Judikát 21 Cdo 339/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:21 Cdo 339/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.339.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Výklad projevu vůle
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 556 o. z. § 557 o. z. Kategorie rozhodnutí:E 21 Cdo 339/2026-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce PEMAT TRADING s. r. o. se sídlem v Jeseníku nad Odrou č. 298, IČO 26868792, zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská č. 1553, proti žalovanému JUDr. Milanu Čavojskému se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Na Bunčáku č. 1017/6, IČO 10632620, zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Majovským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dr. Šmerala č. 2317/12, o 180 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 140 C 21/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2025, č. j. 8 Co 181/2025-209, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2025, č. j. 8 Co 181/2025-209, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalobce poskytl žalovanému částku 180 653 Kč, jejíhož vrácení se podanou žalobou domáhal, z právního důvodu (na základě dodatku č. 1 ze dne 10. 11. 2021 ke smlouvě o poskytování právních služeb ze dne 3. 7. 2020) a že se žalovaný přijetím této částky (bezdůvodně) neobohatil (neboť tato částka představuje sjednanou odměnu za zastupování žalobce v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 Cm 46/2020). K tomuto závěru soudy dospěly na základě výkladu dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 3. 7. 2020, v němž bylo ujednáno, že „Sub. II. smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 3. 7. 2020 se mění tak, že nově zní: Advokátovi náleží odměna dle zák. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve výši dvojnásobku mimosmluvní odměny vypočtené z tarifní hodnoty dle ustanovení § 7 advokátního tarifu“ (podle původního znění čl.
II smlouvy o poskytování právních služeb advokátovi náležela smluvní podílová odměna ve výši 20 % z pravomocně přiznané částky a „veškeré přísudky přiznané v této věci soudem“).
4. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 občanského zákoníku).
Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 občanského zákoníku). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, vyloží se – jak vyplývá z ustanovení § 557 občanského zákoníku – „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
5. Postupovaly-li soudy při výkladu projevu vůle obsaženého v dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 3. 7. 2020 tak, že zjišťovaly úmysl jednajících výslechem osob, které tento projev vůle dne 10. 11. 2021 učinily (jednatele žalobce P. P. a žalovaného), a že přihlédly k následnému chování stran, zejména k zaplacení částky 180 653 Kč žalobcem žalovanému krátce po uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb (dne 25. 11. 2021) na základě „zálohového listu“ vystaveného žalovaným dne 22.
11. 2021, k tomu, že žalobcem uhrazená částka odpovídá odměně advokáta ve výši dvojnásobku mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a „režijním paušálům“ (po zvýšení o daň z přidané hodnoty) a že počet úkonů účtovaných žalovaným odpovídá i počtu jím provedených úkonů podle obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 46 Cm 46/2020, jakož i k tomu, že žalobce vrácení částky požadoval až v červenci 2023, je tento jejich postup, který vedl k vyjasnění projevu vůle (a nebyl proto důvod zabývat se tím, která ze stran text písemného právního jednání formulovala), zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
6. Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s výkladem (výsledkem výkladu) právního jednání – dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 3. 7. 2020, provedeným odvolacím soudem [namítá-li, že v dodatku č.
1 smlouvy není vyjádřena výslovně a nepochybně vůle smluvních stran, že by měl mít dodatek zpětnou účinnost, že dodatky (smluv) uzavírané mezi účastníky „neměly nikdy zpětnou účinnost“, že jazykové vyjádření „nově zní“ standardně označuje změnu s účinky ex nunc, nikoli ex tunc, a že zpětnou účinnost nelze dovodit „jen z následného plnění – zaplacením zálohy“]. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl [namítá-li, že závěry odvolacího soudu jsou „zcela nepodložené, nevyplývají ze skutkového stavu a listinných důkazů“, že „závěr odvolacího soudu, že částka ve výši 180 653 Kč odpovídá pěti úkonům právní služby, které před poskytnutím zálohy žalovaný poskytl, je vnitřně rozporný a nepravdivý“, že „odvolací soud na jedné straně deklaruje, že fakturovaná částka vychází z provedených úkonů (pěti úkonů), na straně druhé však zcela opomíjí, že okresní soud … uvádí, že žalovaný před uzavřením daného dodatku měl provést úkonů devět“, že „pokud bylo provedeno devět úkonů, pak postrádá logiku, že žalovaný chtěl vystavenou zálohou fakturou uhradit pouze část úkonů,“ že „toto konstatování soudu tak naopak podporuje argumentaci žalobce, že částka 180 653 Kč nemohla být odměnou za minulé úkony“, a že „pokud odvolací soud uvedl, že vystavená zálohová faktura měla pokrýt provedené úkony a potvrzuje zpětnou účinnost dodatku, tak je tento závěr v rozporu s provedenými důkazy“], a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že lze „důvodně uzavřít, že poskytnutá záloha ve výši 180 653 Kč nebyla úhradou na vykonané úkony, ale měla povahu zálohy na budoucí právní služby“), na základě nichž dochází k jinému výsledku výkladu právního jednání (dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 3.
7. 2020) než odvolací soud.
7. Dovolatel, který přípustnost dovolání zakládá na svém přesvědčení, že odvolací soud se při výkladu dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastníky dne 3. 7. 2020 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především pomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, setrvale vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o.
s. ř., jež by bylo možné porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, který byl uveřejněn pod č. 27/2025 Sb. rozh.
obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn.
32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, na která se tam odkazuje). Takový deficit však výklad právního jednání provedený odvolacím soudem – jak vyplývá z výše uvedeného – nevykazuje. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v „právním posouzení zpětné účinnosti smlouvy (tzv. smluvní retroaktivity)“, neboť také touto námitkou dovolatel jen zpochybňuje výsledek výkladu právního jednání, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci.
8. Nejvyšší soud rovněž ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
9. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
10. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
11. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu