21 Cdo 3414/2024-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavní věřitelky IT credit, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pernerova č. 502/50, IČO 26444437, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, proti zástavním dlužníkům 1) P. P., a 2) J. P., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 159/56, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 72/2023, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2024, č. j. 29 Co 180/2024 -234, takto:
Dovolání zástavních dlužníků se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 180/2024-234, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka dovolatelů týkající se splnění podmínek řízení – právního zastoupení zástavní věřitelky. Rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že nebyl důvod se zabývat dalšími důkazními návrhy vztahujícími se k podpisu prokuristky na plné moci, jestliže sama prokuristka u odvolacího jednání „dotvrdila“, že advokátku k zastupování v tomto řízení zmocnila) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež dovodila, že pochybnost o pravosti plné moci a oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného nemohla rozumně vzniknout tam, kde byl žalobce osobně přítomen jednání před soudem, na němž byla ověřena jeho totožnost a v rámci kterého byl zástupcem zastoupen (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018). Pouze na okraj lze poznamenat, že tam, kde dovolatelé namítají, že D. P. při jednání odvolacího soudu nebyla přítomna a „nic takového netvrdila“, pouze zneužívají zjevné chyby v psaní v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž uvedl nesprávné příjmení prokuristky zástavního věřitele.
3. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka, zda při podezření na nepravost podpisu prokuristky zástavní věřitelky na plné moci lze tento podpis zhojit a neprovádět důkazy ke zjištění, zda nedošlo k trestnému činu maření spravedlnosti, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, když, jak vysvětleno shora, odvolací soud nepovažoval podpis prokuristky na plné moci za sporný.
4. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i řešení procesní otázky odvolacím soudem, jenž v případě, že neměl pochybnosti o oprávnění zástupce zastupovat účastníka v konkrétním řízení, se spokojil s prostou kopií plné moci a nevyžadoval – podle dovolatelů nezbytnou – plnou moc podepsanou zaručeným elektronickým podpisem nebo obsahující ověřovací doložku autorizované konverze (srov. shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4707/2018, a další rozhodnutí, na která odkazuje, nebo jeho usnesení ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1364/2024, a ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 136/2015). Odkazují-li dovolatelé v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 2 As 255/2015, tak opomíjejí, že toto rozhodnutí vykládá jiný procesní předpis, totiž § 37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
5. Dovolání není přípustné v části směřující proti výroku I usnesení odvolacího soudu, k němuž se vztahuje otázka týkající se oprávnění odvolacího soudu rozhodnout o připuštění vstupu vedlejšího účastníka, neboť rozhodnutím odvolacího soudu pod výrokem I se odvolací řízení nekončí (§ 237 o. s. ř.) a přípustnost dovolání nelze shledat ani podle § 238a o. s. ř.
6. Na dovolateli předložené otázce, zda oznámení o postoupení pohledávky, které není učiněno statutárním orgánem banky, ale zaměstnanci s reprodukovanými podpisy, splňuje náležitost na právní jednání této závažnosti, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a své rozhodnutí založil (mimo jiné) na tom, že postoupení pohledávky bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 2. 2023. Nedostatek notifikace (respektive prokázání) postoupení pohledávky vůči dlužníkovi má pouze ten následek, že dlužník dokáže přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli, a že postupníkovi není povinen plnit, dokud mu postupník postoupení pohledávky neprokáže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1606/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015); o takový případ (že by dlužník plnil dosavadnímu věřiteli) se však v posuzovaném případě nejednalo.
7. Dovolateli formulovaná otázka, zda byl postupitel před postoupením pohledávky postupníkovi povinen vyžádat si předem písemný souhlas P., vychází z jiného skutkového předpokladu (tedy že věřitel se s dlužníkem dohodne, že pohledávka nebude postoupena jiné osobě), než z jakého vycházel odvolací soud [že v dohodě bylo uvedeno, že „s postoupením žalovaný a P. (coby výstavce a avalista) souhlasí“]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Dovolací soud v projednávané věci rovněž neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.
O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
8. Otázka dovolatelů, zda došlo nenařízením prvního setkání s mediátorem k porušení práva na pokus o mimosoudní vyřízení věci, přípustnost dovolání nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu je (v posouzení, že pro postoje stran nelze předpokládat, že by dospěly ke společné dohodě, a že proto k nařízení mediace nepřistoupil) rovněž v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že první setkání s mediátorem nařizuje předseda senátu tam, kde to považuje za účelné a vhodné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 594/2019, uveřejněné pod č. 2/2020 ve Sb. rozh. obč.). Řešení této otázky ostatně vyplývá přímo z § 100 odst. 2 občanského soudního řádu a nečiní v praxi žádné výkladové těžkosti, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014); povinnost předsedy senátu nařídit první setkání s mediátory nelze dovodit ani z rozhodnutí Ústavního soudu citovaných dovolateli.
9. Přípustnost dovolání pak není způsobilá založit ani otázka týkající se nařízení prodeje zástavy ve prospěch zástavní věřitelky a námitky dovolatelů, že v katastru nemovitostí je stále zapsán původní věřitel a že jednání zástavní věřitelky není hodno soudní ochrany a je v rozporu s dobrými mravy, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. S odkazem na § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, založil odvolací soud své rozhodnutí (mimo jiné) na závěru, že postoupením pohledávky na zástavní věřitelku přešlo také zástavní právo, kterým byla pohledávka zajištěna, a že dočasný zápis původního zástavního věřitele v katastru nemovitostí na hmotněprávním postavení současné zástavní věřitelky nic nemění.
10. Nejvyšší soud proto dovolání zástavních dlužníků podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Dovolatelé současně s podáním dovolání navrhli odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku II do doby rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelů na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
12. O povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06-2, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu