21 Cdo 544/2020-683
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem
Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, proti žalované Teplárny
Brno, a. s. se sídlem v Brně, Okružní č. 828/25, IČO 46347534, zastoupené Mgr.
Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 989/51a, o
zaplacení 343.952 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 54 C 294/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 22. října 2019, č. j. 15 Co 94/2019-665, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu
žalovaná (původně Tepelné zásobování Brno, a. s. se sídlem v Brně, Hlinky č. 68, IČO 60705418) jako bývalý zaměstnavatel zaplatila „nevyplacené os. ohodnocení ve výši 7.934 Kč, rozdíl mezí vyplacenou mzdou a průměrnou hrubou
mzdou za 1. čtvrt. roku 1998 ve výši 17.502 Kč, rozdíl mezí vyplacenou mzdou a
průměrnou hrubou mzdou za období od 1. 4. 1998 do 13. 2. 2000 ve výši 118.332
Kč, od 14. 2. 2000 do 9. 3. 2000 v částce 16.165 Kč, od 10. 3. 2000 do 31. 5. 2000 ve výši 32.771 Kč, doplacení 13. mzdy vyplácené v květnu 1998 ve výši
24.986 Kč, 14. mzdy vyplacené v 11/1998 ve výši 16.963 Kč, 14. mzdy vyplácené v
12/1998 ve výší 9.210 Kč, 14. mzdy vyplácené v 11/1999 ve výši 23.267 Kč, 14. mzdy vyplácené 12/1999 ve výši 8.514 Kč, doplacení zaměstnaneckých výhod ve
výši 10.498 Kč za stravné a 9.600 Kč za dovolenou a nedoplatek příslušenství
vyplacené dne 26. 10. 2000 za období od 3/1998 do 12/1999 ve výši 48.210 Kč, a
to vše se zákonnými úroky“, z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 54 C 294/2000-202,
řízení do částky 1.441.764,- Kč zastavil (z důvodu zpětvzetí ze strany
žalobce), dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 21.475,-
Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15% z částky 10.511,- Kč od 15. 12. 1998 do
zaplacení, zamítl návrh žalobce, jímž se domáhal po žalované zaplacení dalších
232.933,- Kč s příslušenstvím z jednotlivých částek, a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 139.438,- Kč k rukám „právního
zástupce“ Mgr. Pavla Pernického. Dospěl k závěru, že žalovaná žalobci
nevyplatila z celkových nároků částku 21.475,- Kč, a s ohledem na skutečnost,
že žalobce se u vzneseného nároku na úhradu příspěvku na stravu a příspěvku na
zotavenou nedomáhal příslušenství, byl úrok z prodlení ve výši 15% přiznán
pouze z částky 10.511,- Kč, kterou tvořil nárok na 13. mzdu za rok 1998. Nárok
na vyplacení částky 232.933,- Kč shledal soud nedůvodným. K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně, poté, co usnesením ze dne
17. 4. 2009, č. j. 15 Co 475/2007-235 rozhodl, že „v řízení bude na místo s
Tepelným zásobováním Brno a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 68 pokračováno se
společností Teplárny Brno, a. s., se sídlem v Brně, Okružní 25, IČ 46347534“,
usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 15 Co 457/2007-243, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního
stupně vytknul, že žalobce, který v průběhu řízení výši uplatněných nároků z
titulů různých skutkových tvrzení měnil, nepoučil podle ustanovení § 43 a § 79
odst. 1 o. s. ř. a nerozhodl o návrzích žalobce na změnu žaloby ani o
částečných zpětvzetích. Soud tak nemohl mít objasněnu zejména výši uplatněného
nároku a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval k doplnění tvrzení
ohledně konkrétní výše uplatněných nároků a naznačil mu, jakým způsobem se má
jednotlivými nároky žalobce zabývat.
Městský soud v Brně, poté, co usnesením ze dne 23. 2. 2012, č. j. 54 C
294/2000-277, žalobce vyzval k doplnění žalobního návrhu, usnesením ze dne 20. 4. 2012, č. j. 54 C 294/2000-303, podání žalobce ze dne 29. 12. 2000 ve spojení
s podáním ze dne 21. 3. 2012 učiněné k Městskému soudu v Brně, sp. zn. 54 C
294/2000, odmítl a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení
294.466,- Kč. Dospěl k závěru, že žaloba žalobce i po jejím doplnění není řádně
opravená a doplněná a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2012, č. j. 15
Co 279/2012-316, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se podání žalobce
ze dne 29. 12. 2000 ve spojení s podáním ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 54 C
294/2000 neodmítá. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za nepochybné, že
žalobce se domáhá náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru,
náhrady mzdy pro ostatní překážky na straně zaměstnavatele, 13. a 14. mzdy,
náhrady za neplatné odnětí osobního ohodnocení a zaplacení zaměstnaneckých
výhod za nevyčerpaný příspěvek na dovolenou a příspěvek na stravné. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 54 C 294/2000-461,
uložil žalované zaplatit žalobci 181.473,40 Kč (výrok I.), co do částky
162.478,60 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen
zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu
13.760,-Kč (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok IV), a že žalobce a žalovaná jsou povinni nahradit České
republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku, o jejíž
výši bude rozhodnuto v samostatném rozhodnutí (výrok V. a VI.). Dospěl k
závěru, že: - osobní ohodnocení bylo žalobci odebráno neprávem, proto žalobě v
části nároku na zaplacení částky 7.934,- Kč, jakožto nevyplaceného osobního
ohodnocení vyhověl, - žalobci za „rozhodné období“ náleží právo na náhradu mzdy
ve výši 105.231,40 Kč a ohledně částky 79.538,60 Kč žalobu zamítl, - žalobce za
období, kdy nepracoval, neměl právo na vyplacení mzdy (ale na náhradu mzdy) a
ani tedy 13. a 14. mzdy, proto žalobu na zaplacení částky 82.940,- Kč z tohoto
důvodu zamítl, - jelikož je doba neplatného rozvázání pracovního poměru dobou
odpracovanou, náleží za tuto dobu dovolená i výplata nárokově stanovených a
sjednaných benefitů, v tomto případě v podobě nároku na stravné 10.498,- Kč a
náhrady za nevyplacenou dovolenou 9.600,- Kč, - žalobci náleží úroky z prodlení
v celkové výši 114.792,80 Kč, z čehož částka 54.169,- Kč již byla žalobci
vyplacena a žalobce požadoval zaplacení částky nižší, proto žalobě v této části
plně vyhověl a uložil žalované zaplatit požadovanou částku 48.210,- Kč. Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 C 294/2000-516,
uložil účastníkům nahradit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě
nákladů řízení žalobci 16.271,87 Kč a žalované 18.349,13 Kč. Usnesením ze dne
14. 2. 2017, č. j. 15 Co 66/2016-535, Krajský soud v Brně uvedené usnesení pro
jeho předčasnost zrušil.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2017,
č. j. 15 Co 65/2016-531, rozsudek soudu prvního stupně v části přísudečného
výroku I. ohledně částky 133.263,40 Kč a v části zamítavého výroku II. ohledně
částky 79.538,60 Kč potvrdil, ve zbývající části přísudečného výroku I. ohledně
částky 48.210,- Kč, ve zbývající části zamítavého výroku II. ohledně částky
82.940,- Kč a ve výrocích III., IV., V. a VI. Jej zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního
stupně, že pro odnětí osobního ohodnocení žalobci za prosinec 1997 nebyly
splněny podmínky, a proto bylo neplatné. Správně rovněž žalobci přiznal náhradu
mzdy v souladu s ustanovením § 61 zák. práce za dobu ode dne 18. 2. 1998 do dne
2. 12. 1999 (s výjimkou období ode dne 24. 9. 1998 do dne 16. 5. 1999, kdy byl
žalobce v pracovní neschopnosti), přičemž pro snížení náhrady mzdy podle
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce důvod neshledal, neboť žalobce nebyl nikde
zaměstnán, jeho živnostenské oprávnění bylo pozastaveno a nebyly pro to
shledány ani žádné jiné důvody. Protože žalovaná neumožnila žalobci po skončení
řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, aby nastoupil znovu
do zaměstnání, náleží žalobci ve smyslu ustanovení § 130 zák. práce také
náhrada mzdy za dobu ode dne 3. 12. 1999 do dne 14. 12. 2000. Žalovaná však
poté žalobce nezařadila na jeho původní práci, proto mu náleží doplatek mzdy
také za období ode dne 15. 2. 2000 do dne 31. 5. 2000, kdy pracovní poměr
žalobce u žalované skončil. Jako nárok na „tzv. jinou škodu“ ve smyslu § 187
odst. 1 zák. práce posoudil žalobcův požadavek na náhradu stravného a
příspěvek na dovolenou, které mu soud prvního stupně rovněž správně přiznal. S
názorem soudu prvního stupně se ale neztotožnil v otázce nároku na doplacení
13. a 14. mzdy a přiznaných úroků z prodlení, které rovněž považoval za „tzv. jinou škodu“ ve smyslu § 187 odst. 1 zák. práce. Z tohoto pohledu se však soud
prvního stupně věcí nezabýval. Rovněž nezdůvodnil závěr o přiznání úroků ve
výši 48.210 Kč. Ohledně těchto nároků (a v nákladových výrocích) proto rozsudek
soudu prvního stupně zrušil. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 54 C 294/2000-570,
uložil žalované zaplatit žalobci 95.924,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který
vyčíslil (výrok I.), ve zbývající části (kterou rovněž rozvedl) nárok na úrok z
prodlení zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci
na nákladech řízení 0,- Kč (výrok III.), a České republice – Městskému soudu v
Brně 34.621,- Kč (výrok IV.). Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na doplacení
13. a 14. mzdy 82.940,- Kč (květen 1998 – 24.986,- Kč, listopad 1998 – 16.963,-
Kč, prosinec 1998 – 9.210,- Kč, listopad 1999 – 23.267,- Kč a prosinec 1999 –
8.514,- Kč) a úrok z prodlení z dlužné náhrady mzdy, kterou žalovaná žalobci
zaplatila dne 26. 10.
2000 ve výši 48.210,- Kč, poníženou o částku 35.226,- Kč
„odpovídající povinným odvodům na sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu
z přisouzené částky 133.263,40 Kč“, kterou žalovaná žalobci navíc zaplatila. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15
Co 233/2017-598, opraveným usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co
233/2017-602, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení s
odůvodněním, že pro nedostatek důvodů je rozsudek nepřezkoumatelný. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 54 C 294/2000-641,
žalované uložil zaplatit žalobci 95.924,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který
vyčíslil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit České republice
– Městskému soudu v Brně na nákladech 34.621,- Kč (výrok II.) a žalobci na
náhradě nákladů řízení 92.118,50 Kč (výrok III.). Dospěl k závěru, že žalobce
má právo požadovat po žalované zaplacení celkem 131.150,- Kč (82.940,- Kč nárok
na doplacení 13. a 14. mzdy uplatněný jako nárok na náhradu tzv. jiné škody a
48.210,- Kč úrok z prodlení, poníženou o částku 35.226,- Kč odpovídající
povinným odvodům na sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu z přisouzené
částky 133.263,40 Kč, kterou žalovaná žalobci navíc zaplatila). Jelikož se
žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu, vzniklo žalobci právo
v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku požadovat úrok z
prodlení. „Soud tedy uložil žalované zaplatit úrok z prodlení z částky 7.934,-
Kč, jelikož s plněním tohoto dluhu je žalovaná v prodlení ode dne následujícího
po splatnosti tohoto mzdového nároku, tedy od 14. 1. 1998. V případě nároku na
zaplacení 13., 14. mzdy, příspěvku na stravování a dovolenou nešlo o mzdové
nároky, ale o nároky vzniklé z titulu náhrady škody. Splatnost těchto nároků
tedy nenastala ve výplatních termínech, ale až uplynutím doby k plnění, kterou
věřitel dlužníku stanovil. Jelikož žalobce žalovanou před podáním žaloby
nevyzval a lhůtu nestanovil, nastala splatnost částky 24.986,- Kč, 9.210,- Kč,
16.963,- Kč, 23.267,- Kč a 8.514,- Kč doručením žaloby, kterou byly tyto nároky
uplatněny“. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 Co 94/2019-665, odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného
výroku I. „ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení
? z částky 7.934 Kč od 14. 1. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,
? z částky 9.080 Kč od 14. 2. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,
? z částky 4.867 Kč od 14. 3. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,
? z částky 3.555 Kč od 15. 4. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,
? z částky 9.930 Kč od 14. 4. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,
? z částky 9.741 Kč od 13. 5. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,
? z částky 13.100 Kč od 14. 6. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,
? z částky 10.498 Kč od 20. 3. 2001 do 8. 3. 2017 ve výši 8 % ročně,
? z částky 9.600 Kč od 20. 3. 2001 do 8. 3.
2017 ve výši 8 % ročně“
potvrdil (výrok II.), v části napadeného výroku I. „ohledně povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 82.940 Kč spolu s úrokem z prodlení
? z částky 24.986 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,
? z částky 16.963 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,
? z částky 9.210 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,
? z částky 23.267 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,
? z částky 8.514 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně“,
jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III.), a ve zbývající části
napadeného výroku I. „ohledně úroků z prodlení
? z částky 3.423,9 Kč od 14. 5. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,
? z částky 3.267,9 Kč od 13. 6. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,
? z částky 3.423,9 Kč od 14. 7. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,
? z částky 3.579,9 Kč od 14. 8. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,
? z částky 3.267,9 Kč od 15. 9. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,
? z částky 2.645,9 Kč od 14. 10. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,
? z částky 1.711,4 Kč od 15. 6. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,
? z částky 5.862,4 Kč od 14. 7. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,
? z částky 5.862,4 Kč od 14. 8. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,
? z částky 5.862,4 Kč od 14. 9. 1999 do zaplacení ve výši 11 % ročně,
? z částky 5.862,4 Kč od 14. 10. 1999 do zaplacení ve výši 11 % ročně,
? z částky 5.595,5 Kč od 13. 11. 1999 do zaplacení ve výši 10 % ročně,
? z částky 5.862,4 Kč od 14. 12. 1999 do zaplacení ve výši 10 % ročně,
? z částky 6.129,2 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení ve výši 10 % ročně,
? z částky 7.610,5 Kč od 15. 3. 2000 do zaplacení ve výši 10 % ročně“,
a v napadených výrocích II. a III. o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na vyplacení částek za 13. a 14. mzdy
za období, v němž vedl spor o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí,
nevznikl, neboť nekoná-li zaměstnanec v důsledku sporného rozvázání pracovního
poměru pro zaměstnavatele práci, nejde o překážku na straně zaměstnavatele nebo
o překážku na straně zaměstnance, ale o zcela specifickou situaci, na kterou
reagují speciální ustanovení zákoníku práce, vymezená v § 61 až 64. Uplatňuje-
li žalobce nárok na zaplacení 13. a 14. mzdy, nejedná se v tomto případě o
benefity (u nichž podle judikatury přichází v úvahu náhrada podle ustanovení §
187 zákoníku práce), ale jedná se o plnění, jež je svým charakterem součástí
mzdy (obdobně jako osobní ohodnocení či jakákoli jiná odměna), odvádí se z něj
též zdravotní a sociální pojištění a daň a jako s takovým se s ním i počítá při
výpočtu průměrné mzdy pro určení výše náhrady mzdy podle ustanovení § 61
zákoníku práce (a to za předpokladu, že takové odměny zaměstnanec dosáhl v
rozhodném období, z něhož se výše náhrady mzdy stanoví). Požadavek na náhradu
13. a 14. mezd za roky 1998 a 1999 tak nemůže být ani škodou vzniklou žalobci
ve smyslu ustanovení § 187 zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti jeho výroku III.
– o zamítnutí žaloby na zaplacení 82.940 Kč spolu s úrokem z prodlení) podal
žalobce dovolání, v němž namítá, že se sice ztotožňuje se závěry napadeného
rozsudku potud, že 13. a 14. mzda je složkou mzdy, že však není jeho povinností
v rámci žalobních tvrzení provádět právní kvalifikaci nároku v tom smyslu, zda
se jedná o nárok na náhradu škody nebo nárok z jiného právního důvodu. Platí-li
tedy závěr, že veškeré složky mzdy jsou v případě neplatného rozvázání
pracovního poměru reparovány náhradou mzdy, vypočtenou podle průměrného
výdělku, pak současně musí platit závěr, že 13. a 14. mzda musí být promítnuta
do výpočtu tohoto výdělku. Podle názoru žalobce však ve znaleckém posudku není
pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobce se 13. a 14. mzdou vůbec
uvažováno. Jestliže odvolací soud nárok žalobce zamítnul z důvodu, že se
nejedná o nárok na náhradu škody, aniž by se zabýval otázkou, zda lze toto
plnění žalobci přiznat z jiného právního důvodu, je tento závěr nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části
zrušil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky,
jakým způsobem má být stanovena náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1
zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru ode dne 1. 5. 1994, s účinností
ode dne 1. 4. 1996 ve funkci vedoucí provozovny údržby. Dopisem ze dne 17. 12. 1997 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 49 C 135/98, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 20 Co 579/98,
prohlášena za neplatnou (rozsudky nabyly právní moci dne 2. 12. 1999). Dopisem
ze dne 18. 2. 1998 žalobce sdělil žalované, že výpověď z pracovního poměru ze
dne 17. 12.
1997 považuje za neplatnou, a že trvá na tom, aby jej dále
zaměstnávala na původní práci a pracovišti. Žalobce se domáhá nároků, které
souvisí s neplatným rozvázáním pracovního poměru. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku
nároků, jichž se žalobce domáhá - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
ve znění účinném do dne 30. 6. 2000, tj. do dne než nabyly účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „zák. práce“), a
podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném
výdělku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2000, tj. do dne než nabyl účinnosti
zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za
pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v
některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a
doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých
zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o
okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze (dále též jen „zákon o mzdě“). Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru vzniká
dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), sdělil-li zaměstnanec
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání dříve, než uplynula výpovědní
doba, nebo dnem následujícím po sdělení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na
dalším zaměstnávání, jedná-li se o den pozdější, a trvá do právní moci
rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo dokud
zaměstnavatel nezačne zaměstnanci práci v souladu s pracovní smlouvou znovu
přidělovat anebo dokud pracovní poměr neskončí jinak. Nárok na náhradu mzdy z
důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zák.
práce (jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní
smlouvy) vzniká dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru a trvá, dokud zaměstnavatel nezačne zaměstnanci
práci v souladu s pracovní smlouvou znovu přidělovat nebo dokud pracovní poměr
neskončí jinak. Proto při určení náhrady mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen
poskytovat zaměstnanci, se vychází po celou dobu trvání nároku z průměrného
výdělku, zjištěného z rozhodného období kalendářního čtvrtletí předcházejícího
kalendářnímu čtvrtletí, v němž nárok na náhradu mzdy vznikl (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, uveřejněný pod č. 53 v
časopise Soudní judikatura, ročník 2011). Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní
účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v
rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Pokud není dále
stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný
výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce (§ 17 odst. 2 zákona o mzdě). Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení –
mají význam tři základní skutečnosti: rozhodné období, hrubá mzda dosažená v
rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou
v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v
bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že
do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které
mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet
průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o
mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno,
podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci
podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou
práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá
plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná
zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti
a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a
dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění
poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné,
cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna
za pracovní pohotovost. Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, jak z toho správně vycházel i odvolací
soud, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je
poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v
ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či
podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky,
odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci.
Jestliže ovšem
poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na
odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu
zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po
dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského
pojištění) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2107/2005, uveřejněný pod číslem 62/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Podmínky pro výplatu tzv. třinácté a čtrnácté mzdy byly stanoveny směrnicí
žalované (její právní předchůdkyně) č. 3/96, která nabyla účinnosti dne 1. 4. 1996, jež vycházela z toho, že „třináctá mzda je nadtarifní složka mzdy
vyplacená v měsíci červnu, sloužící ke stabilizaci zaměstnanců“, že „čtrnáctá
mzda je nadtarifní složka mzdy vyplacená v měsíci prosinci, sloužící ke
stabilizaci zaměstnanců“ a zároveň stanovila, kterým zaměstnancům se třináctá a
čtrnáctá mzda nepřiznává nebo nepřiznává v plné výši. Z uvedeného vyplývá, že peněžité plnění - třináctou a čtrnáctou mzdu je třeba
rovněž považovat za mzdu, respektive součást mzdy, byla-li žalobci vyplacena v
období rozhodném pro výpočet průměrného výdělku (v posledním čtvrtletí roku
1997). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i ze znaleckých
posudků znalců Ing. Dariny Horákové i JUDr. Bohuslava Šauera, při stanovení
průměrného výdělku žalobce, z něhož byla žalobci náhrada mzdy stanovena, byla
započtena (oproti tvrzení dovolatele) také poměrná část „třinácté a čtrnácté
mzdy“ („14. mzda“, „příplatek za vánoce a dovolenou“), připadající na období
rozhodné pro výpočet průměrného výdělku (poslední čtvrtletí roku 1997). Jen pro upřesnění je třeba dodat, že žalobcem původně požadované doplacení 13. a 14. mezd za roky 1998 a 1999 (jež bylo shledáno nedůvodným a tento závěr
nebyl dovolatelem napaden) nemá nic společného s poměrnými částmi „třinácté a
čtrnácté mzdy“, ale za rok 1997, k nimž bylo přihlíženo při zjišťování
průměrného výdělku žalobce, z něhož mu byla náhrada mzdy za žalované období
stanovena.
S dovolatelem lze souhlasit, že v řízení o dvoustranných právních vztazích mezi
žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci),
které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy,
řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce
vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí
skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní
charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není
součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li
ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného
skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo
jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě
zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem
své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění
domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží;
nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu
by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého
se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě
jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl
(nemohl být) předmětem dokazování před soudem (srov. odůvodnění rozsudků
Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne
23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura, ročník 2002, pod číslem 178).
V projednávané věci se však uvedené závěry do správnosti postupu odvolacího
soudu nepromítly. Odvolací soud uzavřel (dovolatelem nezpochybněně), že
žalobcův nárok na „náhradu škody“ ve výši „hypotetických“ 13. a 14. mezd za
roky 1998 a 1999 není dán. Zároveň však k poměrným částem 13. a 14. mezd
vyplacených žalobci v období rozhodném k výpočtu průměrného výdělku pro náhradu
mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (v souladu s představou
dovolatele) přihlédl. Posoudil tedy požadovaný nárok žalobce i z hlediska
právního důvodu, který žalobce výslovně neuplatňoval, ale podle něhož měl být
nárok po právu posouzen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů - správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože nebyla zjištěna ani
jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a)
o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací
soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i
dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě
soudu prvního stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu