USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné TRINITY BANK a. s. se sídlem v Praze 1, Celetná č. 969/40, IČO 25307835, zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, proti povinnému M. G., zastoupenému JUDr. et Mgr. Michaelou Marešovou Haškovcovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 EXE 3155/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. července 2024, č. j. 15 Co 120/2024-327, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 19. 7. 2024, č. j. 15 Co 120/2024-327, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil usnesení Okresního v soudu v Táboře ze dne 5. 2. 2024, č. j. 4 EXE 3155/2014-291, jímž tento soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce.
2. Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že problematika exekucí, vedených na bytové a nebytové jednotky v domě č. p. XY v XY, majících stejný skutkový základ, byla řešena v celé řadě soudních řízení, včetně významu podvodného jednání „představitelů“ Domy Tábor s. r. o. při uzavírání kupních smluv s jednotlivými zájemci o tyto byty (v exekučních řízeních povinnými) ve vztahu k platnosti zástavních a úvěrových smluv s tím, že závěry vyslovené v těchto řízeních jsou aplikovatelné i na tuto věc (již s ohledem na totožnou argumentaci povinného v tomto řízení jako v řízeních předchozích).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání povinný. Přípustnost i důvodnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006) při řešení otázky, zda „právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem“. Navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
4. Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelem vytknuté otázky) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
9. Dovolací soud je nucen konstatovat, že naprosto totožnou dovolací argumentaci použil povinný ve skutkově totožné exekuční věci oprávněné QFUS spol. s r. o., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 EXE 1257/2021, jeho dovolání v této věci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1013/2024, a od závěrů uvedených v tomto usnesení se dovolací soud nemá důvod odchylovat.
10. Dovolací soud upozornil na to, že odkaz dovolatele na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, není případný, neboť (jak ostatně sám dovolatel připouští) tyto závěry byly překonány rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, v němž bylo přijato stanovisko, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Tento závěr je všeobecně přijímán a nebyl doposud překonán (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4187/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 164/2019, z recentních rozhodnutí potom usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 24 Cdo 798/2023). Námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, přípustnost dovolání nezakládá.
11. V další části dovolání dovolatel pouze rozporuje skutkové závěry, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, popř. prezentuje vlastní skutkovou verzi, pakliže uvádí, že „… předmětná úvěrová smlouva … nebyla uzavírána s tím, že následně developer obdržené prostředky vrátí …“, že „… pokud měl někdo možnost podvodnému jednání představitelů developerské společnosti Domy Tábor s. r. o. zabránit, tak to byl právní předchůdce oprávněné …“, že oprávněný „… nejen že ignoroval nedodržovaní prakticky všech základních podmínek úvěrové smlouvy, ale ještě dále dlužníkovi navyšoval úvěrový rámec …“, že „… z dokazování provedeného v trestním řízení je zřejmé, že oprávněný musel již v době uzavření předmětných smluv vědět, že úvěrové prostředky nebudou použity ke sjednanému účelu a dlužník nebude schopen smluvní podmínky plnit …“; dovolatel tímto uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Jde o námitku, která přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
12. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele, že „… jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud rezignoval na jakoukoliv ochranu povinného jako spotřebitele a slabší smluvní stranu …“, že oprávněný „je osobou, která je podle ust. § 5 NOZ příslušníkem určitého povolání nebo stavu, … a jedná-li bez odborné péče, musí to jít k jeho tíži, nikoliv k tíži poškozeného spotřebitele …“, neboť tímto dovolatel pouze podrobuje kritice
právní posouzení odvolacím soudem a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již vyřešenou právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu; Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu