32 Cdo 612/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně VASPO VAMBERK, s. r. o., se sídlem Vamberk, Smetanovo nábřeží 180,
PSČ 517 54, identifikační číslo osoby 47470046, zastoupené Mgr. Ivetou
Trejtnarovou, advokátkou, se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Staré náměstí 49, PSČ
516 01, proti žalované MESSY s. r. o., se sídlem Kamenice – Olešovice, Olivová
1412, PSČ 251 68, identifikační číslo osoby 45149178, zastoupené JUDr. Petrem
Pustinou, advokátem, se sídlem Říčany, Olivova 116/7, PSČ 251 01, o zaplacení
částky 174.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ
pod sp. zn. 4 C 170/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 27. července 2010, č. j. 21 Co 197/2010-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 16. dubna 2008 žalobkyně uplatnila nárok na
zaplacení částky 174.228,- Kč z titulu slevy z ceny díla, provedeného žalovanou
na základě smlouvy o dílo ze dne 22. května 2003, pro vady díla spočívající v
nestabilitě a netěsnosti komínových těles EFFE DUE na domech č. p. 96, 97 a 98
v obci P.. Podle obsahu spisu Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 28. listopadu
2008, č. j. 4 C 170/2008-8, uložil žalované, aby se ve lhůtě do 30 dnů od
doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila k připojené žalobě a uvedla, zda
nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda jej uznává pouze z části nebo
jen co do základu, a pokud nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby vylíčila
rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě,
označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila listiny, na něž se ve
svém vyjádření odvolává. Zároveň soud prvního stupně žalovanou poučil o
důsledcích stanovených v § 114b o. s. ř. Na tuto výzvu, jež byla spolu s žalobou žalované doručena do vlastních rukou
dne 17. února 2009, žalovaná nereagovala. Podáním ze dne 25. února 2009 došlým soudu prvního stupně dne 27. února 2009
žalobkyně navrhla přerušení řízení podle ustanovení § 110 o. s. ř. s tím, že
tak činí po vzájemné dohodě s žalovanou. Na výzvu soudu, aby se k tomuto návrhu
obratem vyjádřila, žalovaná nereagovala. Dne 7. května 2009 došlo soudu faxové
podání, jímž žalobkyně sdělila, že trvá na žalobě. Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. května 2009, č. j. 4 C 170/2008-16,
návrh na přerušení řízení zamítl a rozsudkem pro uznání ze dne 7. května 2009,
č. j. 4 C 170/2008-14, uložil žalované zaplatit
žalobkyni částku 174.228,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ze spisu Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 4 C 191/2007, který si
připojil, odvolací soud zjistil, že žalobkyně podala u tohoto soudu dne 5. září
2007 žalobu, jíž se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost bezplatně
odstranit vadu díla provedeného na základě smlouvy o dílo ze dne 22. května
2003, a to netěsnosti komínových těles systému EFFE DUE v domě č. p. 98 v obci
P., v bytě manželů Š.. Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 5. ledna
2009, č. j. 4 C 191/2007-109, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze v průběhu
odvolacího řízení usnesením ze dne 14. července 2009, č. j. 21 Co 270/2009-123,
z důvodu zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení
zastavil. Odvolací soud především usoudil, že v projednávané věci byly dány důvody pro
vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., protože se jedná o
věc skutkově složitou, kde bylo lze předpokládat velké množství odlišných
tvrzení účastníků a proto bez znalosti stanoviska žalované nebylo možno zjistit
okruh skutečností, které budou předmětem dokazování, a tudíž připravit jednání
ve věci.
Na základě toho dovodil, že marným uplynutím stanovené lhůty nastala
ze zákona fikce, že žalovaná žalobou uplatněný nárok zcela uznává, a soud
prvního stupně neměl jinou možnost než žalobě rozsudkem pro uznání vyhovět. Zaujal názor, že fikci uznání nebyla způsobilá odvrátit ani skutečnost, že se
žalovaná vyjádřila v jiném souběžně probíhajícím sporu, že oba spory soudila
táž soudkyně a že soud byl informován, že žalovaná se žalobou nesouhlasí. Nepřisvědčil ani námitce, že oba spory vedené před soudem prvního stupně pod
sp. zn. 4 C 191/2007 a 4 C 170/2008 jsou identické, a poukázal na to, že řízení
vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007 bylo zastaveno. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež co do přípustnosti
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnila tak, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.]. Ač zastoupena advokátem, otázku zásadního
právního významu zakládající přípustnost dovolání, výslovně neformulovala;
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že postup soudů
nižších stupňů „není zcela běžným“. Podle označení tohoto podání měl být dovoláním napaden též rozsudek soudu
prvního stupně, proti němuž není dovolání přípustné v žádném případě (v bližším
srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 47/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle obsahu dovolacích námitek
(srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) lze však usoudit, že toto rozhodnutí dovolatelka
ve skutečnosti nenapadla. Dovolatelka namítla, že se vyjádřila, byť ne na základě uvedeného usnesení,
avšak v jiném soudním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 191/2007. Argumentovala,
že žalobkyně podala dvě totožné žaloby „s identickým předmětem řízení, resp. dokazování“, avšak v první pod uvedenou spisovou značkou se domáhala
bezplatného odstranění vad díla a ve druhé, v souzené věci, požadovala
zaplacení peněžní částky. Tvrdila, že zaslala soudu své stanovisko, avšak
opožděně, neboť se s žalobkyní dohodla na tom, že žalobkyně navrhne přerušení
řízení, a že dopisem ze dne 24. března 2009 soudu oznámila, že s přerušením
řízení souhlasí. Soud prvního stupně podle jejího názoru pochybil, vydal-li
rozsudek pro uznání, třebaže v obou věcech soudila táž soudkyně, která dne 5. ledna 2009 žalobu ve věci sp. zn. 4 C 191/2007 zamítla, neboť se žalobkyni
nepodařilo prokázat odpovědnost žalované za vady, a třebaže soud znal
stanovisko žalované k žalobě a třebaže žalobkyně v této věci požádala o
přerušení řízení do pravomocného skončení sporu vedeného pod sp. zn. 4 C
191/2007 a žalovaná se k jejímu návrhu připojila. Dovolatelka je přesvědčena,
že soud měl na základě žádosti stran řízení přerušit. Zpochybnila též závěr, že
v projednávané věci byly důvody pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b
odst. 1 o. s. ř. spočívající ve skutkové složitosti věci, v situaci, kdy v
identické věci bylo provedeno dokazování, na základě kterého soud žalobu
zamítl.
Má za to, že tato dvě rozhodnutí jsou „protismyslná“, neboť není možno
uvažovat o tom, že by v jednom řízení byla žaloba zamítnuta a ve druhém jí bylo
vyhověno. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,
tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Podle ustanovení § 236
odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští. Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl
jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen
při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž
řešení zpochybnil. Jak bylo již předesláno, dovolatelka žádnou otázku zásadního významu po právní
stránce nezformulovala; otázka, zda je procesní postup soudu „zcela běžný“ či
nikoliv, právní otázkou (otázkou výkladu a aplikace právní normy) není. Otázka
zásadního právního významu pak není zahrnuta ani v obsahovém vymezení
uplatněných dovolacích důvodů. Otázka zásadního právního významu by se tu nabízela v případě, že by předmět
řízení v obou shora označených souběžně probíhajících řízení byl skutečně co do
základu totožný. Pak by totiž bylo lze řešit, zda má soud důvod k výzvě podle
ustanovení § 114b o. s. ř.
v situaci, kdy je mu z jeho úřední činnosti znám
obsah vyjádření žalovaného, vyhovujícího svou kvalitou požadavkům stanoveným v
§ 114b o. s. ř., jež bylo soudu předloženo v jiném řízení, leč ve sporu mezi
týmiž účastníky a co do předmětu o stejném základu. V souzené věci se však o
takový případ nejedná, v tom je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu. Zatímco
předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 4 C 191/2007
byla odpovědnost žalované za vadu díla – netěsnosti komínových těles toliko v
jednom z bytů v domě č. p. 98 v obci P., předmětem řízení v souzené věci byly
vady díla spočívající v nestabilitě a netěsnosti komínových těles na domech č. p. 96, 97 a 98 v uvedené obci. Je tedy zřejmé, že předmět řízení v souzené věci
byl podstatně širší a znalost procesní obrany žalované ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007 by tudíž nezahrnovala (resp. nemusela zahrnovat) všechny
právně významné skutkové okolnosti případu. I kdyby ostatně byl předmět obou souběžně probíhajících řízení co do základu
(co do samotné odpovědnosti žalované za vady díla) totožný, byla by odpověď na
uvedenou právní otázku – v poměrech souzené věci - záporná. Žaloba na bezplatné
odstranění vady díla byla ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 191/2007-109 zamítnuta
z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala skutečnosti umožňující dovodit, že za
zjištěné vady komínového tělesa v bytě manželů Š. odpovídá žalovaná, tedy že
žalobkyně stran těchto právně významných skutečností neunesla důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle
něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází
soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec
3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka
řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho
neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu
je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla
prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr
ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo
762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem
86). Závěr o neunesení důkazního břemene nemusí být důsledkem důkazní nouze,
tj. stavu, kdy určité právně významné skutečnosti objektivně není možno
zjistit. Může být (a často bývá) důsledkem nedostatečné procesní aktivity
účastníka řízení, jemuž je prokázání příslušné skutečnosti ku prospěchu. Nelze
proto - oproti přesvědčení dovolatelky - vyloučit, že by v jiném řízení, s
předmětem co do základu totožným, soud dospěl (legitimně, neboť na základě
jiných výsledků dokazování) k jiným skutkovým závěrům, a na jejich základě pak
k jinému posouzení základu sporu, a to i z toho důvodu, že žaloba obsahovala
další (v související žalobě neuplatněná) skutková tvrzení a jiné důkazní
návrhy.
Nelze pak ani přisvědčit dovolatelce v názoru, že soud prvního stupně
by se se zřetelem na obsah spisu sp. zn. 4 C 191/2007 při přípravě jednání v
souzené věci nutně musel obejít bez jejího vyjádření k žalobě. Spory o nárocích
z odpovědnosti za vady díla pak jsou typově spory složitými z hlediska
skutkového i právního, což ostatně dovolatelka nezpochybňuje.
Dovoláním napadené právní posouzení odvolacího soudu se tudíž neodchyluje od
judikatury Nejvyššího soudu, podle jejíchž závěrů usnesení podle ustanovení §
114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud
provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání
(srov. např. usnesení ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, jež je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), povahou věci vyžadující
postup podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. se rozumí skutková či právní
obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání, takže ve
zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu
jednání, je vydání usnesení podle tohoto ustanovení vyloučeno (srov. usnesení
ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 173), povaha věci a ani okolnosti
případu nevyžadují, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení § 114b odst.
1 o. s. ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, je-li
žaloba zjevně bezdůvodná (srov. rozsudek ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo
296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy,
kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje
přípravu jednání postupem podle § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné
(srov. usnesení ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, usnesení ze dne
16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a usnesení ze dne 16. března 2010,
sp. zn. 26 Cdo 2054/2008).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s názorem Nejvyššího soudu,
podle něhož povaha věci a ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. též tehdy, byl-li v dosavadním průběhu
řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě
ozřejměn jinak (srov. rozsudek ze dne 3. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2008, pod číslem 80). O
takovou situaci se v souzené věci nejedná, neboť základ obrany žalovaného proti
nároku uplatněnému v žalobě měl být podle argumentace dovolatelky ozřejměn v
průběhu jiného řízení.
Otázku zásadního právního významu nezahrnuje ani argumentace, že soud prvního
stupně měl namísto vydání rozsudku pro uznání vyhovět návrhu stran a řízení
přerušit do skončení sporu vedeného pod sp. zn. 4 C 191/2007. Žalovaná podle
obsahu spisu nenavrhla přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř., tj. z toho důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která
může mít význam pro rozhodnutí soudu. Učinila návrh na přerušení řízení podle
ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř., jemuž lze vyhovět pouze za předpokladu, že s
ním vysloví souhlas ostatní účastníci řízení. Dovolatelka, ačkoliv tvrdí opak,
a tvrdila tak již v odvolacím řízení, leč své tvrzení nikterak nedoložila,
podle obsahu spisu takový souhlas nevyjádřila, soud prvního stupně tedy návrhu
na přerušení řízení vyhovět nemohl. Dovolatelka se tedy v této své námitce míjí
s procesními poměry souzené věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti
rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze
než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovaná, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo, a žalobkyni podle obsahu
spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu