USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně H. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v
Brně, Lidická č. 960/81, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most se sídlem
magistrátu v Mostě, Radniční č. 1/2, IČO 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem
Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, a 2) Základní
škole, Most, Zdeňka Štěpánka 2912, příspěvkové organizaci, se sídlem v Mostě,
Zdeňka Štěpánka č. 2912/8, IČO 47326239, zastoupené JUDr. Petrem Veselým,
advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, o neplatnost odvolání z
vedoucího pracovního místa, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C
183/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 11. prosince 2023, č. j. 8 Co 194/2023-215, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 11. 12. 2023, č. j. 8 Co 194/2023-215, není přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z
vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2)] v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
3. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení § 80
o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] má především
preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce
dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna
tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním
prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti.
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající
se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam,
kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č.
17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.).
Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má
právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože
by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít.
Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu
jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná
také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise
Soudní judikatura).
4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3863/2007, uveřejněném pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, vyslovil,
že odvolaný ředitel školské právnické osoby, ředitel příspěvkové organizace
nebo vedoucí organizační složky státu má ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.
naléhavý právní zájem na určení, že jeho odvolání z funkce je neplatné, za
předpokladu, že dosud (platně) neskončil jeho pracovní poměr u školské
právnické osoby, příspěvkové organizace nebo státu a že otázka neplatnosti
odvolání z funkce již nebyla vyřešena v souvislosti se soudním rozhodnutím o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Uvedený předpoklad potom není splněn v
případě, kdy školská právnická osoba, příspěvková organizace nebo organizační
složka státu učinila právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a
ředitel podal u soudu žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání podle
ustanovení § 72 zákoníku práce; v takovém případě totiž žaloba o určení
neplatnosti odvolání ředitele příspěvkové organizace z vedoucího pracovního
místa nemůže naplňovat preventivní účel žaloby o určení podle ustanovení § 80
o. s. ř., neboť uvedené určení nadále není objektivně způsobilé vytvořit pevný
právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejít tím dalším žalobám,
a její podání vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3182/2021).
5. V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že po
odvolání žalobkyně z pracovního místa ředitelky školy žalobkyně a žalovaná 2)
uzavřely dohodu o novém pracovním zařazení žalobkyně na pracovní místo učitelky
(s účinností od 1. 8. 2020), na kterém žalobkyně práci vykonávala až do 31. 7.
2021, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi učiněné
žalobkyní. Jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na
určení neplatnosti odvolání z pracovního místa ředitelky školy je proto v
souladu se shora uvedenými judikaturními závěry.
6. Dovolatelka namítá, že práci učitelky od 1. 8. 2020 u žalované 2)
vykonávala v souběžném pracovním poměru a že písemná právní jednání žalobkyně a
žalované 2) – „pracovní smlouva“ a „dohoda o změně pracovního zařazení“ ze dne
31. 7. 2020 – představují zdánlivá právní jednání, neboť za žalovanou 2) k
jejich uzavření nebyla oprávněná zástupkyně ředitele školy („ve smyslu § 131
odst. 1 školského zákona je statutárním orgánem školské právnické osoby její
ředitel“), že pak „musí být nutně i zdánlivá výpověď žalobkyně z pracovního
poměru, neboť ta směřovala vůči zdánlivé pracovní smlouvě“, a že její pracovní
poměr k žalované 2) „ve stadiu po odvolání z funkce“ nadále trvá. Přehlíží
přitom, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že dohoda o novém
pracovním zařazení ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce byla mezi účastníky
uzavřena jinak než písemně, když vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně práci
učitelky od 1. 8. 2020 do 31. 7. 2021 pro žalovanou 2) „fakticky“ vykonávala
(body 18 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolací námitky tedy
žalobkyně buduje na jiných skutkových závěrech, než ze kterých odvolací soud
vycházel.
7. Dovolatelka zde přehlíží, že správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení
probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013
důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s.
ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše
pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných
skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném
rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
8. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory
mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky
nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného
„extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového
stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování
základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na
její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě
nejedná.
9. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na
„dosud nevyřešené“ otázce, „zda je osoba zástupkyně ředitele školské právnické
osoby oprávněna ji zastupovat v rámci právního jednání ve vztahu k jejím
zaměstnancům, a to za situace, kdy nedisponuje plnou mocí ani pověřením k
takovému právnímu jednání“, a tato otázka proto přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
10. Poukazuje-li dovolatelka na podporu své argumentace o existenci
naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího
pracovního místa ředitelky žalované 2) na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, pak nebere náležitě v úvahu, že tento nález
vychází z jiného skutkového stavu, než který byl dán v projednávané věci.
Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil názor, že splnění zvláštní procesní
podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nutné ve vztahu k
tvrzením žalobce zkoumat v každém konkrétním případě, a to vždy podle okolností
dané věci, resp. vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého
jednotlivého případu, přičemž zvláštní okolnosti byly v tomto konkrétním
případě shledány Ústavním soudem v tom, že neplatné odvolání („pro závažné
porušení a neplnění právních povinností“) žalobkyni podle jejího tvrzení
znevýhodňovalo při hledání nového zaměstnání, zasahovalo do její dobré pověsti
a neumožňovalo jí získat příslušnou podporu v nezaměstnanosti. Žádné takové (či
jiné) zvláštní okolnosti však v nyní projednávané věci nebyly zjištěny, neboť
žalobkyně nebyla odvolána pro neplnění pracovních povinností a ze skutkových
zjištění soudů vyplynulo, že po skončení pracovního poměru u žalované 2) byla
žalobkyně zaměstnána od 1. 8. 2021 jako učitelka u Základní školy a Mateřské
školy Litvínov, Podkrušnohorská 1589, kde ke dni vyhlášení rozhodnutí
odvolacího soudu působila jako zástupkyně ředitele.
11. Námitky dovolatelky, že „odvolací soud v napadeném rozsudku
aproboval postup soudu prvního stupně spočívající v tom, že nepřipustil
rozšíření žaloby“, že „o tomto návrhu žalobkyně bylo rozhodováno v rámci
jednání dne 4. 5. 2022, a to v jiném složení senátu, než v jakém řízení
následně pokračovalo“, že [vzhledem k tomu, že důvodem zrušení v pořadí prvního
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem bylo porušení zásady zákonného
soudce (přísedícího)] „nebyl dán prostor pro postup dle § 119 odst. 3 o.s.ř.“,
ale „mělo být opětovně rozhodnuto o návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby“,
nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou
vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací
soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze
tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané
věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může
založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv
„pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení
Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
12. Z obsahu dovolání vyplývá, že jím žalobkyně napadá rozhodnutí
odvolacího soudu „v plném rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti
výrokům II a III o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti části výroku I,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu