USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 –
Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, proti žalované J. P., narozené XY, bytem v
XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Urbánkova č. 3360/47, o 1 310 061 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 17 C 56/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 30 Co 45/2019-286, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019 č. j. 30 Co 45/2019-286 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Přestože dílčí závěr odvolacího soudu, že za okamžik, od nějž počíná běžet
promlčecí doba, je třeba považovat „nejdříve okamžik, kdy nabyl právní moci
rozsudek, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit náhradu mzdy
zaměstnanci K. z důvodu neplatného skončení pracovního poměru“ (výpovědí
žalobkyně ze dne 5. 4. 2007), neboť tímto okamžikem vznikla žalobkyni škoda
(„dluh, což má dopad na její majetkovou sféru vyjádřený zvýšením pasiv
majetku“), neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, dospěl odvolací
soud ke správnému (s konstantní judikaturou souladnému) závěru, že „nárok
žalobkyně promlčený není“. Dovolací soud již dříve vyslovil právní názor, že škoda nevzniká již v důsledku
pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale
teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného
uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna
býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961 sp. zn. Pls 2/61, které byly
uveřejněny pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961,
rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 5 Cz 23/73, který
byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974
(z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem,
kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho
majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek,
i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také
proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy
žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj
závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003
sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 (v němž dovolací soud dospěl
k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za
škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není
totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 143/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2647/2009]. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož promlčecí doba
běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je
vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“).
Běh
promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit,
jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující,
zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala
(nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o
objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních
skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na
úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro
uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na
zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky,
a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také
lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy
se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené
pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1
obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom,
kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na
náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta
objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016). Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že J. K. byla uhrazena na náhradě platu z
důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 5. 4. 2007 danou
mu žalobkyní, za kterou jednala žalovaná jako tehdejší ředitelka žalobkyně (po
srážce pojistného na sociální a zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů),
dne 5. 12. 2013 částka 242 836 Kč, dne 17. 4. 2014 částka 337 441 Kč a dne 22. 4. 2014 částka 131 754 Kč [částky byly tedy zaplaceny poté, kdy nabyly právní
moci rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 (dne 3. 12. 2013 a dne 18. 1. 2014),
kterými byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě platu J. K. a od nichž
odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby]; od uvedených dnů plateb tak
běžela subjektivní i objektivní promlčecí doba. Byla-li žaloba v této věci
podána dne 16. 5. 2014, pak neuplynula ani subjektivní, ani objektivní
promlčecí doba, a proto právo žalobkyně na náhradu škody není promlčeno. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §
250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v
penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení
majetku poškozeného zaměstnavatele (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění předchozího rozsudku
Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo
4353/2017-111).
Škoda není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli
činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem
konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních
povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních
událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu
v každém škodním případě zvlášť (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný pod č. 199 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21
Cdo 1059/2003). Musí-li soud zkoumat jednotlivé předpoklady odpovědnosti u
každé škodné události zvlášť, musí také u každé odděleně vyčíslené škody
aplikovat pravidlo obsažené v ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle
něhož výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u
jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného
měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (srov. též
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 26 Co
527/2010). V projednávané věci je třeba za škodní událost považovat výpověď z
pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce žalovanou (jménem žalobkyně) J. K. dne 5. 4. 2007, aniž by pro dání
výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky (viz předchozí
rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo
4353/2007-111). Závěr odvolacího soudu že „není namístě všechny případné
škody“ (způsobené všemi neplatnými výpověďmi z pracovního poměru danými
zaměstnancům žalobkyně žalovanou) „sečíst a tyto společně limitovat jedním
čtyřapůlnásobkem pravděpodobného výdělku žalované, neboť samostatnou škodou je
škoda plynoucí z každé samostatné události zvlášť, přičemž škodní událostí je
neplatná výpověď“, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolací soud již dříve (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce) dospěl k závěru, že pro posouzení, zda jsou v konkrétním
případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon
nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani
v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele
hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení
§ 183 zákoníku práce (nyní § 264 zákoníku práce) závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího
práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá – až po zjištění výše škody,
za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 1 zákoníku práce
(nyní § 250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v
ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4, 5 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2
a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce), a že tato hlediska tedy nemohou být
současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody.
Ke snížení náhrady škody
podle ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní § 264 zákoníku práce) může proto
soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou
zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5
zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004,
uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009]. O případném
použití mimořádného zmírňovacího práva dále nutno uvažovat ještě před tím, než
soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle ustanovení § 179
odst. 2 zákoníku práce (nyní § 257 odst. 2 zákoníku práce), neboť případné
snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v rozporu se
zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené (srov. již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009). Pokud odvolací soud neshledal „žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro
moderaci“ a dále uvedl, že „i kdyby tomu tak bylo, mohly by tyto důvody pro
moderaci vést ke snížení odpovědnosti maximálně o 50 %“, přičemž i taková
částka by byla „daleko vyšší, než je náhrada škody limitovaná zákoníkem práce“,
je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Lze sice přisvědčit námitce dovolatelky, že „příčinná souvislost byla dovozena
automaticky pouze z neplatnosti výpovědi, aniž by byla zkoumána ve vztahu z
každé uskutečněných plateb žalobkyně vůči K.“ v situaci, kdy „některé z plateb
byly úroky z prodlení a náklady řízení“ (spojené s tím, že žalobkyně nároky J. K. na náhradu platu uspokojila až po jejich splatnosti a na základě rozhodnutí
soudu), avšak přestože takové platby nemohou být – na rozdíl od vyplacené
náhrady platu – v příčinné souvislosti s jednáním žalované (dáním neplatné
výpovědi J. K.), představují tyto platby (úroky z prodlení ve výši 186 776 Kč,
úroky z prodlení ve výši 77 123 Kč a náklady řízení 11 863 Kč) celkovou částku
275 762 Kč, a tedy i po jejich odečtení z celkové výše škody (1 310 000 Kč)
přesahuje zbývající část škody ve výši 1 034 229 Kč (náhrada platu včetně
odvodů na sociální a zdravotní pojištění), která je – jak vyplývá z odůvodnění
předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 14. 12. 2017
č. j. 21 Cdo 4353/2007-111 – v příčinné souvislosti s porušením pracovní
povinnosti žalovanou, čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku žalované
před porušením povinnosti, kterým způsobila škodu (tento průměrný výdělek činil
79 619 Kč). K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř.
[zpochybňuje-li skutková zjištění, na základě nichž soudy učinily
závěr o zavinění žalované, a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v
tom, že nedošlo podle § 112 o. s. ř. „ke spojení věcí vedených mezi týmiž
účastníky u stejného soudu, které spolu navíc i skutkově souvisely“, že „tento
postup soudu
– tedy nespojení věcí – nebyl řádně odůvodněn“, že odvolací soud „nedostatečně
odůvodnil svůj závěr o výlučném zavinění žalované“ a že soudy uložily žalované
zaplatit o 9 000 Kč vyšší částku, než která byla předmětem žaloby po jejím
částečném zpětvzetí),
k nimž lze – jde-li o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a ke kterým skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však –
jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není; nespojení věcí, které byly u soudu
zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, v zájmu
hospodárnosti řízení ve smyslu § 112 odst. 1 o. s. ř. navíc není vadou řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu včetně závěru o zavinění žalované je v souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. (srov. § 211 o. s. ř.) s přihlédnutím k
tomu, že jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu]. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího
řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.