21 Cdo 849/2022-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně Č. r. – Č. se sídlem v XY, proti žalované J. P.,
narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou
se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47, o 358 285 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 4/2019, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021, č. j. 30 Co 203/2021-79,
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.
ledna 2021, č. j. 21 C 4/2019-55 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby co do 10
010 Kč), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1
k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3. 1.
2019 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila náhradu
škody ve výši 358 285 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná byla
rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 3. 2007 jmenována dnem 4. 4.
2007 do funkce ústřední ředitelky Č., že týž den, okamžitě po nástupu do úřadu,
vydala „opatření ústřední ředitelky Č. č. 130/2007 o organizačních a
personálních změnách“, čímž došlo „s okamžitou platností“ ke zrušení
organizační struktury (včetně všech vedoucích míst) a ke stanovení nové
organizační struktury ústředního inspektorátu Č., že týž den vydala i „opatření
pod č. 131/2007“ a že na základě uvedeného pak podepsala a předala výpověď z
pracovního poměru V. B. (ředitelce XY). Uvedená výpověď byla rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2010, č. j. 23 C 153/2009-139, „určena
neplatnou pro nesplnění podmínek pro udělení výpovědi“ podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce. V. B. se následně u soudu domáhala po žalobkyni
náhrady platu, na které jí žalobkyně zaplatila celkem 939 593 Kč „před
provedením zákonných srážek“. Žalobkyni tak vznikla škoda, za kterou odpovídá
žalovaná podle § 250 zákoníku práce, a to v rozsahu čtyřapůlnásobku jejího
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, který činil 79 619 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 21 C
4/2019-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 348 275 Kč a co do 10
010 Kč žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1 656 Kč a České republice „na účet
zdejšího soudu“ soudní poplatek „ze žaloby“ ve výši 17 414 Kč. Vycházel ze
zjištění, že žalovaná byla dnem 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou Č., že
s účinností od téhož dne opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 rozhodla o
provedení organizační změny spočívající ve zrušení dosavadní organizační
struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí
zaměstnanci obdrželi výpovědi, se kterými nesouhlasili, a že se proto obrátili
na soud s žalobami o určení neplatnosti doručených výpovědí. Soud prvního
stupně dále zjistil, že zrušeno bylo i pracovní místo ředitelky právního odboru
V. B., které byla doručena výpověď dne 5. 4. 2007, že výpověď daná V. B. byla
určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2010, č. j.
23 C 153/2009-139, a že žalobkyně zaplatila V. B. náhradu platu. Uvedl, že soud
v uvedeném rozhodnutí vyslovil, že výpověď je neplatná, jelikož V. B. nemohla
být pro žalobkyni nadbytečná, jestliže na její pracovní místo, resp. „nově
vytvořené“ pracovní místo analogické původnímu pracovnímu místu, byl přijat
nový zaměstnanec, který předtím u žalobkyně nepracoval (N. Ř. M.).
3. Soud prvního stupně shledal, že byly splněny předpoklady vzniku
odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, neboť žalovaná
porušila pracovní povinnosti vyplývající z § 301 písm. d) a § 52 písm. c)
zákoníku práce rozhodnutím o organizační změně a především samotnou neplatnou a
„účelovou“ výpovědí danou V. B. ve snaze tuto zaměstnankyni nahradit jinou
osobou, která následně vykonávala stejnou agendu. Škoda na straně žalobkyně
podle soudu prvního stupně vznikla tím, že žalobkyně musela zaplatit V. B.
náhradu platu v celkové výši 939 593 Kč (bez odvodů sociálního a zdravotního
pojistného), a je dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vzniklou
škodou, neboť nebýt organizační změny a udělené výpovědi, ke škodě na majetku
žalobkyně by nedošlo. Dáno je i zavinění žalované ve formě vědomé nedbalosti,
neboť žalovaná „měla a mohla vědět“, že svým jednáním může způsobit škodu,
jelikož měla vysokoškolské vzdělání, měla za sebou mnohaleté zkušenosti s
vedoucími pozicemi ve státní správě a na rizika neplatných výpovědí byla předem
upozorňována při „neoficiálních konzultacích“. Sama žalovaná uvedla, že
stávající zaměstnance neponechala na vedoucích pracovních pozicích z důvodu, že
si neuměla představit, že by v ně měla důvěru. Žalovaná organizační změnu
konzultovala pouze „neoficiálně“ s V. Č., který „tyto konzultace“ označil za
„posezení či diskuse u kávy“ a který neměl přesné podklady týkající se
„například konkrétní náplně práce“ V. B. Pokud se žalovaná v řízení bránila
tím, že výpovědi sama nevyhotovovala, nýbrž to bylo v „dikci“ personálního
oddělení, je podle soudu prvního stupně třeba uvést, že výpovědi z pracovních
poměrů byly dány na její pokyn a s jejím souhlasem, žalovaná tyto výpovědi
schválila a podepsala, tudíž odpovědnost za tyto výpovědi „je jednoznačně
dána“. Navíc byly výpovědi uděleny „v souvislosti a v důsledku organizační
změny vyhotovené žalovanou“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá
za škodu způsobenou žalobkyni do výše „4,5 násobku“ pravděpodobného výdělku (79
619 Kč měsíčně), tj. do výše 358 258,50 Kč, a že nárok žalobkyně ohledně částky
348 275 Kč není promlčen, na rozdíl od nároku na zaplacení částky 10 010 Kč, o
kterou byla žaloba rozšířena až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí
doby, a žalovaná vznesla námitku promlčení.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7.
2021, č. j. 30 Co 203/2021-79, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s
výjimkou výroku, jímž byla žaloba co do 10 010 Kč zamítnuta a který nebyl
napaden odvoláním) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů odvolacího řízení 300 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčený (neboť ke dni podání žaloby
neuplynula dvouletá subjektivní ani tříletá objektivní promlčecí lhůta, která
začala běžet od zaplacení jednotlivých částek náhrady platu V. B.) a že „v
řízení … bylo prokázáno splnění všech předpokladů náhrady škody“. Porušení
povinností žalované při plnění pracovních úkolů spočívá podle odvolacího soudu
v tom, že „dala zaměstnankyni B. výpověď z pracovního poměru, aniž by k tomu
byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c) ZP, tj. aniž by byla B.
pro žalobkyni nadbytečnou v důsledku organizační změny“. Tím žalovaná porušila
jako vedoucí zaměstnankyně svou povinnost dodržovat právní předpisy vztahující
se k vykonávané práci podle „§ 301 písm. c) ZP“. K otázce příčinné souvislosti
odvolací soud uvedl, že tato podmínka je splněna, neboť „nebýt neplatné
výpovědi dané žalovanou B., nevznikla by následně povinnost žalobkyně vyplatit
B. náhradu platu“, a ve vztahu k zavinění shledal, že „na straně žalované bylo
dáno přinejmenším zavinění ve formě vědomé nedbalosti“, neboť (mimo jiné) si
žalovaná v souvislosti s vypracováním opatření č. 130/2007 a č. 131/2007
„neopatřila kvalifikovanou právní radu“ a organizační změny provedla „zcela
neuváženě“. Významnou pro právní posouzení věci byla podle odvolacího soudu
skutečnost, že důvodem „neplatnosti výpovědi B. nebylo nesprávné vymezení
výpovědního důvodu nebo jiná formální pochybení“, ale „to, že nebyl naplněn
použitý výpovědní důvod nadbytečnosti“, neboť práci V. B. začala posléze
vykonávat nově přijatá zaměstnankyně na nově vytvořeném a pouze odlišně
nazvaném pracovním místě. Postup žalované při vytvoření organizační změny a
rozvázání pracovního poměru s B. byl proto „zjevně účelový a protiprávní“.
Odvolací soud uzavřel, že „úvahy o moderaci … nemají význam“ [jelikož by i po
moderaci náhrady škody (snížení povinnosti k náhradě škody o 50 %) byla
výsledná částka „daleko vyšší“, než je náhrada „limitovaná zákoníkem práce“] a
že není na místě spojit dané řízení s dalšími řízeními, „v nichž žalobkyně
proti žalované uplatňuje obdobné nároky, s tím, že žalovaná by mohla odpovídat
do částky rovnající se čtyřapůlnásobku jejího pravděpodobného výdělku ve vztahu
ke všem neplatným výpovědím daným v souvislosti s jednou organizační změnou
dohromady“, a případné škody sečíst a limitovat je „jedním čtyřapůlnásobkem
pravděpodobného výdělku žalované“, neboť samostatnou škodou je „škoda plynoucí
z každé samostatné škodní události, tj. z každého jednotlivého porušení
pracovněprávních povinností zvlášť“, a škodní událostí je „přitom neplatná
výpověď“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
otázky promlčení v žalobě vzneseného nároku, jakož i otázky maximálního limitu
náhrady škod u zaměstnanců (že jde o situaci, která dosud dovolacím soudem
vyřešena jednoznačně nebyla, nebo byla řešena – podle názoru dovolatelky – v
rozporu s jejími právy garantovanými Listinou základních práv a svobod), a
dodává, že došlo k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení tím, že
nedošlo ke „spojení věcí“, ačkoliv pro to existovaly zákonné důvody. Má za to,
že nebylo prokázáno porušení jejích pracovních povinností „při uskutečnění
výpovědi B“ („tedy, že by žalovaná jednala zaviněně ve vztahu k porušení svých
pracovních povinností“), že mezi jejím jednáním a údajným vznikem škody
neexistuje příčinná souvislost, „neboť pokud by žalobkyně plnila své povinnosti
včas a již na základě rozsudku o neplatnosti výpovědi, nedosáhla by výše
‚škody‘ částky uváděné žalobkyní“, a že „odpovědnost za obsah výpovědí neslo
zejména personální oddělení“. Dovolatelka uvádí, že její postavení „je zcela
analogické postavení ministra, na kterého rovněž nelze přenášet odpovědnost
vedoucích pracovníků“, a že její pracovní náplň nezahrnovala práci týkající se
konkrétních pracovních poměrů zaměstnanců Č. Povinnosti, která měla žalovaná
jako ústřední ředitelka Č. plnit, nevycházely ze zákoníku práce, ale ze zákona
o Č. „Pouhý formální podpis“ žalované nemůže založit její výlučnou odpovědnost
v pracovněprávních vztazích „za uvedenou záležitost“. Podle mínění dovolatelky
byla námitka promlčení vznesena důvodně, neboť žalobkyně mohla nárok na náhradu
škody uplatnit již od rozhodnutí o neplatnosti výpovědi, a nikoliv až od
okamžiku „faktického zmenšení majetku žalobkyně“. Ačkoliv žalobkyně mohla
všechny případy žalovat v jednom řízení, podala „žaloby na každou výpověď
zvlášť“ a soudy řízení – i přes opakované návrhy žalované – nespojily, ačkoliv
podmínky pro spojení byly splněny, čímž postupovaly v rozporu s jejími ústavně
zaručenými právy (tím spíše, když výpovědi byly učiněny na základě organizační
změny, avšak „jsou počítány jako jednotlivé události“, a tedy „namísto 4,5
násobku“ je žalovaná ohrožena daleko vyšší „sankcí“). Žalovaná je toho názoru,
že předmět žaloby „již byl vyčerpán právní mocí souvisejících předchozích
řízení“ a že „jednotlivé případy tedy nelze posuzovat zvlášť pro účely
stanovení výše odpovědnosti žalované, ale jako celek“. Nesouhlasí ani s
výkladem soudů „ohledně moderačního práva“, neboť limitace se má vztahovat k
náhradě, kterou má hradit zaměstnanec zaměstnavateli, nikoliv ke škodě; pokud
se na zaměstnance vztahuje již limitace náhrady na „4,5 násobek“ platu, pak by
se moderace podle názoru žalované měla týkat i takto limitované náhrady, jinak
by ustanovení zákona postrádalo význam. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu a „jemu předcházející“ rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Uvedla, že v případě všech dovolacích námitek se jedná o právní otázky, které
již byly Nejvyšším soudem posouzeny a vyjasněny.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolací soud již dříve vyslovil právní názor, že škoda nevzniká již
v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím
vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku
zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov.
například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961, sp. zn. Pls
2/61, které byly uveřejněny pod č. 64/1961 Sb. rozh. obč., rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl
uveřejněn pod č. 32/1974 Sb. rozh. obč. (z jehož odůvodnění vyplývá, že škoda
zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení
pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta
uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být
škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové
újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu
škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001,
který byl uveřejněn pod č. 14/ 2005 Sb. rozh. obč. (v němž dovolací soud dospěl
k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže
úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za
škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele
vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není
totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 143/2010, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2647/2009].
11. Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením §
101 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož
promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto
vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo
„mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo
uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není
rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva
znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde
tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od
právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé
na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro
uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na
zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky,
a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k
události, z níž škoda vznikla (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv.
objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také
lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy
se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené
pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 106 odst. 1
obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom,
kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na
náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta
objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 709/2021).
12. Uvedl-li proto odvolací soud ve vztahu k námitce promlčení vznesené
žalovanou, že „škoda vzniká nikoliv okamžikem vzniku dluhu, ale až okamžikem
jeho skutečného zaplacení“, neboť právě tímto okamžikem dochází ke zmenšení
majetku poškozeného, a uzavřel-li, že ke dni podání žaloby neuplynula dvouletá
subjektivní ani tříletá objektivní promlčecí lhůta, které začaly běžet od
zaplacení jednotlivých částek náhrady platu V. B. (tj. od 28. 2. 2017, 9. 6.
2017 a 24. 7. 2017), a že proto „nárok žalobkyně promlčený není“, je tento jeho
závěr v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a námitka dovolatelky
týkající se promlčení tak není způsobilá založit v projednávané věci
přípustnost dovolání.
13. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky, jimiž žalovaná
zpochybňuje skutková zjištění soudů, na nichž je založen jejich právní závěr o
zavinění žalované ve vztahu k vzniklé škodě, za kterou byla shledána odpovědnou
(zejména, že „nebylo prokázáno porušení jejích pracovních povinností … tedy, že
by žalovaná jednala zaviněně ve vztahu k porušení svých pracovních povinností“
a že „nesli odpovědnost především pracovníci odborů, jež měli přidělenou
organizačními opatřeními povinnost změny realizovat v souladu se zákonem a
kteří výpovědi připravovali“). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
14. Právní závěr odvolacího soudu o zavinění žalované ve vztahu k části
škody, za kterou byla shledána odpovědnou, ve formě vědomé nedbalosti je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ten již dříve vyslovil
právní názor, že zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke
svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a
ke škodě jako následku takového protiprávního jednání (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, nebo odůvodnění
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, který byl uveřejněn pod č.
126/2018 Sb. rozh. obč.). O porušení pracovních povinností, které způsobilo
škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec
věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy,
jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji
způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě
nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že
škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí
(nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může
způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět
měl a mohl (nedbalost nevědomá).
15. Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu
zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být – stejně jako
všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí – samo o sobě předmětem
dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy)
vnějšího světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto
předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250
zákoníku práce. Má-li být tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění
zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zákoníku práce, z uvedeného
vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností,
jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání
a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy – řečeno jinak – prokázáním
skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním
jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může
způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním
poměrům vědět měl a mohl.
16. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah
zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména
okolnosti škodní události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání
zaměstnance a ke škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé
nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a
samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě
je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou
jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze
dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním
jednáním může způsobit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2015, sp. zn. 21 Cdo 4238/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017).
17. V projednávané věci odvolací soud při úvaze o zavinění žalované
přihlédl mimo jiné k tomu, že žalovaná „je osobou s vysokoškolským vzděláním,
která měla mnohaleté široké pracovní zkušenosti s vedoucími pozicemi na úseku
státní správy“, že si proto musela být „alespoň okrajově“ vědoma rizik
spojených s otázkou neplatnosti výpovědi, že si ze „své oficiální pozice před
vypracováním“ opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 a z nich „vyplývající“
výpovědi B. neopatřila „kvalifikovanou právní radu“, že neměla dostatek času na
seznámení se s vnitřním chodem ústředního inspektorátu Č., ale přesto ze své
iniciativy provedla okamžitě po svém nástupu do funkce organizační změnu
„vrcholového aparátu“, že organizační změny byly žalovanou provedeny z hlediska
rizik pro zaměstnavatele „zcela neuváženě“ a že novou organizační strukturu
žalobkyně navrhla a do organizační změny zakotvila žalovaná, která také
schválila a podepsala výpovědi, a v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou
dovolacího soudu dovodil, že tak žalovaná věděla, že svým jednáním může
způsobit zaměstnavateli škodu, a bez přiměřených důvodů spoléhala, že ji
nezpůsobí.
18. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je též závěr
odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody
– srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21
Cdo 4353/2017, v němž dovolací soud dovodil, že je dána příčinná souvislost
mezi porušením pracovní povinnosti žalovanou [tím, že J. K. dala (jménem
žalobkyně) výpověď z pracovního poměru, aniž by pro to byly splněny zákonné
podmínky] a škodou vzniklou žalobkyni (tím, že zaplatila J. K. náhradu platu
poté, co byla uvedená výpověď z pracovního poměru soudem určena neplatnou),
neboť bez tohoto porušení pracovní povinnosti žalovanou by uvedená škoda
žalobkyni nevznikla tak, jak vznikla (nebyla-li by J. K. dána neplatná výpověď,
nemusela by žalobkyně vynaložit náklady na náhradu platu uvedenému
zaměstnanci); okolnost, kdy žalobkyně náhradu platu zaplatila, není z hlediska
této příčinné souvislosti významná.
19. Dovolací soud již dříve (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v
předchozím zákoníku práce) dospěl k závěru, že pro posouzení, zda jsou v
konkrétním případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady
škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v
zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů
zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy
obsažené v ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní § 264 zákoníku práce) závisí v
každém konkrétním případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití
mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá –
až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §
172 odst. 1 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po
přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení § 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5
zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4 a 5 zákoníku práce), a že
tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady
škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 183 zákoníku práce (nyní §
264 zákoníku práce) může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení
zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení § 172
odst. 2 a § 179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4
a 5 zákoníku práce) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn.
21 Cdo 1958/2004, uveřejněný pod č. 111/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 81/2009]. O
případném použití mimořádného zmírňovacího práva je dále nutno uvažovat ještě
před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle
ustanovení § 179 odst. 2 zákoníku práce (nyní § 257 odst. 2 zákoníku práce),
neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v
rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené
(srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo
81/2009). Pokud odvolací soud neshledal „žádné důvody zvláštního zřetele hodné
pro moderaci“ a dále uvedl, že „i kdyby tomu tak bylo, mohly by tyto důvody pro
moderaci vést ke snížení odpovědnosti maximálně o 50 %“, přičemž i taková
částka by byla „daleko vyšší, než je náhrada limitovaná zákoníkem práce“, je
tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
20. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné –
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalovaná byla dnem 4. 4. 2007 jmenována ústřední ředitelkou Č.,
že téhož dne opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007 rozhodla o provedení
organizační změny spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury
žalobkyně včetně všech vedoucích míst, na základě níž dotčení vedoucí
zaměstnanci obdrželi výpovědi, se kterými nesouhlasili, a že se proto obrátili
na soud s žalobami o určení neplatnosti doručených výpovědí. Zrušeno bylo i
pracovní místo ředitelky právního odboru V. B., které byla dne 5. 4. 2007
doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce. Tato výpověď byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3.
2010, č. j. 23 C 153/2009-139, pravomocně určena neplatnou pro nesplnění
podmínek pro udělení výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť práci
B. začala vykonávat nově přijatá zaměstnankyně (N. Ř. M.) na nově vytvořeném a
pouze odlišně nazvaném pracovním místě. Žalobkyně následně zaplatila V. B. na
náhradě platu 939 593 Kč (na náhradě platu, zákonných odvodech na zdravotní a
sociální pojištění a na nákladech řízení celkem 1 303 606 Kč). Průměrný měsíční
výdělek žalované před dáním výpovědí V. B. činil 79 619 Kč.
21. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě, kdy škoda vzniklá
zaměstnavateli spočívá ve vyplacení náhrady platu zaměstnancům, jimž byly na
základě rozhodnutí vedoucího zaměstnance o organizační změně dány neplatné
výpovědi, je nutné limit náhrady škody způsobené z nedbalosti ve výši
čtyřapůlnásobku průměrného výdělku ve smyslu § 257 odst. 2 zákoníku práce
vztáhnout ke každé jednotlivé výpovědi, nebo k celkově vzniklé škodě. Protože
tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je
opodstatněné.
23. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalovaná přijala organizační opatření dne 4. 4. 2007 a výpověď z
pracovního poměru doručila V. B. dne 5. 4. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve
znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“).
24. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil
zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Byla-li škoda způsobena také
porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se
poměrně omezí (§ 250 odst. 2 zák. práce). Při odpovědnosti za škodu podle
ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění
zaměstnance (srov. § 250 odst. 3 zák. práce).
25. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli
za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních
povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
pracovních povinností a vznikem škody a zavinění na straně zaměstnance. Ke
vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly
splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže
nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením
pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která
byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2, §
257 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5
zák. práce) nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody
podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel)
procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i
prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny
uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3555/2013, uveřejněného pod č. 28/2015 Sb. rozh. obč.).
26. Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle
ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje
se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně
vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§ 257 odst. 1 zák. práce) je nastalé
zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele.
27. O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo
opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu
s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy,
pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení
pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje
objektivní stav, který tu buď je, nebo není, a který nastává bez ohledu na to,
zda ho zaměstnanec chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění
oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání
(konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako
následku takového protiprávního jednání (srov. například již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4377/2013, nebo odůvodnění
výše uvedeného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016).
28. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí
přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu;
toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po
zneužití jiných návykových látek (§ 257 odst. 2 zák. práce).
29. Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně
stanoveného v § 52 zák. práce (§ 50 odst. 2 zák. práce), a to mimo jiné v
případě, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách [§ 52 písm. c) zák. práce]. Dal-li zaměstnavatel
zaměstnanci neplatnou výpověď [například proto, že nebyly splněny podmínky
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce] a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli
bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho
pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu
mzdy nebo platu; tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku
ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do
doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému
skončení pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce).
30. V projednávané věci vznikla žalobkyni skutečná škoda tím, že
zaplatila V. B. náhradu platu poté, co byla výpověď z pracovního poměru, kterou
jí dala, soudem určena neplatnou. Odvolací soud dospěl k závěru, že za tuto
škodu odpovídá žalovaná podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, neboť ji
způsobila z nedbalosti zaviněným porušením své základní povinnosti zaměstnance
dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané [§ 301 písm. c)
část věty před středníkem zák. práce], které spočívalo v tom, že jako vedoucí
zaměstnankyně žalobkyně dala zaměstnankyni V. B. na základě svého rozhodnutí o
organizační změně spočívající ve zrušení dosavadní organizační struktury
žalobkyně včetně všech vedoucích míst (včetně místa V. B.) výpověď z pracovního
poměru, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v § 52 písm. c)
zák. práce, tj. aniž by byla V. B. pro žalobkyni nadbytečnou v důsledku
organizační změny, neboť práci V. B. začala vykonávat nově přijatá
zaměstnankyně na nově vytvořeném a pouze odlišně nazvaném pracovním místě, a
postup žalované při vytvoření organizační změny a rozvázání pracovního poměru s
V. B. byl proto „zjevně účelový a protiprávní“.
31. Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
32. K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel
nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal
nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a
přijatými organizačními změnami, tj., že se zaměstnanec stal právě v důsledku
takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným (srov. např.
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. 7 Co 612/66,
uveřejněný pod č. 90/1967 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, který byl uveřejněn v č. 11/1999 časopisu
Soudní rozhledy, s. 374).
33. Pro závěr, zda bylo přijato rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, je podstatné, zda
rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) sledovalo změnu úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž měl být
regulován počet zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby
zaměstnavatel nadále zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém
kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, nebo zda podle svého obsahu
nebo účelu směřovalo k jinému cíli. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele
(příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného
smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení
stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační
změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; to platí i tehdy,
nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se
přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. V případě, že rozhodnutím
zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele
byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel
(příslušný orgán) jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých
úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba – bez ohledu na to,
jak své opatření označil – dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo
přijato (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn.
21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017).
34. Byl-li v projednávané věci postup žalované při vytvoření organizační
změny (opatřeními č. 130/2007 a č. 131/2007) spočívající ve zrušení dosavadní
organizační struktury žalobkyně včetně všech vedoucích míst (včetně místa V.
B.), na základě níž dotčení vedoucí zaměstnanci obdrželi výpovědi z pracovního
poměru, účelový, jak zjistil odvolací soud (nebylo-li tedy rozhodnutí žalované
vyjádřené v opatřeních č. 130/2007 a č. 131/2007 přijato, posuzováno podle jeho
skutečného smyslu, k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení,
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné
organizační změny, ale byly-li jím od počátku sledovány jiné než uvedené cíle –
rozvázání pracovního poměru se stávajícími vedoucími zaměstnanci, s nimiž
žalovaná nechtěla spolupracovat, neboť k nim, jak zdůraznil soud prvního
stupně, neměla důvěru, a přijetí jiných zaměstnanců na jejich místa), pak
zaviněné porušení základních povinností žalované dodržovat právní předpisy
vztahující se k práci jí vykonávané a zabezpečovat dodržování právních a
vnitřních předpisů [§ 301 písm. c) část věty před středníkem a § 302 písm. f)
zák. práce] by spočívalo nejen v samotném dání výpovědi z pracovního poměru
dotčeným zaměstnancům, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky stanovené v
§ 52 písm. c) zák. práce, ale již v rozhodnutí žalované vydaném formou opatření
č. 130/2007 a č. 131/2007, směřovalo-li k tomu, aby byl (mohl být) v rozporu se
skutečností vydáván za splněný hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce těmto zaměstnancům.
Škodou způsobenou žalobkyni zaviněným porušením povinností žalované by v
takovém případě byla celková částka, která byla na náhradě platu zaplacena
žalobkyní zaměstnancům, jimž byly dány výpovědi, kterými měl být zákonem
neaprobovaný účel rozhodnutí žalované vyjádřeného v opatřeních č. 130/2007 a č.
131/2007 realizován. Výše náhrady škody způsobené žalovanou z nedbalosti,
kterou by žalobkyně mohla po ní požadovat podle § 257 odst. 2 zák. práce, by
pak ovšem nesměla přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jejího
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým žalovaná
způsobila žalobkyni škodu v podobě souhrnu částek vyplacených na náhradě platu
dotčeným zaměstnancům, a tento limit by proto nemohl být uplatněn ve vztahu ke
každému z těchto zaměstnanců (k částce jemu vyplacené) zvlášť.
35. Uvedený závěr je konformní s nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2.
2022, sp. zn. II. ÚS 2600/20, a ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 2729/21, v
nichž se Ústavní soud zabýval odpovědností žalované za škodu vzniklou žalobkyni
zaplacením náhrady platu z důvodu neplatnosti výpovědí daných žalovanou na
základě jí přijatých organizačních opatření č. 130/2007 a č. 131/2007 dalším
vedoucím zaměstnancům žalobkyně a v nichž Ústavní soud uvedl, že připustí-li
soudy, že skutečná podstata pochybení (žalované) spočívala v uskutečněné
organizační změně, přičemž protiprávnost dané výpovědi je přirozeným důsledkem
uváděných nedostatků souvisejících s přípravou a provedením této změny, pak se
žalovaná dopustila jednoho pochybení a je nutné zajistit, aby ji v plném
rozsahu chránil § 257 odst. 2 zák. práce.
36. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se otázkou výše náhrady škody,
kterou žalobkyně může po žalované požadovat, z uvedeného pohledu nezabýval,
nemůže být jeho závěr, že není na místě případné (dílčí) škody sečíst a
limitovat je „jedním čtyřapůlnásobkem pravděpodobného výdělku žalované“,
(zatím) správný. Správný proto nemůže být ani rozsudek odvolacího soudu, který
je na tomto závěru (mimo jiné) založen.
37. Opodstatněnou však dovolací soud neshledal námitku žalované, že v
řízení před soudy nedošlo ke spojení věcí, v nichž se žalobkyně po žalované
domáhala náhrady škody vzniklé jí v souvislosti s výpověďmi danými vedoucím
zaměstnancům žalobkyně na základě žalovanou přijatých organizačních opatření č.
130/2007 a č. 131/2007, ke společnému řízení, ačkoliv pro to byly zákonné
důvody (§ 112 odst. 1 o. s. ř.), neboť nejde o vadu řízení, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které by mohl dovolací soud
přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
38. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby co do 10 010
Kč, který nebyl napaden odvoláním a který nabyl samostatně právní moci) a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu