25 Cdo 471/2020-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobkyň: a) SAFE DIESEL, s. r. o., IČO 04654846, se sídlem Biskupský dvůr
2095/8, Praha 1, zastoupená JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem
Klimentská 1207/10, Praha 1, a b) SUPPORT DIESEL, s. r. o., IČO 01786601, se
sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupená Mgr. Petrem Vošahlíkem,
advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalovaným: 1) Volkswagen
Aktiengesellschaft, reg. č. HRB 100484, se sídlem Berliner Ring 2, Wolfsburg,
Spolková republika Německo, zastoupená Mgr. Robertem Němcem, advokátem se
sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, a 2) ŠKODA AUTO, a. s., IČO 00177041, tř.
Václava Klementa 869, Mladá Boleslav, zastoupená JUDr. Václavem Bílým,
advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o 533.500.000 Kč s příslušenstvím
a 220.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
25 C 191/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 3. 10. 2019, č. j. 25 Co 242/2019-384, takto:
Dovolání se odmítá.
příslušenstvím a žalobkyni b) 220.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Učinil tak rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. poté, co žalovaná 1) reagovala opožděně na lhůtu obsaženou v tzv. kvalifikované
výzvě k vyjádření podle § 114b o. s. ř. K odvolání žalované 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. 25 Co 242/2019-384, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro
uznání se nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, neboť byl vydán dříve,
než soud rozhodl o změně žaloby, kterou uplatnila žalobkyně a), nebylo tedy
dosud závazným způsobem vyřešeno, co je předmětem řízení. Žalobkyně uplatnily
více nároků, avšak požadovanou částku uvedly pouze v souhrnné výši bez
rozlišení jednotlivých nároků; soud je však vázán žalobou a není oprávněn návrh
překročit, proto musí být zřejmé, jaké částky připadají na jednotlivé nároky,
tj. na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Tato vada žaloby, kterou soud
prvního stupně neodstranil postupem podle § 43 o. s. ř., vytvořila procesní
překážku k vydání kvalifikované výzvy, a tím i rozsudku pro uznání. Z
předmětného rozhodnutí navíc není zřejmé, o jakých nárocích bylo rozhodnuto,
neboť se soud adekvátním způsobem nevypořádal s podáním žalobkyně a) ze dne 29. 12. 2017, které částečně svým obsahem představovalo zpětvzetí žaloby, a
reagoval pouze připuštěním změny žaloby. Žalovaná se též nemohla adekvátně
vyjádřit k žalobním tvrzením, protože z obsahu žaloby nebylo zřejmé, jakých
konkrétních nároků se týká, resp. označení nositelů nároků, za něž žalobkyně
jednají, bylo obsaženo pouze v přílohách podání, které žalované 1) doručeny
nebyly. Konečně soud prvního stupně pochybil, že k doručované písemnosti
nepřipojil jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení Evropského
parlamentu a Rady č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností
ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a
o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen „formulář”), kterým by
žalovaná 1) byla vyrozuměna o možnosti odmítnutí přijetí nebo vrácení
doručované písemnosti v případě, že není vyhotovena v jednom z jazyků
předvídaných v čl. 8 tohoto nařízení. Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. ohledně otázek zda 1) vydání rozsudku pro
uznání, aniž by se soud prvního stupně vyjádřil k dříve podané změně žaloby, je
důvodem pro změnu, resp.
zrušení rozsudku pro uznání, 2) na změnu žaloby
spočívající v částečném zpětvzetí a současném rozšíření žaloby o nové nároky
musí soud prvního stupně reagovat jak připuštěním změny žaloby, tak částečným
zastavením řízení, 3) pro možnost žalovaných reagovat na kvalifikovanou výzvu
postačí vlastní text žaloby nebo je nutné spolu s ní doručit i přílohy
spočívající v seznamu osob nepřímo zastoupených žalobkyní a), 4) je pro vydání
kvalifikované výzvy a rozsudku pro uznání nezbytné, aby žalobce jednoznačně
vyčíslil dílčí nároky uvedené v žalobě, ačkoliv nemohl v době podání žaloby
znát výši jednotlivých nároků, 5) lze vadu spočívající v absenci formuláře
dodatečně zhojit zasláním formuláře a 6) odvolací soud správně posoudil otázku
místní příslušnosti a mezinárodní pravomoci soudu prvního stupně. Žalobkyně
navrhly, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. V replice k vyjádření žalované 1) uvedly, že § 238 odst. 1
písm. k) o. s. ř. nevylučuje přípustnost dovolání v této věci a podrobněji
zdůvodňují, proč byly důvody pro vydání rozsudku pro uznání, že předmět řízení
byl od počátku zřejmý, včetně přesného vyčíslení nároků, a že žalovanému 1)
byla dána možnost adekvátně reagovat na kvalifikovanou výzvu soudu. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání podrobně podpořila závěry, na nichž spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně
zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami
– účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu
§ 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu. Ustanovení § 114b o. s. ř. dává soudu možnost v rámci přípravy jednání
přistoupit k použití tzv. kvalifikované výzvy, vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem,
elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem. Žalovanému
je usnesením uloženo, aby se ve stanovené lhůtě ve věci vyjádřil a aby v
případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Zároveň je povinen splnit i svou
důkazní povinnost tím, že připojí listinné důkazy, jichž se dovolává, případně
označí důkazy, jimiž hodlá prokázat svá skutková tvrzení. Pokud žalovaný těmto
svým povinnostem nedostojí a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří
a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že uznává nárok,
který je proti němu uplatňován (fikce uznání uplatněného nároku nastupuje jen v
případě, že byl žalovaný o tomto následku poučen). Na základě této fikce pak
soud o uplatněném nároku rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř. Tato úprava sleduje naplnění základních principů civilního řízení, zejména
zásady rychlosti a hospodárnosti, má bránit žalovanému v prodlužování soudního
řízení a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci.
Nicméně s ohledem na
to, že se tak děje na úkor řádného projednání věci a plného uplatnění
procesních práv žalovaného, je nutné při její aplikaci postupovat obezřetně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. může vést k
porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2
usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod („dále jen Listina“), jakož i k porušení jeho práva na
spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva
na přístup k soudu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení ÚS pod č. 191/2016). Z uvedených důvodů je nutné podmínky v § 114b o. s. ř. (povaha věci a okolností případu) vykládat restriktivně (nález Ústavního
soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3964/17, publikovaný tamtéž pod č. 54/2018). Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k
žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním
nedošlo k průtahům ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný tamtéž pod č. 27/2017). K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle § 114b odst. 1
o. s. ř. může soud přistoupit zásadně jen tehdy, jsou-li splněny podmínky
řízení a byly-li odstraněny případné vady žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále
jen „Soubor“). Žalovanému může být uložena povinnost kvalifikovaného vyjádření
jen ve vztahu k dostatečně určité, konkrétní a věcně odůvodněné žalobě. Žaloba
musí vedle obecných náležitostí stanovených pro každé podání v § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat dále náležitosti uvedené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce je
povinen vedle označení účastníků vylíčit rozhodující skutečnosti, označit
důkazy, jichž se dovolává, a z žaloby musí být patrné, čeho se domáhá (žalobní
petit), aniž by byla vyžadována právní kvalifikace uplatněného nároku. Žalobní
petit musí být přesný, srozumitelný a určitý. Jde-li o nárok na peněžité
plnění, musí žalobce v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož
zaplacení se domáhá (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu C?SR ze dne
23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o
rozhodování soudu? a soudních rozhodnutí IV. Praha: SEVT, 1986, s. 702–703);
pokud by požadavek určitosti výroku soudního rozhodnutí nebyl dodržen, nebylo
by rozhodnutí vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97). Jedná-li se o více samostatných nároků, musí žalobce každý nárok
vyčíslit zvlášť (srov. např. u náhrady nemajetkové újmy usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018; ústavní stížnost proti
tomuto rozhodnutí byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I.
ÚS 3006/19), protože soud je ve
sporném řízení návrhy účastníků vázán, nemůže jim přiznat jiná práva a uložit
jiné povinnosti, než jsou navrhovány; svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela
vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Soudu
tedy ani nepřísluší, aby předmět řízení (žalobní petit) vymezoval či dodatečně
konkretizoval namísto účastníka tím, že určí, jaká část z celkové žalované
částky připadá na každý z nároků. Takový postup by nerespektoval zásadu, podle
níž sporem disponuje žalobce, a zasahoval by do rovnosti stran v řízení a tím i
v konečném důsledku do práva účastníků na spravedlivý proces. Uplatnil-li
žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je
projednává (aniž by postupoval podle ustanovení § 112 odst. 2 o. s. ř.) ve
společném řízení, nastává (může nastat) fikce uznání ve smyslu ustanovení §
114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) - jak vyplývá z
jejich povahy a principu tzv. objektivní kumulace - samostatně a také
samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání
podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2165/2004). V projednávané věci žalobkyně [přitom žalobkyně b) sama za sebe a žalobkyně a)
jako nepřímá zástupkyně většího počtu oprávněných osob na základě komisionářské
smlouvy] uplatnily požadavek na zaplacení 220 000 Kč pro každou z oprávněných
osob, představující podle jejich žalobních tvrzení náhradu za 1) „újmu v
souvislosti se snížením hodnoty dotčeného vozidla“, 2) „újmu spočívající v
podvodně nadsazené pořizovací ceně dotčeného vozidla“, 3) „případně (při
odstranění ilegálního softwaru u dotčeného vozidla) újmu spočívající ve zvýšené
spotřebě pohonných hmot a ve sníženém výkonu motoru“, a konečně 4) „újmu na
svých právech“. Z toho je zřejmé, že se jedná o několik nároků se samostatným
skutkovým základem (lze jimi samostatně disponovat a odděleně o nich
rozhodnout), a je proto nutné trvat na tom, aby žalobkyně každý takto
diferencovaný nárok vyčíslily v žalobním návrhu konkrétní částkou. Uvedení
jediné souhrnné částky pro všechny dílčí nároky by znamenalo nepřípustné
přenášení odpovědnosti za vymezení předmětu řízení a procesní aktivity, která
náleží jen žalobci, na soud, aby sám rozhodl, jaká část ze souhrnné částky
připadá na ten který nárok (to nejen při konečném rozhodování, ale například i
za situace, kdyby jeden z nároků měl být vyloučen k samostatnému projednání). Jestliže žalobkyně v návrhu nespecifikovaly výši jednotlivých nároků, trpí
žaloba vadou neurčitosti, o jejíž odstranění bylo namístě se pokusit postupem
podle § 43 odst. 1 o. s. ř., což se však nestalo. V daném případě proto nebyly
splněny předpoklady pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. a
následnému rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud tak
v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že o věci samé nemůže být
rozhodnuto rozsudkem pro uznání, neboť žaloba trpí odstranitelnými vadami,
které brání pokračování v řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2830/2016). Rozhodnutí, na která v dovolání odkazují
žalobkyně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2758/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS
1419/13), s těmito závěry nejsou v rozporu, neboť se týkají nároku jediného
(popř. více samostatných nároků, avšak zvlášť určených), a nejsou s
projednávaným případem srovnatelná. Vzhledem k tomu, že již jen z tohoto důvodu nemohl být rozsudek pro uznání
vydán, je nadbytečné zabývat se dalšími v dovolání vymezenými otázkami, neboť
ani jejich případné řešení v souladu s názorem dovolatelek by nemohlo nic
změnit na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovolací soud dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ve věci
pokračuje, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151
odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.