21 Cdo 3610/2023-482
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská č. 796/44, proti žalované J. P., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 12 – Modřanech, Urbánkova č. 3360/47, o 348 275 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 56/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2023, č. j. 30 Co 54/2023-440, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. prosince 2022, č. j. 17 C 56/2014-420, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 16. 5. 2014 (doplněnou podáním doručeným soudu dne 17. 9. 2014) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 310 061 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná (jako zaměstnankyně) způsobila žalobkyni (zaměstnavateli) „porušením povinností uložených zaměstnavateli, jehož jménem jednala a za něhož“ vystupovala v pracovněprávních vztazích, škodu na majetku, neboť bezprostředně po svém jmenování do funkce ústřední ředitelky rozhodla o provedení organizačních změn u žalobkyně, na jejichž základě předala výpovědi z pracovního poměru a zaměstnanci, kteří tyto výpovědi obdrželi, písemně oznámili žalobkyni, že trvají na tom, aby je nadále zaměstnávala.
Jejich výpovědi byly (až na výjimky) soudem určeny za neplatné a žalobkyně jim byla – na základě soudních rozhodnutí – povinna vyplatit náhrady platu spolu s úroky z prodlení a náklady soudních řízení. Žalobkyně upřesnila, že žalovaná tím, že rozhodla o nadbytečnosti J. K. a o výpovědi z jeho pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by byly splněny základní podmínky stanovené pracovněprávními předpisy, porušila právní povinnosti uvedené v ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce a způsobila žalobkyni škodu ve výši 1 310 061 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 17. 2. 2015, č. j. 17 C 56/2014
-31, řízení co do částky 952 786 Kč zastavil, neboť žalobkyně vzala svým podáním ze dne 12. 2. 2015 žalobu částečně zpět – rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 17 C 56/2014-53, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 53 046,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaná byla s účinností od 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou žalobkyně, že téhož dne rozhodla o organizační změně (opatřením ústřední ředitelky č. 130/2007 ve znění opatření ústřední ředitelky č. 131/2007), na základě které byla vedoucím zaměstnancům žalobkyně (včetně J.
K.) předána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že výpověď J. K. ze dne 5. 4. 2007 byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 1. 2010, č. j. 23 C 163/2009-127, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, č. j. 11 Co 399/2010-163, pravomocně určena neplatnou, neboť J. K. se pro žalobkyni nestal nadbytečným (když po organizační změně byl na nově zřízené místo ředitele sekce ekonomiky a práce se stejným druhem práce, který dříve vykonával J.
K., přijat nový zaměstnanec), a že na základě dalších soudních řízení o náhradu platu byla J. K. vyplacena náhrada platu ve výši 712 031 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty obecné odpovědnosti žalované – jako bývalé zaměstnankyně žalobkyně – za škodu, kterou žalobkyně spatřovala v uhrazení náhrady platu J. K. v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru, že z navržených důkazů nevyplývá, že by žalovaná porušila konkrétní povinnosti zaměstnance, a že samotné nepřijetí J.
K. zpět do zaměstnání ani samotné rozhodnutí o organizační změně, které je manažerským rozhodnutím žalované, vznik škody nezpůsobilo. Dále uvedl, že mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a náhradou platu není příčinná souvislost, a dodal, že nelze dovodit ani zavinění žalované, neboť organizační opatření i postup žalované, kdy nepřijala propuštěné vedoucí zaměstnance zpět ihned poté, co sdělili, že výpovědi považují za neplatné, jsou manažerskými rozhodnutími, která nelze přezkoumávat.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 30 Co 456/2016-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 200 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. Souhlasil se závěry rozhodnutí ve věci sp. zn. 62 Co 460/2015, ve které se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody ve stejné výši jako v dané věci na základě neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí s jiným vedoucím zaměstnancem (J. N.), a i s tím, že organizační změna je manažerským rozhodnutím, které nelze přezkoumávat a které „samo o sobě“ ještě důvodem vzniku škody nebylo, neboť bylo třeba dalších kroků – podání žaloby o neplatnost výpovědi, uplatnění nároku na náhradu mzdy apod., že vyplacená částka ani nepředstavuje škodu ve smyslu ustanovení § 257 zákoníku práce, neboť jde o zákonný nárok ve smyslu ustanovení § 69 zákoníku práce, a že nelze shledat zavinění žalované (ani ve formě nevědomé nedbalosti), neboť žalovaná přijala organizační opatření v dobré víře za účelem racionalizace činnosti žalobkyně a úspory prostředků a jde o rozhodnutí, které nelze přezkoumávat.
4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 4353/2017-111, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná tím, že J. K. dala (jménem žalobkyně) výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky, porušila svoji pracovní povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané [§ 301 písm. c) zákoníku práce]. Vytknul odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou zavinění žalované, tj. tím, zda žalovaná vzhledem ke všem okolnostem a ke svým osobním poměrům měla a mohla vědět, že v souvislosti s dáním výpovědi J. K. jedná protiprávně a že tímto jednáním může žalobkyni způsobit škodu v podobě náhrady platu vyplacené J. K.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 17 C 56/2014-245, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 357 275 Kč a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 68 384,21 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. Shledal, že žalovaná porušila pracovní povinnosti [konkrétně ustanovení § 301 písm. d) a § 52 písm. c) zákoníku práce], „když rozhodla o organizační změně … a především samotnou výpovědí ze dne 5. 4. 2007, která byla vůči K. zcela účelová, ve snaze tohoto zaměstnance nahradit jinou osobu, která následně vykonávala stejnou agendu“, a že je dáno zavinění žalované „minimálně ve formě vědomé nedbalosti, když žalovaná vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měla a mohla vědět, že může škodu způsobit“. Přestože žalovaná sama výpovědi nevyhotovovala, byly udělovány na její pokyn, s jejím souhlasem a právě ona byla osobou, která výpovědi schválila a podepsala; výpovědi byly uděleny „v souladu s novou organizační strukturou, kterou žalovaná vymyslela, navrhla a zakotvila do organizační změny“. Uzavřel, že u žalované jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu (porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění).
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 30 Co 45/2019-286, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně „provedl“ dostatečná skutková zjištění a přijal správný závěr o tom, že žalovaná odpovídá za vzniklou škodu. Neshledal důvod zabývat se námitkou žalované, že řízení v této věci by mělo být spojeno s řízeními vedenými u téhož soudu pod sp. zn. 23 C 72/2014 a 23 C 84/2014 s tím, že by žalovaná „mohla odpovídat do částky rovnající se čtyřapůlnásobku jejího pravděpodobného výdělku ve vztahu ke všem neplatným výpovědím daným v souvislosti s jednou organizační změnou dohromady“, neboť „žádné jiné takové řízení o náhradu škody nebylo skončeno“. „Nad rámec“ dodal, že není namístě všechny případné škody sečíst a společně je limitovat jedním čtyřapůlnásobkem pravděpodobného výdělku žalované, jelikož samostatnou škodou je škoda plynoucí z každé samostatné škodní události zvlášť, přičemž škodní událostí je neplatná výpověď.
7. Dovolání žalované proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 21 Cdo 4159/2019-336, odmítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Mimo jiné (s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu) uvedl, že v případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť, že musí-li soud zkoumat jednotlivé předpoklady odpovědnosti u každé škodné události zvlášť, musí také u každé odděleně vyčíslené škody aplikovat pravidlo obsažené v ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu, a že v projednávané věci je třeba za škodní událost považovat výpověď z pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce žalovanou (jménem žalobkyně) J.
K. dne 5. 4. 2007, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky.
8. K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 2600/20, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 21 Cdo 4159/2019-336, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, č. j. 30 Co 45/2019-286, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2018, č. j. 17 C 56/2014-245, neboť jimi byla porušena práva žalované na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví zaručená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedl, že v posuzované věci soudy přistoupily k výkladu relevantních ustanovení zákoníku práce způsobem, který by sice osamoceně, ve vztahu ke každému z nich, nutně pochybnosti o své ústavnosti vzbuzovat nemusel, ovšem následná společná aplikace takto vyložených ustanovení na případ stěžovatelky (žalované) vedla – i v důsledku nedůslednosti, s níž soudy k uplatnění svých teoretických východisek přistoupily – k důsledkům, které zákon nejenže nepředpokládal, ale kterým se dokonce výslovně snaží předejít.
Uzavřel, že je-li škodní událostí samotná výpověď, musí se i posouzení zavinění stěžovatelky vztahovat k této výpovědi, resp. že soudy musí posoudit, zda stěžovatelka zaviněně (svou nedbalostí) porušila nějakou svou pracovní povinnost propuštěním zaměstnance v situaci, kdy již došlo k organizační změně vedlejší účastnice (žalobkyně) a stěžovatelka musela reagovat na to, že některá dosud existující pracovní místa v nové struktuře minimálně formálně neexistují. Připustí-li soudy naopak, že skutečná podstata pochybení spočívala v uskutečněné organizační změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se stěžovatelka dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném rozsahu chránil § 257 odst. 2 zákoníku práce.
Soudy podle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích zvolily kombinaci těchto dvou přístupů, a to kombinaci, která stěžovatelku v maximální možné míře znevýhodňovala.
9. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 C 56/2014-420, žalobu na zaplacení částky 348 275 Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 266 458,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. Vázán právními závěry Ústavního soudu uvedl, že „jedinou příčinou vzniku škody na straně žalobkyně je právě rozhodnutí žalované v postavení ústřední ředitelky žalobkyně o organizační změně, když udělení neplatné výpovědi (zde) K. bylo dle názoru soudu (toliko) důsledkem škodního jednání žalované, spočívajícího v rozhodnutí o organizační změně opatřeními č. 130/2007 resp. č. 131/2007“, a že „žalovaná porušila povinnosti jí vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k jí vykonávané práci, pokud v rozporu s nimi rozhodla o opatření, které toliko zastíralo jeho skutečný cíl, a tímto opatřením pak odůvodnila výpovědi z pracovního poměru, přičemž nebýt tohoto porušení pracovní povinnosti žalovanou, tak by uvedená škoda žalobkyni nevznikla tak, jak vznikla“.
Přestože dovodil, že u žalované jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce včetně zavinění ve formě vědomé nedbalosti, uzavřel, že jelikož bylo zjištěno, že o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody (ve výši 348 275 Kč) z „titulu“ porušení povinnosti žalované spočívající v rozhodnutí žalované o organizační změně bylo již dříve rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 23 C 72/2014-149, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.
6. 2020, č. j. 23 Co 114/2020-179, ve věci týkající se výpovědi dané žalovanou J. I. a že tato povinnost byla žalovanou zcela splněna, pak „v souzené věci s uplatněním limitace náhrady škody zakotvené v zákoníku práce pro ochranu zaměstnance, nemá žalobkyně vůči žalované již žádné právo na zaplacení jí požadované částky představující škodu vzniklou jedním pochybením žalované“. Zdůraznil, že J. K. i J. I. dala žalovaná výpověď, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zákoníku práce, tj. aniž by uvedení zaměstnanci byli pro žalobkyni nadbytečnými v důsledku organizační změny.
10. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 30 Co 54/2023-440, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 200 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Long Slámové. K argumentaci žalobkyně ohledně limitace celkové náhrady škody, v níž poukazovala na odlišnost výpovědi dané J. K. od věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 72/2014 a týkající se výpovědi dané J. I. a podle níž výpověď daná žalovanou J.
I. nesouvisela s organizační změnou tak, jako v případě J. K., jelikož J. I. v době výpovědi nezastávala vedoucí pracovní pozici, na kterou se organizační změna vztahovala, odvolací soud uvedl, že skutečná podstata pochybení žalované spočívala v uskutečněné organizační změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi (výpovědí) je přirozeným důsledkem uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny. Za klíčovou označil skutečnost, že výpověď datovaná dnem 12. 6. 2007 byla J. I. dána pro nadbytečnost s odkazem na organizační změnu publikovanou opatřením ústřední ředitelky č. 130/2007 ze dne 4.
4. 2007, kde „zaměstnavatel rozhodl o snížení stavu zaměstnanců na základě jiného organizačního uspořádání ústředního inspektorátu ČOI“. Naopak nepovažoval za rozhodující okolnost, zda v období mezi provedením organizační změny a doručením výpovědi „byla J. I. převedena na místo řadové zaměstnankyně v jiném oddělení“ žalobkyně. Uzavřel, že se žalovaná „dopustila jednoho pochybení (pokrývající mj. výpověď K. i J. I.) a ve vztahu k tomuto jedinému pochybení je nutné zajistit …, aby žalované byla poskytnuta ochrana v režimu ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku“ práce, tedy „aplikovat limitaci náhrady škody“, která již byla žalovanou v případě výpovědi dané J.
I. uhrazena.
11. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém jeho rozsahu“) podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když spojil dohromady dvě různé škodní události a na základě toho nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu škody z neplatné výpovědi dané J. K. Odchýlil se přitom od závěrů Nejvyššího soudu přijatých v jeho rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119 a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, když mezi škodu způsobenou organizační změnou ze dne 4. 4. 2007 zahrnul i případ J. I., na kterou ovšem v okamžiku, kdy dostala výpověď, organizační změna nikterak nedopadala, neboť byla již dříve právě v důsledku této organizační změny převedena na jiné pracovní místo v nové organizační struktuře, a tedy v případě této bývalé zaměstnankyně zaviněné porušení základních povinností žalované dodržovat právní předpisy spočívalo právě jen v samotném dání výpovědi této zaměstnankyni z pracovního poměru, aniž by byly splněny podmínky podle § 52 písm. c) zákoníku práce, nikoliv v organizační změně vyhlášené opatřeními č. 130 a 131/2007. Dovolatelka poukázala na skutečnost, že soudy učinily ve sporu žalobkyně s J. I. o neplatnost výpovědi [viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2010, č. j. 23 C 159/2009-148, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 29 Co 531/2010-177 (správně 28 Co 531/2010-177)] závěr, že výpověď daná J. I. „neobstojí, neboť pracovní místo žalobkyně nebylo zrušeno, ale bylo převedeno do nové organizační struktury“, a proto J. I. „nemohla být ke dni dání výpovědi pro žalovanou nadbytečná, neboť z opatření č. 130 ve znění opatření č. 131 lze vyvodit nadbytečnost pouze vedoucích zaměstnanců, nikoliv zaměstnanců ostatních (‚řadových‘)“, mezi něž je nutné řadit i J. I.. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
15. Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výrocích o nákladech řízení (v části, ve které bylo
rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení). Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
16. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaná byla s účinností od 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou České obchodní inspekce, že téhož dne rozhodla opatřením ústřední ředitelky č. 130/2007 a č. 131/2007 o provedení organizačních změn, že na jejich základě dala výpovědi několika vedoucím zaměstnancům ústředního inspektorátu žalobkyně, včetně J. K. (vrchního ředitele správní sekce), na jehož pozici nově nazvanou „ředitel sekce ekonomiky a práva“ byl přijat jiný zaměstnanec, který v rámci této nově zřízené pozice vykonával náplň práce J.
K., která byla zachována, že J. K. dne 14. 8. 2007 žalobkyni písemně oznámil, že s rozvázáním pracovního poměru výpovědí nesouhlasí, považuje je za neplatné a trvá na dalším zaměstnávání, že jeho výpověď byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010, č. j. 23 C 163/2009-127, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2011, č. j. 11 Co 399/2010-163, pravomocně určena neplatnou pro nesplnění podmínek pro udělení výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, že žalobkyni bylo rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.
10. 2013, č. j. 28 C 31/2013-31, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 25 C 50/2012-134, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 62 Co 297/2013-164, uloženo zaplatit J. K. náhradu platu jednak ve výši 282 087 Kč se zákonným úrokem z prodlení a jednak ve výši 489 777 Kč s příslušenstvím, že žalobkyně zaplatila J. K. na náhradě platu celkem 712 031 Kč, že J. I. pracovala u žalobkyně na základě pracovní smlouvy a „dne 3. 1. 2005 byla ze stávajícího řadového zaměstnance žalobkyně pověřena vedením oddělení technické a vnitřní správy, přičemž žalobkyně zastoupená v té době žalovanou jako ústřední ředitelkou J.
I. bezodkladně po přijetí rozhodnutí č. 130 (listinou ze dne 11. 4. 2007) zrušila pověření vedením oddělení a platovým výměrem jí stanovila plat neobsahující příplatek za vedení“, že „řadové“ (nikoli vedoucí) pracovní místo J. I. v oddělení technické a vnitřní správy bylo opatřením č. 130/2007 výslovně převedeno do nové organizační struktury, že výpověď z pracovního poměru ze dne 12. 6. 2007 daná J. I. podle § 52 písm. c) zákoníku práce žalobkyní „zastoupenou při tomto pracovněprávním jednání žalovanou jako ústřední ředitelkou“ byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10.
5. 2010, č. j. 23 C 159/2009-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 28 Co 531/2010-177, pravomocně určena neplatnou a že žalované byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 23 C 72/2014-149, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 114/2020-179, v souvislosti s neplatnou výpovědí danou J. I. uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody 348 275 Kč, kterou žalovaná splnila.
17. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě, kdy škoda vzniklá zaměstnavateli spočívá ve vyplacení náhrady platu zaměstnancům, jimž byly po přijetí rozhodnutí vedoucího zaměstnance o organizační změně dány neplatné výpovědi, je nutné limit náhrady škody způsobené z nedbalosti ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku ve smyslu § 257 odst. 2 zákoníku práce vztáhnout ke každé jednotlivé výpovědi, nebo k celkově vzniklé škodě. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
18. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná přijala organizační opatření dne 4. 4. 2007 a výpověď z pracovního poměru doručila J. K. dne 5. 4. 2007 a J. I. dne 12. 6. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“).
20. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).
21. Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav (§ 257 odst. 1 zák. práce). Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu; toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek (srov. § 257 odst. 2 zák. práce).
22. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zák. práce (§ 50 odst. 2 zák. práce), a to mimo jiné v případě, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách [§ 52 písm. c) zák. práce]. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď [například proto, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 52 písm. c) zák. práce] a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu; tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce).
23. V projednávané věci vznikla žalobkyni skutečná škoda tím, že zaplatila J. K. náhradu platu poté, co byla výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala, soudem určena neplatnou. Odvolací soud dospěl k závěru, že u žalované jsou splněny všechny předpoklady pro vznik její odpovědnosti za tuto škodu podle § 250 odst. 1 zákoníku práce, neboť – jak uvedl soud prvního stupně,
jehož právní posouzení shledal odvolací soud správným – zaviněně porušila své povinnosti tím, že v rozporu s právními předpisy rozhodla o organizačním opatření (č. 130/2007 a č. 131/2007), které zastíralo jeho skutečný cíl (šlo o „fiktivní“ organizační změnu) a kterým pak odůvodnila výpověď z pracovního poměru, a že příčinou vzniku škody je rozhodnutí žalované v postavení ústřední ředitelky žalobkyně o organizační změně; udělení neplatné výpovědi bylo (toliko) důsledkem tohoto rozhodnutí. 24. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2022, č. j. 21 Cdo 849/2022-119 a č. j. 21 Cdo 435/2022-180, týkajících se náhrady škody způsobené výpověďmi danými žalovanou jménem žalobkyně na základě organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 zaměstnancům V. B. a Z. Z., dospěl k závěru, že byl-li postup žalované při vytvoření organizační změny (opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi z pracovního poměru, účelový (nebylo-li tedy rozhodnutí žalované vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato, posuzováno podle jeho skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné než uvedené cíle – rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími zaměstnanci, s nimiž žalovaná nechtěla spolupracovat, a přijetí jiných zaměstnanců na jejich místa), pak zaviněné porušení základních povinností žalované dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané a zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty před středníkem a § 302 písm. f) zák. práce] by spočívalo nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, směřovalo-li k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce těmto zaměstnancům. Škodou způsobenou žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v takovém případě byla celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena žalobkyní zaměstnancům, jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem neaprobovaný účel rozhodnutí žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 realizován. Výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou by žalobkyně mohla po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, by pak ovšem nesměla přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu dotčeným zaměstnancům, a tento limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť. 25. V projednávané věci mělo zaviněné porušení právních povinností žalované spočívat nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru J. K., aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, které podle zjištění odvolacího soudu zastíralo jeho skutečný cíl, jímž nebylo dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, nýbrž rozvázání pracovního poměru s J. K. a přijetí jiného zaměstnance na jeho vedoucí místo. Dala-li žalovaná jménem žalobkyně za stejných okolností neplatné výpovědi z pracovního poměru i dalším vedoucím zaměstnancům, nesmí – jak vyplývá z výše uvedeného – výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, kterou žalobkyně může po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu zaměstnancům dotčeným „fiktivní“ organizační změnou, a tento limit proto nemůže být uplatněn ve vztahu ke každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť. 26. Mezi zaměstnance dotčené uvedeným způsobem „fiktivní“ organizační změnou přijatou formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 však nelze řadit J. I., jejíž pracovní místo v oddělení technické a vnitřní správy žalobkyně bylo podle zjištění soudů převedeno do nové organizační struktury a která v době výpovědi z pracovního poměru dané jí dne 12. 6. 2007 nepatřila mezi vedoucí zaměstnance, jejichž pracovní místa byla opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 zrušena; nemohla se proto vzhledem k těmto organizačním opatřením stát pro žalobkyni nadbytečnou. V jejím případě tak zaviněné porušení právních povinností žalované spočívalo jen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) zák. práce (viz odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2010, č. j. 23 C 159/2009-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, č. j. 28 Co 531/2010-177, jakož i odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 23 Co 114/2020-179, týkajícího se náhrady škody v souvislosti s výpovědí danou J. I.), nikoli již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření č. 130/2007 a č. 131/2007, jak tomu bylo v případě J. K. Skutkový děj, který vedl ke vzniku škody, byl v případech J. I. a J. K odlišný. Výpověď z pracovního poměru daná žalovanou (jménem žalobkyně) J. I. byla proto ve vztahu k výpovědi dané J. K. samostatnou škodní událostí, u které se omezení výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti, jež plyne z ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce, uplatňuje zvlášť. 27. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že skutečná podstata pochybení žalované spočívala i v případě J. I. v uskutečněné organizační změně, že protiprávnost jí dané výpovědi je přirozeným důsledkem uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, a že se tedy žalovaná dopustila jednoho pochybení (pokrývajícího výpověď K. i J. I.), ve vztahu k němuž je nutné zajistit, aby žalované byla poskytnuta ochrana „v režimu“ ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, a tedy „aplikovat limitaci náhrady škody“, která již byla žalovanou v případě výpovědi dané J. I. uhrazena, není správný. Správný proto nemůže být ani rozsudek odvolacího soudu, který je na tomto závěru založen. 28. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu