21 Cdo 3286/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudů JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se
sídlem v Praze 4 - Modřanech, U Chmelnice č. 745/2, proti žalované Léčebně
dlouhodobě nemocných Vršovice, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 10 -
Vršovicích, Oblouková č. 837/7, IČO 00879649, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, o 769.530,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C
140/2009, 14 C 5/2010 a 14 C 116/2011, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č.j. 62 Co 534/2012-117, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 507.810,- Kč
s příslušenstvím, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak,
že žalobkyni bylo na náhradě mzdy za dobu od 1. 6. do 30. 11. 2006 přiznáno
(kromě obvodním soudem přisouzené částky 79.110,- Kč s úroky z prodlení)
dalších 51.750,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá.
II. Ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žalobkyni
na náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává 130.860,- Kč s úroky
z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek městského soudu
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 5. 2009 a
dne 11. 1. 2010 (změněnými se souhlasem soudu prvního stupně) a žalobou podanou
u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 7. 2011 domáhala, aby jí žalovaná
zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru
za dobu od června 2006 do listopadu 2008 celkem 769.530,- Kč s úroky z
prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná, u níž vykonávala na
základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 1972 (změněné dohodou ze dne 8. 8. 1989)
práci staniční sestry, s ní rozvázala pracovní poměr neplatnou výpovědí ze dne
17. 3. 2006, že žalobkyně oznámila žalované, že s výpovědí nesouhlasí a že trvá
na dalším zaměstnávání (ústně při převzetí výpovědi a písemně dopisem ze dne
29. 5. 2006), a že žalovaná jí neumožnila v práci pokračovat.
Žalovaná namítla, že, i když byla výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 3.
2006 neplatná, byl pracovní poměr zaměstnanců žalované ukončen na základě
organizační změny výpovědí v rámci hromadného propouštění, když pracoviště bylo
dne 31. 7. 2006 uzavřeno (a otevřeno až v průběhu roku 2008). Pro případ, že by
soud shledal, že "žalobkyně mohla pracovat u uzavřené žalované", žalovaná
požádala o nepřiznání náhrady mzdy žalobkyně za dobu přesahující šest měsíců
ode dne skončení pracovního poměru, protože žalobkyně byla počínaje zářím 2006
zaměstnána jinde, byl jí přiznán částečný invalidní důchod, a žalobkyně tak
dosahovala minimálně stejného příjmu jako u žalované.
Obvodní soud pro Prahu 10, který usneseními ze dne 16. 2. 2009 (správně 16. 2.
2010) č. j. 14 C 5/2010-7 a ze dne 26. 9. 2011 č. j. 14 C 116/2011-8 spojil
projednání a rozhodnutí těchto věcí ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 20.
6. 2012 č. j. 13 C 140/2009, 14 C 5/2010, 14 C 116/2011-67, opraveným usnesením
ze dne 19.12.2012 č.j. 13 C 140/2009-98, žalované uložil, aby zaplatila
žalobkyni 79.110,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, žalobu o dalších
690.420,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51.984,- Kč k rukám advokáta JUDr.
Petra Vaňka, a usnesením ze dne 16.1.2013 č.j. 13 C 140/2009-105 zastavil z
důvodu částečného zpětvzetí žaloby "řízení co do příslušenství za den 13. v
každém měsíci za období od července 2006 do prosince 2006". Při rozhodování o
věci samé soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 17.3.2006 byla pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 11.11.2009 č.j. 39 Co 209/2009-72, který nabyl právní moci
dne 19.1.2010) určena neplatnou, že ze strany žalobkyně byl učiněn "relevantním
způsobem úkon, kterým dala žalované na vědomí svou vůli, že trvá na dalším
zaměstnávání u žalované", že průměrný výdělek žalobkyně u žalované by činil
22.559,- Kč měsíčně v roce 2006 a 26.820,- Kč měsíčně v letech 2007 až 2009, že
s účinností od 26.5.2006 byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod, že
žalobkyně byla od 1.9.2006 zaměstnána jako zdravotní sestra u MUDr. M. G. a že
pracovní poměr účastnic dosud nebyl skončen, a dospěl k závěru, že nárok
žalobkyně je "plně důvodný" za měsíce červen až srpen 2006 (v té době žalobkyně
neměla žádný příjem z pracovního poměru) a že v době od 1.9.2006 žalobkyni
náleží náhrada mzdy pouze ve výši rozdílu mezi jejím pravděpodobným výdělkem u
žalované a dosahovaným skutečným výdělkem z pracovního poměru u MUDr. M. G. V
dalším období překračujícím 6 měsíců žalobkyni náhrada mzdy nepřísluší, neboť
byla zaměstnána v pracovním zařazení v zásadě odpovídajícím jejímu zařazení u
žalované a její celkový příjem (příjem z pracovního poměru u MUDr. M. G. spolu
s částečným invalidním důchodem) přesahoval "možné částky", které by jinak
dosahovala u žalované.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.5.2013 č.j. 62 Co
534/2012-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby změnil
tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 182.610,- Kč s úrokem z
prodlení, který vyčíslil, a potvrdil ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta
ohledně dalších 507.810,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl, že odvolání
žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě
vyhověno, se jako nepřípustné odmítá a že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 93.837,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Ivety Grecké. Odvolací soud nejprve odmítl závěr soudu prvního
stupně, podle kterého by náhrada mzdy za měsíce září až listopad 2006 mohla být
snížena o mzdu, kterou žalobkyně dosáhla v pracovním poměru u MUDr. M. G.,
neboť "náhradu mzdy za prvních šest měsíců nelze nijak krátit". Ohledně nároku
na náhradu mzdy za období přesahující šest měsíců odvolací soud dovodil, že
žalobkyni "nelze přičítat k tíži, že se poté, co s ní žalovaná neplatně
rozvázala pracovní poměr, zapojila do práce u jiného zaměstnavatele na
srovnatelné pozici jako u žalovaného", a že je třeba vzít v úvahu i další
okolnosti, zejména pak "postoj žalované, která vzniklou situaci zapříčinila
tím, že se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu
řízení neprojevila sebemenší snahu se s žalobkyní dohodnout mimosoudně,
případně vůči ní plnit své povinnosti, které pro ni vyplývaly z uzavřené
pracovní smlouvy", a přihlédnout k tomu, že náhrada mzdy "plní funkci nejenom
alimentační, ale též představuje určitou sankci vůči zaměstnavateli, který se
zaměstnancem rozvázal pracovní poměr". Odvolací soud tak "s přihlédnutím k
osobě žalobkyně a k jejímu postoji, kdy žalobkyně od počátku zpochybnila
platnost výpovědi a domáhala se toho, aby byla u žalovaného dále zaměstnávána",
považoval za "přiměřené", aby žalobkyni byla poskytnuta náhrada mzdy za období
od 1.6.2006 do 31.5.2007, tedy za období jednoho roku, kdy měl její pracovní
poměr na základě neplatného rozvázání výpovědí ze dne 17.3.2006 skončit, v
celkové výši 261.720,- Kč; po odečtení již soudem prvního stupně pravomocně
přisouzených 79.110,- Kč zbývá k zaplacení 182.610,- Kč. Při určení výše
náhrady mzdy vyšel z průměrného měsíčního výdělku žalobkyně ve výši 21.810,- Kč
vypočteného za "druhé čtvrtletí 2006" a z toho, že náhrada mzdy přiznávaná
podle ustanovení § 61 zákoníku práce "zásadně nepodléhá žádné valorizaci". O
náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst.3
občanského soudního řádu a přiznal žalobkyni náhradu "v plné výši, když výše
plnění závisela v podstatě na úvaze soudu".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala (s výjimkou výroku o odmítnutí
odvolání žalobkyně) žalovaná dovolání. Namítá, že žalobkyně dosahovala "v
období přesahujícím 6 měsíců" v pracovním poměru u MUDr. M. G. s připočtením
částečného invalidního důchodu "v zásadě srovnatelného příjmu s příjmem, který
by jinak dosahovala u žalované", a že proto žalobkyni neměla být za toto období
přiznána náhrada mzdy. Žalované nelze důvodně vytýkat, že "trvala na rozvázání
pracovního poměru a nedohodla se se žalobkyní mimosoudně", neboť žalobkyně
vskutku porušila pracovní kázeň a výpověď z pracovního poměru byla prohlášena
za neplatnou jen proto, že "toto porušení nedosáhlo intenzity závažného
porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku
práce". Odvolací soud měl podle názoru žalované dále přihlédnout k tomu, že
pracovní poměr žalobkyně u žalované by stejně skončil ke dni 31.7.2006
"hromadnou výpovědí podle ustanovení § 52 zákoníku práce v souvislosti se
zavřením a rekonstrukcí prostor žalované". Při rozhodování o náhradě nákladů
řízení měl podle žalované postupovat podle ustanovení § 142 odst.2 občanského
soudního řádu, neboť nebyly splněny předpoklady k použití ustanovení § 142
odst.3 občanského soudního řádu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku změnil, popřípadě aby rozsudek odvolacího
soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že v pracovním poměru u MUDr. M. G. nepracovala za podmínek v
zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších než u žalované, neboť dosahovala
výdělek přibližně 17.250,- Kč měsíčně, zatímco průměrný plat všeobecných
zdravotních sester u příspěvkových organizací činil v roce 2006 23.391,- Kč
měsíčně, a u žalované by mohla pracovat jako staniční sestra stejně jako před
přiznáním částečného invalidního důchodu. Žalobkyně současně odmítla jako
spekulaci námitku žalované, že by její pracovní poměr skončil stejně již ke dni
31.7.2006 hromadnou výpovědí, neboť vůči žalobkyni "nebyly učiněny žádné
relevantní úkony podle § 52 zákoníku práce".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době -
vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před
1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do
31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a
objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze
dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání
jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník,
kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto
rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je
výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze
posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost,
že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma,
kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání
tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší
nebo změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn.
2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky
507.810,- Kč s příslušenstvím. Protože v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta,
nevznikla (nemohla vzniknout) žalované tímto rozhodnutím odvolacího soudu žádná
újma na jejích právech a nemůže mít tedy z objektivního hlediska žádný skutečný
zájem na jeho změně nebo zrušení. K podání dovolání proti tomuto výroku
rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna (subjektivně
legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243c odst.3 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Žalovaná dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě mzdy, která žalobkyni náleží "za
prvních 6 měsíců" po rozvázání pracovního poměru neplatnou výpovědí ze dne
17.3.2006; oproti soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal na této náhradě
mzdy 79.110,- Kč s úroky z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobkyni přísluší na této náhradě za dobu od 1.6. do 30.11.2006 dalších
51.750,- Kč s úroky z prodlení (celkem 130.860,- Kč s úroky z prodlení).
Žalovaná vůči tomuto rozhodnutí - jak vyplývá z dovolání - namítá, že mělo být
zohledněno, že "pracovní poměr žalobkyně u žalované by stejně skončil ke dni
31.7.2006 "hromadnou výpovědí podle ustanovení § 52 zákoníku práce v
souvislosti se zavřením a rekonstrukcí prostor žalované". Odvolací soud k této
námitce nepřihlédl v souladu s ustálenou judikaturou soudů, neboť náhrada mzdy
podle ustanovení § 61 zákoníku práce náleží až do doby, kdy zaměstnavatel
umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy bude rozhodnuto o žalobě o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru anebo kdy dojde jinak (na
základě jiné právní skutečnosti) k platnému skončení pracovního poměru (srov.
například právní názor vyjádřený ve Stanovisku k některým otázkám rozhodování
soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004),
aniž by bylo významné, že by (snad) pracovní poměr mohl být rozvázán dříve.
Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně o náhradě mzdy za dobu od 1.6. do 30.11.2006 tedy
není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR proto dovolání v
tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst.1 věty první o.s.ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 soudy
vycházely z hlediska skutkového stavu věci z toho, že žalobkyně po rozvázání
pracovního poměru u žalované na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne
17.3.2006 (která byla posléze pravomocným soudním rozhodnutím určena jako
neplatný právní úkon) nastoupila do zaměstnání u MUDr. M. G. jako "všeobecná
sestra", kde dosahovala výdělek 17.250,- Kč měsíčně, a že žalobkyni byl s
účinností od 26.5.2006 přiznán částečný invalidní důchod. Odvolací soud
uzavřel, že žalobkyně sice dosahovala v pracovním poměru u MUDr. M. G. s
připočtením částečného invalidního důchodu "v zásadě srovnatelného příjmu s
příjmem, který by dosahovala u žalované", že však při rozhodování o nepřiznání
náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce je třeba zohlednit
další kritéria, a to "postoj žalované, která vzniklou situaci zapříčinila tím,
že se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu řízení
neprojevila sebemenší snahu se s žalobkyní dohodnout mimosoudně, případně vůči
ní plnit své povinnosti, které pro ni vyplývaly z uzavřené pracovní smlouvy", a
okolnost, že náhrada mzdy "plní funkci nejenom alimentační, ale též představuje
určitou sankci vůči zaměstnavateli, který se zaměstnancem rozvázal pracovní
poměr". Odvolací soud se tak provedeným výkladem ustanovení § 61 odst.2
zákoníku práce odchýlil od ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že
judikatuře soudů neodpovídá ani posouzení ustanovení § 142 odst.3 občanského
soudního řádu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu
tak, že se žalobkyni na náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává
130.860,- Kč s úroky z prodlení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.
Otázku náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, provedeného
výpovědí žalované z pracovního poměru ze dne 17.3.2006, je třeba i v současné
době řešit - vzhledem k tomu, že výpovědní doba podle této výpovědi uplynula
dnem 31.5.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č.
88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb.,
č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988
Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č.
590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb.,
č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000
Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č.
177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb.,
č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004
Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č.
413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce").
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr
trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy; tato
náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (srov. § 61 odst.1 zák. práce). Přesahuje-li celková doba, za
kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud
na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil (srov. § 61 odst.2 zák. práce).
Ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního
poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání
pracovního poměru, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec
neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž
panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního
poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle
zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může)
pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání
pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec
oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní
poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen, jestliže zaměstnanci neumožnil
pokračovat v práci, poskytnout mu náhradu mzdy.
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 61 odst. 1 zák.
práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního
poměru přestal v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval
na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy
důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci
trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní
smlouvy. Zaměstnanec má tedy nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je
připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat;
není-li připraven a schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro
jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 odst.1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69,
uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a
v Závěrech ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým ustanovením
zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb.,
uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce nemá povahu sankce, ale
charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku
toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák.
práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon
tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl
následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (srov. též právní názor
vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2012 sp. zn. 21 Cdo
1511/2011).
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního
poměru zaměstnavatelem je - jak dále vyplývá z ustálené soudní judikatury
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo
1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz
42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1977, nebo bod IX. Stanoviska k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech
nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku
práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda
zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V
případě, že takové oznámení učinil, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného
výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až
do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru,
popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního
poměru jiným způsobem.
Požádal-li zaměstnavatel o snížení, popřípadě o nepřiznání náhrady mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, je podle ustálené judikatury soudů (srov.
zejména Stanovisko Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve
věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
zákoníku práce ze dne 9.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) především podstatné, zda
zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného
zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z
vážného důvodu. Významné je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl
zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu
sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v
místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za
výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci
bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího
místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec
vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce
sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce
rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v
pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel
nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení,
popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce
může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení
všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a
bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v
zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce
podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu
tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u
zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní
smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě
požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce
vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být
požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že
zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze
dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě
rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní
smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k
jejímu snížení.
Při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce
soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z
celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které
se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání.
Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo
rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o
platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s
nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje (srov. například
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.09.2002 sp. zn. 21
Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč.
2003).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném
právním posouzení věci, dospěl-li k závěru, že náhrada mzdy poskytovaná podle
ustanovení § 61 odst.1 zák. práce "představuje určitou sankci vůči
zaměstnavateli", a přihlédl-li (jako k právně významné skutečnosti) k "postoji
žalované, která vzniklou situaci zapříčinila tím, že se žalobkyní neplatně
rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu řízení neprojevila sebemenší snahu
se s žalobkyní dohodnout mimosoudně, případně vůči ní plnit své povinnosti,
které pro ni vyplývaly z uzavřené pracovní smlouvy".
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně vykonávala po neplatném
rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 17.3.2006 u MUDr. M. G. zásadně
rovnocenné zaměstnání, jestliže její mzda spolu s připočtením částečného
invalidního důchodu odpovídala výdělku, který by dosáhla u žalované, kdyby
nedošlo k podání neplatné výpovědi z pracovního poměru. Odvolací soud se však
náležitě nevypořádal s námitkou žalobkyně, že by mohla - i jako částečně
invalidní - nadále pracovat u žalované, u níž by měla vyšší mzdu než jakou
pobírá u MUDr. M. G.; kdyby bylo uvedené tvrzení žalobkyně pravdivé, nemůže
závěr odvolacího soudu o rovnocenných podmínkách u obou zaměstnavatelů bez
dalšího obstát.
Dovolací soud nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu při
rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podle ustálené judikatury soudů závisí
rozhodnutí o výši plnění z pohledu ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního
řádu na "úvaze soudu" tehdy, postupoval-li soud podle ustanovení § 136
občanského soudního řádu. V případě, že soud hodnotil, zda byly splněny
předpoklady pro vznik práva (nároku), nejde o úvahu soudu o výši plnění, ale o
právní posouzení základu věci, při němž je aplikace ustanovení § 142 odst.3
občanského soudního řádu vyloučena. Zkoumal-li tedy odvolací soud v
projednávané věci otázky, zda žalobkyně má nárok na náhradu mzdy poskytovanou
podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce a zda žalovaná důvodně požádala o
snížení (nepřiznání) náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zák. práce,
jednalo se o právní posouzení základu věci, jehož výsledek předurčoval
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst.1 nebo § 142
odst.2 občanského soudního řádu; užití ustanovení § 142 odst.3 občanského
soudního řádu mohlo přicházet v úvahu jen tehdy, kdyby žalobkyně měla "neúspěch
v poměrně nepatrné části".
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl
změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žalobkyni na náhradě mzdy za dobu od
1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává 130.860,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o
náhradě nákladů řízení správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v uvedených
výrocích podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu