21 Cdo 3559/2021-123
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně L. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Danou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany č. 139/1,
proti žalované A. T., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ing. Adamem
Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná č. 382/2, o 246 589 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 324/2020, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna
2021, č. j. 15 Co 94/2021-109, takto:
I. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku rozsudku krajského
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne
19. března 2021, č. j. 4 C 324/2020-74, ve výrocích II a III se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Tachově dne 9. 12. 2020 se
žalobkyně domáhala zaplacení 246 589 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 4. 2018
do zaplacení s tím, že pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 12. 2015
uzavřené s původním zaměstnavatelem E. ve funkci vedoucí finančního oddělení.
Dne 2. 10. 2017 došlo k prodeji závodu E. žalované a k témuž datu došlo k
přechodu práv a povinností zaměstnanců. Pracovní poměr žalobkyně byl ukončen
její výpovědí z důvodů uvedených v § 339a zákoníku práce a skončil ke dni 28.
2. 2018. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 7. 2020, č.
j. 4 C 13/2018-242, bylo rozhodnuto, že k rozvázání pracovního poměru žalobkyně
výpovědí ze dne 1. 12. 2017 došlo z důvodu podstatného zhoršení jejích
pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z
pracovněprávních vztahů z původního zaměstnavatele E. na přejímajícího
zaměstnavatele A. T. Žalobkyně proto uplatnila nárok na odstupné podle § 67
odst. 1 písm. c) zákoníku práce.
2. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 4 C
324/2020-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 225 517,72 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 1. 4. 2018 do zaplacení
(výrok I), žalobu zamítl co do 21 071,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 %
z této částky od 1. 4. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 43 597,35 Kč k rukám
advokátky JUDr. Dany Kolaříkové (výrok III). Základ nároku žalobkyně shledal
důvodným. Při stanovení odstupného ve výši trojnásobku průměrného měsíčního
výdělku žalobkyně vycházel z její mzdy a odpracované doby ve 4. čtvrtletí roku
2017, neboť pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 28. 2. 2018.
Nesouhlasil však se žalobkyní, že by do výpočtu průměrného výdělku měla být
zahrnuta pololetní odměna vyplacená ve mzdě za červenec 2017, neboť je
ustáleným zvykem, že odměna se vyplácí zpětně za vykonanou práci. Odměna byla
tedy vyplacena za prvé pololetí roku 2017 a není možné ji zohlednit při
stanovení „průměrné měsíční mzdy“ v posuzovaném případě. Nesouhlasil rovněž s
názorem žalované, že by se při určení odstupného nemělo vycházet ze mzdy 75 000
Kč měsíčně podle mzdového výměru ze dne 4. 1. 2016, a poukázal na to, že u
žalobkyně došlo i k dalším příkladům zhoršení pracovních podmínek vyjma snížení
mzdy.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 8.
2021, č. j. 15 Co 94/2021-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části, tedy ve výrocích II a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu),
a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího
řízení 7 018 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M. (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud souhlasil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že odměna vyplacená žalobkyni v
červenci 2017 náležela za práci vykonanou v prvním pololetí roku 2017, a nebylo
ji tak možné zohlednit při výpočtu průměrného výdělku žalobkyně.
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
První dovolací důvod spatřuje v právní otázce, dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu neřešené, z jakého rozhodného období je nutné vycházet pro
účely ustanovení § 339a odst. 1 a 2 zákoníku práce. Za rozhodný okamžik
považuje den, kdy práva a povinnosti přešly na nového zaměstnavatele, pokud by
takovým dnem docházelo k podstatnému mzdovému poklesu u dotčeného
zaměstnavatele. Při řešení druhé právní otázky se odvolací soud podle
dovolatelky odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (prezentované v
rozsudcích sp. zn. 21 Cdo 1836/2010, 21 Cdo 544/2020 a 21 Cdo 2343/2015) v tom,
že nezohlednil při výpočtu průměrného výdělku pololetní odměnu ve výši 40 000
Kč zúčtovanou žalobkyni k výplatě v červenci 2017. Podle dovolatelky měla být
tato odměna zohledněna do výdělků ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017 v částce 6 462
Kč s ohledem na dobu odpracovanou v tomto čtvrtletí. Správný výpočet
pravděpodobného výdělku žalobkyně za 20 odpracovaných dnů ve čtvrtém čtvrtletí
roku 2017 by tak měl vycházet z průměrného hodinového výdělku ve výši 472,61
Kč. Třetí dovolacím důvodem je podle žalobkyně vada řízení spočívající v tom,
že odvolací soud neprovedl důkaz mzdovými listy žalobkyně, které byly přílohou
znaleckého posudku, přičemž provedení tohoto důkazu nebránila koncentrace
řízení. Odvolací soud mohl odůvodnit zamítnutí návrhu na provedení důkazu jako
nadbytečného, protože by jím byly zjišťovány skutečnosti zjištěné již z jiných
důkazů; odvolací soud takto však neargumentoval. Žalobkyně navrhla změnu výroku
I rozsudku odvolacího soudu tak, že jí bude vůči žalované přiznána částka 21
071,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 4. 2018
do zaplacení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v
části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř.
není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
9. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobkyně uzavřela dne 2. 12. 2015 pracovní smlouvu se
zaměstnavatelem E. se dnem nástupu do zaměstnání dne 4. 1. 2016 na místo
vedoucí finančního oddělení s místem výkonu práce XY; pracovní poměr byl
uzavřen na dobu neurčitou. Žalobkyni náležela podle mzdového výměru ze dne 4.
1. 2016 mzda ve výši 75 000 Kč měsíčně, jejíž splatnost byla stanovena na 17.
den v měsíci. S účinností ke dni 2. 10. 2017 došlo k prodeji závodu E. žalované
a v souvislosti s tím došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů na žalovanou. Žalobkyně dne 1. 12. 2017 předala žalované výpověď z
pracovního poměru a pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby dne 28. 2.
2018. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 7. 2020, č. j.
4 C 13/2018-242, bylo rozhodnuto, že k rozvázání pracovního poměru žalobkyně
výpovědí ze dne 1. 12. 2017 došlo z důvodu podstatného zhoršení jejích
pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností z
pracovněprávních vztahů z původního zaměstnavatele E. na přejímajícího
zaměstnavatele A. T. Součástí hrubé mzdy žalobkyně za měsíc červenec 2017 byla
pololetní odměna ve výši 40 000 Kč.
10. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, z jakého rozhodného období je
nutné vycházet při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance pro stanovení
odstupného podle § 339a odst. 2 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že tato právní
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve věci samé podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné. Dovolání je přípustné též pro řešení otázky, jak se pro účely
zjištění průměrného výdělku zohledňuje mzda poskytovaná za delší období, než je
kalendářní čtvrtletí, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po přezkoumání rozsudku odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně je opodstatněné.
11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že k přechodu práv a povinností z pracovního poměru došlo ke dni 2. 10.
2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 10. 2017 (dále jen „zák. práce“).
12. Podle ustanovení § 339a zák. práce byla-li výpověď zaměstnance
podána ve lhůtě 2 měsíců ode dne nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z
pracovněprávních vztahů nebo nabytí účinnosti přechodu výkonu práv a povinností
z pracovněprávních vztahů, nebo byl-li pracovní poměr zaměstnance v téže lhůtě
rozvázán dohodou, může se zaměstnanec u soudu domáhat určení, že k rozvázání
pracovního poměru došlo z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek v
souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo
přechodem výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (odstavec 1).
Došlo-li k rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v odstavci 1, má
zaměstnanec právo na odstupné (§ 67 odst. 1) [odstavec 2].
Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází
k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených
v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele
při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho
průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň
2 roky.
Podle ustanovení § 67 odst. 3 zák. práce pro účely odstupného se průměrným
výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.
Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel
z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z
odpracované doby v rozhodném období.
Podle ustanovení § 354 odst. 1 zák. práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno
jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.
Podle ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném
období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek.
13. Z hlediska účelu se na odstupné obecně nahlíží tak, že jde o plnění,
které zaměstnavatel poskytuje jednorázově (jako peněžitý příspěvek) zaměstnanci
v souvislosti s rozvázáním (skončením) jeho pracovního poměru a které má
zaměstnanci pomoci překonat (často složitou) sociální situaci, v níž se ocitl
proto, že ztratil dosavadní práci. Průměrný měsíční výdělek pro účely
odstupného se tak zjišťuje k prvnímu dni následujícímu po dni, v němž skončil
pracovní poměr (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 3396/2020).
14. Tam, kde dojde k ukončení pracovního poměru z důvodu podstatného
zhoršení pracovních podmínek v souvislosti s přechodem práv a povinností, musí
být zaměstnavatel považován za toho, kdo je odpovědný za ukončení pracovního
poměru (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 7. 3. 1996, Merckx and
Neuhuys, C-171/94, C-172/94, bod 38). To, co je zde zaměstnavateli přičítáno k
tíži, není samotné ukončení pracovního poměru (toto právní jednání ostatně činí
zaměstnanec), ale přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu, jenž
probíhá bez účasti zaměstnance a i přes jeho případný nesouhlas (srov. např.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo
4030/2009, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1148/2019) a jenž je příčinou
podstatného zhoršení jeho pracovních podmínek. Účelem odstupného v případě, že
soud pravomocně rozhodl, že ke zhoršení pracovních podmínek v neprospěch
zaměstnance došlo v důsledku přechodu nebo převodu, je možnost zaměstnance
ukončit pracovní poměr při snížení nabytého standardu práv a pracovních
podmínek v důsledku převodu a získat finanční kompenzaci (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dostupnou
veřejnosti např. na www.psp.cz).
15. Dal-li zaměstnanec výpověď z pracovního poměru právě z důvodu, že
došlo k podstatnému zhoršení jeho pracovních podmínek v souvislosti s přechodem
práv a povinností z pracovněprávního vztahu, a má-li odstupné kompenzovat
zaměstnanci důsledky této změny, s níž nesouhlasil, bylo by v rozporu se
smyslem této právní úpravy, pokud by měla být tato kompenzace (za ukončení
pracovního poměru v důsledku zhoršení pracovních podmínek) stanovena podle
stavu panujícího v období, v němž již ke zhoršení pracovních podmínek došlo;
odstupné by se naopak mělo odvíjet od poměrů, které zde byly před tímto
zhoršením, tedy před účinností přechodu práv a povinností z pracovněprávního
vztahu.
16. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku pro účely
stanovení odstupného v případě zaměstnance, u něhož došlo k rozvázání
pracovního poměru z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek v
souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu
ustanovení § 339a odst. 2 zák. práce, je tedy kalendářní čtvrtletí
předcházející nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních
vztahů, v posuzovaném případě třetí čtvrtletí roku 2017.
17. Podle ustanovení § 358 zák. práce jestliže je zaměstnanci v
rozhodném období zúčtována k výplatě mzda nebo plat nebo jejich část, která je
poskytována za delší období, než je kalendářní čtvrtletí, určí se pro účely
zjištění průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní
čtvrtletí; zbývající část (části) této mzdy nebo platu se zahrne do hrubé mzdy
nebo platu při zjištění průměrného výdělku v dalším období (dalších obdobích).
Počet dalších období se určí podle celkové doby, za kterou se mzda nebo plat
poskytuje. Do hrubé mzdy nebo platu se pro účely zjištění průměrného výdělku
zahrne v rozhodném období poměrná část mzdy nebo platu podle věty první
odpovídající odpracované době.
18. Jazykový výklad citovaného ustanovení je jednoznačný tak, že v
případě mzdy (části mzdy), která je poskytována za delší období než za
kalendářní čtvrtletí, se určí pro účely zjišťování průměrného výdělku její
poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí a zbývající část této mzdy se
zahrne do hrubé mzdy při zjišťování průměrného výdělku v dalším období (dalších
obdobích). O těchto závěrech nemá pochyb ani odborná literatura (srov. ROTHOVÁ,
E. § 358. In: BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1464). Nejvyšší soud uvedené názorně
vysvětlil na příkladu, že „byla-li žalobci zúčtována a vyplacena mimořádná
odměna za časové období jednoho roku v říjnu 2011, znamená to, že pro účely
výpočtu průměrného výdělku je třeba její poměrnou část – jednu čtvrtinu –
zahrnout do základu pro výpočet průměrného výdělku i v prvních třech
kalendářních čtvrtletích roku 2012“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2343/2015).
19. V poměrech nyní posuzované věci to znamená, že byla-li žalobkyni ve
mzdě za měsíc červenec 2017 zúčtována k výplatě i pololetní odměna ve výši 40
000 Kč, je nutné při zjišťování průměrného výdělku zahrnout polovinu této
částky do hrubé mzdy ve třetím čtvrtletí roku 2017 a druhou polovinu této
částky do hrubé mzdy ve čtvrtém čtvrtletí roku 2017.
20. Namítala-li žalobkyně ve svém dovolání, že se odvolací soud dopustil
podstatné vady řízení při zjišťování skutkového stavu, dovolací soud se touto
vytýkanou vadou řízení dále nezabýval, neboť na základě posouzení předchozích
dvou dovolacích důvodů je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci jsou rozhodné jiné
skutečnosti, než ze kterých vycházel odvolací soud. Proto se nejedná o vadu
řízení, jež by ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
21. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
(ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (včetně akcesorických výroků o
nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčené části rovněž toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Tachově) k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
22. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu