21 Cdo 3509/2022-687
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce Odborového svazu KOVO se sídlem v Praze 3, náměstí
Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, zastoupeného JUDr. Jiřím
Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1, proti žalované
DEZA, a. s., se sídlem v Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 753, IČO 00011835,
zastoupené doc. JUDr. Martinem Štefkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Jungmannova č. 745/24, o určení, že žalobce působí u žalované jako odborová
organizace, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Základní
organizace Odborového svazu ECHO při DEZA, a. s. Valašské Meziříčí se sídlem v
Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 753, IČO 18055010, a 2) Odborového svazu ECHO
se sídlem v Praze 9, Rubeška č. 393/7, IČO 00225444, vedené u Okresního soudu
ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 215/2018, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června
2022, č. j. 16 Co 87/2022-646, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6
413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího
Podhajského, advokáta se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1.
1. Dopisem ze dne 31. 10. 2017, doručeným žalované dne 2. 11. 2017,
žalobce oznámil žalované, že u ní působí jako odborová organizace, neboť
splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 286 zákoníku práce. Přípisem ze dne 18.
6. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že má pochybnosti o tom, že žalobce nebo jeho
organizační jednotky mají právo působit, jednat a kolektivně vyjednávat u
žalované.
2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve
Valašském Meziříčí dne 9. 10. 2018 domáhal určení, že počínaje dnem 3. 11. 2017
působí u žalované jako odborová organizace. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je
odborovou organizací s předmětem činnosti určeným ve stanovách a že působí u
každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři členové
Odborového svazu KOVO evidovaní v Odborovém svazu KOVO nebo v jeho
organizačních jednotkách. Svou činnost zabezpečuje prostřednictvím svých
orgánů, organizačních jednotek a jejich orgánů, svých členů, funkcionářů a
zaměstnanců, příp. třetích osob. Jeho organizačními jednotkami bez právní
osobnosti jsou seskupení členů Odborového svazu KOVO zaměstnaných u jednoho
zaměstnavatele, volební obvody, krajská sdružení a odvětvové sekce.
Organizačními jednotkami s právní osobností jsou základní organizace OS KOVO a
sdružení základních organizací OS KOVO; tyto působí u zaměstnavatelů samostatně
a svým jménem. Dopisem ze dne 31. 10. 2017, doručeným dne 2. 11. 2017, žalobce
oznámil žalované, že u ní působí jako odborová organizace, a zároveň žalovanou
informoval o složení Výboru seskupení členů a o tom, že za odborovou organizaci
jedná pověřený zástupce v osobě D. Š. Vyjádřil přesvědčení, že oznámení bylo
učiněno řádně, žalovaná však od 18. 6. 2018, kdy zpochybnila právo žalobce u ní
působit, porušuje jeho právo jako odborové organizace u ní působit. Naléhavý
právní zájem na určení svého působení u žalované ve smyslu ustanovení § 80
občanského soudního řádu spatřoval v tom, že jde o jediný procesní postup, jímž
lze účinně zabránit všem dalším protiprávním jednáním žalované a předejít
opakovaným žalobám na splnění povinnosti.
3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Bránila se námitkou absence
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dále namítala, že ze stavu
zápisu ve spolkovém rejstříku nevyplývá, že žalobce u žalované působí, když
nemá ve stanovách působení v určitém odvětví ekonomiky, tedy ani působení v
chemickém průmyslu, a že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro působení u
žalované v podobě řádného písemného oznámení, když dopisem ze dne 31. 10. 2017
bylo žalované oznámeno působení žalobce prostřednictvím výboru seskupení členů,
které nemá právní subjektivitu, proto nemůže kolektivně vyjednávat a u žalované
působit v postavení odborové organizace. Nadto považuje jednání žalobce za
jednání v rozporu s dobrými mravy a za šikanózní výkon práva, neboť žalobci dle
jejího mínění nejde o hájení práv zaměstnanců u žalované a nastolení sociálního
smíru, ale směřuje k vyhrocení situace, včetně nezákonné stávkové pohotovosti s
cílem poškodit dobrou pověst žalované.
4. Vedlejší účastníci na straně žalované se připojili ke stanovisku
žalované s tím, že způsob vyjednávání se zaměstnavatelem formou vyhlašování
stávkové pohotovosti s mediálním přesahem považují za nepřijatelný. Navrhli
rovněž zamítnutí žaloby.
5. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ve věci
rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 19 C 215/2018-370, jímž
žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve
smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu. K odvolání žalobce Krajský
soud v Ostravě tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. 16 Co 6/2020-427, neboť
dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení ve věci prokázán je.
6. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí poté
rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 19 C 215/2018-608, žalobu znovu zamítl a
uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 48 302,20
Kč a vedlejším účastníkům na straně žalované 17 585,70 Kč k rukám jejich
zástupců. Vyšel ze skutkových a právních závěrů, podle nichž žalobce je
právnickou osobou zapsanou ve spolkovém rejstříku jako odborová organizace,
jejímž nejvyšším orgánem je sjezd a výkonné vedení je složeno z předsedy OS
KOVO a místopředsedů, přičemž jedním z místopředsedů OS KOVO je ode dne 16. 6. 2017 T. V. Členové výkonného vedení OS KOVO zastupují OS KOVO v plném rozsahu
samostatně. Písemné právní úkony, jimiž OS KOVO vznikají závazky a úkony v
oblasti finanční, musí podepisovat vždy dva členové výkonného vedení OS KOVO
společně. Odborový svaz KOVO ve smyslu stanov schválených sjezdem OS KOVO 15. –
17. 6. 2017 sdružuje své členy za účelem ochrany jejich hospodářských a
sociálních zájmů. OS KOVO a organizační jednotky OS KOVO se člení na
organizační jednotky s právní osobností a bez právní osobnosti. Mezi
organizační jednotky bez právní osobnosti patří seskupení členů s minimálním
počtem tří osob, které je zřizováno OS KOVO zápisem do Rejstříku a zrušeno
taktéž výmazem z Rejstříku. Orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo
Výbor seskupení členů. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že oznámením
ze dne 31. 10. 2017 oznámil žalobce žalované s odkazem na ustanovení § 286
zákoníku práce, že u žalované působí jako odborová organizace označená jako
Odborový svaz KOVO, když splňuje podmínky dle zákoníku práce, tedy že členy
Odborového svazu KOVO jsou alespoň tři zaměstnanci žalované a podle stanov je
Odborový svaz KOVO oprávněn zastupovat zaměstnance podle zvláštního zákona,
dále že za odborovou organizaci jedná pověřený zástupce pan D. Š, že k datu 31. 10. 2017 působí Odborový svaz KOVO u žalované prostřednictvím Výboru seskupení
členů, kdy jmenovitě uvádí sedm osob, mezi nimi D. Š., A. Z., L. K., M. K. a J. M. s tím, že Výbor seskupení členů je orgánem odborové organizace, která působí
u zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů, a za účelem plnění
zákonných povinností zaměstnavatele ve vztahu k odborové organizaci uvádí
kontakt na pověřeného zástupce odborové organizace, a to D. Š. s odkazem na
regionální pracoviště Odborového svazu KOVO ve Zlíně. Oznámení bylo podepsáno
místopředsedou Odborového svazu KOVO T. V. Z dokladu o doručování vzal soud za
prokázané, že oznámení bylo doručeno žalované dne 2. 11. 2017. K oznámení
nebyly připojeny žádné přílohy. Soud prvního stupně s odvoláním na závěry
přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo
641/2018, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021, dospěl k závěru, že
žalobce vůči žalované svou povinnost podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku
práce řádně a v plném rozsahu nesplnil.
Předeslal, že žádná právní norma
nestanoví povinnost odborové organizaci vymezit svou působnost pro určitý obor
či odvětví průmyslu nebo jen pro určité zaměstnavatele, vymezení v § 2 stanov
žalobce, z něhož vyplývá, že působí u každého zaměstnavatele bez ohledu na obor
či odvětví, ve kterých vyvíjí svou činnost, u kterého jsou v pracovním poměru
alespoň tři její členové, neodporuje platné právní úpravě. Dovodil, že žalobce
naplnil podmínku uvést údaj a prokázat, že alespoň tři jeho členové jsou u
žalované v pracovním poměru. Jmenovité uvedení čtyř členů Výboru seskupení
členů OS KOVO je dostatečně určité a žalovaná si mohla ověřit ve své databázi,
že byli v rozhodném období jejími zaměstnanci. Současně vzal za prokázané, že
všechny tyto čtyři osoby podepsaly přihlášky, tři z nich dne 30. 10. 2017 a
jedna dne 31. 10. 2017, členství v OS KOVO jim vzniklo dnem 1. 11. 2017 a k
okamžiku doručení oznámení tedy byly členy žalobce a současně zaměstnanci
žalované. Skutečnost, že nebyly předloženy jejich členské průkazy či že na
přihláškách není potvrzení o evidenci, neprokazuje opak, nadto výpovědi svědků
toto jednoznačně prokazují. Dospěl rovněž k závěru, že podpis jediného
místopředsedy odborového svazu na oznámení je dostačující, neboť oznámení o
působení odborové organizace je právním úkonem, z něhož primárně nevznikají
závazky a úkony v oblasti finanční, u nichž by bylo nutné, aby takovýto právní
úkon podepisovali dva členové výkonného vedení OS KOVO společně. Nesplněným
však shledal sdělení a prokázání, že stanovy odborové organizace upravují
působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 863/2021 součástí těchto údajů má být i konkrétní
informace o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn se
zaměstnavatelem jednat, a doložení tohoto údaje, k čemuž však nedošlo, protože
oznámení žalobce ze dne 31. 10. 2017 není doplněno stanovami žalobce ani
informací o možnosti se s nimi seznámit ve veřejně přístupné databázi. Usoudil,
že i kdyby přistoupil na argumentaci žalobce, že od 1. 1. 2014 jsou stanovy
povinně součástí sbírky listin spolkového rejstříku, přesto by uvedená podmínka
splněna nebyla, neboť z oznámení nevyplývá jednoznačně, řádně a určitě, se
kterým orgánem odborové organizace má žalovaná jako zaměstnavatel v
pracovněprávních vztazích jednat a který orgán odborové organizace je k tomu
oprávněn. V oznámení je totiž uvedeno, že za odborovou organizaci jedná
pověřený zástupce D. Š., který – jak bylo v řízení prokázáno – nebyl a není
zaměstnancem žalované, k datu oznámení žalovaná objektivně žádnou povědomost o
této osobě nemohla mít, a to ani s přihlédnutím k uvedení kontaktní adresy
osoby – regionální pracoviště Odborového svazu KOVO. K oznámení není doloženo
nic, co by osvědčovalo oprávnění či pověření D. Š. za žalobce s žalovanou v
pracovněprávních vztazích jednat.
Mimo to oznámení odkazuje zároveň na Výbor
seskupení členů, přičemž ze stanov žalobce vyplývá, že výbor seskupení členů je
orgánem Seskupení členů ve smyslu § 16a stanov, které je však organizační
jednotkou bez právní osobnosti, a proto nemůže za žalobce vstupovat do
pracovněprávních vztahů včetně kolektivního vyjednávání. Nadto nebylo v řízení
prokázáno, že by Seskupení členů u žalované bylo ve smyslu § 16a odst. 1 stanov
žalobce řádně zřízeno zápisem do Rejstříku, tato informace ve veřejně
přístupném rejstříku uvedena není. Usoudil, že vzhledem k následkům, které
oznámení o působení odborové organizace ve smyslu ustanovení § 286 odst. 4
zákoníku práce znamená pro právní postavení zaměstnavatele i pro další
odborového organizace, které případně u zaměstnavatele již působí, nelze od
dílčí vady takového právního jednání odhlédnout; pokud tedy jedna z podmínek
vyplývajících z ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce nebyla řádně naplněna,
je vadným celé právní jednání učiněné žalobcem dne 31. 10. 2017.
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 16 Co 87/2022-646, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě vyhověl, resp. určil, že žalobce působí u žalované jako odborová
organizace počínaje dnem 3. 11. 2017 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a
rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 41 268 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Podhajského (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Shodně se soudem prvního stupně shledal splněnou
podmínku oznámit a prokázat, že alespoň 3 členové žalobce jsou zaměstnanci
žalované. Zejména konstatoval, že 4 zaměstnanci žalované se ke svému členství v
odborové organizaci (míněno žalobce) přihlásili, a usoudil, že mohou-li státní
orgány do postavení a činnosti odborové organizace zasahovat jen v mezích
zákona, přičemž zákon nepředpokládá možnost soudního přezkumu vzniku a zániku
členství, jedná se o vnitřní záležitost odborové organizace, kterou soud není
oprávněn přezkoumávat. Otázkou „legitimity“ vzniku členství označených
zaměstnanců žalované ke dni 1. 11. 2017 se proto dále nezabýval. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl k závěru, že oznámení žalobce ze dne 31. 10. 2017
obsahovalo v době jeho doručení žalované (dne 2. 11. 2017) všechny náležitosti
stanovené v § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce, proto žalobci vzniklo oprávnění
působit u žalované jako odborová organizace od 3. 11. 2017. Odvolací soud
především přisvědčil argumentaci žalobce, že za situace, kdy právní úprava,
konkrétně ustanovení § 66 písm. a) a § 72 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o
veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských
fondů, s účinností od 1. 1. 2014 stanoví povinnost odborové organizace
uveřejnit stanovy ve veřejně přístupné sbírce listin, je s ohledem na formální
princip publicity veřejného rejstříku nadbytečné vyžadovat, aby odborová
organizace, která splnila povinnost uveřejnit stanovy ve sbírce listin, k
oznámení podle ustanovení § 286 odst. 4 zákoníku práce přikládala své stanovy
nebo informovala zaměstnavatele o možnosti se s nimi seznámit ve veřejném
rejstříku. Konstatoval, že ze spolkového rejstříku se podává, že stanovy
žalobce byly založeny do sbírky listiny již dne 23. 7. 2015 a jejich změna dne
28. 6. 2017, a oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce splnění
podmínky spočívající v tom, že stanovy upravují jeho působení u žalované a
oprávnění jednat, doložil, neboť žalovaná měla v době doručení oznámení možnost
seznámit se se stanovami žalobce ve sbírce listin, aniž by žalobce musel (byl
povinen) žalovanou o této možnosti informovat v oznámení podle ustanovení § 286
odst. 4 zákoníku práce. Neztotožnil se ani s názorem soudu prvního stupně, že
sdělení žalobce v jeho oznámení o orgánu odborové organizace, který je podle
stanov oprávněn s žalovanou jednat, je neurčité a nesrozumitelné.
Dovodil, že
ze stanov žalobce vyplývá, že Odborový svaz KOVO působí u jednotlivých
zaměstnavatelů buď přímo prostřednictvím seskupení členů jako organizačních
jednotek bez právní osobnosti, nebo formou tzv. základních organizací jako
organizačních jednotek s právní osobností, což je v souladu s právními
předpisy, a že výběr konkrétní formy působení u jednotlivých zaměstnavatelů je
jako otázka vnitřní organizační struktury zcela autonomní záležitostí žalobce;
neobstojí proto námitka, že žalobce nemůže u žalované působit jako odborová
organizace prostřednictvím seskupení členů jako organizační jednotky bez právní
osobnosti. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že stanovy žalobce vůbec
neupravují možnost ustavovat výbor seskupení členů, neboť podle § 16a odst. 3
stanov žalobce je orgánem seskupení členů odborový zástupce nebo výbor
seskupení členů, a toto ustanovení dále stanoví, že odborový zástupce nebo
výbor seskupení členů jsou orgánem odborové organizace působícím u
zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů. Žalované nepřisvědčil ani v
tom, že by podle oznámení byli oprávněni jednat s žalovanou současně D. Š. a
výbor seskupení členů. Z obsahu oznámení podle jeho názoru naopak jednoznačně
vyplývá, že příslušným orgánem odborové organizace, který působí u žalované, je
výbor seskupení členů jako kolektivní orgán složený ze 7 členů a že za tento
orgán je oprávněn navenek s žalovanou jednat samostatně D. Š. jako pověřený
zástupce (člen výboru seskupení členů), přičemž skutečnost, že D. Š. nebyl
zaměstnancem žalované, není pro posouzení věci významná. Poukázal na to, že v
praxi je zcela běžné, že v případě kolektivních orgánů právnických osob je
stanoven způsob jednání členů takového orgánu. Požadavek žalované, aby žalobce
u ní působil prostřednictvím samostatné základní odborové organizace s právní
osobností, shledal odporujícím ústavně garantovanému právu svobodně se
sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, a to bez
ohledu na žalovanou tvrzené „zavedené zvyklosti působení odborových svazů“. Jako odporující zásadě plurality odvolací soud odmítl argument žalované, že
zájmy zaměstnanců jsou u ní hájeny prostřednictvím tří odborových organizací,
které dlouhodobě u žalované působí, a nezabýval se ani dalšími tvrzenými
skutečnostmi, v nichž žalovaná spatřovala nemravnost či šikanózní výkon práva
žalobce, protože se mělo jednat o postupy žalobce až při následném kolektivním
vyjednávání, přičemž platnost právních jednání je třeba posuzovat k okamžiku a
se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno.
žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázek „zda k oznámení o působení odborové organizace musí
být přiloženy stanovy či toto musí obsahovat alespoň odkaz na stanovy odborové
organizace“ a „zda je určité právní jednání v identifikaci orgánu oprávněného
jednat za žalobce k pracovněprávnímu jednání za žalobce, když toto jednání
určuje podle žalobcových stanov neexistující orgán a současně zmocňuje k
jednání osobu, která je identifikována jednou jménem a příjmením a jednou jako
regionální pracoviště žalobce“, při jejichž řešení se odvolací soud podle
názoru dovolatelky odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 863/2021 a sp. zn. 21 Cdo 641/2018. Dovolatelka předně vytýká
odvolacímu soudu, že ač se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
863/2021 formálně opírá, ve skutečnosti se od něho zásadním způsobem odchýlil,
neboť nerespektoval jeho požadavek, „aby odborová organizace své působení u
zaměstnavatele řádně prokázala“, a jeho závěr, že „splnění podmínky spočívající
v tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a
oprávnění jednat, odborová organizace zpravidla doloží tím, že k oznámení
přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi
seznámit na veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž
stanovy zveřejnila“. Poukazuje na to, že podle napadeného rozsudku žalobce k
oznámení nepřiložil své stanovy ani neinformoval žalovanou, kde se s nimi může
seznámit. Dále zdůrazňuje, že již v řízení před soudem prvního stupně doložila
komplikovanou organizační strukturu žalobce, a má za to, že odvolací soud tím,
že přijal závěr, podle něhož by se sama měla investigativně seznamovat s
organizační strukturou žalobce a dohledávat klíčové údaje potvrzující, že
žalobce u žalované působí, rozhodl v přímém rozporu s právním názorem
vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 863/2021, podle něhož
smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních
vztazích není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace
působí, pátral a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Také
ohledně tvrzené neurčitosti identifikace orgánu žalobce oprávněného za žalobce
jednat dovolatelka namítá, že odvolacím soudem nebyly reflektovány závěry
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 863/2021. Zdůrazňuje, že odvolací
soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z obsahu oznámení jednoznačně
vyplývá, že příslušným orgánem odborové organizace, který působí u žalované, je
výbor seskupení členů a že úprava tohoto orgánu je obsažena v § 16a stanov
žalobce, avšak učinil tak, aniž provedl důkaz přečtením stanov žalobce. Vytýká
tedy odvolacímu soudu, že aniž provedl příslušný důkazní prostředek, bez
dalšího přehodnotil důkaz – stanovy žalobce a dospěl k opačnému skutkovému
závěru než soud prvního stupně. Mimo to namítá, že ustanovení § 16a stanov
žalobce orgán „Výbor seskupení členů“ vůbec neupravuje, resp. Že stanovy takový
orgán neznají ani neupravují, a že soud prvního stupně dospěl k závěru, že
orgánem žalobce je seskupení členů, nikoliv výbor seskupení členů. Argumentuje,
že Nejvyšší soud judikoval, že k jednání se zaměstnavatelem může být určen
příslušný orgán pouze stanovami, stanovy žalobce však orgán nazvaný „Výbor
seskupení členů“ neupravují, proto tento orgán ani nemůže být žalobcem určen k
tomu, aby za žalobce jednal. Odvolací soud podle názoru dovolatelky také zcela
ignoruje jazykové znění oznámení, z něhož vyplývá, že žalovaná byla současně
povinna plnit své povinnosti vůči regionálnímu pracovišti žalobce. Závěrem
vytýká odvolacímu soudu, že způsobem vedení dokazování zasáhl do jejího práva
na spravedlivý proces tím, že neprovedl dokazování přečtením § 16a stanov
žalobce a tím jí odepřel rovné postavení se žalobcem a stejnou možnost k
uplatnění jejích práv. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
9. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a odmítá, že by byly v rozporu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 641/2018 Nejvyšší soud
rozhodoval podle právních předpisů ve znění platném a účinném před účinností
zákona č. 304/2013 Sb., tedy podle právní úpravy, která povinnost odborové
organizace uveřejnit stanovy neobsahovala, navíc způsob doložení předmětné
povinnosti uvozuje slovem „zpravidla“, tam uvedené způsoby doložení sledované
podmínky jsou tedy pouze demonstrativní. Důkaz stanovami žalobce provedl soud
prvního stupně a učinil z něho mimo jiné zjištění, že podle § 16a stanov
žalobce orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo výbor seskupení
členů, tvrzení dovolatelky, že ustanovení § 16a stanov žalobce orgán „výbor
seskupení členů“ vůbec neupravuje, je tedy nepravdivé, stejně jako její
tvrzení, že soud prvního stupně dospěl k názoru, že orgánem žalobce je
seskupení členů, nikoliv výbor seskupení členů. Tvrzení dovolatelky, že by měla
plnit své povinnosti vůči Regionálnímu pracovišti OS KOVO, je zavádějící a
úmyslně zkreslené, neboť toto bylo v oznámení uvedeno výslovně a pouze jako
doručovací adresa pro písemný kontakt se členem Výboru seskupení panem D. Š.
Dovolatelka měla možnost bez jakéhokoliv „pátrání a investigativního
zjišťování“ nahlédnout do stanov žalobce dálkovým přístupem do sbírky listin
veřejného rejstříku, kde se stanovy na základě ustanovení § 66 zákona č.
304/2013 Sb. v době oznámení nacházely; o tom, že dovolatelka nepovažovala za
nutné tak učinit, svědčí mimo jiné skutečnost, že se žalobcem jako odborovou
organizací opakovaně jednala, a to dokonce i o uzavření kolektivní smlouvy, a
teprve po zásahu vedlejších účastníků na straně žalované již po dobu pěti let
účelovým a obstrukčním jednáním brání působení žalobce a části svých
zaměstnanců znemožňuje sdružovat se za účelem ochrany jejich sociálních a
hospodářských práv u žalované, což je v přímém rozporu s článkem 27 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
10. Vedlejší účastníci na straně žalované ve vyjádření k dovolání
uvedli, že je jednoznačně podporují a považují je za správné a důvodné. V
obsahu vyjádření rozvádějí své názory na to, že žalobce nemá ve stanovách
vymezenou působnost u žalované, že nebyly splněny podmínky vzniku členství
údajných členů seskupení členů, že žalobce jedná v rozporu „s dobrými mravy
Českomoravské konfederace odborových svazů“; tyto výtky se ovšem míjí s
dovolacími důvody vymezenými dovolatelkou. Shodně s ní vedlejší účastníci
namítají, že v oznámení ze dne 31. 10. 2017 je určen k jednání orgán, který
stanovy žalobce neznají, a mají za to, že takové oznámení je z povahy věci
neplatné a nemůže vyvolat žádné právní účinky. Navrhli, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil nebo aby věc vrátil k novému projednání před odvolacím soudem.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu)
projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
14. Žalovaná v bodu III. B dovolání vyčítá odvolacímu soudu skutkový
závěr, že orgánem odborové organizace působícím u žalované je výbor seskupení
členů, přičemž odvolací soud měl pochybit tím, že dospěl k opačnému skutkovému
závěru než soud prvního stupně, aniž by příslušný důkazní prostředek (stanovy
žalobce) provedl k důkazu. K existenci této tvrzené vady by však dovolací soud
nemohl přihlédnout ani za podmínek § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť
dovolatelka připisuje odvolacímu soudu postup, který neučinil. Odvolací soud
totiž v předmětné otázce vycházel nikoliv z odlišného, ale ze shodného
skutkového závěru jako soud prvního stupně. Soud prvního stupně učinil závěr,
že „orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo Výbor seskupení
členů“ (viz bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze stejného
skutkového závěru vyšel i odvolací soud (viz bod 27 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), který však předmětné ustanovení stanov dále vykládal jinak,
než soud prvního stupně – učinil tedy jiný právní závěr; žalovaná však proti
tomuto právnímu závěru žádnou právní otázku jako dovolací důvod neformuluje.
Odkazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo
863/2021, ovšem ten se problematikou výkladu (zde stanov) nijak nezabývá.
15. Odhlédnuto tedy od žalovanou vytýkané vady řízení (jíž se však
odvolací soud, jak bylo vysvětleno výše, nedopustil) je dovolání žalované v
ostatním obsahu bodu III. B jen pouhou kritikou právního posouzení odvolacího
soudu, jež však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť
tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu
vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
16. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že přípisem ze dne 31. 10. 2017 žalobce oznámil žalované s odkazem
na ustanovení § 286 zákoníku práce, že u žalované působí odborová organizace
Odborový svaz KOVO. Oznámení bylo doručeno žalované dne 2. 11. 2017 a nebyly k
němu připojeny žádné přílohy. Stanovy žalobce schválené VII. sjezdem OS KOVO,
15. – 17. 6. 2017 jsou od 28. 6. 2017 založeny ve veřejně přístupné části
sbírky listin spolkového rejstříku.
17. Za tohoto stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je povinností odborové organizace
přiložit k oznámení o splnění podmínek působení u zaměstnavatele své stanovy,
či jinak na ně odkázat, jsou-li tyto obsaženy ve sbírce listin ve veřejném
rejstříku. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla
dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že oznámení o působení odborové organizace bylo učiněno 2. 11. 2017 –
podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2017
(dále jen „zák. práce“).
19. Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí
u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle
stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru;
kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen
odborová organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují
stanovy odborové organizace.
20. Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové
organizace u zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy
zaměstnavateli oznámila, že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li
odborová organizace tyto podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez
zbytečného odkladu oznámit.
21. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018), že oznámení odborové organizace
zaměstnavateli podle § 286 odst. 4 zák. práce, že splňuje podmínky podle § 286
odst. 3 zák. práce, je pracovněprávním úkonem (jednáním). Obsahovými
náležitostmi tohoto oznámení jsou nejen údaje o tom, že stanovy odborové
organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat a že
alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale také
doložení sdělovaných údajů. Splnění těchto podmínek (spočívajících v tom, že
stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění
jednat) doloží odborová organizace zpravidla tím, že k oznámení přiloží své
stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na
veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy
zveřejnila. Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně poznamenal, že posuzuje
stav v době, kdy právní úprava nestanovila povinnost odborové organizace
uveřejnit stanovy (jeho závěry pak následně cituje i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021, jenž rovněž neposuzoval právní
otázku publicity listin založených ve sbírce listin veřejného rejstříku).
22. Evidence odborových organizací se změnila od 1. 1. 2014, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a
fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“). Podle něho
se odborové organizace zapisují do spolkového rejstříku [§ 26 odst. 1 písm. a)
z. v. r.].
23. Spolkový rejstřík je veřejným rejstříkem ve smyslu ustanovení § 1
odst. 1 z. v. r. Součástí veřejného rejstříku je sbírka listin (§ 2 odst. 1
věta druhá z. v. r.), v níž jsou obsaženy rovněž stanovy odborové organizace [§
66 písm. a) z. v. r.]. V ustanovení § 3 z. v. r. je vyjádřen princip formální
publicity veřejného rejstříku, spočívající v právu každého na (dálkový) přístup
rovněž k listinám zakládaným do sbírky listin (srov. například HAVEL, Bohumil,
ŠTENGLOVÁ, Ivana, DĚDIČ, Jan, JINDŘICH, Miloslav a kol.: Zákon o veřejných
rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2015, s. 6).
24. Princip materiální publicity pak (mimo jiné) znamená, že údaje a
obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči
třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí
osobě byly známy dříve (§ 8 odst. 2 věta prvá z. v. r.). Tento princip se tak
jednoznačně uplatňuje i ve vztahu k obsahu listin obligatorně zakládaných do
sbírky listiny (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021,
sp. zn. 27 Cdo 1739/2021).
25. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo
641/2018, Nejvyšší soud vysvětlil rovněž smysl a účel oznámení odborové
organizace, že splňuje podmínky působení u zaměstnavatele. Zaměstnavatel totiž
může vůči odborové organizaci plnit povinnosti stanovené mu zákonem jen tehdy,
má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle
ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy
postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby
zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, „pátral“ a
skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Naopak, jak v zájmu
zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace
v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího „zástupce zaměstnanců“ je,
aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo postaveno najisto, od
kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí.
26. V posuzované věci je tak podstatné, že ke dni, v němž bylo
zaměstnavateli doručeno oznámení odborové organizace o počátku jejího působení
u zaměstnavatele, byly již ve sbírce listin veřejného rejstříku zveřejněny její
aktuální stanovy a tyto byly dálkově přístupné. Ze zákona (bez nutnosti
dodatečného informování) se prosadil princip formální publicity veřejného
rejstříku. Ve stejný den se tak zaměstnavatel mohl prostřednictvím dálkového
přístupu seznámit se stanovami a přesvědčit se, zda údaje uvedené v oznámení
odpovídají jejich obsahu. Účel zákona zůstal zachován, neboť zaměstnavatel měl
(mohl mít) k dispozici relevantní informace ze stanov před tím, než odborové
organizaci měla vzniknout u něho oprávnění (§ 286 odst. 4 zák. práce). Nebylo
proto nutné stanovy odborové organizace, které byly obsaženy ve sbírce listin
veřejného rejstříku, k oznámení přikládat, ani oznamovat, že je možné se s
jejich zněním seznámit ve veřejném rejstříku (prostřednictvím dálkového
přístupu).
27. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného
– z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno,
že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada
řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
29. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a proto je povinna nahradit žalobci
jeho náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že
oba vedlejší účastníci mají stejná práva a povinnosti jako účastník řízení,
jsou povinni vedle žalované, jíž ve sporu pomáhali, zaplatit s ní společně a
nerozdílně žalobci náklady řízení. Důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. ve vztahu
k vedlejším účastníkům, kteří po vydání napadeného rozhodnutí i v dovolacím
řízení vystupovali na podporu procesně neúspěšné žalované, dovolací soud
neshledal.
30. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální
sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly
žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč
(srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Jiří Podhajský, osvědčil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za
dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.)
podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů] ve
výši 1 113 Kč.
31. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni
zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobci k
rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do
3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu