USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou,
advokátkou se sídlem v Táboře, 9. května č. 678/20, proti žalované ORDINACE
MARADA s. r. o. se sídlem v Táboře, Petra z Ústí č. 1363/11, IČO 02358883,
zastoupené Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Týnská č. 1053/21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 219/2022, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22.
června 2023, č. j. 15 Co 134/2023-172, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
– pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2023, č. j. 15 Co 134/2023-172, není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li
stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Shledává-li žalovaná dovolání přípustným proto, že dovolací soud by měl
předestřenou otázku, zda „běží prekluzivní lhůta v době, kdy soud pravomocným
rozhodnutím zakázal osobě jednající za žalovanou jakkoliv jednat vůči žalobkyni
a zároveň jakkoliv ji kontaktovat, a to vše pod sankcí trestu plynoucího ze
spáchání přečinu dle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zák.“, posoudit jinak, než jak
ji posoudil odvolací soud a soud prvního stupně, pak takový předpoklad
přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně
vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ otázky
vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení
by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. již
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.). Předestřená otázka není způsobilá založit přípustnost podaného dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. ani pokud ji dovolatelka předkládá jako otázku dovolacím
soudem dosud neřešenou, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí
nezávisí. Odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Vyšel totiž
ze zjištění, že v době, kdy bylo jedinému jednateli žalované rozhodnutím
Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 12. 2021 sp. zn. 4 Nc 5102/2021 uloženo
dočasně opustit společné obydlí se žalobkyní a jeho bezprostřední okolí,
nevstupovat do společného obydlí, jeho bezprostředního okolí a okolí žalobkyně
a zdržet se setkávání se žalobkyní, jejího nežádoucího sledování a obtěžování,
tento za žalovanou jednal sám nebo prostřednictvím svého právního zástupce, měl
k dispozici druhou ordinaci, mohl komunikovat i prostřednictvím elektronických
či doručovacích služeb či jinak, což i činil (výzva k vrácení peněz, reakce na
záměr prodeje kmene pacientů), a pokud by potřeboval nějakou věc ze společného
obydlí (ordinace v něm), kam měl dočasně zakázán přístup, mohl požádat soud o
umožnění jednorázového vstupu za účelem vyzvednutí příslušných věcí za
asistence soudu, přičemž žalovaná ani netvrdila, že by k podání výpovědi byla
taková věc potřebná.
Dovodil, že při těchto skutkových okolnostech aplikace
hypotézy „zakotvené“ v § 650 občanského zákoníku, podle něhož promlčecí lhůta
neběží po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit, vůbec nepřichází
v úvahu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze
důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Vlastní verzi skutkového stavu formuluje dovolatelka také tím, že předestřenou
právní otázku staví na předpokladu, že „soud pravomocným rozhodnutím zakázal
osobě jednající za žalovanou jakkoliv jednat vůči žalobkyni“. Tento skutkový
předpoklad odporuje výše uvedeným skutkovým závěrům, k nimž dospěl odvolací
soud (viz zejména bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a soud prvního
stupně (viz bod 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); na jeho základě
zformulovaná právní otázka pak není způsobilá založit přípustnost dovolání. Pro úplnost lze uvést, že výše uvedené platí také o otázce předkládané
dovolacímu soudu v čl. IV dovolání, „od kdy běží zákonná prekluzivní lhůta,
pakliže jeden z pilířů státní moci svým vykonatelným rozhodnutím objektivně
způsobí nemožnost obchodní společnosti právně a jakkoliv jinak jednat vůči
třetí osobě, tj. způsobí překážku ve věci, a to za situace, kdy ustanovení o
vykázání neumožňuje zamezit jedinci výkon povolání a vstup na pracoviště, což
mělo za následek zákonem zřejmě nedovolené omezení podnikatelské činnosti
právnické osoby“. Navíc k této otázce, stejně jako k otázce obsažené v čl. III
dovolání, zda odvolací soud dospěl „k tomu, že právo žalované podat výpověď z
důvodu § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodů uvedených pod bodem 2. a 4. bylo
prekludované, ústavně konformním způsobem nebo na základě extenzivního či
extrémního výkladu práva? Výkladu práva, kdy odvolací soud nezohlednil, že
Okresní soud v Táboře znemožnil osobě jednatele žalované jakkoliv kontaktovat
žalobkyni v období od 22. 12. 2021 do 15. 3. 2022 (viz usnesení založená ve
spise č. j. 4 Nc 5102/2021-28 a č. j.
4 Nc 5201/2022-78)“, dovolatelka
neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky
než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby
dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má
být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody
přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také
správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Měla-li tedy dovolatelka v úmyslu i ve vztahu k posledně uvedeným dvěma
otázkám, resp. jejich prostřednictvím, založit přípustnost dovolání, pak
dovolání v této části nelze věcně projednat již proto, že trpí vadami, které
nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze
v dovolacím řízení pokračovat. Závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá přivodit ani námitka dovolatelky,
že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vydáním nepředvídatelného a
překvapivého rozhodnutí, opřená o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03. Uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost
dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva,
nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V
projednávané věci není důvod pro závěr, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím
překvapivým a došlo tudíž k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která
podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k postulátům ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 411/2005, uveřejněný pod č. 214/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, či nález ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2001/2009, uveřejněný
tamtéž pod č. 65/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka
nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k
něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před
soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy,
jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také
účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
15. 1. 2016, sp. zn.
21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu
spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.