21 Cdo 3280/2023-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce D. K., zastoupeného Mgr. Veronikou Oliva, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Havlíčkova č. 1053, proti žalovanému BIOMEDICA ČS, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická č. 740/113d, IČO 46342907, zastoupenému Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 35/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 62 Co 71/2023-147, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Sedláčkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Ostrovní č. 126/30.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 62 Co 71/2023-147, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel ve svém dovolání uvádí, že se soud prvního stupně i odvolací soud „odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, který opakovaně judikoval, že rozhodnutí o organizační změně, v jehož důsledku by se měl stát zaměstnanec pro zaměstnavatele nadbytečným, nemůže být způsobilým důvodem k podání výpovědi z pracovního poměru podle ust.
§ 52 písm. c) zákoníku práce, bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky tohoto zaměstnance“, a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4585/2015, a ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3710/2020, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že výpověď z pracovního poměru ze dne 9. 9. 2021 je platným právním jednáním [zejména se skutkovými závěry, že rozhodnutí o organizační změně, jímž bylo zrušeno pracovní místo žalobce a „jeho tým byl převeden pod jednatele“, bylo přijato dne 30.
8. 2021, že žalobce se stal z důvodu restrukturalizace společnosti nadbytečným, že žalovaný přistoupil k této organizační změně na základě neuspokojivých výsledků týmu žalobce (divize vedené žalobcem), nikoliv neuspokojivých pracovních výsledků žalobce, že žalobce byl s touto organizační změnou ústně seznámen již dne 9. 9. 2021 a že důvodem podání výpovědi žalovaným žalobci byla skutečnost, že žalobce se (v příčinné souvislosti s touto organizační změnou) stal nadbytečným], a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly).
Nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný přistoupil k organizační změně na základě neuspokojivých výsledků týmu (divize) žalobce, nikoli neuspokojivých výsledků žalobce, „je chybný“, když mimo jiné z výpovědi jednatele žalované „je zřejmé, že žalobce byl při podání výpovědi seznámen s tím, že on měl neuspokojivé výsledky, že jeho výsledky byly pod plánem, že potřeboval jeho rychlý odchod ze společnosti apod.“, a že v řízení „absentoval jakýkoli důkaz“, který by prokázal tvrzení, že žalobce byl řádně seznámen s organizační změnou, neboť „jediným důkazem, na jehož základě soud prvního stupně došel k tomuto závěru,“ byla účastnická výpověď jednatele žalovaného, která „by však měla být pouze podpůrným důkazem vzhledem k tomu, že účastník sporu je zainteresován na jeho výsledku a takový výslech má zpravidla jen velmi nízkou objektivitu a tudíž i hodnotu“ (srov. námitky dovolatele uvedené pod body III a V dovolání).
Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že skutečným důvodem výpovědi byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobce a že žalobce nebyl s organizační změnou řádně seznámen), na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V části, v níž dovolatel zpochybňuje právní posouzení data účinnosti výpovědi (srov. bod IV dovolání nadepsaný „Nesprávné právní posouzení data účinnosti výpovědi“), pak dovolání žalobce neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu, která nebyla odstraněna ve lhůtě uvedené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou – jak již bylo uvedeno výše – nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání.
Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání žalobce v části, v níž dovolatel zpochybňuje právní posouzení data účinnosti výpovědi, uvedeným požadavkům nevyhovuje. Žalobce sice v úvodu dovolání (srov. bod II dovolání) uvádí, že „je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, avšak ve vztahu k otázce posouzení data účinnosti výpovědi dovolatel v dovolání neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se řešení této
právní otázky odvolacím soudem (podle jeho mínění) odchyluje. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.