USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se
sídlem v Praze 8, Urxova č. 430/4, proti žalované Niedax-Kleinhuis s. r. o. se
sídlem ve Veltrusech, Palackého č. 701, IČO 27164888, zastoupené JUDr. Mojmírem
Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí č. 351/6, o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod
sp. zn. 6 C 454/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 27. června 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Alice
Hejzlarové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 8, Urxova č. 430/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.
6. 2023, č. j. 23 Co 38/2023-327, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Rozhodnutí odvolacího soudu je [jeho závěr – vyplývající z odůvodnění
napadeného rozhodnutí –, že důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce nebyl naplněn] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak
3. Odvolací soud při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, za
jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr
výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, postupoval v souladu se
závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, jakož
i se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 11. 7. 2016, sp. zn.
21 Cdo 4585/2015. V uvedených rozhodnutích byl formulován závěr, že v případě,
kdy zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele dosahuje neuspokojivé pracovní
výsledky, může (smí) s ním zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr výpovědí jen
při splnění všech předpokladů uvedených v ustanovení § 52 písm. f) části věty
za středníkem zákoníku práce a je nepřípustné, aby uvedený stav, i když jsou
pracovní výsledky zaměstnance oprávněně hodnoceny zaměstnavatelem jako
neuspokojivé, byl důvodem k přijetí rozhodnutí o organizačních změnách ve
smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Výpověď podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce má zaměstnavateli umožnit, aby nadále zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám, a nikoliv aby prostřednictvím rozhodnutí o organizační změně a
nadbytečnosti rozvazoval pracovní poměr se zaměstnanci, u nichž není (byť
oprávněně) spokojen s dosahovanými pracovními výsledky. Rozhodnutí o
organizační změně, v důsledku kterého by se měl stát zaměstnanec pro
zaměstnavatele nadbytečným, proto nemůže být způsobilým důvodem k podání
výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce,
bylo-li přijato proto, že zaměstnavatel byl nespokojen s pracovními výsledky
tohoto zaměstnance.
4. V uvedeném rozsudku ze dne 27. 5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274,
Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění soudů, podle kterých jednatel
žalované dlouhodobě vyjadřoval nespokojenost s fungováním žalované v České
republice a docházelo v tomto směru mezi ním a žalobcem k „názorovým sporům“,
kdy jednatel žalované vytýkal žalobci především nedostatečné reportování o
obchodní činnosti a nedostatečnou péči o sklady žalované. Tato nespokojenost s
pracovními výsledky žalobce vedla žalovanou k přijetí organizačního opatření ze
dne 1. 5. 2018, jehož výsledkem bylo přijetí nového zaměstnance (I. S.) na
pracovní místo se sjednaným druhem práce „nástupce současného vedoucího
pobočky“, který převzal část stávající pracovní náplně žalobce, kterou žalobce
„nestíhal“, a žalobce (jako „ředitel obchodního zastoupení a key account“)
zajišťoval především péči o klíčové zákazníky. Následně (po čtyřech měsících)
po zjištění, že práci vykonávanou žalobcem a I. S. zvládne vykonávat jeden
zaměstnanec, žalovaná dne 31. 8. 2018 přijala nové organizační opatření, jímž
zrušila pracovní místo žalobce s tím, že veškeré činnosti nadále bude vykonávat
jako „obchodní ředitel“ I. S. Na obě organizační opatření vzhledem k jejich
krátké časové návaznosti a skutečnosti, že obě řešila nedostatky v řídící
činnosti obchodního zastoupení, jež měly původ v osobě žalobce, je proto třeba
nahlížet jako na jeden celek. Posuzováno v těchto souvislostech se potom nabízí
(rozuměj jako v úvahu připadající, resp. možný) závěr, že to byly neuspokojivé
pracovní výsledky žalobce, které byly důvodem jejich přijetí. Vzhledem k tomu,
že v uvedených souvislostech se soudy věcí nezabývaly, byly jimi vydané
rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nelze proto souhlasit s dovolací argumentací, podle které dovolací
soud ve svém zrušovacím (shora uvedeném) rozhodnutí své závěry „učinil nikoliv
na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem prvé a druhé instance, ale
provedl přehodnocení skutkového závěru“, pokud v odůvodnění uvedl: „Posuzováno
v těchto souvislostech se potom nabízí závěr …“. Ostatně soud prvního stupně,
jakož i odvolací soud – jak z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá – závěry
dovolacího soudu správně vyložily a zabývaly se tím, zda výsledky provedeného
dokazování odůvodňují skutkový závěr, že vzájemně provázaná organizační
opatření žalované ze dne 1. 5. 2018 a 31. 8. 2018 byla přijata proto, že
žalovaná byla nespokojena s pracovními výsledky žalobce.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů
přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242
odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „při podrobnějším zkoumání (v
širších souvislostech) se ukazuje, že faktický rozdíl v personální a
organizační situaci u žalované před účinností ‚prvního‘ opatření ze dne 1. 5.
2018 a po účinnosti ‚druhého‘ opatření ze dne 31. 8. 2018 je pouze v tom, že
byl žalobce nahrazen I. S., který poté, co dal do pořádku to, co žalobce
dlouhodobě zanedbával (nestíhal), převzal i druhou část žalobcových původních
povinností – přímý styk se zákazníky, s předpokladem, že na rozdíl od žalobce
(přes jeho zkušenosti) po zapracování zvládne obojí, tzn. jak key account, tak
back office“. Dále vzal v úvahu, že „jednatel žalované dlouhodobě vyjadřoval
nespokojenost s fungováním žalované v České republice a docházelo v tomto směru
mezi ním a žalobcem k názorovým sporům“ a že „provedeným opatřením ze dne 1. 5.
2018 a 31. 8. 2018 žalovaná vyřešila to, s čím se v předcházejícím období
dlouhodobě potýkala“. Učinil proto skutkový závěr, že „vše … nasvědčuje tomu,
že kdyby býval žalobce bezvadně plnil všechny povinnosti vyplývající z jeho
funkce vedoucího pobočky, neměla by žalovaná žádný důvod k uvedenému opatření v
roce 2018 přistupovat“, že „byť to … možná sama žalovaná na počátku (při
přijímání S.) takto konkrétně neplánovala, a skutečně mohla zprvu jednat v
domnění, že úkolů, které klade na bedra žalobce, je objektivně příliš, v období
po přijetí S. se přesvědčila, že podstata problému není v množství práce, ale v
osobě žalobce, který přes svou znalost produktů žalované a trhu nezvládá plnit
své pracovní povinnosti v potřebném rozsahu a kvalitě“. Odvolací soud proto po
skutkové stránce uzavřel, že „i kdyby se to plně netýkalo organizačního
opatření ze dne 1. 5. 2018, tak v případě organizačního opatření ze dne 31. 8.
2018 lze dovodit, že prvotním důvodem jeho přijetí byly neuspokojivé pracovní
výsledky žalobce, jehož teď (po přijetí S.) již bylo kým nahradit“.
7. Na základě takto zjištěného skutkového stavu proto odvolací soud v
souladu s uvedenými ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěl
k závěru, že žalovanou přijatá organizační opatření nezakládají důvod pro
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
8. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., pak
pomíjí, že jeho závěry na projednávanou věc nedopadají, neboť v projednávané
věci se nejednalo o situaci, kdy organizační opatření žalované byla přijata
tzv. „na oko“, ale o situaci, kdy organizační opatření bylo přijato k řešení
neuspokojivých pracovních výsledků žalobce. Stejně tak na poměry projednávané
věci nedopadají závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn.
21 Cdo 1011/2019, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21
Cdo 1494/2014, na něž dovolatelka v této souvislosti rovněž odkazuje, neboť
tato rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího
soudu v projednávané věci.
9. Namítá-li dovolatelka, že Nejvyšší soud tím, že v rozsudku ze dne 27.
5. 2022, č. j. 21 Cdo 3710/2020-274, nepřípustně „žalované ukládá, aby
preferovala určitý výpovědní důvod před jiným, ačkoli tak zákoník práce ani
žádný jiný právní předpis nečiní, a dokonce tak činí navzdory závěrům své
vlastní judikatury“, čímž se dopustil protiústavního soudcovského dotváření
práva, a že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu „se liší od jeho dosavadní
ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 2098/2004, dle něhož smí zaměstnavatel mezi výpovědními důvody zcela
volně vybírat)“, nebere náležitě v úvahu, že tyto námitky by byly opodstatněné
jen tehdy, kdyby bylo ve vztahu k žalobci současně naplněno více výpovědních
důvodů, mezi nimiž by žalovaná mohla vybírat (volit), k takové situaci však v
posuzovaném případě nedošlo, neboť výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce naplněn nebyl.
10. Nepřiléhavě též dovolatelka poukazuje na ochrannou funkci pracovního
práva, jejímž projevem je i ustanovení § 18 zákoníku práce, podle kterého „je-
li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro
zaměstnance nejpříznivější“. Vzhledem k výsledku sporu nemůže být totiž pochyb
o tom, že ochranná funkce pracovního práva se v projednávané věci naplnila.
11. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu