21 Cdo 3216/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní
věci zástavní věřitelky A. Ř., zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem
se sídlem v Brně, Bauerova č. 491/10, proti zástavním dlužnicím 1) D. H. a 2)
D. H., oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé
Boleslavi, Jaselská č. 1391, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu
Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 393/2014, o dovolání zástavních dlužnic proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2016, č. j. 12 Co
496/2015-96, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 6. 8.
2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C
393/2014-73, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – sever k dalšímu
řízení.
Zástavní věřitelka se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – sever
dne 29. 12. 2014, aby byl nařízen soudní prodej zástavy, „a to pozemku parc. č. st. 801, o výměře 122 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je budova, objekt k bydlení, v části obce K., na tomto pozemku
postavená, a pozemku parc. č. 550/2, o výměře 477 m2, druh pozemku zahrada, to
vše zapsáno na LV 600 v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro
Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, pro obec K., katastrální území
K., k uspokojení zajištěné pohledávky zástavní věřitelky ve výši 3.500.000,-
Kč, kterou má zástavní věřitelka za dlužníky A. K. a T. B., z titulu smlouvy o
půjčce ze dne 26. 7. 2011“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle smlouvy o
půjčce ze dne 26. 7. 2011 poskytla dlužníkům A. K. a T. B. půjčku ve výši
3.000.000,- Kč, kterou se zavázali dlužníci splácet v pravidelných měsíčních
splátkách po 37.500,- Kč nejpozději do 31. 7. 2012. Půjčka byla zajištěna
zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne
26. 7. 2011. Dlužníci nesplnili svoji povinnost splatit půjčku ani přes výzvu
zástavní věřitelky. Okresní soud Plzeň – sever usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 4 C 393/2014-63,
ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C 393/2014-73, „k uspokojení
zajištěné pohledávky zástavní věřitelky za dlužníky A. K. a T. B., z titulu
smlouvy o půjčce ze dne 26. 7. 2011“, nařídil soudní prodej zástavy, „a to
pozemku parc. č. st. 801, o výměře 122 m2, druh pozemku zastavěná plocha a
nádvoří, jehož součástí je budova , objekt k bydlení, v části obce K., na tomto
pozemku postavená, a pozemku parc. č. 550/2, o výměře 477 m2, druh pozemku
zahrada, to vše zapsáno na LV 600 v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, pro
obec K., katastrální území K.“, a rozhodl že zástavní dlužnice jsou povinny
zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 20. 554,70 Kč k rukám
právního zástupce zástavní věřitelky. Dovodil, že mezi zástavní věřitelkou a A. K. a T. B. byla dne 26. 7. 2011 uzavřena smlouva o půjčce ve výši 3.000.000,-
Kč (podle předávacího protokolu ze dne 29. 7. 2011 převzal A. K. a T. B. od
zástavní věřitelky v hotovosti 89.500 dolarů a 1.500.000,- Kč), že zástavní
věřitelka a zástavní dlužnice uzavřely dne 26. 7. 2011 zástavní smlouvu k
zajištění předmětné pohledávky až do výše 3.500.000,- Kč zřízením zástavního
práva k nemovitostem, že peněžní prostředky ze smlouvy o půjčce měly být
splaceny do 31. 7. 2012 (nemohlo proto dojít k promlčení pohledávky) a že
dlužníci splatili pouze tři měsíční splátky. K odvolání zástavních dlužnic Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 3. 2016,
č. j. 12 Co 496/2015-96, usnesení soudu prvního stupně ve výroku „pod bodem
I“ (ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy) potvrdil, ve výroku „pod
bodem II“ (ve výroku o povinnosti zástavních dlužníků zaplatit zástavní
věřitelce náklady řízení) ho zrušil a odvolací řízení o odvolání zástavní
věřitelky do výroku „pod bodem II“ zastavil.
Dospěl k závěru, že zástavní
věřitelka doložila zástavní smlouvu uzavřenou se zástavními dlužnicemi ze dne
26. 7. 2011, jež byla opatřena úředně ověřenými podpisy a vložena do katastru
nemovitostí, k zajištění veškerých pohledávek, které vzniknou za dlužníkem z
uvedené smlouvy o půjčce až do výše 3.500.000,- Kč, zřízením zástavního práva k
nemovitostem, a smlouvu o půjčce ze dne 26. 7. 2011 uzavřenou se dvěma dlužníky
A. K. a T. B. ve výši 3.000.000,- Kč, kteří se zavázali vrátit jistinu půjčky
včetně úroků a smluvní pokuty nejpozději do 31. 7. 2012, a že zástavní
věřitelka prokázala i faktické předání a převzetí finančních prostředků v
hotovosti dne 29. 7. 2011 na základě předávacího protokolu s úředně ověřenými
podpisy všech účastníků. Námitku o promlčení pohledávky odmítl jako nedůvodnou,
neboť návrh byl podán včas. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly zástavní dlužnice dovolání. Namítly, že „zástavní věřitelka nedoložila originál smlouvy o půjčce, z níž by
soud mohl zjistit pravost a výši zajištěné pohledávky“, a že výrok usnesení o
nařízení prodeje zástavy neobsahuje výši zajištěné pohledávky a příslušenství a
je proto podle ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. nevykonatelný. „Za neplatnou
považují i zástavní smlouvu a to z časového sledu rozhodných událostí, když
nejdříve byla podepsána zástavní smlouva, poté smlouva o půjčce a následně
došlo k předání předmětu půjčky. V okamžiku uzavření zástavní smlouvy
zajišťovaná pohledávka ještě neexistovala a nebyla ve smlouvě náležitě určitě
specifikována.“ „Nebyly tak splněny podmínky pro vyhovění návrhu o nařízení
soudního prodeje zástavy.“ Navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. neboť odvolací soud se při posuzování, co má
obsahovat usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (§ 261a odst. 4 o. s. ř.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavních
dlužnic je zčásti opodstatněné. V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v
současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy – podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji
zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1.
2014, postupuje se v něm
podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit
jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje
zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy. Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za
podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných
důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s
rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti
uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře. Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy,
doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a
kdo je zástavním dlužníkem. Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o
nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon
rozhodnutí prodejem zástavy. Podle ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje
zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy
a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění
pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že
v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §
152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky
(srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná
zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen
částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel
právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z
výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit
na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem
zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.). Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení
o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní
věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením
soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej
zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel
návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soud smí vyhovět tomuto
návrhu, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení
oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího
příslušenství; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon
rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy
soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku,
zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty
první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se
současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje
zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby
se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo
ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního
stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení
zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s
usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v
ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003,
sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89/2004 v časopise Soudní
judikatura). To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené
v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje
zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním
prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by
jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v
řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje
zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem
zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním
věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55
exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu
rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v
již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda byla ve smyslu
ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doložena pohledávka zajištěná
zástavním právem, přihlíží též k důvodu neplatnosti smlouvy (má-li být právním
titulem zajištěné pohledávky smlouva), vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za
řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo
jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní,
nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků
a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků
týkajícím se platnosti smlouvy.
Povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená
okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1
větě první z. ř. s., totiž soudu neumožňuje provést dokazování k takovým
sporným tvrzením (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011). Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou
smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě
dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi; k půjčce (k odevzdání předmětu půjčky)
může rovněž podle vůle stran dojít až v budoucnu, například teprve po uzavření
zástavní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní
judikatura). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji
zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. z toho vyplývá,
že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce,
ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené
podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání
předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z
půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou
(pravděpodobnou) [srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Požadavek ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. spočívající v doložení
zajištěné pohledávky nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo
alespoň osvědčí, že mu vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné
právní skutečnosti pohledávka zajištěná zástavním právem. Zajištěnou pohledávku
lze pokládat za doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše
vzniklé pohledávky a její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje
zástavy pak lze považovat - jak je zřejmé z ustanovení § 79 odst. 1 a § 358
odst. 1 věty první z. ř. s. - za úplnou a výrok usnesení soudu je z
materiálního hlediska vykonatelný - jak je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. - pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem
zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že usnesení o nařízení soudního
prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě
též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení
zástavy, je z materiálního hlediska (§ 261a odst. 4 o. s. ř.) nevykonatelné
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo
1145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura). V projednávané věci zástavní věřitelka požadovala - jak vyplývá ze žaloby ze
dne 23. 12. 2014 - nařízení prodeje zástavy k uspokojení své zajištěné
pohledávky ve výši 3.500.000,- Kč. Soud prvního stupně však v usnesení ze dne
6. 8.
2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C 393/2014-73, výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství neoznačil a
nápravu v tomto směru nezjednal v napadeném usnesení ani odvolací soud. Další námitky zástavních dlužnic o tom, že „zástavní věřitelka nedoložila
zajištěnou pohledávku, neboť nepředložila originál smlouvy o půjčce“ a že
„zástavní smlouva je neplatná, když v okamžiku zástavní smlouvy ještě
neexistovala zajišťovaná pohledávka a pohledávka nebyla náležitě určitě
specifikována“, nejsou důvodné. Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou soudů
– jak uvedeno výše - správně dovodily, že zástavní věřitelka doložila
zajištěnou pohledávku (když doložila smlouvu o půjčce ze dne 26. 7. 2011 a
předávací protokol o předání a odevzdání peněžní částky mezi věřitelkou a
dlužníky ze dne 29. 7. 2011 s úředně ověřenými podpisy účastníků) a zástavní
právo k zástavě (na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 2011, která byla
vložena do katastru nemovitostí a jíž bylo zřízeno zástavní právo k
nemovitostem ve vlastnictví zástavních dlužnic k zajištění veškerých
pohledávek, které vzniknou zástavní věřitelce za dlužníky na základě předmětné
smlouvy o půjčce, a to až do výše 3.500.000,- Kč). Zákon k platnosti smlouvy o
zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka,
a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Jde-li o
zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne, pak z akcesorické povahy
zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové
pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 504/2015). Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. března 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu