničeho tak nebylo možno usuzovat, že žalovaná bude v řízení
pasivní, anebo že hodlá činit obstrukce. Jedná se přitom o hledisko významné
pro úvahu soudu, zda lze vzhledem k okolnostem případu vydat tzv.
kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř., která má zabránit
možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení záměrným jednáním a jejíž
následek v podobě vydání rozsudku pro uznání je sankcí za nečinnost účastníka
řízení. Zmíněný postup podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. dále klade zvýšené
nároky na žalobu. V projednávané věci pak jde o komplikovaný spor o náhradu
škody na zdraví a je uplatněno více samostatných nároků. V žalobě žalobkyně na
bolestném požadovala 105 034 Kč, přičemž odkázala na připojený znalecký
posudek. Zároveň poukázala na judikát okresního soudu, zabývající se obdobnou
náhradou škody, kde bylo stanoveno vyšší bolestné, a proto si vyhradila možnost
v průběhu řízení svůj nárok upravit. Ohledně požadavku na úhradu nemajetkové
újmy ve výši 1 000 000 Kč žalobkyně uvedla, že navrhuje vypracování znaleckého
posudku z oboru neurologie a psychiatrie a poté případně v reakci na jeho
závěry upraví svůj žalobní požadavek. Právě tyto okolnosti odvolací soud
posoudil tak, že povaha věci neumožňovala vydání kvalifikované výzvy a odkázal
i na judikaturu Ústavního soudu.
3. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. ohledně otázek, zda je pro postup podle §
114b odst. 1 a 2 o. s. ř. určující 1) ohledně existence procesní pasivity či
obstrukcí ze strany žalovaného jeho chování před podáním žaloby, tedy před
samotným zahájením řízení, 2) komplikovanost sporu spočívající v uplatnění více
samostatných nároků, vycházejících v daném případě ze stejného skutkového
základu, 3) připojení znaleckých posudků k žalobě pro prokázaní některých
žalobních nároků a návrh, aby soud zadal k vypracování znalecký posudek k
prokázání dílčích žalobních nároků, 4) okolnost, že žalobce v žalobě předem
upozorní na případné využití svého procesního práva na změnu žaloby ve smyslu §
95 o. s. ř. Žalobkyně je přesvědčena, že zmíněné otázky dosud nebyly v
rozhodování dovolacího soudu řešeny (otázky 1/ a 4/), případně se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo Ústavního soudu,
kterou v dovolání citovala. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 793 338 Kč s
příslušenstvím a uhradit jí náklady řízení před soudy všech stupňů, včetně
řízení dovolacího, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu
věc k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání podpořila závěry, na nichž spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu, které považuje za věcně správné a zcela souladné s
rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Domnívá se, že žalobkyně
především nesplnila požadavek na kvalitu žaloby, která vůbec nebyla
projednatelná. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby
dovolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k rozhodnutí o nákladech
dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., přípustné a
důvodné je však jen částečně.
6. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
7. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného
výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na
to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp.
zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5.
2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013,
či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou
použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne
28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo
253/2019). V projednávané věci odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu
prvního stupně o nároku na náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského
uplatnění, náhradu za (jinou) nemajetkovou újmu, náhradu za ušlou mzdu za dobu
pracovní neschopnosti a náhradu za nezbytně vynaložené náklady (aniž by
uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy – k tomu
viz přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2376/2014). V řízení požadovaná náhrada za ušlou mzdu za dobu pracovní
neschopnosti činí 44 523 Kč. Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti výroku
rozsudku o věci samé, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, a jeho přípustnost je tudíž vyloučena zmíněným § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako
nepřípustné v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
8. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zbylých nárocích, a je důvodné, neboť
rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
v otázce podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 a 2
o. s. ř. a následného vydání rozsudku pro uznání.
9. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
10. Ustanovení § 114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy
jednání přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha
věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním
rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem.
Žalovanému je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a
aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou
důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně
označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto
svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří
a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok,
který je proti němu uplatňován. Fikce uznání uplatněného nároku nastupuje ovšem
jen v případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen. Na základě této fikce
pak soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s.
ř. Na rozdíl od znění § 153b odst. 1 o. s. ř. („může soud rozhodnout o žalobě
rozsudkem pro zmeškání“) dikce § 153a odst. 1 o. s. ř. („rozhodne soud
rozsudkem pro uznání“) nedává soudu možnost volné úvahy, zda rozsudek pro
uznání vydá či nikoli. Jsou-li splněny zákonné podmínky, soud je povinen
rozsudek pro uznání vydat, a to i v případě, že jde o fikci uznání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003).
11. Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení,
zejména zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování
soudního řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci. Nicméně s
ohledem na to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného
uplatnění procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat
obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. může
vést k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38
odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho
práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti
(porušení práva na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález
Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné
podmínky v § 114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat
restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS
3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude
možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní,
nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci (nález
Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž
pod č. 27/2017). Na druhé straně uvedené okolnosti lze zkoumat pouze v rámci
omezeného časového prostoru a na základě omezených informací, které má soud k
dispozici mezi podáním žaloby a okamžikem, kdy zkoumá splnění předpokladů pro
vydání rozsudku pro uznání.
12. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §
114b odst. 1 o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny
podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C
2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck,
dále jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného
vyjádření jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné
žalobě. Žaloba musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v §
42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce je povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti,
označit důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá
(žalobní petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku.
Žalobní petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na
peněžité plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku,
jejíhož zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR
ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv
o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703).
Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok vyčíslit
zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 3006/19). Protože soud je ve sporném řízení návrhy
účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než
jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej
překročit (s výjimkami uvedenými v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Soudu tedy ani
nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně
konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované
částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle
níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i
v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces.
13. Uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným
skutkovým základem a soud je projednává (aniž by postupoval podle ustanovení §
112 odst. 2 o. s. ř.) ve společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání
ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv
(nároků) - jak vyplývá z jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace -
samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004).
14. V projednávané věci Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu v otázce (ne)splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání soudem
prvního stupně. V posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě
fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), přičemž formální předpoklady pro jeho
vydání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) byly splněny. Pro vydání výzvy podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. byly splněny všechny zákonné podmínky, výzva byla žalované
řádně doručena, žalovaná se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené
lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom
bránil, a byla poučena, za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání
podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
15. Jak je patrné z výše uvedeného, Nejvyšší soud si je vědom judikatury
Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při
rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci
nedošlo. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést
stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky,
nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům
odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní
důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil. V případě, že za řízení nastala ve
smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v
žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její
nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch
rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích
ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit
ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné
pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 publikovaný pod č. 21/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Nelze tak
souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně neměl vydávat
výzvu podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. proto, že žalovaná byla před podáním
žaloby aktivní a s žalobkyní spolupracovala. Sankce v podobě vydání rozsudku
pro uznání se neváže k postoji účastníka řízení před podáním žaloby, ale k
průběhu soudního řízení a především k pasivitě žalované, která neodpověděla na
kvalifikovanou výzvu soudu v zákonem stanovené lhůtě.
16. Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo
a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže
nevyžaduje přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše
výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo
779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp.
zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). Povaha
věci vyžaduje vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. právě zejména tehdy, je-li
zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných
tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). V projednávané
věci je již ze žaloby zřejmé, že jde o složitou věc mnoha dílčích nároků na
náhradu za škodu na zdraví, kterou je navíc nutno posuzovat podle nové právní
úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy za účinnosti nového občanského zákoníku,
proto byla výzva podle § 114b o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně důvodná a
oprávněná a zcela v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení,
především pak s požadavkem projednat věc a rozhodnout o ní při prvním soudem
nařízeném jednání. Nesprávný je proto závěr odvolacího soudu, že takto
komplikované spory nedovolují svojí povahou soudu postupovat podle § 114b odst.
1 o. s. ř.
17. Žaloba obsahovala obecné náležitosti ve smyslu § 42 odst. 4 o. s. ř.
i náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. a byla dostatečně určitá,
srozumitelná, konkrétní a věcně odůvodněná. Ve věci byl uplatněn nárok na
peněžité plnění, přičemž se jednalo o více samostatných dílčích nároků, z nichž
každý žalobkyně vyčíslila zvlášť. Na věci pak nic nemění ani okolnost, že
žalobkyně v žalobě navrhla, aby soud zadal k vypracování znalecký posudek k
prokázání dílčích žalobních nároků, případně okolnost, že předem upozornila na
případné využití svého procesního práva na změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř.
v reakci na zmíněný posudek. Jak bylo již uvedeno, v případě uznání nároku
žádné dokazování nepřichází v úvahu a je-li na základě uznání vydán rozsudek
pro uznání, pak pochopitelně již není dán žádný procesní prostor pro změny
žaloby. Žaloba tedy byla věcně projednatelná a žalované nic nebránilo, aby
žalobní nárok uznala (v žalobou požadované výši), anebo naopak neuznala a
vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu.
18. Nejvyšší soud z těchto důvodů rozsudek odvolacího soudu s výjimkou
části výroku, jíž se týkalo nepřípustné dovolání, podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
20. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu